Nevím, co mě to zase popadlo. Nesnáším to, jak jsem zbrklý. Stojím mezi davem mužů a žen. Na place výcvikového centra. Co si chci dokazovat? Na dřevěné pódium nastoupí pět mužů a pět žen. V uniformách. V kanadách. Ve slunečních brýlích. A v něčem, co bych s trochou nadsázky označil za vojenskou kšiltovku. Jeden z mužů vystoupí z řady a zběžně se rozhlédne.

„Pokud někdo neuslyší váš problém. Nebudu nic opakovat.“

„Cožéé!“  Ozve se chlápek asi o tři lidi vedle mě a přiblble se začne smát. Muž na pódiu sáhne do kapsy a něco hodí vzduchem naším směrem. Je přesný. Blbeček se drží za čelo, kam ho před okamžikem trefil malý kamínek.

„Ven.“ Blbeček se jen překvapeně dívá.

„Řekl jsem ven!“ Zařve muž na pódiu a já se musím pohledem ujistit, že vážně nedrží v ruce mikrofon. Blbeček odejde.

„Ještě někdo? Nikdo? Tak budeme pokračovat. Až domluvím, půjdete všichni ukázněně do budovy za mnou. Vy chytřejší jste už pochopili, že je to nemocnice. Ti z vás, co projdou lékařskou prohlídkou budou následně rozděleni do deseti skupin. Za nemocnicí bude stanoviště, tam předáte osobní kartu, kterou dostanete a budete přiřazeni k jednotlivým velitelům. Nám. Až budou všichni rozřazeni, dozvíte se další informace. Od tohoto okamžiku nás oslovujete pane nebo paní. Odpovídáte ano nebo ne. Velitel, který vám bude přiřazen vás může kdykoliv vyhodit. Jasné?!“

„Ano.“ Ozve se davem.

„Ano, pane!“ Ozveme se my chytřejší.

„Vy všichni, co jste řekli pouze ano, táhněte, vy ostatní běžte.“ Máchne rukou směrem k budově, kterou má za zády. Stojím a sleduji ho, jak se řadí zpět do řady. Lehce nakloní hlavu k ženě, která stojí vedle něj. Něco si říkají. Jejich obličeje jsou bez emocí. Zvednu hlavu a zadívám se do nebe. Dělám to snad kvůli němu? Nevím. Třeba neprojdu prohlídkou. Říkám si, když vcházím do nemocnice. V řadě stojí deset stolečků. Za nimi deset doktorů. Abecední dělení. S monogramem AB si stoupnu do fronty u prvního. Otravné dotazy. Vyplňování papírů. Tělesná prohlídka. Nevím, jestli chci projít. Jsem fakt debil. Dostávám složku s razítkem „prošel“. No skvěle. Vyjdu ze dveří a zapojím se do dlouhé fronty. Končí u jediného stolku za nímž sedí muž z pódia. Ostatní lidé z pódia stojí za ním. Ti jež byli přiřazeni k nim do týmu se staví do řady za ně. Fronta se rychle pohybuje. Není mi jasné, podle jakého klíče rozřazuje. Pozoruju ten proces. Zvedne hlavu na nově příchozího. Do ruky si nechá dát složku. Sklopí hlavu. Otevře složku. Podle něčeho na první straně se rozhodne. Zařve číslo. Dotyčný zařve „díky pane“ a odejde ke svému týmu. Odloží složku na jednu z deseti hromádek. A znovu. Přijdu na řadu. Zvedne hlavu. Předám mu složku. Rozevře ji.

„Kolik je ve dvojce?“

„Dvacetdva.“ Nahne se tak, aby odhadl délku fronty.

„Deset.“

„Ano, pane!“ Zvedne hlavu od složky. Otočím se a jdu k týmu. Až teď mi dojde situace do důsledku. Kurva! Místo velitele je prázdné. To on vede desítku. Zařadím se na konec a zavřu oči. Poslouchám štěkání čísel a snažím se uklidnit. Nejde to. Štěkání ustane. Otevřu oči. Stojí před všemi deseti řadami.

„Nyní vás vaši velitelé odvedou do baráků, kde vám sdělí veškeré informace a odpoví na případné dotazy. To je ode mě všechno.“ Velitelé řad si u něj vyzvednou stoh osobních složek a jednotlivé řady se začnou rozcházet. Stojí a čeká, než odejde ta poslední. Potom teprve přejde k nám.

