Ležel jsem v temné odpadkové uličce a přemýšlel co semnou bude. Necítil jsem nohy, ruce, hlava mi třeštila, myslel jsem, že je po mně. Pomalu jsem upadal do nekonečného snění.

***

„Vstávej, chlape, vydrž to, pomůžu ti.“ Uslyšel jsem brečícího chlapce, který nade mnou balancoval.

„Uh…“ vyšlo ze mě.

„Zavolal jsem záchranku, za chvíli budete v bezpečí.“

Sanita tu byla neuvěřitelně rychle. Když jsem se vzbudil, byl jsem v teploučkém čistém pokoji, do kterého svítil nádherný sluneční svit, u kterého jsem si myslel, že už nikdy neuvidím. Byl jsem v tu chvíli šťastný, že mě někdo našel, doufám, že ho ještě někdy potkám a budu mu moct poděkovat.

Vystřízlivěl jsem, uzdravil se a já šel domů, sice na reverz, ale byl jsem přeci doktor, mohl jsem si to dovolit, modřinky mě nezabijí. Ještě týden jsem byl uvolněný z práce, kterou jsem tak miloval. Jmenuji se Pavel Gurlitt, moji rodiče pocházeli z Německa, já jsem se však narodil v České republice. Je mi třicet dva let. Moje chabá, vyhublá postava odpovídá postavě zaneprázdněného doktora, který jen sedí v ordinaci, na poradách, stojí na sále. Hlavu mi zdobí celkem stylový účes a jejich nádherná blond barva. Oči zase vypadají, jako bych je měl zahalené temnotou, černé, strašidelné, prostě vše špatné, zlé. A teď vlastně, co dělám za práci… Jsem plastik… Miluji dělat lidem radost, ženám, že jsem zvětšil jejich poprsí, zmenšil boky, mužům zase jejich pohlavní orgán, to tedy moc rád nedělám. Pomáhám taky lidem, kteří se dostali do špatné situace, a jejich tělo se zdeformovalo, dělám vše, aby ti lidi neměli do konce života trauma. Miluju tuto práci



***

Od mojí rvačky s mým pacientem, že jsem mu nechtěl dát slevu, uběhnul rok, tehdy mě zachránil ten chlapec. Chtěl bych ho zase potkat. Poděkovat mu, nějak mu to oplatit. Nebyl jsem gay to ne, ale pořád jsem na toho chlapce myslel, rvaly mě myšlenky, že jsem mu nepoděkoval? Opravdu nevím. Párkrát jsem se načapal, že při masturbaci na toho chlapce myslím. „Ks… To je směšný, vždyť skoro ani nevím, jak vypadal.“

Klidný den jako vždy, když v tom zazvonil mobil. „Dobrý den, tady ordina…“

„Nepředstavujte se, přijďte na sál číslo 8. Máme tu chlapce ve věku devatenácti let, bouračka v autě, auto vzplanulo, chlapce jsme zachránili, má popáleniny na 30% těla. Okamžitě se připravte na sál.“

Neváhal jsem a okamžitě jsem běžel na sál, své sekretářce jsem řekl, ať všem objednaným na dnešek zavolá a přeobjedná. Došel jsem před sál, převlíkl se rychle, vydezinfikoval ruce a vzal si rukavice. Vběhnul jsem na sál, viděl jsem chlapce, který musel neskutečně trpět, popáleniny tam sice byli, ale nic s čím bych si neporadil, nebyly tak “hrozné“. I když byl celý zohavený, věděl jsem, že ho musím zachránit. Jinak bude mít zničený celý život.

Po pěti hodinách na sále, jsme to nakonec bezvadně zvládli, jen chlapec bude mít problém s jizvami. Přišel jsem za doktorem, který ho přijímal a vzal si pár informací o chlapci. Jmenuje se Lukáš Jančík a jeho datum narození je 26. července 1996. Nestuduje a nemá ani žádné příbuzné. Stálé bydliště taky neznámé. „Je to bezdomovec?“ Řekl jsem si tiše pro sebe.

Lukáš se po třech dnech probudil a já byl první člověk, kterého viděl. „Dobré ráno, Lukáši, jak se cítíš? Je ti dobře? Moc se nehýbej, máš po celém těle stehy.“



„Co se stalo?“ Zakoktal Lukáš potichu.



