„Samueli? Potřebuji, abys pro mě někoho sledoval,“ zavolá na mě otec poté, co mu skončí schůzka. Povzdechnu si. Proč já, sedmnáctiletý kluk musím dělat špinavou práci pro gangstery? Ale jak můžu odmítnout svého vlastního otce?

„Dobře otče, o co jde?“ zeptám se vysíleně.

„Jedná se o člena yakuzy, která má vliv v této oblasti. Tady máš jeho fotku, je to oyabun,“

„Dobře, a co mám hledat?“ zeptám se a při tom se podívám na tu fotku. Ten chlápek mi je povědomý.

„Něco… gangsterského, myslím si, že je mezi námi zrádce,“ přikývnu. Nechce se mi tomu věřit, ale když to říká otec…

PO ČTYŘECH DNECH

Po čtyřech dnech jsem zjistil jediné, že má rád násilí.  Ale nikdy jsem nenarazil na nic, co by bylo více naší kultury. Zazvoní mi mobil a tak si nevšimnu, že můj cíl vyšel z budovy.

„Ano otče? Nic moc se ještě nestalo, asi si dávají velký pozor,“ zašeptám.

„Dobře, hlavně buď opatrný, nechci tě ztratit, jako jsem ztratil tvojí matku,“

„Tati! Nejsem už malý, dám si pozor,“ cítím se naštvaně.

„Myslím to vážně Samueli, buď opatrný,“

„Dobře otče, dám si pozor,“ a položím ho. Náhle poznám, že je něco špatně.

„Měl sis dávat pozor, ne?“ ozve se za mnou cizí hlas a něčí síla mě úctyhodně přišpendlí ke zdi. Spoutají mi ruce za záda. Sakra, sakra, sakra! Dostali se za mne! Poté mě, ne moc jemně, házejí do auta a někam vezou. Mám špatné tušení, že vím kam. Moje obavy se vyplnily. Jsem v prdeli!

V nějakém pokoji mě připoutají k židli. Z kapsy mi berou mobil a lámou ho vejpůl. Poté odejdu. Jak dlouho čekám? Minuty? Hodiny? Pak se dveře konečně otevřou a dovnitř vstoupí jen jeden muž. On, můj cíl…

„Docela odvážný čin, sledovat mě…“ prohodí jen tak mimochodem a sedne si na postel přede mě. Uhnu pohledem.

„Víš, kdo jsem?“

„Rei Ryuzaki,“ pronesu skrz zuby.

„Tím pádem víš, co je cílem mé práce, a tak se ptám, jestli jsi opravdu takový idiot,… kdo tě poslal?“

Neodpovídám, nemůžu mu to říct. Na svoji čest. Chytne mě za bradu, aby mi viděl do tváře.

„Docela mladý, kolik ti je mládě?“ zeptá se.

„17, pane.“

Nesnáším ho.

„Jak se jmenuješ?“ zeptá se mě a já  mu neodpovídám. Trhne mojí hlavou dozadu.

„Ptal jsem se tě, jak se jmenuješ!“

„Samuel Scott, pane,“ zavrčím. Chvíli se nehýbe.

„Ty jsi syn Waltera Scotta?“ ptá se překvapeně a vyděšeně zároveň.

„Vy znáte mého otce?“ zeptám se teď překvapeně já. Nečekaně mi začne rozepínat košili, kterou mám na sebe. Co… to? Začnu se vzpírat.

„Co… co to děláte!?“ ptám se zděšeně.

„Klid, jestli jsi opravdu, kdo říkáš, že jsi, měl by jsi mít na srdci znamí-“

Dál se nedostane.

„Co Walter sakra dělá v Japonsku? Samueli… proč mě sleduje?“ zeptá se opatrně. Jak mu to můžu říct?

„To není vaše věc,“ odvětím vzpurně. Chytne mě pod krkem.

„Tohle se mě, sakra, týká! Proč mě sleduje gangsterský boss?“

Pořád neodpovídám.

„Já to musím vědět!“

Vypadá naštvaně. Což pro mě není vůbec, ale vůbec dobré. Odemyká mi pouta a hází mě na postel. Co... to?

„Tak to tě budu muset přinutit mi to říct,“ řekne výhružně. Sakra, tohle není vůbec dobré.  Rozepne mi zip u kalhot až to škrtne. Snažím se bránit, ale on mi chytí ruku za zády a otočí mě. Takže ležím na břiše. Tedy, neležím, o volnou ruku se opírám, abych si nelehl úplně. Nemám šanci, nemůžu nic dělat.

„Nechte toho, vždyť jsem ještě kluk, pusťte mě!“ snažím se ho přesvědčit.

„Ne dokud mi to neřekneš,“ řekne a rukou mi vjede do trenek a chytne mi ho. Začne rukou pohybovat, tou druhou si hraje s mými bradavkami. Rozšíří se mi zorničky.

„Ah….,“ neudržím to.

„Zastavte,….prosím,“ žadoním celý rudý.

„Tak mi to řekni,“ zašeptá mi do ucha. On si to užívá! Úchyl! Chci ho zastavit, ale… nemůžu mu to říct. Pomalu začne zrychlovat a já se neudržím a začnu vzdychat.

„Áaaahh…….. ááááhhh….“

Dosahuji vrcholu. Pouští mě a já padám na postel. Nezmůžu se na nic. Jsem jako panenka a ze mě vyprchávají emoce z vyvrcholení. Sakra, já ho zabiju!

„To netrvalo moc dlouho,“ usmívá se a líže si prsty od… ten hajzl!

„Naserte si, úchyle,“ odplivnu si.

A pak uvidím jeho výraz, ještě neskončil.