„Nástup!“ Ostatní kluci se po sobě začnou zmateně ohlížet. To vážně nikdo nechodil do tělocviku? Nikdo nedělal nástup? Vystoupím z řady a jdu přímo proti němu. Zastavím se tak na dvě délky paže. Ti bystřejší ze skupiny pochopí a zařadí se.

„Pozor!“ Zařve a já mám pocit, že ohluchnu.

„Co vám kurva není jasné na pokynu pozor!“ Vyštěkne a prstem ukáže na několik kluků někde za mnou.

„Vy všichni...odchod.“ Pak ukáže na mě a kluka, co stojí vedle mě.

„Vy dva...neprovokujte!“

„Ano, pane!“ Zařveme oba ve stejný okamžik, až mi z toho cuknou koutky.

„Je vám něco k smíchu?!“

„Ne, pane!“

„Tak padesát kliků, ať mě přesvědčíte!“Kurva! Hajzl jeden. Nesnáším ho a to je můj vedoucí sotva pět minut. V řadě za mnou se někdo pohne.

„Vy...na co čekáte, že budu klikovat za vás?! A vy? Řekl jsem snad pohov?! Dáte si taky padesát. Hned!“ Neochotně začnu klikovat. Nakonec mi třeba to chození do posilovny k něčemu bude. Padesát není problém. Ten druhý kluk ale problém asi má.

„Vy, vstyk. Pojďte sem.“ Kluk bez jediného slova přijde.

„Za prvé! Tohle jsou kliky! Tohle! A za druhé, když jsem vás vyzval, abyste přišel, na co jste zapomněl? Nevíte? Vy ostatní víte, na co váš bývalý kolega zapomněl?“

„Ano, pane!“ Zařvu s ostatními, protože jsem právě dokončil svých padesát kliků.

„Vy, zmizte mi z očí. A vy, znovu opakuju, neprovokujte!“

„Ano, pane!“ Rychle si oklepu ruce a vrátím se do pozoru do řady.

„Pohov! Jdeme.“Dovede nás do jednopodlažního baráku. Je to vlastně jedna místnost plná paland a  skříní. Uprostřed je dlouhý stůl  s židlemi. Nic dalšího není potřeba.

„Sednout.“

„Budete mít přesně čtvrt hodiny na to, abyste si vybalili. Každý dostane hromádku oblečení a boty ve velikostech, které jste uvedli v přihlašovacím formuláři. Pak tady máte žehličku a nažehlovačky s vaším jménem. Ty si nažehlete na pravou stranu. Dále tady máte nálepky na které si čitelně napíšete vaše jméno. Jedna na skříň, jedna na postel. Před každou aktivitou budete nastoupení, vždy ve stejném pořadí. Budíček je v šest, večerka v deset. Pojďte si pro věci.“ Když dostanu svou hromádku, vrátím se ke stolu a sednu si. Co tady kurva dělám? Měl jsem se mu na ty kliky vysrat a nechat se vyhodit.

„Ahoj, já jsem Mike. Mike Harris. Nechceš se mnou okupovat jednu palandu?“ To je ten kluk, co stál vedle mě. Nevypadá na idiota. Možná bychom spolu mohli rozumě vycházet.

„Aron Bail. Pokud můžu spát nahoře.“

„Klidně. Ty kliky jsi fakt valil. Už jsi tady někdy byl?“

„Ne, vůbec. Vlastně vůbec nevím, co mě to napadlo se sem přihlásit.“

„Vašich patnáct minut začíná právě teď. Za patnáct minut vás čekám venku.“

„Ano, pane!“ Ozve se sborově.

S Mikem si vybereme jednu palandu. Z batohu vytáhnu pár kousků oblečení a strčím je do skříně. Vezmu si nažehlovačky a jdu si je připevnit.

„Ty, Arone...ty to umíš?“

„No.“

„A...uděláš mi to taky, prosím?“

„Umíš čitelně psát?“ Mike se usměje. Ať žije vzájemná výpomoc. Oblečeme se, olepíme skříně a postele a vyjdeme ven. Velitel se opírá o stěnu a kouří.

„Už máte hotovo?“

„Ano, pane!“ Velitel se otočí směrem do budovy. Pozoruje dění a pak sáhne do kapsy. Mezi prsty promne malý kamínek. Mrští ho po komsi, kdo se nám ochomejtá kolem postele. Rázně nakráčí až k naší posteli.

