„Vážně odcházíš?“ vyhrkl jsem. Můj hlas nepříjemně prořízl ticho, které v místnosti panovalo.



„Jinak to nejde.“



„Copak se s tím nedá něco udělat?“ V krku mi naskočil knedlík. Zhluboka jsem dýchal, aby se mi v očích neobjevily slzy.

„Nedá.“



Věděl jsem, že se blíží konec. Chtěl jsem tomu zabránit, ale nenapadalo mě jak. Nakonec jsem jen bezmocně pohlédl do uhlových očí svého spolubydlícího a zamračil se. Nejdřív na něj, pak na jeho kufr a pak znovu na něj.

„Nedívej se na mě takhle. Nejsem první, ani poslední. Spousta lidí se musí stěhovat kvůli bankrotu rodičů.“



Jeho pohled byl tak měkký. Jeho slova jakoby ke mně nedolehla.



„Už jsem se s tím smířil. Musím mamce pomoct splatit dluhy. A nebudeme o tom diskutovat,“ dodal, když viděl, že otvírám pusu, abych něco namítl.



Vložil do kufru poslední tričko a zapnul zip. Ten zvuk mi rval srdce. Pak už si jen přehodil brašnu přes rameno, do pravé vzal kufr a do levé…



Šťastnou kšiltku.



Tu kšiltovku jsem mu dal před prvním baseballovým zápasem, který na střední vyhrál. Po zápase jsem na něho čekal za školou, kde bylo ve stínu stromů naše tajné místo. Přiběhl celý červený a udýchaný, vzal mě do náručí, zatočil se se mnou a vlepil mi pusu. Celkem upocenou, ale já byl v tu chvíli štěstím bez sebe. Řekl mi, že vyhrál díky té kšiltovce a začal jí říkat ‚šťastná kšiltka‘. Od té doby ji nosil skoro pořád…

…a teď mi ji podával.



Překvapeně jsem se na něj podíval a dlouho zadržované slzy mi vhrkly do očí. Zašeptal jsem: „Je přece tvoje.“



„To je dárek. Na rozloučenou.“



Možná kdyby ji někde daleko odsud vyhodil do koše, bolelo by to míň, než když mi ji takhle vracel. Bylo to od něj sprostý a já myslel, že mi v tu chvíli pukne srdce.

Přistoupil ke mně a vtisknul mi ji do rukou.



„Zapomeň na mě. Chris se o tebe postará.“

Poslední větu pronesl napůl naštvaně a napůl uštěpačně.  Zaklonil jsem se, abych mu viděl do tváře.



            Byl asi o dvě hlavy vyšší než já. S černou čupřinou a uhlovýma očima. Hodně sportoval, takže měl vytvarované tělo, samý sval, ale přitom štíhlé. Velmi štíhlé.

            Měl obrovské ruce. Vždycky, když jsme spolu leželi v posteli, probíral jsem se jeho prsty. Smál se, ale mně se to líbilo. A když mě objal, cítil jsem se skrytý před okolním světem a naprosto v bezpečí. Miloval jsem jeho velké ruce. Miloval jsem ho celého…

„Víš přece, že to tak není,“ hlesnul jsem. Nedokázal jsem se už jinak bránit.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat. Už je to stejně jedno.“



Pohled mu ztvrdl. Odvrátil se ode mě a už se na mě nepodíval.



„Měj se.“



To byla poslední slova, která jsem od něho slyšel.



            ‚Měj se.‘ Vždycky to říkal. Ať už šel na trénink, nebo jen pro pití, vždycky se loučil. Jako kdyby se už neměl vrátit. Děsilo mě to.

           

Slyšel jsem klapnutí dveří, ale nějak jsem to nevnímal. Pořád jsem jen koukal na kšiltovku, která mi ležela v rukou a vzpomínal. Jak dlouho to bylo? Dva roky? Za rok jsme měli maturovat. Jít na stejnou univerzitu. Zůstat spolu.



            „Už jsi přemýšlel kam půjdeš na vysokou?“ zeptal se mě jednou zničehonic ve sprchách. Byly jsme tam sami, taky už bylo pěkně pozdě. Pamatuju si, že jsme museli spěchat, než dojde teplá voda. Taky si pamatuju, že jemu předurčili univerzitu rodiče.

„Možná, že nikam nepůjdu. Učení mi moc nejde, vždyť to sám víš.“

Hrozně dlouho se na mě tehdy díval. A pak mě přišpendlil ke zdi.  

„Copak ty nechceš zůstat se mnou?“ Cítil jsem na tváři jeho teplý dech. Nemusel jsem přemýšlet dlouho.

„Chci! Jasně, že--“

Zbytek zadusil polibkem.       



Na kšiltovku dopadla první slza. A pak druhá. A třetí. Už jsem se ani nesnažil je zadržet. A bylo mi jedno, jestli mě uvidí.



Ale před chvílí klaply dveře. Takže mě neuvidí, protože…



Protože už tady není…



Zvedl jsem hlavu od kšiltovky a rozhlédl se po pokoji. Byl prázdný. Jak dlouho už tady tak stojím? Chtěl jsem se přece rozloučit.



Trhnutím jsem otevřel dveře a vyběhl na chodbu.



Chtěl jsem mu říct poslední sbohem.



Utíkal jsem k hlavnímu vchodu.



Říct mu, že ho miluju.



Doběhl jsem na silnici před internátem, ale jediné, co jsem zahlédl, bylo vzdalující se auto. Po chvíli zmizelo docela.



Byl pryč.