„Jel si v autě, naboural a auto vzplanulo.“



„Aha. Poslyšte, neznáme se?“ Vypadlo z něj.



„No, podle jména si tě nepamatuji, ale třeba na ulici někde, jsme se viděli.“



„Je to možné.“



„Poslyš, Lukáši, mám na tebe pár otázek. Potřeboval bych, aby si na ně odpověděl. Jestli máš dostatek síly.“



„Určitě, ptejte se.“



„Chci se zeptat na tvou rodinu a trvalé bydliště.“



„Oh, tohle, co se toho týče, moje rodina žije na Ukrajině, byl jsem tu s prarodiči, ale ti umřeli a já nedokázal platit. Nemám vzdělání, nikde mě nechtějí. Zůstal jsem na ulici a jsem rád, když mám na chlast a můžu zase chvíli zalézt do svého snění.“



„Aha, promiň, jestli budeš chtít, kdykoliv ti pomůžu.“ Eh… Co jsem to právě řekl, jsem magor? Mám se starat o svého pacienta?



„Ne, děkuji, stačí mi, že jste mi zachránili život.“



„Koho vůbec bylo to auto?“



„Kamaráda, půjčil mi ho na odreagování, jenže mi někdo vběhl do silnice a já to napálil do toho baráku.“



„Máš řidičák?“



„Jasně, au, že mám, přece bych nejel, kdybych neměl.“



„Dobře, z tohohle tedy vyvázneš bez nějakých následků, jen ty jizvy jsou pro tebe…“



„Nelitujte mě, žije se mi takhle líp. Nic mě neváže, můžu, když to tak blbě řeknu, dělat co chci, nikdo mě nebuzeruje. Jsem v pohodě.“



„Dobře, průběžně sem budu chodit a kontrolovat, jak se ti to nádherně hojí, budeš dostávat prášky a budeš mít každých osm hodin kapačku. Tak já jdu, zatím si odpočiň.“



„Počkejte, kolik tohle všechno bude stát?



„S tím si nedělej starosti, o tohle se stará nemocnice.“



„Děkuju…“

Uběhly tři týdny, Lukášovi zbylo pár jizev po těle, ale na obličeji jich bylo dost. Už jsme ho konečně pro něj, propustili, chodil ke mně průběžně na kontroly, jestli je vše v pořádku, bylo mi toho kluka líto, kupoval jsem mu ze svého mastičky na zklidnění kůže a různý přípravky.

Dnes je 26. července 2016, dnes by měl mít Lukáš poslední prohlídku.

„Ahoj Lukáši, tak jak se dneska máš? Už dneska vypadáš úplně skvěle.“



„Dobrý den, mám se celkem dobře.“



„Tak se svlíkni, ještě tě prohlédnu, dám ti mast a už nebude potřeba, aby si sem chodil.“



„Pane doktore, můžu mít otázku?“ docela se smutným výrazem v očích se zeptal.



„Jistě, ptej se.“



„Víte, před rokem jsem našel chlapa, v zapadlé uličce, celého pomláceného na pokraji smrti. Já ho zachránil. A jste mi až moc povědomý, nejste to Vy?“



Zůstal jsem na něho civět, ani jsem se nehnul, pusa otevřená. Neměl jsem co říct.

„J-j-já nemám co říct, Lukáši, to jsi, byl ty!?“



„Takže jste to Vy, já jsem tak rád, že jste v pořádku. Už půjdu. Moc Vám za vše děkuju, pomohli jsme si navzájem.“



„Počkej, Lukáši, chtěl bych tě někam pozvat, jako poděkování, nikdo by se ke mně ani nepřiblížil, ale ty jsi mě zachránil. Už jsem byl smířený se smrtí.“



„V tom případě, pojďme dnes oslavit moje narozeniny k Vám!“



„Máš vlastně narozeniny“ usmál jsem se na něj. „Dobře, půjdeme ke mně. Budeš čekat na zastávce u nádraží v 19:00, vyzvednu tě.“

Končil jsem v 17:30, jel jsem koupit dort a nějaký pití, nealko, colu, matonky, jemu to bude stejně jedno. Zašel jsem do nákupního centra a něco jsem mu chtěl koupit, za hodinu jsem to prošel, ale nic jsem nenašel, sešel jsem ze schodů dolů, že už pojedu, když v tom jsem viděl obchůdek se šperky, vešel jsem dovnitř a hned mi padnul do oka stříbrný náramek pro kluky, tak jsem ho vzal, nechal si ho zabalit a jel na místo srazu. Stál tam, zajel jsem na kraj a nabral ho do auta.