„Vy už máte hotovo, že máte čas na ničení práce ostatních?“

„Ano, pane!“

„Kde je vaše postel?“

„Tady pane.“

„A to má být čitelně? A tohle rovně? Vypadněte!“

„A vy! Než to obejdu, opravit.“ Ukáže dlouhým prstem zpět k naší posteli. Mike znovu nadepíše cedulky a znovu je nalepí.

„Všichni ukázat bundy, trika a nálepky. Hned! A pokud má ještě někdo potřebu ničit cizí práci, můžete si rovnou zabalit a táhnout!“ Když velitel obejde všechny palandy a všechny zkontroluje, vybere několik kluků, které pošle rovnou domů. Na hodinkách se právě rozeběhne patnáctá minuta. Žduchnu do Mika.

„Záleží ti na pobytu tady hodně nebo ne?“

„Ani ne. Co máš v plánu?“

„Pojď.“

„Kam si myslíte, že jdete?!“ Zařve na nás veliteli, když ho míjíme.

„Za patnáct minut sraz venku. Běží patnáctá minuta. Neradi bychom přišli pozdě, pane.“Bez jediného slova se otočí a všichni společně vyjdeme ven. Nastoupíme a čekáme co bude.

„Vy dva! Bail, Harris. Přestaňte mě srát! Někdo nějaké otázky? Ne? Skvěle. Jmenuju se Elliot Craig. Teď si dáme kolečko kolem základny a pak se uvidí. Kdo nezvládá držet tempo, končí.“ Na nic nečeká a rozeběhne se. Jak se později ukázalo, běh byl to nejmenší. Do večera nás pěkně zřídil. Navíc vyhodil šest dalších kluků. Proběhli jsme s Mikem sprchou a stavili se na večeri. Alespoň, že ta byla dobrá. Většina z nás se povaluje v postelích. Ve dveřích se objeví postava. Nemá maskáče, kanady ani kšiltovku. Má triko, volné kalhoty a tenisky. A sluneční brýle.

„Večerka. Budíček je zítra v šest.“ Zhasne. Kluci, co nebyli v postelích naštvaně nadávají a hledají správné postele.

„Víte, co se o Craigovi říká? Že je to buzna, co si každý rok najde alespoň jednoho držáčka. A taky prej z jeho týmu nikdo nevydržel až do konce.“

„To je blbost, díval jsem se do statistik. Ale je fakt, že svůj tým vytřídí během prvních tří dnů. Každopádně bráchuv kámoš, co tady před několika lety byl tvrdil, že prej tady zastřelil jednoho chlapa. Bez mrknutí oka. Takže bych ho asi opravdu raději moc nesral.“ Překvapilo mě, že skoro každý měl o Craigovi nějaký drb. Nejvíc mě ale zaujal ten první. Baterkou jsem si posvítil na obsah knihy, která nebyla knihou a šel spát.

Můj budík za pět šest byl nekompromisní, ale raději se nechat probudit příjemnou melodií, než Craigovým řevem.

Ten kluk, co říkal, že si svůj tým vytřídí během tří dnů měl pravdu. U příležitosti čtvrtého dne jsme dostali možnost, zeptat se velitele na jednu, jakoukoliv otázku. Nenapadala mě žádná. Až do té drobné nehody. V noci pršelo. A pršelo spíš víc než málo. Ovšem kdyby mi někdo řekl, co se ten den stane, nevěřil bych mu. Pravděpodobnost to byla opravdu minimální. Ráno při nástupu nás míjel zásobovací náklaďák. Cesta po které jel byla udržovaná. Až na jedno místo. Pravděpodobnost, že se náklaďák trefí do díry plné vody, která ostříkne jen a pouze velitele byla dost malá. A to, že mu zaneřádí sluneční brýle, ve kterých snad i spí, byla naprosto mizivá. A přesto se to stalo. A když  je sundal, aby si je očistil, věděl jsem přesně, na co se chci zeptat.

„Bail. Otázka.“

„Vaše oči pane. Jsou to kontaktní čočky, nebo je ta barva skutečná.“ Nastalo hrobové ticho. Většina otázek se týkala jeho kariéry. Jestli byl v armádě. Jestli byl na nějaké misi. Jestli zabil nějaké lidi a  kolik. A já položil otázku na tělo. A to doslova. Sundal si brýle a přimhouřil oči.

