Tak jo, tohle byl opravdu špatný vtip. Seděl jsem si v klidu ve svém jezírku, díval se na noční oblohu, usnul jsem a když jsem se probral, byl jsem na místě, které jsem znal jen z vyprávění a pohádek.

Peklo? Jako fakt jsem se dostal do pekla? Ne, že by to k mé povaze nějak nepasovalo, ale já jsem, zatraceně, vodník! Vodník v pekle? To je katastrofa. Všichni čerti kolem měli ode mně mokrý kožich, tak se mi raději vyhýbali, od uhlí jsem se celý zašpinil a jen jsem se stačil přiblížit k plamenům a nebylo po nich ani památky. Je jasné, že vodníci do pekla nepatří.



,,Proč jsi tak smutný?" Vedle mě se posadil malý čertík a v ústech cumlal kus uhlí.

,,Nejsem smutný, a teď se ztrať pískle." Otočil jsem se k němu zády a sledoval čerty, kteří se snažili rozdělat uhaslý oheň.

,,Ty jsi tady místo Matěje?" Překvapeně jsem na něj zase pohlédl. V jeho očích hrála nevědomost a naivita.

,,Náhrada?" Zeptal jsem se a doufal, že pochopil kam má otázka směřovala.

,,Jo, Ty jsi přišel a Matěj odešel." Takže takhle, jo? Tohle možná všechno vysvětluje. Pochopil jsem a podíval se zpět na čerty. A pak se mi hlavou bleskl nápad.

,,Hej, prcku,” nyní mu v puse spočíval kus ohořelého polene. Zůstal jsem na něj zděšeně hledět.

,,Copak?” Natočil hlavu na bok a dřevo zmizelo v jeho ústech.

,,Jak se odsud dostanu?”

,,Stoupneš si?” Čerti vždycky byli strašná paka.

,,Myslím z pekla, ne z,” odmlčel jsem se a snažil se najít vhodný název věci, na níž jsem seděl, ,,lavice?”

,,Aha. A proč bys chtěl z pekla? Vždyť je tady krásně.”

 K-krásně? Oni to děcko úplně zkazili!

,,Tak hele mladej, nebudu se tady s tebou dohadovat, co je pravá krása. Prostě mi dej vstupenku ven a já odejdu, dobře?” Vstal jsem a otřepal si oblečení. Snad mi na kabátku nezůstal nějaký popel či jiná

špína.

,,To ale nepůjde.” Už začal ocucávat i konec vidlí. Krmí je tady vůbec někdo?

,,Proč ne?” Nafoukl jsem naštvaně tváře.

,,Protože nejsi čert.” Prohlédl si mě od hlavy k patám a přikývl si k souhlasu.

,,Tak to přeci vím,” zamrčel jsem vztekle. Ta čertí tupost mě opravdu lezla na nervy. ,,A proč bych jako nemohl?"

,,Protože z pekla umí odejít jen čerti." Vysvětlil. ,,Musíš mít totiž aspoň jedno kopyto. Koukej!" Vstal, dvakrát zadupal a zatočil se. Na místě se objevila mlha a malý neposeda zmizel. Trvalo jen kratičkou

chvíli, než se zase objevil.

,,Páni," užasl jsem. Hned jsem se však vzpamatoval. ,,Nešlo by to tak, že bych se tě chytil a ty bys mě odnesl?"

Podrbal se na hlavě a zřejmě zapřemýšlel, i když tomu se mi moc věřit nechtělo.

,,Zkusit to můžeme." A tak jsme to zkusili. Ale ať jsme se snažili, jak chtěli, vždy zmizel jen jediný z nás a naneštěstí vždy ten chlupatější.

,,To není možný! To tady zůstanu už navždy? Uprostřed toho," odmlčel jsem se a hledal vhodné slovo, ale to mě následkem vzteku nenapadalo.

,,Vždyť to nemůže být tak těžký," zavřískal jsem, vstal a udělal přesně to, co ten čertík. Dup, dup, svišť, svišť! A když jsem oči znovu otevřel, zrak mi naskytl pohled na pastvinu. Co to..? No, aspoň jsem

se odtamtud dostal.

,,Jak jsi to udělal?" Leknutím jsem nadskočil a rychle se otočil čelem vzad. Prcek na jazyku zrovna převracel šutr a zvědavě mě pozoroval.