„Už jsem myslel, že nepřijedete.“



„Je přeci 18:59, říkalo se v 19:00, jak dlouho si tam stál?“



„Něco přes deset minut.“



Mlčky jsme seděli v autě a pokukovali po tom druhém. „Tak jsme tady.“ Řekl jsem a vystoupil před nemalým barákem.



„Žijete sám?“



„Ano. Pojď dál.“

Došli jsme do kuchyně, kde jsem vyndal dort, pití, chipsy. „Posaď se zatím do obýváku, já si dám sprchu.“ Řekl jsem a šel nahoru do koupelny. Vysvlíkl jsem se a pustil vodu, najednou jsem cítil Lukášův pohled. „Co tady děláš, nech mi trochu soukromí.“

„Chtěl bych se s Vámi vykoupat. Viděl jste mě celého nahého, a já bych vás chtěl taky vidět!“



„No tak moment, tohle byla moje práce, nesledoval jsem tím nic víc.“



„Prosím, aspoň jednou, nechte mě se s Vámi vykoupat, na moje narozeniny.“



„No co mám s tebou dělat.“

Lukáš se vysvlíknul rychlostí světla a už se na mě cpal v docela velký sprše. „Hele nechceš jako, se trochu oddálit? Mám sprchu velkou jak tři prdele a ty jsi nalepenej přímo na mě. Jak si to jako představuješ?“ Mlčel, ale obejmul mě, přitisknul na mě svoje statečný tělo. „Hele to je vážně trochu…“



„Pšt, prosím. Dovolte mi to.“



Chvíli jsme tam stáli pod tekoucí vodou, když v tom mi Lukáš sjel levou rukou k zadní části mého těla a pravou sjel k přední části. „Počkej, tohle jsme si nedo…“ V tu chvíli jsem cítil, jak se mi probojovává do zadku. Na chvíli jsem ztuhnul a sevřel půlky.



„Nebojte se, bude se Vám to líbit.“ Podíval se na mě jeho sladkým obličejem a mě došlo, že tohle půjde…



„Ale ne tady Lukáši, půjdeme do vedlejšího pokoje.“

Neobtěžovali jsme se ani jeden utřít, došli jsme do pokoje a Lukáš mě hodil na postel. V tu chvíli jsem viděl to zohavené, ale nádherné tělo, které jsem tak miloval, a já si toho všimnul až teď. Jeho černé vlasy, a nádherně modré oči, které na mě tak upřímně koukali. Vrhnul se na mě. Začal mě vášnivě líbat na mých rozpálených ústech. Jeho pravá ruka putovala z mé tváře pomalu přes krk, klíční kosti až narazila na mou tvrdou bradavku, vzal jí a zakroutil s ní, vyjekl jsem.

„Jsem Váš první?“ zeptal se provinile za tu bradavku.



„Ano, jsi můj první, před půl hodinou jsem ještě gay nebyl.“



„Dobře, budu něžný.“



„To bych ti radil.“ Zavtipkoval jsem výhružně.