„Tak se pojďte podívat.“

„To je vtip, pane?“

„Vypadám snad, že vtipkuju?!“

„Ne, pane!“ Nebyl jsem si jist, jestli jsem nezašel opravdu daleko. Ale zatím odpověděl na vše. Proč by měl mít problém s barvou očí. Zastavil jsem se tak na vzdálenost deseti centimetrů a pozoroval jeho neskutečné oči. Tmavě šedé okraje, pomalu přecházející do světle šedomodré. Po kontaktních čočkách ani památka. Vrátil jsem se zpět do řady.

„Děkuji, pane!“ Po zbytek dne jsem nemohl přestat myslet na to, jak krásné má oči. Jo. Fakt jsem si připustil, že jsem z jeho očí totálně hotový.

Můj pobyt v týmu se rozeběhl dál. Tělo začínalo být vůči neustálé fyzické bolesti apatické. Hlava poslušně souhlasila s každým zadaným úkolem. Jenže vždycky přijde úkol, který je pro vás nepřekonatelný. A i pro mě ten den nastal. Druhého června. Krásný, slunečný den. Hned po snídani nás Craig nechal nastoupit do autobusu a odvézt. Na letiště. Začal jsem tušit, co po nás bude chtít.

„Dneska máme ideální počasí na nový úkol. Čeká vás seskok padákem.“

„Ano, pane!“

„Ne, pane!“

„Kdo ne?“

„Já, pane!“ Vystoupím z řady.

„Nikdo nemá výjimku.“

„V tom případě končím.“

„Končit budete, až řeknu já!“

„Přijmete trest bez ohledu na to, jaký bude?“

„Ano, pane!“ Přistoupil až ke mně a zašeptal mi. „I kdybys měl po večeři přijít ke mně a já bych ti nekompromisně narval svý péro do prdele?“ Zaskočil mě. Přiznávám. Že by i první drb byl pravdivý?

„Ano, pane!“

„Zamyslím se nad tím.“ Jeho úšklebek se mi vůbec nelíbil.

„Odvezou vás zpět. Až se vrátíme, předvedete mi perfektně čisté hajzly. Budou tak čisté, že z nich bude možné jíst. Je to jasné!“

„Ano, pane!“ Všechno bude lepší, než skok padákem. Snažil jsem se prací zbavit myšlenek, které se mi pořád točili v hlavě. Za úklid jsem byl pochválen. Dalším trestem bylo naleštit veliteli a celému týmu boty. Žádný problém. Opět pochvala. Dvakrát opičí dráha už byla trochu náročnější. A závěrečné kolečko kolem areálu speciálně pro mě už mě dost odrovnalo. Těšil jsem se do postele. Jeho hlas, který mě zarazil, když jsem se chystal opustit jídelnu mě vyděsil.

„Baile, vy čekejte.“ Vrátil jsem se zpět na místo a sledoval, jak dojídá poslední dvě sousta. Brýle měl položené stranou. Dopil sklenici vody, nasadil si brýle.

„Jdeme.“ Řekl, když mě míjel. Jestli udělá to, co navrhoval na letišti, tak se zítra nezvednu z postele. Ale nemusel jsem skákat padákem. A to pro mě bylo nejdůležitější. Beze slova jsem ho následoval.

„Prosím.“ Otevřel dveře svého pokoje a nechal mě vstoupit. Malá oddělená kuchyňka, vlastní mini koupelnička a pak prostor, který byl současně pracovnou, obývákem i ložnicí. Ta obrovská postel se opravdu vyjímala. Neměl jsem v plánu se zdržovat déle, než bude nezbytně nutné. Nebude to poprvé, co někomu nabídnu svůj zadek. Sundal jsem si kalhoty.

„Co to kurva děláte Baile?“

„Co byste řekl, pane?“

„Oblečte se.“

„O tom, že mi ho tam budete rvát přes hadry nepadlo ani slovo.“ Zapálil si cigaretu a chvíli mě pozoroval. Nakonec si sedl ke stolu, hodil na něj nohy a zhluboka si potáhl. Pomalu vyfouknul kouř.

„Seru na to. Klidně si takhle zůstaňte. Nic vám nikam rvát nebudu.“

„V tom případě nechápu, proč tady jsem, pane. Jsem unavený a chci jít spát.“

„Kouříte?“ Hodí po mě krabičku svých cigaret.

„Ne.“ Hodím mu ji zpět.