„Pořád jsi mi to neřekl, Samueli… druhé kolo,“ zašeptá a sundává mi kalhoty i se spodkami najednou. Sakra! Jsem úplně bezbranný. Vzpírání mi nepomůže a ani na to nemám sílu. Sakra! Takhle mě znásilní! Strčí mi dva prsty do pusy. Co… to… sakra… dělá?  Cítím sám sebe. To je hnus.

„Tak cucej, jinak to bude bolet tebe,“ požádá mě. Nevím co tím myslí, avšak mám tušení, že bych ho měl uposlechnout.

„Hodný kluk,“ pochválí mě. Jsem jako otrok! Když mi z úst prsty vytáhne, všimnu si, jak je vzrušený. Takový úchyl. S touto myšlenkou ucítím velkou bolest TAM. Co, co, co?

„NE!“ vykřiknu a musím na to vyvinout celou svou zbývající sílu. Druhou rukou si odepíná svůj buntek a hraje si se svým. To pro moje tělo opravdu nevypadá dobře.

„Řekni mi to a já to neudělám, Samueli.“

Povinnosti mi zavřely pusu. Budu znásilněn.

„Tak to jsem rád, že budu tvůj první,“ prohlásí a vytáhne prsty a nastaví se proti mně.

„Poslední šance,… ještě to můžeš zastavit,“ poradí mi. Z očí se mi již řinou slzy, ale i tak zavrtím hlavou. Povzdechne si a tvrdě se přirazí. Vykřiknu. Zorničky se mi rozšíří bolestí. Já ho zabiju!

„Jsi šíleně úzký, víš o tom?“ pronese mezi vzdechy, jak se pohybuje. Nedokážu myslet. V tu chvíli si začne hrát s mým.

„Ááááhh… áh….ahhh….“

Proč mám tak protichůdné pocity?! Vždyť… vždyť se mé tělo chová jako… jako by se mu to líbilo! Blížím se vrcholu, už podruhé. A on taky. Vím to.

„Prosím,… ne do mě!“ zaškemrám.

„Tak… mi… to… řekni!“ řekne mezi údery. Omlouvám se, otče.

„Otec si myslí, že je v gangu zrádce-….Áááááhhh,“ stihnu říct než vyvrcholím. On ze mě vychází a vyvrcholí také. Spadnu na postel a tentokrát se nemůžu hýbat vůbec. Víčka se mi zavírají. Postřehnu ještě co řekne, když si sedá na postel.

„Tak zrádce,…“ povzdechne si a já upadám do bezesného spánku.

Probudím se za světla. A cítím se… blbě. Pak si vzpomenu, co se stalo. Ryuzaki! Já toho hajzla zabiju! Posadím se a ucítím bolest, sakra, něco tam dole není v pořádku. Rozhlédnu se po pokoji. Ryuzaki sedí na židli, kde jsem včera seděl já, a pozoruje mě.

„Hajzle,“ ucedím.

„Jak jsi se vyspal?“ ušklíbne se.

„Myslím, že i na ulici by bylo lépe.“

Má na sobě to co měl včera. Proč se sakra nepřevlékl, to tady seděl celou noc?

Buch-buch.

Co se to se mnou sakra děje?

„Když myslíš,… A líbí se ti moje hračka?“ zeptá se a já se podívám dolů, pod deku. Začnu vidět rudě a zároveň se červenat. Zabiju ho. Hned!

„Sundej to.“

„Ne, nesundám, je to jen takový dáreček pro tebe, Samueli. Víš, co to umí? Nemůžeš se udělat,… nikdo tě nedokáže udělat, jen já. Uvolní se jen na můj otisk prstu. Jo a radím ti, ať si s tím nehraješ, je to nasazené na čtyřmístné heslo, a za každou špatnou odpověď se to utáhne, neradím ti to,“ poradí mi a já svěsím ramena. Co mi to udělal? Když se na něj znovu podívám, usměje se. Buch-buch. Poté se otáčí a vychází ven z pokoje. Opatrně spustím nohy z postele a zkusím se postavit. Bolí to jak hovado. Na zemi leží moje oblečení, přímo tak, kde je včera odhodil. Pomalu se do nich soukám. I to mě sakra bolí. Já ho zabiju! Už ho nikdy nechci vidět.

Vyjdu z pokoje a čekám. Nikde nic neslyším a tak dám se doleva. Nevím kudy kam. Ale nějak to zvládnu ke dveřím. Na zemi leží dopis a nový mobil. Na dopise je moje jméno. To si dělá…prdel. Buch-buch.

Můžu se zabít? Kouknu se do mobilu. Všechny moje kontakty, a jeden navíc. Ten jeho. Asi fakt věří, že mu zavolám potom, co mi udělal… Ale i tak mobil seberu a dopis taky. Když vycházím (je odemknuto), pořádně třísknu dveřmi.

Cestou domů si čtu dopis. Omlouvá se, ale prý že neměl na výběr. To mu tak sežeru. Ale zjistil mi jméno. Jméno zrádce. Zrovna on by mě nenapadl, ale můžu to zkusit jako tip. To mě přivede na otázku, že pokud nezabiju Ryuzakiho brzo, zabije mě můj otec dříve. Neozval jsem se mu. Znovu se kouknu na dopis a mobil.

Dobře, Ryuzaki je hajzl a bastard, ale za tohle mu děkuji. Znovu si vzpomenu na otce. Nemůžu mu to říct. Prostě ne. V žádném případě.

„Dobrá práce, Samueli,“ poděkuje mi otec a jeho muži odnášejí bývalého člena, který se ke všemu přiznal. Byl to on.

„Děkuji otče, dělal jsem jen svoji práci,“  usměji se. Už je to dlouho, co mě pochválil.