Pokračoval dál v dráždění mých napnutých bradavek, oblizoval je, sál, kousal. Byl jsem nadrženej jako nikdy předtím. Jazykem mi jel z bradavky po plochém břiše, za to jeho bylo celkem vypracované. Narazil na mého stopořeného kamaráda, který si konečně vybojoval Lukášovo pozornost. V pevném úchopu po něm přejel, až ve mně hrklo, poté pokračoval v pomalém tempu, začal mi oblizovat žalud. Už jsem byl na krajíčku svých sil. Nikdy mě žádná tak nenabudila, vždy jsem se dokázal udržet, orgasmus za půl hodiny, ale tohle bylo jiný, ani ne pět minut a moje sperma plnilo Lukášovo ústa. Všechno to spolykal, natáhl ke mně ruku a vrazil mi dva prsty do pusy, vymáchal je v mých slinách a zase je vyndal, ucítil jsem, jak se rve do mé zadní části těla, celý jsem se uvolnil a nestěžoval mu to. Vsunul do mě pomalu jeden prst, poté hned druhý a třetí, chvíli mě uspokojoval jeho prsty, ale mně to nestačilo. „Už mi ho tam vraz!“ Byla moje slova, která on dobře moc pochopil. Vyndal ze mě jeho prsty, které doposud zkoušeli zaplnit můj vnitřek. Otočil jsem se a stál jsem na čtyřech. On do mě pomalu vrážel svého ohromného ptáka, sakra to bolelo. „Uh… počkej prosím.“ Chvíli mě nechal vydýchat a poté se začal hýbat, jeho ruce se dotýkaly mých boků, kterými mi pomáhal udržet s ním tempo jeho mladistvé síly. Dostal jsem křeč a cítil, jak budu znovu stříkat. Těžce jsem vydechnul a pokropil peřinu pode mnou. Už jsem nemohl, další vlna orgasmu mě totálně vyřídila, spadnul jsem svým tělem na postel a snažil se ještě vydržet do Lukášovo orgasmu, lapal jsem po dechu, když v tom jsem ucítil jeho vlnu rozkoše ve svém zadku, vyndal ze mě jeho pýchu a jeho sperma ze mě teklo, já se zhroutil na postel a uklidňoval svůj dech. Lukáš si lehnul vedle mě a přitulil se ke mně, za zády jsem slyšel tichým hlasem: „Děkuji Vám moc.“ Já se v tu chvíli uklidnil a odpověděl mu. „Já ti děkuju, miluji tě.“

Vzbudil jsem se kolem desáté hodiny ranní. Vedle sebe jsem viděl toho nevinného klučinu, který se včera proměnil v sexuáního ďábla. Celý polámaný jsem se dobelhal do kuchyně, kde jsem včera nechal dort. „Heh, no ten už asi jíst nepůjde.“ Řekl jsem si s úsměvem na tváři. Ještě, že byla středa, nedokázal bych jít do práce. Ve středu vždy dělal Tomáš, neměl jsem ho v oblibě ale dobře, přežít se dal.

„Dobré ráno, jsem se vzbudil a ty jsi tam nebyl!“ řekl Lukáš s nafouklou drštičkou.



„Já vím, omlouvám se.“ Přistoupil jsem k němu a vlepil mu polibek na čelo. „Něco pro tebe mám, zavři oči.“ Poslušně je zavřel a já odešel za kuchyňský pult a vytáhl jeho narozeninový dárek. „Nastav ruku“ pronesl jsem. Nastavil mi jeho levou ruku, já jsem vytáhl stříbrný náramek a zapnul kolem jeho zápěstí. „Ještě nech oči zavřený, musím ti něco říct. Rozhodl jsem se, že si tě u sebe nechám, začneš chodit do školy a trochu se o sebe starat, nesmíš mi utéct někam do ulic, jak už jsem řekl, miluji tě.“ Lukáš otevřel oči a já v nich viděl zděšení, lásku a radost.

„Děkuji, tohle jsou moje nejšťastnější dny v mém životě, také Vás miluji.“



„Hele, nevykej mi po takové noci!“ Něžným hlasem jsem ho pokáral.“



***

Uběhli dva roky a Lukáš byl nejlepším studentem na gymnáziu, tím že vyšel s nádhernými známkami, nebyl problém se tam dostat. Měl v plánu dělat právníka, byl jsem na něj pyšný. Nás vztah pokračoval dál, sice jsme byli někdy jak otec se synem a večer se v nás probudili sexuální maniaci, střídali jsme se v rolích, jednou jsem mu to dělal já, jednou on mě, takhle nám to vyhovovalo, používali jsme různé hračky, a zkoušeli nové polohy, nikdy by mě nenapadlo, že ze mě bude gay. Ale jsem rád za to, co je, tohle bylo moje nejlepší rozhodnutí v životě. Miluji ho a nikdy ho neopustím. ♥