„Pijete?“ Ukáže na lahve ve skříni.

„Už ne.“

„Pil jste?“

„Ano.“

„Hodně nebo málo?“

„Víc než hodně.“

„Proč?“ Tenhle křížový výslech mě nebaví. Nechci mu už odpovídat. Co je mu po tom.

„Nebudu odpovídat.“

„Proč jste nechtěl skákat?“

„Osobní důvody.“

„Serete mě, Arone Baile!“

„Vy mě taky pane, veliteli, Eliote Craigu!“

„Dokud mi neřeknete, proč nechcete skákat, nepůjdete spát.“

„Co kdybych vám začal klást otázky, na které nechcete odpovídat já?“

„Zkuste to.“ Překvapil mě.

„Máte nejlepšího přítele?“

„Ne.“

„Proč?“

„Zemřel.“

„Kolik vám bylo, když zemřel?“

„Třicet.“

„A jemu?“

„Taky.“

„Jak je to dlouho?“

„Tři roky.“

„Byl jste u toho?“

„Ano.“

„Proč zemřel?“

„Protože mě chránil.“

„Toho si važte.“ V ten okamžik se rozrazí dveře Craigova pokoje a dovnitř vtrhne Harris s mou zbraní v ruce. Vyjeveně se na nás dívá. Až teď mi dojde, že jsem se vlastně pořád neoblékl. Jako bych na to snad pořád čekal.

„Okamžitě ho pusťte!“ Zařve Mike a mává kolem sebe zbraní. Zastoupím mu výhled na Craiga.

„Hej! Hej! Miku! Všechno je v pohodě, vůbec nic se neděje, jen jsme spolu mluvili. Kdes ji kurva vzal!“

„Mluvili? Tak proč nemáš kalhoty a vypadáš, že budeš brečet?“

„Protože jsme se bavili o mrtvých přátelích. A kalhoty nemám, protože jsem debil. Miku, kurva dej mi tu zbraň, než něco vyvedeš!“

„Přísaháš, že se tě ani nedotk? Nechci, aby byla pravda i to, že velitel je buzna. A nechci, aby mu můj kámoš nedobrovolně dělal držáka.“

„Miku, přísahám. Ať je teplej nebo ne, seru na to, přelomil bych mu klidně obě ruce, kdyby si zkusil něco, co bych….Dohajzlu dej mi tu zbraň a nemiř na mě.“ Až nyní si Mike uvědomil, co se děje. Jako by byl celou tu dobu v tranzu. Sesunul se na zem a pistoli položil vedle sebe. Kopnul jsem do ní. Až příliš pozdě mi došlo, že skončila někde pod postelí.

„Miku, nemusíš se kvůli mně dostávat do průserů. Dokážu se o sebe postarat.“ Nabízím mu ruku, které se ochotně chytne a vytáhnu ho zpět na nohy.

„Nechci ztratit pracně získaného kamaráda. Nechci, abych...nechci abych byl zase sám.“

„Vypijte to.“ Velitel mu podává panáka.

„Moc se omlouvám, pane, je mi to líto, nechtěl jsem, já...asi mě vyhodíte, že?“

„Kurva fix Harrisi, neříkám plazte se po zemi a omlouvejte se! Říkám vypijte to!“

„Ano, pane!“ Mike do sebe kopne panáka a oklepe se.

„Miku, běž, přijdu za chvilku.“

„Promiňte pane, omlouvám se.“ Omluví se ještě a pak zmizí.

„Baile? Co to tu kurva mělo znamenat? Měl bych vás okamžitě vyrazit!“

„Dělejte, co musíte pane.“

„Vy se nebudete obhajovat?“

„A co bych asi měl říct? Že jsem idiot, co si vzal zbraň do výcvikového centra? Že si jí Mike asi všimnul, když jsem něco hledal v batohu, protože byla celou dobu v něm? Že tady můj kámoš vyvozuje závěry, protože tady celou dobu stojím jako kokot v trenkách? Že to, že jsem tady je stejně úplně k hovnu, protože mi to mrtvýho nejlepšího přítele stejně nevrátí?“ Jsem rozčilený a vzteklý. A hrozně vyčerpaný. Nalije si do Mikovy skleničky panáka a kopne ho do sebe. To, že má sluneční brýle zapíchnuté ve vlasech si uvědomím až teď.