PO DVOU TÝDNECH

Ve škole nikdo nic nepoznal, jen jsem se přestal sprchovat ve společných sprchách. Pro jistotu. O přestávce jeden spolužák vytáhne časopis pro dospělé. Kdyby ho viděli učitelé, ihned by měl postih. Ale vložil ho do učebnice, a tak si toho nikdo nevšimne. Všichni kluci se u něj seběhli. Bylo by podivné, kdybych tam nešel taky.

Musím se udržet. říkám si v hlavě stále dokola. Ale jen co projdeme pár stránek, jsem v prdeli. Nehledím na to, že mě čeká ještě vyučování, beru si věci a vybíhám směrem domů. Bydlím docela blízko, takže jsem běžel asi tak deset minut. Ale na tváři jsem se červenal celou tu dobu. Sakra, ať už jsem doma! Jak vletím do domu, nezamknu za sebou, ale do svého pokoje ano. Sednu si na židli a stáhnu kalhoty. Jak já tu jeho hračku nesnáším. Snažím se se udělat, ale ono to fakticky nejde. Proč já?

Na stole přede mnou leží mobil.

Mohl bych ho zavolat… ihned tu myšlenku zavrhnu. Zkouším to ještě dalších deset minut. Pak popadnu telefon, sednu si na postel a vytočím jeho číslo. Sakra, proč já? Chvíli to vyzvání, než to zvedne.

„Ryuzaki,“ řekne otráveně. Jak ten hlas nesnáším. Zaseknu se.

„Ry-ryuzaki, přijeď.“

Možná ho nevidím, ale věřím – vím – že se právě usmál. Ten hajzl.

„Mám na práci něco důležitějšího než tě poslouchat,“ odpoví na to s úsměvem. Ten hajzl si se mnou hraje.

„Pohni s tou svou línou prdelí a okamžitě přijeď,… prosím,“ řeknu a poslední slovo přidám jen z nouze.

„Kde jsi?“ zeptá se mě, teď už ale ne s úsměvem, spíše… zaujatě.

„Doma, určitě víš kde to je,“ snažím se mluvit plynule.

„A Walter?“ ptá se dále.

„Taky musí pracovat.“

Povzdechne si a myslím, že jde kousek bokem.

„Samueli, když přijedu, vezmu si tě. Je to opravdu tak vážné?“ zeptá se teď už úplně vážně. Vezmu si tě… nelíbí se mi, jak to zní. Ale je to pravda. Já to vím.

„Ano,… pane,“ zašeptám. Znovu si povzdechne.

„Dej mi deset minut,“ odvětí na to a hovor ukončí. Přesně za deset šílených minut mi zvoní mobil.

„Jsem zde, otevři mi.“

„Je odemknuto. Po schodech nahoru, druhý pokoj zprava. Jo a nejspíše budeš muset vytáhnout dveře z pantů, já se nezvednu,“ zašeptám a položím to. Slyším kroky, blíží se. Schody vrznou. Sakra. A pak uvidím jeho stín. A náraz. On ty dveře fakt vyrazil… Na sobě má oblek a na bílé košili jdou vidět kapičky krve. Holt práce je práce.

„Ty tedy vypadáš,“ prohodí, když mě uvidí.

„Nebýt tebe, nikdy by se to nestalo, úchyle,“ zavrčím na něj.

„Ty jsi přece ten, který mě zavolal,“ pokrčí rameny.

„A divíš se?! Ty jsi ten, kdo mi tohle udělal.“

Jak náš rozhovor pokračuje, rozepíná si sako a odkládá si ho na židli. Buch-buch.

Stále se blíží. Buch-buch.

Stojí až u postele, na kterou si následně lehá, vedle mě. Celé moje tělo se napnulo nervozitou. Sakra! Buch-buch.

„Samueli,… prosím,“ řekne jen a já vím, co chce. Říká to takovým tónem, že je to sice prosím tě, ale když to neuděláš, bude z toho problém, a ne můj…

„Proč?“ ptám se.

„Protože když to neuděláš, ihned odejdu,“ usměje se. Ten hajzl si mě vychutnává! Šinu si to opatrně k němu a roztřesenou rukou mu chci rozepnout jeho buntek. Zastaví mě.

„Bez rukou,“ upozorní mě a tak beru zip mezi zuby a trhnu jím, až to škrtne. Opatrně vytáhnu z pusy jazyk a olíznu ho přes látku. Ihned se trochu zvětší. Pokračuji. Až nakonec chytím mezi zuby rub trenek a sundám mu je. Tak se celá jeho délka dostane na svobodu. Chvíli se nehýbu.

„Pokračuj,“ řekne a já polknu. Mezi mými vlastními nohami je dost horko a on po mě chce toto. Povzdechne si a začne vstávat. Sakra, sakra, sakra! Rukama se mu okamžitě opřu o nohy a donutím ho zase si lehnout. Usmívá se.

„Ty hajzle,“ odpovím. Sedne si a nohy dá do tureckého sedu. Rukama se opře o postel za ním. Buch-buch.

Sakra.

Nakloním se nad ním a jazykem se dotknu špičky. Ten bastard. Vyseru se na ostych a vezmu si ho do pusy celého. Cítím, jak mi tlačí na patro. Jazykem ho u kořene obkroužím a pohybuji hlavou nahoru a dolů. Znovu ho dole obkroužím. Začíná mi být špatně. Vidím, jak se jeho ruce pohnuly a on mi začal rozepínat školní košili. Vůbec se nebráním a to mě asi děsí nejvíc. Po chvíli mé práce se mu začnou třást ruce a trochu zčervená. Buch-buch. Buch-buch. Myslím, že dosahuje vrcholu. Pomalu, ale jistě. Po další chvíli se moje pusa naplní něčím hnusným, bílým a teplým. Začnu polykat, ale zároveň se dusit. Vytahuju ho z úst a spolykám zbytek.