,,Co já vím? Prostě jsem to udělal?" Pokrčil jsem rameny a začal se rozhlížet, ale okolí jsem nepoznával.

,,No jasně, ty máš kopyto. Proto jsi to zvládl!" Zajásal prcek, až mu z pusy odletěl i ten kámen.

,,Co to meleš? Jsem vodník a vodníci kopyta nemají." Ta strava mu asi nedělá dobře na mozek. A jo, vždyť je čert. Ti jsou tupý všichni.

,,Podívej, máš!" Zatahal mě za rukáv a já tedy stáhl pohled k zemi.

Krve by se ve mně nedořezalo. Nefalšované kopyto mi spočívalo na pravačce. Ať jsem se snažil, jak chtěl pohnout prsty, necítil jsem je.  ,,Ten pobyt v pekle mi neprospěl. Musím okamžitě ke svému jezírku." Rozešel jsem se jedním směrem, ač jsem ani netušil, jestli to tak bylo správně.

,,Pane, počkej, pane!" Běželo za mnou to dítě, ale já nehodlal zpomalit. Proč se na mně vůbec tak přilepil? Připadám mu jako nějaká chůva. Do háje, to je den. ,,Pane, pane!" Přidal jsem do kroku.

,,Pane!"

Jeho hlas se pomalu, ale jistě vzdaloval a já už si i skoro úlevně oddechl. Přede mnou se v okamžení rozhostila mlha a z ní vyskočil čertík skoro jako z krabičky. Zrychleně oddechoval a potácel se po trávníku.

,,Konečně jsem tě dohonil, pane."

Zklamaně jsem vydechl. ,,Říkej mi Petře. Pán - to zní strašně staře," opravil jsem ho a už

normálním krokem vyrazil.

,,Dobře Petře a já jsem Radek." Zazubil se a vykulil svá černá kukadla.

Musel jsem přiznat, že na čerta byl i celkem roztomilý.

To není možné! Co se to s mým nádherným jezírkem stalo? Co - proč - jak? Celé okolí obklopoval dav lidí. Někteří se v mé vodě koupali, někteří rybařili přátelé kapry, jiní ničily vrby a rákosy kolem.Všude jsem mohl vidět různé odpadky, papíry a obaly a vrchol všeho nastal, když nějaká banda výrostků močila do vody.

,,Co si myslíte, že děláte?!" Pod hlasitostí mého hlasu se rozčeřila hladina jezírka a všechny pohledy se na mne upnuly. Zatínal jsem zuby a měl co dělat, abych z nich nenadělal rybí filé. Kdybych měl u sebe aspoň svou kouzelnou hůlku, ale bez ní jsem byl naprosto bezmocný.

,,Co asi myslíš spratku?"

 S- s- spratku? Jak mě to nazval? Tak tohle mě opravdu nasralo.

,,No tak, lidi. Nemusíme se přeci hádat." Vedle mě někdo s písklavým hlasem promluvil. Průhledný muž s bezvýrazným obličejem a zvláštními blánami mezi pažemi a tělem, celý šedý.

,,D-duch!" Ozval se něčí výkřik a lidé se rozutekli někam pryč, aniž by si sbalili své věci a odpadky.

,,Ale ne, to jsem nechtěl," promluvil ten zvaný duch. Chtěl jsem na to něco odvětit, kdyby nás nepřerušil člověk, který očividně neutekl.

,,Pravej duch? Páni, za to dostanu hotovej balík." V rukou držel rybářskou síťku a blížil se k nám. Tupec, jako by šli duchové tak snadno ulovit.

,,To ne." Zakuňkala osoba vedle mě a hned na to na ní dopadla ona síť. K mému překvapení jím neprošla, zůstala viset na jeho hlavě.

,,Mám tě," zaradoval se muž a odplivl si do trávy. Zapraskalo to, jak jsem zatnul pěsti a rozešel se k němu pomalým a jistým krokem. Nikdo nebude znečišťovat mé jezírko a jeho okolí!

,,Čert." Užasl muž a začal couvat. Hodil po mně nějaký šutr, který dopadl někam za mne a rozběhl se pryč s hrozným křikem.

,,Petře, tobě už narostly i rohy." Zašvitořil Ráďa a radostně koukal na něco nade mnou.

