Prečo. Prečo?! Prečo, když jsem načurený alebo unavený, sklouzávám do trapné imitácie paslovenštiny? Hanba mi! A prečo, prečo tu drepím ako najvjatší kokos se skupinó fotbalových fanúšiků, co si vyhujují huby - ne, počkat, kouří, prý je v tom rozdíl, ale co já vím, když jsem v životě nedržel ani krabičku od cigaret. Kouří, hučí, chlastají, dřepí na mobilech a hlučí. Fotbal je mi u té oranžové lavičky, co na ní sedím, z kouře se mi zvedá kufr, z přemíry alkoholu taky a z lidí už úplně nemůžu.

Pitomé bytí introvert. Pojď s námi, povídali. Bude sranda, povídali. Víte, co bude? V půlce hry se proplížím pod stoly a zdrhnu na pokoj ke svému miláčkovi. Přihlásím se na své drahé RP fórum a všechny, včetně té depresivní Nizozemky na Skypu, co mění téma, jakmile se dostaneme k něčemu pořádnému, budu vesele ignorovat. Proč já tady vlastně trčím?

Ach, ano. Za prvé, pořád ještě neumím říkat lidem „Ne“ z očí do očí. Za druhé, je tu ON. A on a on. A ten co sedí naproti mě taky není k zahození. Třeba se tu někdo sexy zlije dost na to, aby mu bylo jedno, že si sáhnu. Ha ha, nechám si zdát. I kdyby se zpili do němoty a leželi tu s nohama od sebe a pozadím do vzduchu, akorát bych je překroutil do stabilizované polohy a slintal. A taky by asi leželi v odpadcích.  Možná blitkách. Nesnáším se. 

Prečo! Prečo musím rozbít překrásnou představu Valentina (nebo Davida, ti dva jsou jak dvojčata, až na to, že si vůbec nejsou podobní), sedícího na zemi, lokty opřené o obrubník nebo o lavičku, to je jedno, hlavně ať se opírá, trup v dráždivé křivce funkce ex, zatímco nohy jsou určeny zápornou absolutní hodnotou z x. Ne že by měl nohy do X, ale… kruci, já to chápu a nikomu to vysvětlovat nebudu! Stejně mě poslouchám jen já. U vnitřních monologů to ani jinak nejde. Asi. 

No ale zpátky k tématu. Sexy judista a budoucí jurista, sexižně rozvalený na dláždění, s takovým tím mírně zastřeným pohledem. S trochou představivosti jsem mu zrak zakalil já... a ne pífečko. Nebo marihuana. 

Přesně o tomhle mluvím! Dokonalost sama a já do toho jebnu realitu.

Ten pěknej kluk, co sedí naproti mě, šel na záchod. A no ano, foukni mi ten kouř přímo do obličeje! Tady jsem, váš popelník! Tak to zapomeň, zlato. Že máš svaly jako ten celkem ucházející fotbalista na obrazovce ti nepomůže.

No a teď jsem přišel o wifi, bezva. Teď už asi nemám jinou možnost, než čučet na dvaadvacet propocených simulantů v podkolenkách, než se setmí a budu se moct vymluvit na únavu. Kdyby tam ti fotbalisti běhali aspoň v podvazkách, aby bylo na co koukat. A někdy by to mohli zkusit v podpatkách. Proč ne? Sestra v jehlách sprintuje na autobus a ta asijská borka, co má hrát v Mulan (myslím), dokáže v  padesáti v deseticentimetrových podpatkách zlomit vysokým kopem betonové cosi vejpůl. Á, pan počůránek se vrátil. 

Podle zvýšené intenzity hluku soudím, že nějaký frajer v kopačkách dal gól. Až to dá v lodičkách, možná budu taky tleskat. Jestli nebudu zrovna koukat do mobilu. A začínám mít hlad. Prošlo by mi, kdybych ‘si šel pro něco k jídlu’ a už se nevrátil?