„Ty bastarde!“ ucedím mezi zuby. Je celý udýchaný, ale usmívá se. Pohne se tak rychle, že zareaguji pozdě. To už ležím na zádech a on je nade mnou.

„Nezapomínej, že ty jsi ten, co mě tu chtěl,“ upozorní mě a políbí mě. Takhle to překroutit! Tohle je poprvé. Jazykem se mi dobývá do úst, a jelikož jsem unavený z toho, co jsem právě udělal a taky z toho tepla mezi mýma nohama, nechávám ho. Na chvíli polibek přeruší.

„Cítím sám sebe,… ty chutnáš líp,“ pronese jen tak mimochodem a znovu mě políbí. Buch-buch-buch. Jednou rukou mi sjede do rozkroku a já se prohnu, takže se polibek přeruší. Díky bohu. Jsem celý rudý. Uhýbám hlavou a ruku si dávám před obličej. Nechci, aby se na mě díval. Ne ten bastard.

„Áaaahhh….ahhh..,,“ vzdychám.

„Máš dobré reakce,“ zašeptá mi do ucha.

„Ztichni, ty úchyle,“

„Mě připadá, že si to užíváš,…“ řekne s úsměvem. Sakra, já si to neužívám! I když.. moje tělo ano. Nesnáším se. Nahne se nade mě a začne mi cumlat bradavku, zatím co volnou rukou provokuje tu druhou.

„Aaahhhhh…..“

Tohle to nedávám. Fakt ne. Po chvíli nechává moje bradavky být.

„Vypadá to, že kdybych to jen o trošku povolil, ihned se uděláš, to je ale šikovná věcička, co?“ zeptá se. Nemám sílu odpovídat.

„Roztáhni nohy a pokrč je v kolenech,“ zašeptá mi do ucha. Chvíli nic nedělám.

„Řekl jsem, že si tě vezmu, když přijedu, měl bys na to být připravený.“

Nemá cenu se vzpouzet. Pomalu roztáhnu nohy a pokrčím je v kolenech. Přesně jak mi řekl. Jde to ztuha. Teď si teprve uvědomím, že už dávno nemám kalhoty ani trenky. Zrudnu ještě více. Chytne mě pod koleny a posune mě až ke kraji postele. Jak mě tak posunul, ruka mi sjela z obličeje. Sakra, sakra, sakra. Podívám se před sebe a on si tam tak stojí. A se zájmem si mě prohlíží. Mám na sobě jen svoji košili, která je samozřejmě rozepnutá. On je vlastně oblečený, dá se říct. Strčí si dva prsty do úst. Zrudnu ještě více, než jsem si myslel, že to je možné. Když se pak nakloní, volnou levou ruku si položí vedle mého boku a přenese na ni váhu, je mi okamžitě jasné, co přijde. Vytahuje z úst prsty a pomalu do mě vniká. Nejdříve jedním prstem, poté přidává i druhý.

„Ááááhhh…,“ ujede mi skrz zuby.

„Pořád jsi dost úzký,“ vyčítá mi, jako by to snad byla moje chyba. Náhle s prsty začne ve mně kroužit a pohybovat dovnitř a ven.

„Áhhhh….“ při jednom takovém pohybu vzdychnu více než předtím a on se na mě vítězoslavně podívá.

„To je to dobré místo,“ řekne mi.

„Musíš to všechno komentovat?“ ucedím mezi vzdychy. Chvíli mi to místo dráždí. Když pak prsty vytáhne a vnutí mi je do úst, všimnu si, že je už vzrušený. Jak…? Mezitím co takhle přemýšlím změní postoj a nastaví se proti mně. Kousnu se do ruky. Ryuzakimu se na tváři začne rýsovat úsměv, i když lehce nervozní úsměv.

„Bojíš se?“ zeptá se mě a já kývnu.

„No tak uvidíme.“

S těmito slovy se ke mně přirazí. Okamžitě se prohnu a vytřeštím oči, zorničky se mi ještě trochu rozšíří. Nahne se nade mě a ponoří se do mě celý. Vykřiknu. Začne se pohybovat v bocích. Neudržím se.

„Ááááhhh….Áaaahhhhhhh…..Áááááh.“

Je to tak opojné. A pak se najednou zastaví, trochu ustoupí a znovu se vší silou přirazí. Tohle opakuje stále dokola. Je to omamné a já přestávám vnímat svět. Začnu ho vnímat až tehdy, kdy mě políbí. Dere se mi do úst. Jak se blíží k vrcholu, začne zrychlovat. Úplně ignoruje fakt, že já jsem na vrcholu asi tak posledních deset minut.

„Chci, abychom se udělali najednou,“ zašeptá mezi údery. A jak dosahuje vrcholu, uvolňuje mě a já také vyvrcholuji. Konečně. Jsem dokonce tak unavený, že si nevšimnu, že se udělal do mě. Vyklouzne ze mě ven a lehne si vedle mě na postel. Oba zhluboka oddychujeme.

Probudím se a podle hodin poznám, že jsem spal téměř tři hodiny. Rozhlédnu se po pokoji. Dveře jsou spravené, jak to sakra udělal?

„Šípková Růženka se nám probudila,“ ozve se a já se otočím za zvukem. V mém křesle tam sedí Ryuzaki. Oblečený. Zatímco já jsem pořád nahý… Jak zjišťuji. Zrudnu. Ryuzaki si toho všimne, ale nijak se nevyjadřuje.

„Měl bys ses vykoupat,“ radí mi opatrně a já pocítím, jak ze mě něco vytéká. Ten bastard!

