Seděl jsem na stole, mhouřil oči před ostrým světlem a neměl nejmenší představu, jak tohle zvládnu. Dlužno přiznat, že mi poněkud změkla kolena.

Ještě při průchodu těmi dveřmi, na kterých mi momentálně tak toužebně kotvil zrak, jsem byl plně odhodlán zvládnout to na první dobrou a bez zbytečné hysterie. Jsem přeci chlap, něco vydržím, tak jakápak panika. Strčí mi to do pusy, polknu to, vytáhnou to ven. Jednoduché jak facka a rychlé. Tím mě ten blonďák tedy alespoň utěšoval, když mi to všechno vysvětloval při podepisování papírů. Zda to budou natáčet, o tom se prý rozhoduje až za pochodu.

Navalovalo se mi už teď a to ještě nikdo nic nikam nezasouval, jen mi do krku 3x stříknul nějaké znecitlivění, aby mě to prý při akci tolik nedráždilo. Paráda. Zatím to mělo tedy spíš opačný účinek. Krom změklých kolen se mi i povážlivě začínala chvět brada. Už abychom začali. Chtěl jsem to mít co nejdřív za sebou, měl jsem v plánu cestou odtud ztéct nejbližší knihkupectví a odměnit se novým vydáním oblíbené fantasy.

 

 

Dveřmi na opačné straně místnosti vešel… Medvěd. Přísahám bůh, že mi lepší přirovnání při pohledu na toho chlapa prostě nenaskočilo. Připadal mi obrovskej. Chápu. Strach má velké oči, ale stejně… Mít dva až tři centimetry na každou stranu navíc, musel by těmi dveřmi procházet nejen skloněný, ale i bokem. Tmavovlasý. Zarostlý. A to nejen ve tváři. Pupkatý. Ruce jak lopaty rypadla na uhlí.

„Čau, jak jsme na tom?“ zabručel na blonďáka a upravil si na nose průhledné brýle z plexiskla.

Panebože! Tohle ne! Nechápu, že odsud ti předchozí neutíkali s děsuplným jekotem!

„Téměř připraveni,“ odvětila přes rameno moje dosavadní duševní opora s povzbudivým mrknutím mým směrem.

„Tak už si můžete lehnout na levý bok, hlavu sem,“ instruoval mě blonďák dál přívětivým hlasem a nespouštěl ze mě oči, asi vytušil zaječí úmysly. Nedalo mu žádnou práci svalit mě na správný bok, naprosto jsem zrosolovatěl. „To je ono,“ broukal s úsměvem.

 „A ještě tohle, otevřete ústa,“ zamával mi před obličejem světlým plastovým roubíkem – takovým tím, který zamezí skousnutí. Než jsem se nadál, už mi ta nepříjemně chutnající věc držela čelisti od sebe. Periferním viděním jsem zděšeně zaznamenal, jak si Grizzly natahuje latexové rukavice. Tohle je můj konec.

V poslední chvíli mě napadlo, že nikdo nezdrhnul, protože přes tohohle golema zkrátka neprošel.

A pak už jsem jen třeštil oči na přibližujícího se medvěda s obrovskou hadicí. I blonďák se s tím najednou přestal crcat. Ten tam byl jeho uklidňující úsměv. Nahradil ho pekelně soustředěným výrazem. Jednou rukou mi hlavu dorovnal do potřebného úhlu a přitiskl jí pevně k molitanovému klínu, který jsem pod sebou měl místo polštáře, druhou rukou omáznul medvědovu hadici trochou lubrikačního gelu. Tak tohle budu mít v krku poprvé.

V obvyklých případech doposavad stačily sliny, ale o normálnosti celé téhle situace jsem začínal poněkud pochybovat. Když už gel, čekal bych jiný. Ty a Já, se zkříženými znaky opačných pohlaví, se tu vyjímal jak pěst na oko. Jen bůh ví, čeho se v následujících chvílích vlastně dočkám. Zoufale jsem lapal po dechu, dokud ještě byla příležitost. Asi se počůrám…

Evidentně byli sehraná dvojka.

„Ten stůl výš,“ odfrkl Grizzly. A narval mi to bez pardonu do pusy, tak hluboko, jak to jen šlo. Začal jsem se vzpouzet. Bolelo to! Evidentně jim ten stříkací sajrajt do krku prošel.

Stáhl se mi žaludek a dávivý reflex mě celého stočil do klubka. Vyhrkly mi slzy.

„Ššššš, klid. Teď musíte polknout, tak jak jsem vám to vysvětloval,“ blonďák mi držel hlavu obouruč a tiskl mě ke stolu, abych se nemrskal. Do ucha mi syčel další a další pokyny.

Když jsem polkl, bolest trochu ustoupila, chuť nevítaného vetřelce vydávit, nikoliv.

„Zhasnout!“ velel medvěd jakoby zdálky.  