David nešel vůbec - ah, další řev, a to tu branku minuli dobré tři metry. Když tady takhle hučíme - jo tak teď buď dali gól, nebo někoho trefili míčem do obličeje - když tady tak hučíme, David určitě nemůže usnout. Teď se tam někdo vlastní vinou rozmázl a moderátor se facepalmil. A nespavý Davídek se převaluje na posteli a snaží se usnout.

Při další vlně hurónského řevu si přetáhne polštář přes hlavu. Po několika nekonečných výbuších to vzdá, se stenem se obrátí na záda, jedna ruka - ta pravá - visí poraženecky z lůžka, a šedomodré(? přiznám, že dvakrát pozorně jsem to nezkoumal) oči zírají do bíle natřeného stropu. Odráží se v nich čiré zoufalství, a celá jeho bytost, stejně jako ta má, křičí: Prečo? 

A ta naše S.O.S. se střetnou. 

Zatímco já se konečně znechuceně zvedám z vězeňské lavice, přelézám, podlézám a oblézám rozjásané fanoušky smradlavých mužů v neslušivém prádle, David ze sebe skopne peřinu a posadí se na pelesti. Podrbe se na jemně vyrýsovaných břišních svalech, sjede nehty kousek níž, na hranici bleděmodrých boxerek. Prsty přejíždí po hladké kůži pod gumou, rozhrnují světlý porost, dokud není dokonale spokojen. S dalším povzdechem a skřípěním kovové konstrukce pod příliš měkkou matrací se zvedne a odkolébá se do kuchyně. Bere čistou sklenku ze sušáku. a rozložitých zádech. Není zrovna vysoký, stavěný je spíš do široka, ale v judu to zřejmě nevadí. Prý má černý pásek.

Stojím přede dveřmi jeho apartmánu - doteď nevím, kdo tam s ním vůbec spolubydlí, pořád jsou tam nalezlí úplně všichni. Vlastně spíš jen doufám, že je to jeho apartmán. Zvedám ruku, váhám, prsty se mi nerfosně zatínají v pěst, povolují a proplétají se v křečích. V náhlém impulzu vylétnou klouby naproti dveřím – omfgwtfnope JÁ ZAKLEPAL VOLEJTE SANITKU ZACHRAŇTE MĚ NĚKDO! Trochu vrávoravě od té pekelné brány ustoupím. Neměl bych utéct? Nebylo by to pak ještě divnější, kdyby náhodou vykoukl? Srdce mi bije jako splašené. 

…Třeba není doma? 

Uf…

Shite!

Vyděšeně odskočím, když se mi dveře otevřou přímo před nosem. Asi se tvářím stejně, jako se cítím, protože David (nahoře bez!) na mě kouká dost nechápavě. Ale kočky, že mu to sekne! Ty ostré, silné linie brady. Býčí šíje. Ochýmřený hrudník a vypracované prsní svaly, jenom se dotknout, pohladit, táhnou konečky prstů nahoru k rameni, ovinout mu paži kolem krku a přivinout se k tomu zaprděnému postelovému teplíčku, které sálá z opálené pokožky…

Polknu, jinak bych se utopil ve vlastních slinách. Oh počkat, tohle vlastně není sen. Tak nestůj tady jak obřezaná jeptiška a řekni něco, když už jsi tak debilně zaklepal! O co ses vlastně snažil? Mluv už konečně! 

„Ahoj.“ Dobrá, dobrá. Všeobecně uznávaný úvod konverzace bychom měli. A dokonce se nám dostalo předpisové odpovědi. Tak. Dál

„Nemáš cukr?“ Málem si přivodíš infarkt a pak, místo aby ses pozval dál a svalil ho na postel, židli, stůl nebo kuchyňskou linku, když už tedy děláme ty šílenosti, si řekneš o cukr?! 

Počkat, ještě se to dá zachránit, čím to Noel balil Sida? ‘Did you sit on sugar? Because you have a sweet ass.’ Ne, to v češtině nedává smysl. ‘Máš sladkou prdel.’ ‘Zato tebe museli vyrobit v továrně na cukr.’ He he.