„Hajzle blbá,“ ulevím si.

„Promiň,“ zašeptá a já nevím, jestli to myslí vážně nebo ne. Opatrně vstanu z postele. Jde to ztuha, jelikož mě bolí celé tělo. Ze skříně si rychle vytahuji oblečení a mířím si to urychleně do sprchy. Ignoruji fakt, že nechávám Ryuzakiho bez dozoru. Vlezu si do sprchy a pustím na sebe proud teplé vody. Úleva. Pořád to ze mě vytéká, proto zůstávám ve sprše tak dlouho, dokud nejsem prázdný. Když se pak obleču do čistého oblečení, cítím se bezpečněji. Ne o moc, ale cítím. Teď jen zabít Ryuzakiho a hotovo. Vrátím se do pokoje. Ryuzaki tam na mě čeká. Pořád sedí v tom křesle. Buch-buch. Polknu.

„Nechceš už vypadnout?“ zeptám se ho a on se ušklíbne.

„Ty mě vláčíš přes celé město, a když jsi spokojený, tak mě vyhodíš?“ zeptá se mě a já polknu.

„Myslím, že ty jsi spokojenější než já,“ zašeptám. Usměje se, ale neodpovídá. Místo toho vstane a začne se ke mně přibližovat. Ustupuji dokud to jde, pak ale narazím do zdi. Ryuzaki se o ni opře a zamezí mi tak v útěku. Sakra. Usměje se a já automaticky rudnu. Uhýbám pohledem a otáčím celou  hlavou na stranu, on mě ale volnou rukou chytne za bradu a vytáčí mi hlavu zpět. Sakra. Chvíli se díváme z očí do očí. Pak mě políbí. Buch-buch-buch. Pouští mou bradu, aby mě mohl rukou chytnout za rozkrok. Vyděsím se a odžďuchnu ho pryč. Tak a teď mě zabije. Zčervenám ještě více.

„Prosím, ne, už ne,“ zašeptám prosbu a slzy mám na krajíčku. Už ne. Místo toho, aby si mě vzal si povzdechne a sedne si zpět do křesla. Já, pořád vystrašeně přišpendlený ke zdi, ho pozoruji.

„Postav se přede mě, Samueli,“ rozkáže mi a ukáže na příslušné místo před sebou. Nechce se mi, ale jeho pohled mi prozradí, že nemám na výběr. Polknu. A přejdu na místo mi určené.

„Nevěříš mi, co?“ zeptá se mě.

„Proč bych měl věřit někomu, kdo mě znásilnil a navíc je to oyabun konkurenční skupiny?“ odvětím na to okamžitě popravdě. Povzdechne si. Co se to sakra děje? Zavře oči a když je znovu otevře, má v nich tvrdý pohled. Sakra.

„Stáhni si kraťasy a trenky,“ řekne a já chvíli přemýšlím, jestli jsem se náhodou nepřeslechl. Jedno zvednuté obočí mi ale dokáže, že ne. Roztřesenýma rukama provedu jeho požadavek. Třese se mi pomalu celé tělo. Co po mě chce? Když pochopím, že jsem před ním už zase tak trochu nahý, začnu se červenat zase o kousek víc. Je nějaká hranice jak moc může člověk zrudnout? Chytne do ruky svoji hračku – a tím i mě – a na příslušné místo otiskne svůj prst.

„Rok smrti Tary, to číslo je rok smrti tvojí matky,“ řekne a já nevěřím svým uším. Pomalu, abych se nespletl, naťukám rok na příslušné místo. A opravdu. Ryuzaki ze mě opatrně sundá tu svoji hračku a položí ji na stůl. Vystrašeně polknu.

„Takhle mi teď zase dlužíš ty,“ usměje se. Já věděl, že v tom bude nějaký háček. Povzdechnu si a natáhnu si zpátky jak kraťasy, tak trenky. Jeho ruka vystřelí a chytne mě za triko a následně mě donutí si kleknout. Při tomto zákroku ale ztratím rovnováhu a zastavím se očima asi tři centimetry od jeho rozkroku. Nahne se nade mě a já uslyším cvaknout pouta. Sakra, spoutal mi ruce za zády.

„Co..to?“ vylekám se a trhnu rukama. Zabolí to a tak toho nechám. Zvednu pohled na něj. Usměje se. Ten jeho úsměv mě už dohání k šílenství!

„Víš, co máš dělat,“ pronese samolibě a já nasucho polknu. Když se do toho dlouho nemám. Prsty na nohách se mě dotknou tam. Zrudnu a vzdechnu. Sakra! Dráždí mě prsty na noze? Pomalu mě to vzrušuje. Sakra!

„Dobře,… udělám to.“

Přestane a vrátí nohu zpět na zem. Zaměřím se na jeho rozkrok, tohle zvládnu. Opatrně vezmu mezi zuby zip a rozepnu ho. Do pusy vezmu knoflík a nějak se mi povede ho rozdělat. Znovu polknu a zase zrudnu. Olíznu vršek přes látku a ihned se dostaví reakce. Několikrát to zopakuji, dokud se dostatečně nezvětší a potom ho pomocí zubů zbavuji trenek. Celý se tak dostane na svobodu. Oparně ho začnu lízat u kořene a postupuji výše. Zvládám to jen díky tomu, že si představuji, že lížu nanuk. Jde to, ale i tak se mi trochu zvedá žaludek.

„No tak,“ povzbudí mě trochu vzrušený Ryuzaki. Zakroužím tedy jazykem na špičce. A olíznu tak malou slanou kapičku, která tam byla. Potom ho obejmu celého ústy. Překvapeně zjišťuji, že už jsem taky trochu vzrušený. Sakra. Nemohu pohnout rukama.