,,Blbost, copak máš halucinaci z těch kamenů, co furt žereš?" Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou, ale pro jistotu se podíval na svůj odraz v hladině. Radek nelhal. Na hlavě mi dominovaly dva obří zakroucený rohy se zakulacenými špičkami.

,,Omlouvám se," přerušil mé zděšení tichý hlas. Na ducha mi nepřipadal ani trochu děsivý. ,,Ty jsi vodník tohoto místa, že?" Sundal z hlavy síť a převaloval jí v dlani.

,,To jsem. A co tady pohledává duch?"

 Nedůvěřivě jsem si ho přeměřil pohledem a s hrůzou zjistil, že mu ve volné ruce spočívá můj červený proutek. ,,Můj prut!" Vytrhl jsem mu ho a prohlížel si jej, zdá zůstal stejný, jak jsem ho zanechal. Najednou mi z ruky sám yklouzl a jako magnet přistál v ruce onoho ducha.

,,Tohle dělá pořád. Sotva ho někde položím, hned mě zas pronásleduje." Zamračil se, ale já nebyl schopen to pobrat. Otřesen jeho slovy. Dalo se to přirovnat k tomu, když někoho milujete, ale ztratíte

ho, protože on miluje někoho jiného. Můj proutek byl vždycky jen můj, a mé jezero, nikdy nevypadalo tak hrozně, jak zrovna nyní.

,,Jsi nový vodník," konstatoval jsem z části překvapeně, z části ohromeně a z části sklíčeně nad mým zjištěním.

,,Cože?" Nechápal.

,,No jasně. Vždyť ze mně se stává čert. A k tobě se lepí tenhle proutek? Tak to musíš být vodník, jinak by po tobě ani nevzdechl."

Tleskl jsem si, když mi začalo všechno do sebe zapadat. Proč mě to nenapadlo dřív? Vždyť to bylo úplně jasné.

,,Takhle to nesmíme nechat." Zaplály mi v očích malé plamínky odhodlání.

,,Ale co chceš udělat?" Radek tázavě naklonil hlavu a přitom si do pusy vložil jeden oblázek. ,,Mňam, to je výborné." Zaradoval se a do pusy si jich narval víc.

,,Nežer to! To je můj majetek!" Okřikl jsem jej a praštil po hlavě, až jich pár skrz jeho ústa vyletělo.

,,Au! Promiň," omluvil se, zatím co si třel bolavé místo.

,,Zřejmě se všechno spraví, když najdeme i ostatní." Vytasil jsem se s odpovědí.

,,Ostatní?" Radek a duch se na sebe nechápavě podívali a pak mrkli i na mě.

,,Přece Matěje, na jehož místo jsem nastoupil já, někoho, kdo nastoupil na tvé místo," ukázal jsem při tom na průhledného chlápka, ,,a případně další."

,,No jasně." Čertík horlivě přikyvoval k souhlasu. ,,Jdeš do toho s námi?"

Nakonec jsme se všichni tři vydali k místu, které nám popsal Libor, onen duch.



Polorozpadlá zřícenina vévodila na nejvyšším kopci. Všechna barva ze stěn už slezla a nyní se nám ukazoval šedivý mramor. Za kopcem se nám odhalil temný les, který na první pohled děsil. Občasné houknutí sov strašidelnost potvrzovalo.

,,Tady bydlíš?" Užasl Ráďa a se širokým úsměvem se k té barabizně rozběhl. Opravdu pochybuji o zdravém rozumu toho dítěte.

,,Tak jdeme." V hlase mi zazníval tón nebojácnosti, ale popravdě jsem se trošinku strachy klepal. Libor pouze přikývl.

Když se dveře sami otevřely, ucítil jsem srdce někde hluboko v žaludku. Uskočil jsem stranou a odmítal vejít dovnitř.

,,Klid, je to jenom trik." Libor ukázal na nitku přivázanou ke klice a já se konečně uklidnil.

,,Petře, ty seš ale srab," smál se Radek a já se hořko těžko zbavoval nutkání ho praštit.

,,Raději pojďme!" Přikázal jsem a jako první vešel dovnitř doufajíc, že už nic děsivého nevyskočí. Sotva jsem ale udělal ten krok, zamrzl jsem a nedůvěřivě se rozhlížel. Libora zastavila má záda, když do

mě narazil, ale se mnou ani to nehnulo.