Jo, to byla dobrá scénka. A výjimečně jsme se dostali až k sexu – a pak jsme skočili na pračku - bože, já ty dva miluju! Noel ohnutý přes vibrující mašinu, zatímco Sid… Uahhhn! Musím se mrknout, jestli mi moje zlatá Sambi Bambi něco nenapsala.

Konec, z cesty lidi! Tělo následuje ducha, adios pičaros! Překonám překážkovou dráhu stolů, laviček a bučucích humanoidů, ani se nerozloučím s těmi zlosyny, co mě sem v první řadě dotáhli. S mobilem v ruce chytám wifinu už před barákem, i když ji většinou lapím až na schodech do druhého patra. 

No ták, ikonka, kde se flákáš- „Pardon,“ vypadne ze mě zcela automaticky, když se najednou od čela po konečky prstů u nohou dotýkám něčeho živého. Komu by to nedošlo, do někoho jsem nakráčel. No co. 

Oooh, to co. David co! Sice v tričku, ale… jop. Pěkné. Fakt pěkné. Snad se navenek nesměji stejně pitomě, jako zevnitř. Asi ne, protože se usmál. Říkal jsem, že má krásný úsměv? Má. Zářivý, že přebije svit mého mobilního zařízení, a to je světlo mého života. 

„Dobrý,“ kývne na mě. Asi jako odpověď  na mou předchozí, neupřímnou omluvu.

Počkat. Zrovna teď jsem v tak mimozním stadiu, že se dokážu přibližně normálně bavit i s normálními lidmi. Kdybych se k němu přifrcl… mohli bychom skončit - asi ne v posteli, ale už bych se s ním nestyděl mluvit, ani kdybych neměl místo mozku zeleninový salát. Na salát mi to myslí docela rychle. Asi jsem - Caesar salát. 

Mírně ustoupím do strany, aby mohl projít a já se k němu mohl nenápadně přidat, a při tom se, jen tak mimochodem optám: „Kam razíš?“ 

„Dolů do večerky,“ odpovídá ledabyle, a kouká při tom na mě. Na mě. Mě, přímo do očí. Tak… divně? Ale jinak divně, než na mě lidé obvykle koukají. Hlavně na mě nikdy nikdo nekouká, heh. Začíná se mi z toho pohledu (z jeho pohledu i pohledu na něj) dělat mdlo a srdce mi bije jako splašené. Malý úsměv koutky rtů, a teď už jen ta slova. „Jo? A počkáš na mě? Taky si pro něco skočím.“

„Bezva. Tak se měj.“ Otočím se jako na obrtlíku a zdrhám. Zdrhám, zdrhám, zdrhám, vytáhnu klíče, chvilku trvá, než se trefím do dírky a už skáču šipku do postele. Co to mělo být?! Stačily. Dvě. Blbé. Věty. A já místo toho zdrhnu!

Převalím se na záda a vzbudím svého miláčka, který za tu chvilku stačil usnout. Palec na obrazovce vykouzlí znak alohomora a načítám Ely. Záložky. Tep se mi uklidňuje úměrně k nárůstu tenké modré linky na liště prohlížeče. Jo! Sambi odepsala! Radostí jsem vylétl do sedu. No? Tak? Načti se!

Sidova pochvala zanechala na Noelově tváři sytý ruměnec. Nestávalo se často, že by někdo chválil jeho kuchyni a Sid drobnými komplimenty přímo sršel.  Noelovi to připomělo jejich minulou noc. Sidovy vzrušené vzdechy, jak je krásný, jak je sladký, nádherný, úžasný, okouzlující… Začervenal se ještě víc a rychle sklízel...

Já to malé zlatíčko prostě miluji. Hltám řádky, jeden za druhým. A jakmile sezobnu poslední tečku, ťukám zběsile další část příběhu.

Kdo potřebuje život. Mám svojí postel, jídlo a třiatřicet skvělých, vzrušujících životů. Co víc si přát?

Skvělou realitu.

Ale o tom si můžu nechat zdát.