Po stmívající se ulici, která vede z místní fakultní nemocnice, jde muž ve věku asi třicet let. Je to černoch skvělé postavy s pleší a bradkou. Podle obleku lze poznat, že má vysoké postavení. Tiše prochází parkem, který se nachází před nemocnicí, kolem hřiště. Tam se ale zasekne. Ohlédne se k již zmíněnému hřišti. Všimne si malé postavy, která tam leží nejspíše v bezvědomí. Jelikož je ředitelem oné nemocnice, ze které vyšel, jde k osobě, která je už na pohled raněná a klekne u ní. Je to mladý hoch s četnými ranami od psů, od škrábanců až po kousance. Když si ho lépe prohlédne, dojde mu důvod proč je v takovém stavu.

Mladý blond chlapec má totiž kočičí ouška a ocásek. Bez řečí ho vezme do náruče a odnese si ho domů.

Rány nejsou nijak velké, takže ho klidně může ošetřit doma. Doma ho svlékne a nejdříve velmi pečlivě, přesto jemně a opatrně umyje. Pak mu ošetří všechny rány a oblíkne svou starou košili. Mladíkovi je, ale hrozně velká.



V pozdějších hodinách se mladík probudí a zmateně kouká kolem.

„Kde… Kde to jsem?“ optá se zmateně.

„Tak už ses probral…? To je dobře,“ usměje se ředitel a pomůže mu sednout. Poté mu podá polívku.

„Najez se, musíš mít hlad. Rány máš ošetřené, nijak vážné to nebylo, naštěstí. Pověz, jak se jmenuješ?“ optá se ho a zároveň pozorně sleduje. Nejvíce ho zaujali ouška.

„Já… já jsem Angel…“ koukne na něj modrýma očima a hladově hltá polévku, hlad má opravdu veliký. „A ty jsi?“ optá se.

„Jsem Samuel, ředitel fakultní nemocnice,“ podá mu kapesník, aby si otřel kapky, které mu tečou na bradu.

„Těší mě... myslíte... no... pane Samueli…“ utichne a koukne stranou, pak se na něj zase podívá „…mohl bych tu u vás zůstat? Nemám kam složit hlavu… umím uklízet a vařit,“ hned se nabízí. Sam se zasměje.

„No... je pravda, že hospodyňka by se mi hodila. A když uvidím, že jsi spolehlivý, tak ti třeba najdu místo někde v nemocnici. Jako sekretáře nebo pomocníka,“ natáhne ruku a rozcuchá ho.

                                                                      ******



Zdravotní sestřička jde tiše chodbou popíjejíc kávu, dokud nenarazí na Angela, co kňourá na lavičce v čekárně pro pacienty.

„Co se děje Angeli?“ dojde k němu a sedne si vedle něj.

„Ale… šéf má zase nervy… a to jsem nic špatného neudělal!“ Je okamžitě vidět, že má depresi.

„No tak… Určitě to nebude tak špatné,“ podrbe ho mezi kočičími oušky.

„Dobře… no… on… víš, jak má ty nové hodinky?“ koukne se na mladou sestřičku, která má zrovna pauzu.

„Ano vím. Ty dostal od svého kamaráda… ne? A co s nimi je?“ usrkne kávy a sleduje ho.

„Víš, on telefonoval a jak svítilo sluníčko, tak hodinky dělaly odlesky na jeho ucho a já to prostě nevydržel a skočil po něm…“ svěsí hlavu.

„To není tak hrozné…“ nakloní hlavu.

„Je… jak telefonoval, upadl mu mobil do kávy… byl to hrozně důležitý hovor….“popotáhne Angel a utře si oči jak je nešťastný.

„Aj. Tak to se pak nedivím… byl hodně naštvaný?“ obejme ho, aby ho utišila.

„Já nevím… utekl jsem… mám docela obavy…“ popotáhne znovu a vytáhne kapesník, aby se vysmrkal.

„Tak se mu omluv. Třeba to takovej problém nebude,“ usměje se na něj a snaží se mu zvednout sebevědomí.

 

„Uh hai... Dobře, zkusím to…“ nadechne se a zvedne.

„Mockrát děkuji,“ usměje se na ni a odejde si na záchod opláchnout obličej. Pak se na sebe kouká do zrcadla výrazem, že to dokáže. Ten se ale po chvilce změní zase v nešťastný. „Nezvládnu to…“ svěsí ouška a ocas mu padne dolů. Po chvilce přemlouvání si osuší obličej a vydá se směr ředitelna. Čím je ale blíž, tím jde pomaleji a div se nerozbrečí.

 

Stojí před dveřmi a přemýšlí, nakonec se nadechne a zaklepe.