„A kdo je tady úchyl,“ pronese udýchaně Ryuzaki a začne mě znovu dráždit nohou. Když se začne blížit k vrcholu, vzpomenu si na posledně a chci utéct. On mi ale hlavu chytne na místě. Chce se nejspíše udělat do mojí pusy. Sakra. Já nechci! Vyvrcholuje a já musím rychle polykat, jinak se začnu dusit jako posledně. Ani nevím jak, ale daří se mi.

„Áááhhh…“ vzdychnu, teď se zase k vrcholu blížím já. Už jsem skoro tam, když přestane. Ne! Proč? Chci pohnout rukama, ale nemůžu. Jediné, co mi zbývá je utišit svoji bolest po nenaplnění. Jsem celý rudý a třesu se, když ale zvednu pohled. Srdce mi poskočí. Dívá se z okna a je zamyšlený. Pak mě napadne, proč nevěnuje pozornost mě. Když se konečně na mě podívá, na tváři se mu zase objeví ten protivný úsměv. Zabiju ho.

„Sundej mi ty pouta,“ řeknu rázně. Pokrčí rameny a opravdu mi je sundá. Promnu si zápěstí. Nevím, co teď mám od něj očekávat.

„Jak víš o mojí matce?“ zeptám se ho opatrně. Zamračí se.

„To není tvoje věc,“ odpoví po chvíli.

„Když jsem já takhle odpověděl naposledy, znásilnil jsi mě,...“ zabrblám nespokojeně.

„Promiň, ale prostě ne, ještě na to není ta pravá chvíle,“ omluví se. Mě se omlouvá oyabun. To je jako by se mi omluvil otec. Nemožné. Polknu. Buch-buch-buch-buch. Chytnu se za srdce. Co se to se mnou děje? Náhle mě z přemýšlení vytrhne vzpomínka, drobný detail, na který jsem zapomněl. Sakra. Podívám se na Ryuzakiho a polknu. Sakra.

„Vypadni, ihned,“ zašeptám.

„Stalo se něco?“ zeptá se opatrně.

„Je úterý,… otcův oblíbený fotbalový tým má zápas,… takže přijede dříve,“ řeknu opatrně a on vyskočí z křesla a šine si to ke dveřím.

„Proč? Kdybys mi to neřekl, chytili by mě tady a měl bys ode mě pokoj,“ kroutí nechápavě hlavou.

„Ta ulička... chtěl jsem vědět, jak jsi mě dostal a tak jsem se koukl na kameru, na které jde ulička vidět,...“ začnu a on mě pobídne, abych pokračoval.

„Zachránil jsi mě. Byli tam ještě nějací chlápci, ale ti mě chtěli zabít, zachránil jsi mi život, i když dost neobvyklým způsobem,“ sklopím zrak.

„A tak ty teď zachraňuješ můj?“ pořád to nechápe.

„Po tom všem co jsem ti proti tvé vůli udělal?“ přidává otázku. Pokrčím rameny a on zakroutí hlavou.

„Nic proti, ale můj život má větší cenu než tvůj, teď zase já dlužím obě,“ usměje se.

„Tak už mi nikdy nelez na oči, už tě nikdy nechci vidět,… Ryuzaki,“ zašeptám. Na tváři se mu mihne úsměv, který ale okamžitě mizí. Odchází. Z okna vidím, jak nastupuje do svého auta, dozadu, a odjíždí. To tu na něj celou tu dobu někdo čekal? Při té myšlence zčervenám. Asi o pět minut později přijíždí auto mého otce. Stihl to jen tak tak. Rychle se rozhlédnu po pokoji, jestli něco nenasvědčuje mojí... návštěvě. Jediná věc je jeho hračka, kterou tu zapomněl. Sakra. Rychle ji schovávám do šuplíku. Vezmu si ze stolu sluchátka a hodím sebou o postel, ihned si vzpomenu, čemu sloužila, a začnu se červenat. Po chvíli se otevřou dveře do mého pokoje, a proto si sluchátka z uší vytahuji.

„Samueli, jdeš se dívat na fotbal?“ zeptá se mě můj otec.

„Ne otče, budu se muset učit,“ zalžu.

„Když myslíš,“ odvětí a zamyšleně se na mě chvíli dívá, poté pokrčí rameny a odejde. Když znovu začnu poslouchat hudbu. Začnu také přemýšlet, co se vše dneska stalo. Nakonec se schoulím, začnu se třást a po několika nekonečných minutách usínám.

 

Když celý následující týden nevytáhnu paty z pokoje ani do školy, začne se můj otec zajímat, co se děje. Pokaždé, když se mě zeptá, co se děje, dostane stejnou odpověď.

„Nic, jen… přemýšlím.“

A to je pravda. Něco se totiž se mnou děje. Otec, aby mě potěšil mi dal spoustu věcí. Chtěl mě vzít do Ameriky, což jsem striktně odmítnul. Nové oblečení, cokoliv. Vše jsem to odmítnul. Ale přinutil mě chodit do školy. Zrovna on… Ale i ve škole jsem jako duch. Dobře si to uvědomuji. Vždy když přijdu domů, zavřu se do pokoje a celý den nevylezu.

Už je to pár měsíců od toho dne, kdy byl u mě. A já pomalu ale jistě začínám tušit, co se to se mnou děje. A vůbec, ale vůbec se mi to nelíbí. Před týdnem jsem oslavil osmnácté narozeniny. Konečně dospělý, konečně oficiální člen gangu. Už jsem jeden z nich. Otec mě už posílá na důležitější akce, než jen sledování. I když i sledování se někdy ukáže v mém repertoáru.