„Jestli mám zítra podávat nějaké výkony, odcházím spát. Promiňte, pane.“ Seru na nějaké oblíkání. Otočím se na patě a prásknu dveřma. Upadnu do postele a jsem tak vyřízený, že se ani nepodívám do falešné knihy. Evidentně jsem byl tak vyšťavený, že jsem zaspal i svůj vlastní budík. Velitelův řev mě dokonale probere.

„Dnes předávám velení Scottovi. Musím vyřešit nějakou neodkladnou záležitost. Pane Scotte, doufám, že mě nezklamete. Zůstanete v areálu a budete trénovat, je mi jedno, jestli budete běhat, dáte si opičí dráhy, budete v tělocvičně. Dělejte si co chcete, ale opovažte se flákat. Kdo se bude flákat, toho mi nahlásíte. A nemyslete si, že jsem blbej. V šest večer tady budete nastoupení.“ Otočí se na patě a nechá nás napospas. Ani se nedivím, že vybral Scotta. Je to sportovec každým coulem. Doufám, že nebude ještě větší šílenec, než Craig. Zřídí nás pěkně, ale na velitele to opravdu nemá. Naštěstí. Je šest večer. Zdálky k nám přichází postava. Nějak se nemůžu rozhodnout, jestli je to velitel nebo ne. Má rifle a košili, ležérní sako, šněrovací elegantní boty a nemá sluneční brýle. Šaty dělaj člověka. Nikdy bych neřekl, že Eliot Craig v maskáčích je tentýž člověk, jako Eliot Craig v tomhle.

„Pane Scotte! Jak to šlo?“

„V pořádku, pane. Myslím, že jsme se dokázali zřídit i bez vaší přítomnosti.“

„Kdo se flákal?“

„Nikdo, pane!“

„Ani pan Jones?“

„Ne, pane! Jones trochu zaostával v běhu, ale v tělocvičně byl nezadržitelný.“

„Tak si pan Jones dá ještě padesát kliků a do večeře pak máte všichni volno.“

Jones se neochotně pustí do klikování.

„Vy dva, se nejpozději do začátku večerky zastavíte u mě.“ Otočí se a odejde. Ani nečeká, jestli Jones dodělá kliky. Dodělal je. Sednu si na zem a zády se opřu o barák. Mike se posadí vedle.

„Myslíš, že nás vyhodí?“

„Kdyby to chtěl udělat, tak už tady nejsme.“

„Co budeme dělat?“

„Nic. Prostě počkáme a uvidíme, co nám chce.“

„Nejdeme do sprchy?“

„Nechce se mi. Do večeře se odtud nehnu.“

„Vlastně to není tak špatný nápad.“ Oba se zasmějeme. Mike je fajn. Nevím, jak moc fajn bude potom, až si s ním po večeři promluvím, ale teď je ještě fajn. A já si hodlám tuhle pohodovou chvíli naplno užít. K večeři je pořádný kus masa, bramborová kaše a okurkový salát. Mám pocit, jako bych měl snad narozeniny. Vaří tady fakt dobře. Po jídle se mi bude určitě stýskat.

„Miku, můžu s tebou po večeři mluvit? Ideálně někde daleko od lidí?“ Zavře otevřenou pusu, do které se chystal vložit sousto masa a podívá se na mě tázavě.

„Jo. Jasně.“ Opřu se o opěradlo židle a přivřu oči. Hlavu mám v jednom kole a myšlenky, které mi tam lítají jako malé motorové myšky se odmítají zastavit. Když dojí, beze slova se zvednu a vyjdu z jídelny. Chci být co nejdál. Od všech. Dojdeme skoro až do rohu areálu.

„Arone, co se děje?“

„Nejprve mám jednu otázku. Dost nevhodnou, ale byl bych opravdu rád, kdybych na ni dostal pravdivou odpověď.“

„Fajn?“ Fajn. Zakloním hlavu a zhluboka se nadechnu.

„Tvoje orientace?“ Vytřeští oči a štěkne na mě.

„Co? Myslíš si o mě, že jsem snad buzna nebo co?“

„Miku, prosím.“

„Jestli si to o mě myslíš, tak si to myslíš špatně. Preferuju blondýnky s velkejma kozama.“ Odpoví už o dost klidněji.