„Dále,“ ozve se hlubším nakrknutým tónem.

„P-pane… já-já…“ vejde úplně vyklepaně. Protože i když jsou milenci, tady a zrovna v této situaci se neodváží ho oslovit jménem. Sleduje svého milence v oslnění světla z oken.

„Já-já… se přišel... o-omluvit za tu…“ na chvilku se odmlčí a polkne „…nehodu.“ Opatrně za sebou zavře. Ředitel se zamračí, vstane a dojde k němu.

„Mnohokrát jsem ti říkal, abys mě při práci nerušil. A ty prostě neposlechneš!“ zvýší na něj hlas a zamračí se.

„Já za to ale nemůžu. Bylo tam světýlko,“ sklopí ouška až úplně k hlavě a má slzy na krajíčku. „Jdi domů… Dneska už od tebe pomoc nepotřebuju,“ ohradí se Sam, který je opravdu dost naštvaný.

„A-ale… já tu chci být s tebou…“ sleduje ho modrýma očima.

„Žádné ale! Běž domů!“ zařve na něj a vrací se ke stolu.

 

Angel se tiše rozbrečí a odejde. Projde cestou kolem sestřičky, která ho prvně utěšovala. Domů ale nejde, zaleze si do jedné volné ordinace a plácne tam sebou do gynekologického křesla. Je už po třetí, takže se tu neordinuje.

 

Sestřička, kolem které prošel, tiše přemýšlí a pak zajde za ředitelem. Poslušně zaklepe a na vyzvání vejde.

„Pane, neměl byste být na Angela tak krutý… Vždyť je v něm stále to malé kotě…“ koukne na ředitele. Ten na ní pohlédne.

„Zrovna nás připravil o pět milionů!“ zavrčí. „Ten chlap si teď myslí, že jsem mu to schválně zavěsil…“opravdu má, kvůli tomu co se stalo, náladu pod psa.

„Měl byste se nad tím zamyslet… Když tak je v ordinaci gynekologie číslo sedm,“ řekne sestřička, otočí se a odejde dělat svou práci.

 

Sam tam tiše sedí a kouká před sebe, povzdychne si a asi po patnácti minutách koukání upřeně dopředu se zvedne a jde do té ordinace.

„Asi jsem to vážně přehnal…“povzdychne si cestou a zaklepe. Odezvu ani nečeká a vejde dovnitř. Rozhlédne se a sleduje ho, jak leží svinutý na tom křesle. Dojde k němu a sedne si tam.

 

„Odpust mi, že jsem na tebe byl zlý…“ pohladí ho „…ale hrozně mě to naštvalo. Byl to velmi důležitý hovor…“ snaží se vysvětlit, proč tak vybouchnul. Angel se chvěje a tiše brečí do dlaní. Má teď dokonce i strach se na něho jen podívat.

„No tak… koukni se na mě…“ vybízí ho a trochu si povzdychne, když vidí, jak hlavou vrtí, že ne.

 

Pohled mu pomalu sklouzne na jeho ocásek. Zamyslí se nad tím, pak mu ho opatrně vezme a začne hladit. Různě si s nim hraje, když to nejde přes omluvy, půjde to jinak. Angel se víc rozechvěje, a když mu trochu ocásek stiskne u kořene, tiše zasténá.

„T-tohle-tohle neplatí…“ snaží se na něj nepodívat a zároveň se držet v klubíčku. Sam se rozhlídne kolem a přemýšlí nad tím, co tam mají. Vyhrabe obvazy a dá si je k pásku, jako kdyby chtěl tasit zbraně. Pak ho rychle popadne a srovná ho na křesle tak, jak na něm obvykle sedí ženy a obvazy ho přiváže.

„S-Same? T-tohle…“ zrudne do odstínu maliny a rozechvěle ho sleduje. Začíná se hrozně stydět.

„Chci odčinit to, jak jsem křičel.“ Vyhrabe nůžky a položí si je vedle na stolek. Dále pak gynekologické kleštičky. Angel to vyděšeně a se studem sleduje. Nikdy si nemyslel, že by byl v téhle pozici zrovna tady. Pevně zavře oči a koukne stranou, aby na nic nemyslel, ale moc to nepomáhá. Sam mu opatrně rozepne košili a stáhne tak, aby odhalil jeho hladkou, stále trochu dětskou hrud i když je Angelovi už dvaadvacet. Pak sáhne po nůžkách a začne mu střihat kalhoty, víc zabere a vezme to i s trenkama.

„S-Same... c-co když… co když sem někdo přijde?“ kníkne a snaží se dát nohy k sobě, ale kvůli držákům to vůbec nejde.

