Seděl jsem potichu ve tmě a snažil se dýchat v klidu a nepanikařit. Ty kroky se blížily a já věděl, co to znamená.  Bolest a krev. Ta temnota mě požírala za živa a já s tím nic nedokázal udělat, i kdybych chtěl. Pevné a tlusté řetězy mě drželi na místě tak moc až my ze zápěstí a kotníků vytékali pramínky krve. Blížil se a já měl větší a větší strach. Přímo jsem cítil jak mě panika jakoby objímá a snaží se mě posunout více ke studené stěně. Pach kovu a plísně mě štípal do nosu, jak jsem položil hlavu na zeď. Tak velký strach na tak malého chlapce.

Skřípot železných mříží a pak ten hluboký a vysmívavý hlas. „ Jakpak se dnes má hračka má?“ Věděl jsem, že kdybych neodpověděl, donutil by mě násilím, tak jako minule. Do teď mívám noční můry o tom, jak mě bil, kosti se mi lámali pod údery silné kovové tyče a pak … Vzal si mě tím nejvíce ponižujícím způsobem, bez přípravy, bez lítosti, na tvrdé a studené zemi v okovech. Křičel jsem a prosil, ale to ho ještě více nadchlo. Bolelo to a já cítil krev na stehnech, jak kape na podlahu.

Už nikdy to nechci znovu zažít a tak jsem zašeptal. „Dobře, Pane.“ Ten hrozivý úsměv mi zamrzl krev v žilách a donutil mě se ještě více nalepit na zeď nahou kůží. „To je dobře. Už jsi se, určitě na mě těšil a já tě za to odměním.“ Řekl s křivým úsměvem a dodal. „Pokud nebudeš zase zlobit.“

Přišel otevřenými dveřmi až ke mně a vztáhl na mě ruku. Nemohl jsem si pomoc a nechtěně jsem před jeho dlaní ucukl. „Ty se mě bojíš?!“ Rozkřikl se a jeho tvář se zkřivila do škodolibého úsměvu.

„Ne prosím. Ne …“ To bylo jediné, co jsem ze sebe dokázal vydat. Jeho ruce pevně chytili moje a i přes mé kňučení a škemrání je nepustil. Pevnost jeho stisku mi zanechávala na rukou modřiny a pak se mnou začal třást tak silně až mi lítala hlava kolem. Mé tělo se proměnilo v tělo slaměné panenky a já se strachem sledoval, co mi zase hodlá udělat.

A pak přišlo to nejhorší, co mohlo, začal se smát. „Takže ty přímo žadoníš o potrestání. No dobře.“ Jeho stisk na chvíli povolil a přetočil mě tak, že jsem ležel na zemi obličejem dolů. Začal mě hladit po zádech a přímo si užíval, jak se začínám klepat strachem.

„Není ti zima? Tak co kdybychom se trochu zahřáli.“ Řekl mi těsně u ucha a já zděšením knikl. Jeho ruce pokračovali níž a začínali být hrubé stejně jako jeho hlas. Popadl mě za boky a nadzvedl mě. „Ani se nehneš, rozumíš?!“ Zahromoval a dál si užíval své nadvlády. Jedna jeho ruka mě začala zpracovávat a druhou mě mlátil silně přes zadek. Smál se a zhluboka funěl. A pak se ozval další hlas. „Můžu se přidat?“ Byl stejný jako mého pána. Slizký, nehutný, hluboký a stejně udýchaný.

„Ale jistě, bratře.“ Řekl můj pán a se smíchem se podíval na mě. Strach mě ještě více paralyzoval, a když ke mně ten chlap přišel, sedl si a můj obličej si zabořil do klína, přes všechen pud sebezáchovy jsem se začal bránit.

„Řekl jsem ani se nehni.“ Uslyšel jsem podrážděný hlas a pak jsem ucítil obrovskou bolest. Můj pán mi rukou silně mačkal penis. Pak jsem ale musel svou pozornost věnovat druhému muži, když si rozepnul zip u kalhot a silně mi zmáčkl čelist tak, až jsem ji musel otevřít. „A nekousej, rozumíš?“ řekl a se smíchem mi svůj úd vsunul do úst. S velkým sebezapřením jsem nestiskl zuby a začal ho cumlat. „Bože! Já tě to naučím!“ vykřikl muž, chytil mou hlavu a silně mi začal přirážet do úst. I když se pomalu začal ozývat můj dávivý reflex, jeho penis mi bránil vyhodit zbytek suchého chleba, který jsem ten den měl.

Smích za mými zády mi, ale připomněl, že ten muž přede mou není sám. Za mnou byl ještě můj pán a právě se chystal do mě vstoupit. Bez přípravy a času jsem najednou ucítil silnou bolest. Můj pán se do mě dostal na jediný pokus. Slzy se mi začali řinout z očí a já nevěděl co je horší. To co se právě děje nebo ta představa že tohle budu ještě dlouho zažívat.

Oba do mě silně přiráželi a nebrali na mě ohledy. Vzdychali a funěli a já nedokázal vnímat nic jiného než bolest a tu otupující temnotu. A pak to přišlo. Oba zrychlili a s heknutím se do mě udělali. Z mých úst mi vytékalo sperma, ale já ho nedokázal vyplivnout, měl jsem totiž v ústech stále úd onoho strašného muže. Musel jsem polknout, abych se neudusil. Slyšel jsem, jak se oba smějí a pak ze mě konečně vytáhli oba naráz své údy. Padl jsem na zem a nedokázal se pohnout.

Oba muži se smíchem odcházeli a vyprávěli si nějaké příhody. Pak se ale můj pán otočil a prohlásil. „Neboj se. Zase si brzo přijdeme pohrát.“

Ležel jsem na studené zemi, z úst a konečníku mi vytékalo sperma a moje slané slzy ztékali na podlahu. Věděl jsem to, už nikdy neuvidím denní světlo, protože ta temnota kolem mě se uzavírá. Tma, která požírá duše a ničí tělo a ta představa, že se tohle bude opakovat je možná i něco mnohem horšího. Něco s čím nedokážu žít, ale blíží se temnota a ona mě osvobodí, uzavře se nade mnou jako vodní hladina a já s úsměvem zavřu oči a už nikdy tu bolest nebudu muset vnímat …