,,Myslel jsem, že duch bude mít děsivý dům," odmlčel jsem se a hledal vhodná slova. ,,Temný a - a třeba plný pavučin a podobně."

,,Ale vždyť to mám." Nechápal duch a začal se rozhlížet. ,,Ale to- tak to tu nevypadalo." Zhroutil se a vyděšený výraz mu poklesl k zemi.

,,Co se to stalo?" Věděl jsem přesně, jak se cítil. I já takový šok zažil, když jsem viděl své jezírko a svůj prut a to všechno. Stěny natřené na žluto, podlahu zabíral huňatý modrý koberec, různé kytky

rozseté po místnosti, některé se vznášely, jiné ležely na zemi či na jiných rovných plochách.

,,Jejky, my máme návštěvu?" Zrak mi naskytl pohled na malou holčičku vznášející se dva metry nad zemí. Světlé vlasy sepjaté v copu, tělo maličké jako moje dlaň, šedivé šatičky ve zvláštním šikmém

střihu a na zádech se leskla průhledná blankytná křidélka. Jedním slovem víla. To všechno vysvětlovalo. ,,Ahojky mladíci. Omlouvám se za ten nepořádek, ale nikoho jsem nečekala." Usmívala se zeširoka. Libor si očividně myslel svoje.

,Tak můžeme jít?” Zeptal se znechuceně Radek. Zřejmě se mu tohle provedení interieru nelíbilo.

Naopak já byl spokojený. Ta žlutá a ta modrá se mi zdála dost příjemná a uklidňující. A květiny? Skvělé. Jen tu chyběly lekníny a rákos a vrby by taky neuškodily.

,,Kam jít?” Nechápala víla.

,,Ve zkratce, něco se podělalo. Já jsem vodník Petr a rostou mi rohy a kopyto. Mimo tohle jsem se ráno probudil v pekle, kam rozhodně nepatřím. Tahle příšera vedle mě má být duch Libor. Má děsit a strašit. Moc průhledně ale nevypadá, ba co víc, zdá se mi nějaký nazelenalý. Dokonce se ho můžeš i dotknout a neprojít jim a vlastní můj prut, který mohou ovládat jen vodníci. Ty jseš očividně víla, ale nemyslím si, že bys patřila sem.”  Ukázal jsem paží kolem sebe.

Chápavě přikývla a přitakala.

,,A já jsem Radek. Mám být čert a jsem čert.” Ozval se i náš prcek.

,,Máš pravdu. Jmenuji se Eliška a správně bych měla létat někde venku s motýlky a ptáčky, pomáhat kytičkám růst a celkově pomáhat přírodě a místo toho jsem tady. Dokonce mi zešedivěly šaty. Je to

hrozný,” zafňukala a setřela si pomyslnou slzičku.

,,Tak pojďme. Musíme to napravit.” Sedla mi na rameno a vztyčila ruku i s ukazováčkem

před sebe. ,,Přímo za nosem.”

,,Jo, pospěšme si. Běhá na mě horečka jen při pohledu.” Zachvěl se Libor.

,,Dokonce ztrácím chuť, když se tak rozhlížím.” Chytil se Radek za ústa, jakoby nám to chtěl dokázat i jeho žaludek.

,,Tak jo, tak jo.” Povzdech jsem si a vydal se ke dveřím. Ale sotva jsem jimi prošel, moje rameno se zdálo lehčí. Bodejž by ne, když ta malá potvora ležela rozpláclá na zemi.

,,Co se děje?” Zeptal se Radek a dřepl si k ní.

,,Já nevím. Prostě mě to smetlo.” Vstala se držíc se za hlavu.

Všichni jsme se automaticky otočili na Libora, jako by nám to zrovna on měl vysvětlit.

,,Duchové nesmí nikdy opustit místo, kde straší.” Vysvětlil.

,,Cože?!” Vyděsili jsme se všichni tři.

,,To nejde. Já tady nechci zůstat.” Rozplakala se ta malá.

,,Klid, nějak to vymyslíme.” Ujistil jí Ráďa, kterému se jí asi zželelo. Chytil jí do ruky a vyšel ven, ale ať se snažil, jak chtěl, jeho dlaně s vílou v nich neprošly přes práh. ,,Takhle asi ne.” Vzdal své snažení prcek a zamyslel se.