„Nikdo tu už není…“ usměje se a sleduje jeho snažení.

„A… a co uklízečka?“ špitne stydlivě. Tohle Sama nenapadlo, tak se otočí a zamkne, nechá v zámku klíč. Pak si sedne zase na sesli a sleduje ho. Vytáhne ještě gel, který se používá na ultrazvuk a nachystá si to na tácek jako doktor.

 

Angel ať se snaží, jak chce, myšlenkám na úchylnosti se neubrání a kupodivu se tam sám z toho vzruší.

„Ale ale…“usměje se Sam a sleduje, jak ho má napůl tvrdého. Natáhne se nad něj a políbí ho, pak se skloní a začne mu něžně opečovávat bradavky. Angel se napne s hlasitým zasténáním, bradavky a ocásek má nejvíce citlivé. Trochu se zacuká, zrychleně dýchá, musí mu poddajně držet jinak to ani nejde. Sam mu něžně nasává bradavky a hladí ho po bocích, sem tam mu bradavku stiskne mezi rty a zatahá jemně. Sleduje jeho reakce, když je má úplně tvrdé, dá mu na ně náplasti a přesune se dolů, kde mu začne po chloubě roztírat gel. Angel se chvěje a naříká.

„Je… je to hrozně studené,“ špitne, ale neodváží se na něho podívat.

„Neboj… zvykneš si…“ usměje se a pokračuje v jemném masírování chlouby a varlat. Zadeček mu pokryje taky, ale zatím mu s ním nic nedělá.

Když vidí, že už je dost tvrdý, tak vezme kleštičky a opatrně mu je strčí do zadečku. Angel sebou zacuká, hrozně moc ho to studí. Sam se usměje a začne ho kleštičkama opatrně roztahovat, ale nijak moc to nejde.  Kleštičky nejsou uzpůsobené k tomuto otvoru.

Po pár minutách, jak ho tak sleduje, to sám moc nevydrží a kleštičky vyndá a hodí do odpadků. Rozepne si kalhoty a natře si svou větší, oproti Angelově o dost větší, chloubu gelem. Mají sex snad každý večer, a ráno, takže se nebojí, že by mu ublížilo, kdyby vnikl bez přípravy. Angelův zadeček je už dost povolný. Přiblíží se a začne do něho pomalu vnikat. Angel tiše kníká z toho tlaku, ale jakmile ho má v sobě až po kořen, hlasitě zasténá a prohne se mírně v zádech. Uvolní se a silně dýchá. Není schopen cokoliv říct, jen s mírně pootevřenýma očima ho sleduje. Sam se skloní a políbí ho. Začne se jemně pohybovat, než se uvolní, to netrvá nijak dlouho, takže už po chvilce se začne hýbat tak, jak to mají oba rádi. Angel se tam zmítá jak šílený a hlasitě sténá. Jeho tělem projíždí jedna vlna vzrušení za druhou. Dokonce mu steče pár slziček pod tím tlakem, jak má nohy nahoře přesně umístěné. Hrozně ho to dráždí, chloubičku má úplně kamennou a má pocit, že se tam rozpustí z toho horka. Sam si to nadmíru užívá, nic ho nedokáže tak uspokojit jako Angelův zadeček, začne přirážet víc, jelikož cítí, že se blíží konec.  Angel to cítí a začne se mírně stahovat, je to teď ještě víc intenzivní, až tak moc, že mu z toho steče slina z úst, jak si to užívá. Pár minutek na to se napne a prohne v zádech, s hlasitým zasténáním vyvrcholí. Tím jak stáhne zadeček, Sama donutí, aby vnikl hodně hluboko a vyvrcholil do jeho nitra.

 

Když se vše uklidní, tak ho Sam otře a odpoutá. Sebe zapne a jemu natáhne nemocniční košili, co se dává těhotným ženám. Angel tam tiše sedí, je hrozně vyčerpaný.

„Takže… jsi… mi dopustil?“ optá se ho tiše. Sam se usměje a políbí ho.

„Ano… mému koťátku nejde neodpustit,“ vezme ho opatrně do náruče, tedy spíše do jedné ruky jako malé dítě a odemkne. Oba se pohledy zasklenou na dvě sestřičky a mladou uklízečku, které tam sedí a utírají si nosy od krve.

„Příště až dostaneme peníze, tak nechám odzvučet místnosti,“ usoudí a koukne na rudého Angela. Usměje se. Je hlavně rád, že se udobřili. Odnese si ho do ředitelny, kde si zabalí věci, Angela oblékne do náhradního oblečení, co tam vždycky pro jistotu mají a pak společně odejdou domů.