„Fajn. Mám dvě věci, který ti chci říct a řeknu ti je v pořadí dva jedna, protože v pořadí jedna dva bys dvojku stejně neposlouchal.“

„Něco mi uniká?“

„Včera jsi mě nazval kámošem. Vážím si toho. Budu rád, pokud to tak zůstane, pochopím, pokud to tak nezůstane. Za druhé, nemám o tebe absolutně zájem. Za prvé, to já jsem tady ten s orientací na stejné pohlaví.“ A je to venku. Jak jednoduché. Párkrát otevře a zavře pusu, aniž by z ní vypustil hlásku. Dívá se na mě pohledem, který nedokážu rozluštit. Sednu si do trávy a opřu se o strom.

„Ty...ty...cože?“

„Jo, já. Slyšel jsi dobře.“

„Ale proč?“

„Asi proto, abych to neměl v životě až moc jednoduché.“ Sedne si vedle mě a rukama si obejme kolena.

„Pokusím se zopakovat to, co jsi mi před chvílí řekl. Oprav mě, jestli řeknu něco špatně. Ty...ty jseš na kluky, ale...o mě zájem nemáš.“

„Jo, je to přesně tak.“

„A o koho teda zájem máš?“ Dívám se někam mezi stromy a mlčím. Slunce už pomalu zapadá.

„Moment! Neříkej mi, že...Craig?“

„Ty jsi vážně pako.“ Začnu se hlasitě smát. Upřímně a od srdce. Pak se ale zarazím.

„Připouštím, že kdyby byl stejný jako já, možná bych se trochu zajímal. Ale nedělám si iluze. V tuhle chvíli nikoho nemám a myslím, že to tak ještě nějakou dobu zůstane.“

„Proč jsi mi to řekl?“ Zeptá se Mike, když začne padat tma.

„Protože jsem to považoval za rozumné. Nelžu kamarádům a přátelům. Raději, ať se ode mě odvrátí hned v začátku. Můžu tě teda pořád považovat za kamaráda?“

„Jistě. Přiznávám, že jsem rád, že nejsem středobodem tvého zájmu. Mimochodem...myslím, že byste se k sobě hodili.“

„Kdo?“

„No ty a Eliot.“

„Jak jsi na to proboha přišel?“

„Když se nad tím zamyslím, jiskří to mezi váma od prvního okamžiku. Od toho nástupu.“

„Kurva, moment, kolik je hodin?! Máme být přece do večerky na koberečku!“ Vzpomenu si najednou.

„Za pět půl desátý.“ Vyskočím na nohy.

„Běh?“

„To ale pak asi chcípnu.“

„Alespoň bude další důvod, nejít spát jako prase. Sprcha po večerce to jistí." Zasměju se ještě, když se neochotně rozeběhne. Těsně před budovou velitelů se srazíme s udýchaným Craigem.

„Měli jste říct, že si jdete zaběhat, vzal bych vás s sebou.“ Necháme jeho narážku bez odpovědi a jdeme za ním. Náš zrychlený dech se odráží od stěn chodby.

„Dáte si taky vodu?“ Zavolá na nás, když zmizí v maličké kuchyňce.

„Rádi, pane!“

„Ještě?“ Zeptá se, když do sebe vyklopíme plné sklenice. Mike už další nechce. Já ano. Velitel si také dává. Vyklopím ji do sebe stejně rychle, jako první. Postavím sklenici na stůl a prohrábnu si zpocené vlasy.

„Víte proč jste tady?“

„Asi abychom vyřešili včerejší incident.“

„Bingo. A co mi k tomu teda řeknete?“

„Asi jen tolik, že se omlouváme?

„A myslíte si, že to stačí?“

„A co chcete? Abychom se plazili po zemi, líbali vám boty a brečeli nad tím, jací jsme oba idioti?“

„No, to by nemuselo být špatné. Kdo z vás začne?“ Zatím jsem Mika nepustil ke slovu. Jen zaznamenám, jak se na mě překvapeně podívá.

„Až na takové dno jste ochotný klesnout? Nevěřím vám. Včera jste mi navrhl jistý trest a když k němu mělo dojít, odmítl jste. Upřímná omluva a příslib, že už se to nebude opakovat vám musí stačit.“ Žduchnu do Mika, který za celou dobu neřekl jediné slovo a naznačím mu, že teď je vhodná příležitost k omluvě.

„Omlouvám se pane, už se to víckrát nestane.“

„Pan Harris může jít, na vás mám ještě jeden dotaz.“

„Vem mi ručník, půjdu tam rovnou.“ Naznačím co nejtišeji Mikovi. Nepatrně kývne.