,,Zkusme to jinak.” Schoval jsem jí do své kapsy tak, aby si nikdo nevšiml, prostrčil Libora přes dveře, hned poté Radka a nakonec sám vyšel, ale kus kabátu pořád ne a ne jít za mnou.

,,Myslel jsem, že když ta barabizna nebude vědět, kde je, tak jí dostaneme ven.” Nafoukl jsem uraženě tváře a vrátil se zpátky do domu. Všichni jsme usilovně přemýšleli, ale nápad nikde.

,,Mě něco napadlo.” Vítězně se zaradoval čertík, převzal si malého tvorečka, dvakrát zadupal, zatočil se a zmizel v mlze. Když jsem nikde neuviděl ani Elišku, připustil jsem, že na to Radek asi kápl.

,,Vyšlo to, vyšlo to!” Vřískala radostně víla a lítala po okolí sem a tam. Prcek stál před rozpadlinou a pýchou mu povyrostly růžky

,,Já to nechápu. Když jsi mě stejným způsobem chtěl odnést z pekla, tak to nefungovalo. Proč nyní ano?” Pohlédl jsem na Radka a vyčkával na odpověď.

,,Ty seš velkej. Ona malá,” pokrčil ledabyle rameny.

,,To nedává žádný smysl.” Rozčíleně jsem kopl do nejbližšího kamene.

,,Tak jo, pojďme do mého lesa.” Zaradovala se Eliška a rozletěla se svým směrem.



Musel jsem uznat, že ačkoliv v lese nebylo jediné jezírko, potůček, řeka ani nic takového, tak opravdu působil kouzelně a krásně. Vysoké smrky, místy listnaté stromky, všude sama zelená a nebo hnědá, šišky na větvích, veverky se po nich proháněly, srnky utekly až v té chvíli, kdy jsem svým nešikovným kopytem šlápl na větvičku.

,,Petře, tys je vyděsil!” Rozčílil se Radek a naštvaně rozhodil rukama.

,,Já za to přeci nemůžu. To kopyto jsem si nezvolil dobrovolně!” Založil jsem nasraně ruce na hrudník. Během cesty jsem zpozoroval své zelené vlasy, jak se kroutí a pomalu nabírají na černé barvě. Tohle se mi pravdu nelíbilo.  Víla skoro cela zprůhlednila a naopak duch dostával jasnější barvy, zelenější barvy, dokonce mu z hlavy vykoukly krátké tyrkysové vlasy a z brady vyrostly stejně barevné vousy.

,,Koho nám to čerti nesou? Doslova.”

Pohlédli jsme směrem, odkud jsme slyšely onen ženský hlas. Radek se rozesmál a my ostatní jsme

nezůstávali pozadu. Hlas totiž patřil mladému muži, očividně čertovi, kterému na těle spočívaly přiléhavé, sytě růžové šaty. Horní část začínala nad prsy, bez ramínek a končila pod prsy. Dolní

část začínala pod pupíkem a splývala dolů v různě dlouhých látkách připomínající řasy. Za zády mu stále šlehal ocas s chocholkou na konci a vlasy stále černé kudrlinkavé, ale po rozích, kopytech a kožichu ani stopy.

,,Matěji, ty jsi nám nějak zženštil.” Smál se Ráďa a nemohl přestat, nikdo z nás nemohl.

,,Ha, ha, ha, moc vtipný.” Obrátil oči v sloup, otočil se a mávl rukou před sebe. ,,Jste poslední, na koho se čekalo. Tak pojďte.”

My, stále ponořený do našeho záchvatu smíchu jsme se pomalu zvedli a vydali se za ním. Dovedl nás na nějakou mýtinku, kde stálo několik stejně pozměněných tvorů, jako jsme byli my. Ptáčci, kočky, lišky, srnky, jednorožec a dokonce i drak.

,,Co to má znamenat,” nechápala Eliška.

,,Znamená to to, co to znamená. Prostě Matka příroda udělala pár chybiček.” Pokrčil Matěj rameny, ale my se zase rozesmály, sotva promluvil tím ženským hlasem. ,,Už toho nechte,” zrudl. ,,Pojďme tedy za matkou. Tohle se musí napravit.” Zavrčel a zamířil někam hluboko do lesa.



