Víte jaké to je ztratit se v Anglii? Ne? Tak já vám to řeknu.

            Pracuju v malém krámku, kde se dají koupit takový ty serepetičky jako barevný kameny, přívěšky, čokoládičky a pohledy. Je to prostě klasický dárkový obchod, ke kterému patří i malá výstavní síň. Ve chvíli, kdy nám do obchodu přišli kůže s přívěsky ve tvaru meče, dostal můj šéf úžasný nápad – výstava na téma Král Artuš. A proč mi to tak vadilo? Někdo musel dohodnuté předměty vyzvednout. A kde? V nějaké malé vesničce v Anglii, kterou snad nezná ani rodilý angličan. A koho jiného tam poslat, než člověka s panickou hrůzou z letadel a bytostnou nenávistí vůči všemu, co je anglické. Na vysoký mi totiž jeden moc pěkný a ulhaný student z Anglie dost krutě zlomil srdce. V ten den jsem získal odpor ke všemu, co je anglické. Když říkám ke všemu, tak myslím ke všemu. Vážně. I obyčejná anglická slanina mi je odporná. Stejně mi nezbývalo nic jiného než si sbalit věci, sednout na letadlo a vydat se do zapomenuté anglické vísky.

            Při výstupu z letadla jsem se snažil tvářit, že jsem v pořádku a hrdinně dokráčel na záchody, kde jsem okamžitě vyhodil obsah svého žaludku do jedné z mís. A abych byl za ještě většího hrdinu, půjčil jsem si auto a do vesničky vyrazil sám. Kdyby mi jen matička příroda nadělila aspoň špetku orientačního smyslu. Po sto kilometrech jsem zjistil, že těch posledních třicet jsem najezdil v kruhu. Zastavil jsem u krajnice a zoufale hledal v mapě doufajíc, že mi někdo pomůže. Po dvou hodinách jsem si začal připadat jako ten Excalibur, co čeká v kameni, až přijde Artuš a vytáhne ho. Ale můj hrdina ani po další hodině nikde. V tu chvíli jsem už vážně začal propadat panice. Moment, jako bych slyšel auto. Jo, je to auto! Nasadil jsem co nejzoufalejší výraz, který díky bohu zafungoval. Auto zastavil a vystoupil z něj snad samotný Bůh. Skoro dva metry vysoký, černovlasý s modrýma očima, které zářily už z dálky. Vyblekotal jsem něco anglickýho, asi „Můj rytíři,“ na což se on jen zasmál a mě se podlomily kolena. Z Boha se ve chvíli vyslovení jména stal král. V duchu jsem se musel uchechtnout nad tou ironií – jmenoval se Arthur (Artuš). Sdělil mi že není místní, což mi přišlo divné, přeci jen tohle je Artušův kraj, že je tu jen u kamaráda na návštěvě. Z auta pak vyčaroval kouzelnou krabičku jménem GPS, ukázal mi cestu, která k mému štěstí byla stejná jako jeho. Dojel jsem v těsném závěsu až k muzeu. Poděkoval jsem, možná mi u toho ukápla i slina. Nedivil bych se. Dveře muzea, tedy spíše muzeíčka, se otevřely a v nich stál postarší sympatický pán. Hned začal hulákat, kde tak dlouho jsem, že už měl strach. Po obsáhlé omluvě jsme se domluvili že vše necháme na zítra, jelikož bylo už něco kolem deváté hodiny večerní. Odvedl mě do místního pensionu, nechápal jsem k čemu tady je, jako by sem snad proudily davy turistů.   Pension mě naprosto okouzlil. Takový ten domek z doby Shakespeara. Žaludek se taky dožadoval pozornosti, takže jsem ani nevybaloval a rovnou zašel do jídelny. Během zkoumání jídelního lístku si ke mně někdo přisedl. Už jsem se nadechoval že ho vyhodím, ale když jsem uviděl tvář svého rytíře, tak mi z pusy vypadlo jen něco jako pozdrav. Jeho kamarád je totiž majitelem tohoto pensionu, jenže před chvíli musel odjet se ženou do porodnice a tady Artuš potřebuje společnost na večer. V hlavě jsem zatlačil myšlenku, že je angličan a soustředil se na to jak moc je sexy.

            Po první láhvi vína jsem začal oplácet jeho flirtování a po té druhé už jsem ono flirtování zužitkovával v podobě vášnivých polibků před mým pokojem. K mému překvapení měl tenhle Artuš i svůj vlastní Excalibur. Řeknu vám, takhle velký penis jsem ještě nikdy neviděl a nejspíš už ani neuvidím, protože do Anglie mě nedostanu ani ten skvostný sex.

            Ráno mě kromě bolavého pozadí a nádherné kocoviny, čekalo ještě další nemilé překvapení. Vrátil se majitel pensionu. Samo o sobě by to nevadilo, kdyby to nebyl ON. Ten, který mi zprotivil Anglii. Stál tam v celé své kráse s naprosto vyděšeným výrazem. Jasně, přijel tvůj bývalý milenec a manželka je zrovna v nemocnici. „Petr? Co tady dělat?“ optal se tou svou lámanou češtinou, kterou jsem se ho marně snažil naučit. „Kvůli práci. Za tebou jsem rozhodně nepřijel.“ odpověděl jsem naštvaně a odkráčel do pokoje. Kocovina se ozvala a já musel zakotvit na záchodě. Nevěděl jsem jestli brečím kvůli zvracení nebo kvůli tomu bídákovi. Slzy prostě tekly samy. Musel jsem se vzmužit. Jsem tu přeci kvůli práci, ne? Tak jsem si zabalil a rychle zmizel z pensionu.

            V muzeu jsem naskládal všechno potřebné do krabic v autě, ochoten se zastavit až na letišti. Jenže to se nelíbilo Artušovi. Jen co mě uviděl, začal vyzvídat co se stalo. Ukázalo se, že je taky Čech a s tím lamačem srdcí se zná taky z univerzity. Usoudil, že nejlepší bude se mi nakufrovat do auta a odletět se mnou domů. Poslušně jsem ho vzal s sebou, přeci jen byl to majitel geniálního vynálezu jménem GPS. Pomohl mi i v letadle, kde mě celou dobu držel za ruku, jak malé děcko, nějak prostě i přes mou snahu přišel na můj strach z létání, ale byl jsem za to rád. Na letišti ze mě vymámil telefonní číslo, což byla chyba. Psal mi každý den. Měl jsem kvůli tomu i problémy u šéfa. Postupem času jsem si ale zvykl a na ty přiblblé zprávy se těšil.

            A po dvou měsících? Výstava na téma Král Artuš skončila. Museli jsme všechny věci zabalit a poslat je naštěstí letadlem samotné. Mě to nevadilo. Měl jsem svého vlastního Artuše i s jeho dokonalým Excaliburem a ty do Anglie rozhodně posílat nebudu, protože patří jenom mě.