Můj dárek od otce byl… neočekávaný. Asi mi chtěl zlepšit náladu, ale spíše mi ji zhoršil. Zaplatil mi děvku. Amandu. Často jsem ji potkával, jak odchází a přichází. Tentokrát přišla kvůli mně.

„Takže ten malý Samuel je už dospělý,“ řekla líbezně a začala se svlékat. Netečně jsem se na ni díval. Byla dokonalá,… a se mnou to vůbec nic nedělalo. Pak, úplně nahá se nahnula nade mě. Seděl jsem pohodlně v křesle a chtěl jsem si užívat,… ale nešlo to. Něco mě opravdu rozrušovalo. Nebo mě spíše nic nevzrušovalo dostatečně. Po půl hodině snažení jsem jí řekl, ať se sbalí a vypadne. Chvíli se na mě nechápavě dívala, jestli to myslím vážně. Pak můj požadavek splnila. Ten den za mnou byl otec, co to do mě sakra vjelo. Neposlouchal jsem ho a on mě udeřil. Je to dlouho co mě udeřil naposledy. Od smrti matky… Vzpomínám.

„Jak vůbec tolik ví o mojí rodině?“ zašeptám si pro sebe. Buch-buch. Podívám se na hodiny. Je ještě brzo. Poté se podívám na jeden šuplík. Moc dlouho se nerozmýšlím. Popadnu tu věc z toho proradného šuplíku a vyrazím tmou pryč. Nohy mě vedou po paměti a sám přemýšlím, co to sakra dělám. Běžím ani nevím jak dlouho, když se dostanu před prázdný byt - zatím. Nenapadne mě nic lepšího, než si prostě sednout vedle dveří na zem a opřít se o stěnu. Jakmile si uvědomím, co jsem to udělal, začnu se červenat. Sakra! Poté se začnu i třást. Sakra, sakra, sakra. Uvidím ho.

Buch-buch-buch.

Čekám hodinu, možná i více, než uslyším přicházející kroky. Dívám se do země. Vidím maximálně tak boty toho člověka. Bez povšimnutí, bez jakékoliv reakce, projde kolem mě a zastaví se před dveřmi. Vedle mě. Slyším chrastit klíče, ale nedokážu se přemluvit podívat se na něj. Klíč zajel do zámku. A pak nic. Žádné odemykání. Prostě jen ticho. Polknu. Povzdechne si.

„Už jsi mě nikdy nechtěl vidět,“ pronese a já malinko kývnu. Při tónu jeho hlasu mi srdce poskočí.

„Co tu tedy děláš?“ zeptá se mě stejným netečným tónem. Podávám mu tašku s jeho hračkou. Úplně v klidu si ji bere, zatím co já jsme celý rudý.

„Děkuji,“ řekne a odemkne dveře. Následně vchází dovnitř. Sakra, sakra, sakra. Co mám dělat? Buch-buch.

„Půjdeš dál, nebo budeš pořád sedět venku?“ zeptá se mě, stojíc už vevnitř. Chvíli se nehýbu, potom se ztuhle zvednu a vcházím dovnitř.

„Čaj?“ zeptá se mě nejspíše z kuchyně. Zuji si boty, než odpovím.

„Arigato,“ řeknu jen. Začnu si procházet jeho monstrózně obří byt. I když to nechci, vím, co hledám. Potom, jak se dostanu před ty dveře, stojím tam jak solný sloup. Vzpomínám si na ten den. Bylo to tak dávno. Kdybych mu prostě řekl hned na začátku, co chtěl. Tohle by se nikdy nestalo. Sakra. Já blbec. Roztřesenou rukou se natáhnu po klice a zmáčknu ji, až to cvakne. Doufám, že to neslyšel. Poté už neslyšně otevírám dveře. Ihned mi hlavu přeplní myšlenky na TEN den. Pořád tu stojí ta židle. Přijdu opatrně až k ní. Ozve se za mnou hlas.

„Tak tady jsi,“ ozve se opatrně Ryuzaki. S trhnutím se otočím. Vůbec jsem ho neslyšel přicházet. Nějak najdu nějakou zajímavost na mých botách, kterou si okamžitě začnu pořádně prohlížet.

„Proč jsi přišel?“ zeptá se mě. Proč? Já sám nevím. Pak mě něco napadne.

„Víš toho tolik o mojí rodině, kdo jsi?“ zeptám se ho. Povzdechne si. A poté si smutně usměje. Ukáže na židli a já si na ni okamžitě sednu. Přejde okolo mě a sedne si naproti mně. Buch-buch.

„Když jsem byl malý, můj otec byl velmi blízký tomu tvému, tam v Americe, ale zemřel a já jsem po něm zbyl. A tak jsem začal pracovat pro tvého otce. Potkával jsem tě, často. Byl jsi tak krásně nevinné dítě, které nemělo ani zdání o tom, co se kolem tebe děje,“ řekne a smutně se usměje. Vůbec nevím, o čem to mluví. On žil v Americe? Jak?

„Nejspíš mě znáš pod jiným jménem,…možná mě znáš pod jménem….Yamazaki Ryuu,“ zašeptá a já si vzpomenu.

Ale,… to nemůže být on. Vždyť… Yamazaki byl ten, kdo mi zabil matku. To nemůže být on.

„Ne,… tomu nevěřím,… ty nejsi on,… ty nejsi Yamazaki,“ vytřeštím oči zděšením. To nemůže být on. Sakra! To není on. I když si někde v duchu uvědomuji, že mluví pravdu. Ale… jak?

„Tara zradila, zatímco Walter pracoval, rozdávala si to s bossem konkurenčního gangu a vyzrazovala spoustu jeho tajemství,“ pokrčí rameny. To nemůže být pravda! Ryuzaki vytáhne ze saka fotku a podá mi ji. Sakra! On říká pravdu! Na fotce je moje matka s nějakým cizím chlápkem. Jak? Proč by to dělala?