Pokusil jsem se soustředit na ten bližší hlas a nechat se jím vést. Oči jsem držel křečovitě zavřené. „Teď už se nesnažte polykat, ať to všechno teče ven, musíte dýchat nosem a zkusit se zklidnit, aby to mohl rychle dodělat.“  Medvěd ve mně roštoval jak ve starých kamnech, neustále mi to zvedalo kufr, plnou pusu slin, polknout teď už prostě nešlo. Prodýchat to taky ne. Teklo to ven, měl jsem pocit, že se udusím, panikařil jsem. Začínalo se mi dělat mdlo.

 

 

Probrala mě až hrubá dlaň dopadající opakovaně v bleskovém tempu na mou tvář. Zase se svítilo. Roubík byl pryč, hrdlo jsem měl v jednom ohni, oči ještě slepené zasychajícími slzami.

„Slyšíte mě, pane Malý?“ bručel Grizzly netrpělivě a jeho temná kukadla divoce poskakovala po mé tváři. „Trochu jste nám tu odpadl, občas se to stává.“

Něco mokrého a studeného mi plesklo na čelo. Medvěd stál přede mnou, tak počítám, že za tenhle nepříjemný vjem budu muset poděkovat ulhanému blonďákovi. Tomu hadovi.

Prý, že to bude rychlé. Prý, že to bude v pohodě. Jo, povídali!

Následoval další sled poplácání tlapou po hubě.

Vždyť už sakra vnímám!

Ve snaze vyhnout se dalším pleskancům jsem zachroptěl nesrozumitelnou odpověď. Tahle moje reakce mu evidentně přišla dostačující, díky bohu, jinak by mi tu hlavu snad urazil. Odebral se mimo moje zorné pole, čehož pro změnu využil blonďák a celý ustaraný mi jemnými prsty odhrnoval zmáčené vlasy zpod toho hadru na čele.

„Už to máte za sebou,“ broukal zase, nevinnost sama. Buničinou mi otřel uslzenou tvář. „Vedl jste si skvěle!“  

„Máte cvik, co?“ dodal pak ještě tichounce se smíchem.

Co prosím? Raději jsem ty oči zase zavřel. Tohle bylo na mě zkrátka moc. S mými mandlemi takhle drsně nikdy nikdo necvičil.

„Můžete se pomalu posadit, dejte si na čas, ať se vám nezatočí hlava,“ rukou mi konejšivě sjel z ramene přes celou paži, jen zápěstí sevřel o poznání pevněji, než mě pustil.

Poslechl jsem ho. Komíhal jsem nohama pár desítek centimetrů nad zemí a čekal, až ten stůl zase sveze dolů. Když se chopil ovládání, položil mi druhou ruku na stehno, snad aby měl jistotu, že nesletím. Do hrsti buničiny jsem dost neelegantně odflusával přebytečné sliny smíšené s lubrikačním gelem. Rudý až za ušima jsem co možná nejtišeji krkal zbytkový vzduch. Pozoroval jsem, jak blonďáček pomalu uvádí kolem věci do původního stavu a přemýšlel, že si ty knihy koupím alespoň tři. Kafe a dort, moje rutinní odměna za výkon, momentálně nepřipadaly do úvahy.

 

 

Po pár minutách Grizzly zahřměl nashle, a víc ho nebylo. Osaměli jsme.

„V pořádku?“ zajímal se ten pomyslný Vergilius starostlivě.

Nevěřil jsem svému hlasu, raději jsem jen přikývl.

„Takže teď nesmíte ještě alespoň půl hodiny jíst ani pít, mohl byste to vdechnout.“

Ne, děkuji, už nechci nic kamkoliv, kam to nepatří.

„Pak už umrtvení odezní a bude to pro vás zase bezpečné. Zkuste začít nějakým chladnějším nápojem neutrální chuti. Nic kyselého a pak spíš řidší stravu, chápete?“

Jistě, počítám, že se v průběhu dneška dál, než k nápojům, nedostanu ani myšlenkou. Kývl jsem.

„Nevím, do jaké míry jste ten průběh vnímal. Pan doktor tam sice nenašel nic k akutnímu řešení, ale drobné změny na sliznici tam byly. Než jste omdlel a museli jsme to ukončit, stihl ještě odebrat malý vzorek, výsledky cytologie budou za 3 týdny. Přijďte se zeptat osobně, po telefonu informace ze zásady nesdělujeme. V případě, že to nenaznačí nic závažného, budete potřebovat další kontrolu za 6 měsíců.“ Vtiskl mi do dlaně lékařskou zprávu. 

To jsi teda uhodl. Sem jestli se ještě podívám, tak leda nohama napřed.

 

+++

 

Blonďatý Matěj vyprovodil dnešního posledního pacienta smutným pohledem. Před časem se zařekl, že už to neudělá. Přesto neodolal.  

Ztratil se v těch uslzených modrých očích. Cítil, jakoby jeho dlouhé prsty do těch hnědých, vlhkem zvlněných vlasů, patřily. Po delší době si dovolil zasnít se. Proto popis průběhu provedené gastroskopie opatřil krom velkého razítka i svým telefonním číslem, připsaným obyčejnou tužkou do křivého srdíčka.

Přitom mu bylo jasné, že zase stráví minimálně 14 dní marným doufáním a neustálým rozsvěcením mobilu. Nikdy nezavolají.

 

 

No, uvidíme…