,,Tady někomu zmizela křídla.” Rozesmál se Matěj škodolibě, když Eliška spadla na zem.

,,To není nic směšného.” Klekl si k ní Libor a jemně jí chytil do rukou. Jemu už zmizely blány a na těle se mu objevil krásný zelený kabátek, z něhož kapala voda. Z mého nekapala vůbec a stačil už i

zčernat.

,,A tady někdo už nemá ocas, ale má křídla.” Rozesmál se Ráďa a ukázal na Matěje. Skutečně už ho neměl. Jedině černé kudrlinky, nyní plné květin, na něm připomínaly jeho pravý původ.

,,Ah,” zasténal jsem a rychle si před pusu narval dlaň, abych ten vzdech ztišil. Marně, všichni mě slyšeli.

,,A tady někomu ocas zase přibyl.” Zašeptal mi dívčí hlas do ucha a skousl ho. Přitom mi projížděl kožichem v ocasu, který skutečně švihal ze strany na stranu.

,,Přestaň!” Praštil jsem toho debila po hlavě. Třebaže se z něj stávala víla, ale způsoby mu zůstaly čertí. Nikdy jsem ale netušil, jak moc dokáže být ocas citlivý.

Dorazily jsme před jeden domek, celý z obří muchomůrky a z něj vyšla postarší žena v oranžových šatech.

,,Co se vám to stalo milánkové? Tohle jsem opravdu nechtěla. Velmi se vám omlouvám.” Zděsila se, když nás uviděla. Stačil jediný pohyb ruky a můj mokrý šos zase patřil jen mně, přebytečné citlivé místo zmizelo, po rozích, které tlačily na mozek nebylo taky ani stopy.



Ležel jsem na pobřeží u mého jezírka. Po lidské přítomností nezůstalo jediného důkazu, kapři se proháněly ve vodě. Můj proutek už taky náležel pouze mé ruce a mohl jsem jím vyčistit všechnu vodu. Pořád jsem měl na paměti, co udělala ta banda blbých výrostků. Takhle mi znečistit jezírko.

Všichni se podle všeho vrátili tam, kam patřili, pouze dvě obludy mě neustále otravovaly.

,,Petře!” S radostným výkřikem se Radek rozběhl a kdybych se včas nezvedl, skočil by na mně.

,,Jo, jo, taky tě mám rád.” Poplácal jsem ho po rameni, když omotal své malé ruce kolem mého těla a nechtěl pustit. Matěj pomalu došel k nám a ani na vteřinu neodvrátil pohled od mých očích.

,,Petře, Petře,” zatahal mě prcek za rukáv a já se k němu sklonil. Za prvé proto, abych na něj líp viděl a za druhé proto, abych se nemusel dívat na toho staršího čerta.

,,Co potř-?” Zeptal jsem se, ale umlčel mě polibek. Malé sladké rtíky se dotkly těch mých a zvědavý jazyk se otřel o tu slabou kůžičku u dolního rtu, ale hned se stáhl. Ta malá potvora mě drze políbila. Uvedl mě natolik do šoku, že jsem ho nebyl schopen ani odstrčit.

,,Až vyrostu, tak si tě vezmu jako ženu.” Ve tváři se mu nezračila žádná červeň a ta slova prohlásil dost sebejistě.

,,To bylo zákeřné, ty malá mrcho.” Zašklebil se Matěj a odstrčil Radka do jezírka, až dosedl na zadek. Když se ho zbavil, vytáhl mě na nohy, objal jednou paží kolem pasu a políbil. Ale už ne tak nevinně jako jeho malý kámoš. Jazykem se vetřel dovnitř a pobízel ten můj ke spolupráci. Ale já byl natolik překvapený, že jsem nebyl schopen ničeho.

,,Petra si vezmu já.” Zašklebil se na Radka. Ten hned z vody vyskočil a začal Matěje odtahovat ode mě. Moc se mu to nedařilo.

,,Přestaňte si ze mně dělat srandu.” Odstrčil jsem ho a přešel k jezírku. Vzít si je? Jako bych něco takového někdy udělal. S čerty nechci mít nic společného. Aniž by si něco dělali z mého tichého odmítnutí, začali se zase přetahovat a prát. No jo, čerti.