„Když jsem jí řekl, aby utekla, protože jsem se to chystal Walterovi říct. Ale zpanikařila, vytáhla zbraň a chtěla mě zabít,… byl to reflex, přísahám. Byl to reflex. Vytáhl jsem zbraň a vystřelil, stejně jako ona. Kdyby měla lepší mušku, zemřel bych tam ten den s ní,“ zdá se mi to, nebo má slzy na krajíčku? Buch-buch. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Když vidí, že se rozhoduji, povzdechne si a sundá si sako. Sakra. Pomalu si začne rozepínat košili. Buch-buch-buch-buch. To ne. Rozepíná si košili knoflík za knoflíkem. Cítím v sobě to napětí. Za každým knoflíkem se více a více červenám. Buch-buch-buch. Sundává si košili úplně a otočí se ke mně zády… Je to Yamazaki. To tetování poznávám, kromě té kulky v rameni.

„Jak jsem řekl, Tara neuměla moc dobře mířit,“ pokrčí rameny. Co budu dělat? Srdce mi poskočí. Otočí se zpět ke mně. Podívá se mi do očí.

„Ale kvůli tomu si sem dnes nepřišel, tak pro-…,“ zastaví se uprostřed věty, protože si všimne mého výrazu. Červenám se a držím se za rozkrok. Sakra! Proč teď? Proč tady?

„Oh…. Nedělej to…“ řekne opatrně a šokovaně.

„Myslíš, že to můžu zastavit?!“ rozkřiknu se na něj.

„Koupelna je napravo,“ řekne konečně nakonec. Nehýbu se. Prostě to nejde.

„Vážně, bys tam měl jít,“ řekne více opatrně a jde vidět jak polkne. Stále se nemůžu pohnout. Sakra! Náhle se přede mnou mihne ruka, která mě za triko povalí na postel. Zrudnu.

„Vážně jsi tam měl jít,“ zašeptá. A dívá se na mě se zájmem. Leží na mě a hlavy máme od sebe sotva pět šest centimetrů. Políbím ho. Je z toho šokovaný, ale rychle se chytí. Cítím, jak mi pravou rukou rozepíná zip na kalhotech. Nechávám ho. Pevně mě chytne za rozkrok a tím se náš polibek přeruší. Vzdychnu.

„Sundej si triko,“ zašeptá mi do ucha. Poslechnu ho a on mě pouští.  Polknu. Nahne se nade mnou, ale nepolíbí mě na ústa. Místo toho mi políbí krk, zatímco si druhou rukou hraje s mým rozkrokem. Vzdychám.

„Áááhh…..,“ volnou rukou si začne hrát s mojí bradavkou. Sakra! To je tak…příjemné…sakra! Začne mě líbat níže. Nejprve si pohraje s jednou bradavkou a poté s druhou. A jede ještě níže. Rukou mě pořád otravuje tam dole. Je to tak… opojné!

„Ryu… zaki,“ pronesu mezi vzdechy. Na chvíli se zastaví a já uvidím jeho úsměv. Co to sakra dělám? Jedním jediným trhnutím mi sundává trenky. Polknu a zčervenám. Rukou si přikrývám obličej. Políbí mě na špičce. Sakra! Co to dělá?

„Co to..?“ dokážu říct mezi vzdechy.

„Dnes je na mě, abych tě potěšil,“ řekne jen a vezme si mě celého do úst. Prohnu se a vytřeštím oči. Při tom taky samovolně pokrčím kolena.

„Ááááhhhh……ááhhhh……áááááh…..,“ vzdychám nahlas a blížím se k vrcholu.

„Ryuzaki, prosím,… pusť mě jinak,… se ti udělám do pusy,“ zavzdychám on, ale zrychluje. Snažím se to zastavit. Opravdu ano, ale nejde to.

„Ááááááhhhh…..“ vyvrcholil jsem a on to všechno spolyká. Potom se hlavou vrátí zpět nahoru.

„Gomenasai, gomenasai, gomenasai,…“ šeptám stále dokola a rukama si zakrývám tvář, po tváří mi tečou slzy.  Opatrně mě chytne za ruce a silou mi je sundá z obličeje.

„Prosím,… nedívej se,…“ zašeptám. Chytne moji bradu a políbí mě. Vášnivě. Polibek trvá ale jen chvíli. Potom vstává. Skrze mezery vidím, jak už je vzrušený. Opravdu se to stane. Chytne mě za nohy a potáhne mě ke kraji postele.

„Už to bude potřetí, co si tě vezmu,“ zašeptá s úsměvem.

„Měl jsem narozeniny,“ zašeptám a on překvapením strhne.

„To..tobě je už 18?“ zeptá se nevěřícně, i trochu potěšeně. Pomalu přikývnu. Na tváři se mu rozzáří úsměv.

„Tak tady máš dárek,“ zašeptá a vlepí mi letmou pusu. Rozepíná si kalhoty a sundává si trenky. Už je v plné velikosti. Polknu. Zvedne mi do vzduchu jednu nohu, aby se ke mně lépe dostal, a pomalu do mě vnikne. Moc to nebolí, ale cítím to. Hlavně cítím, jak se červenám. Znovu si rukama zakryji tvář. Nechci aby se na mě díval.

„Proč se schováváš?“ zeptá se. Je ve mně, ale nehýbá se.

„Nechci, abys ses na mě díval,“ zašeptám opatrně, ať se nenaštve.

„Proč bych se nemohl dívat na někoho, kdo mě bezmezně miluje?“

Zrudnu ještě víc.