„Tak? Na co se chcete zeptat?“ Zeptám se, když za Mikem klapnou dveře.

„Proč jste tolik pil?“

„Nejste idiot, myslím, že odpověď víte. Ale kdyby snad náhodou ne, tak to bylo kvůli Jerryho smrti.“

„Jerry? Co se mu stalo? Vzala ho pastička po hlavě, když si šel pro sýr?“ Ta rychlost, se kterou jsem k němu přiskočil mě překvapila stejně tak, jako rychlost, se kterou jsem vymrštil zaťatou pěst, po jejímž úderu mu zůstal natržený ret a krvácející nos.

„Hnusnej hajzle!“ Na nic jsem nečekal, třísknul jsem dveřma vší silou a šel do sprch. Mike tam ještě nebyl, což bylo moc dobře. Pustil jsem na sebe vodu, aby mě tolik nepálily slzy, které jsem odmítal stírat. Kurva! Kurva! Kurva! Hajzl jeden hnusnej! Jestli mě chtěl kdy vyhodit, má nejlepší příležitost. Pěstí, kterou jsem praštil Craiga vztekle praštím do dlaždiček. Hlas kousek ode mě mě vyleká.

„Ale ale, někdo se vzteká? Že by mu pan velitel dneska nedal? Kolikrát už ti Craig ošukal tu tvoji krásnou prcinku?“ Neznám ho. Nechápu jak přišel na takovou blbost, že já a Craig...spolu… Nikdy.  Kretén jeden zasraný. Jerry byl...byl...jak kurva může bejt tak krutej?! Půjčím si zapomenutý sprchový gel a začnu se mydlit. Nemám náladu se dohadovat s nějakým blbečkem. Ránu, která mi na okamžik rozmaže vidění jsem nečekal. Nedával jsem pozor. A nebudu ho dávat dál. Je mi to jedno. Ať si na mě třeba zatancuje. A blbeček jako by to slyšel. Jako by věděl, že se nebudu bránit. Zasypává mě ranami. Nos, ret, oko, břicho, žebra. Nepočítám. Nepřemýšlím. Mohl bych ho složit, ale prostě nechci. Cítím se vyčerpaně. Unaveně. Zklamaně. Ublíženě. A sám. Blbeček pořád mele své domněnky o tom, kdo do koho dělá. Jakou mám asi výdrž, jestli mu ho kouřím a nevím co ještě. V okamžiku kdy navrhne, že mi odřízne péro a vytáhne z ručníku nůž dostanu strach. Chytí mě za čelist a přinutí mě, podívat se mu do ledových očí.

„Jakej je? Udělá se pokaždý?“

„Nebudeš tomu věřit ale nešukal jsem s ním ani jednou.“

„Ani včera? Tak proč od něj odcházíš jen v trenkách?“ Kurva. Vážně mě tenhle debil viděl? Žduchne mě zády na kachličky a přibližuje se se vztyčeným nožem. Nemám kam utéct. A asi bych to ani nedokázal. Cítím, jak mi špička nože kopíruje hrudní kost. Lehce. Ale stačilo by jediné zatlačení. Nechává čepel nože, aby mi přidělávala další a další ozdobné šrámy. V okamžiku, kdy mi jeho ruka pevně stiskne penis se kousnu do krvavých rtů. Připadám si jako v péči špatného holiče. Část mých chloupků dopadá s lehkostí na dlaždičky a mizí v odtokovém kanálku. Když ale čepel skutečně zavadí o můj penis, neovládnu se a dám mu hlavičku. Zařve a v šoku mě řízne nožem do stehna. Asi jsem ho nasral, protože v dalším okamžiku dostanu kopanec do břicha a poslední, co zaznamenám je rána do hlavy. A pak už není nic.

 

***

Ze sprch se line divný hluk. Nakouknu dovnitř a uvidím obrázek, jako z filmu. Aron do sebe nechává bušit nějakým týpkem, který klade dotazy na jeho sex s Craigem. Vím, že žádný nebyl. Přiznal by mi to. Vzhledem k tomu, k čemu se mi přiznal dneska. Proč se sakra nebrání. Proč ze sebe dělá boxovacího panáka. Ve chvíli, kdy kluk vytáhne nůž přestanu čekat. Nejsem hrdina. Neumím se prát a neumím zachraňovat lidi. Ale napadá mě jeden člověk, který by se hrdinou stát mohl. Který se určitě prát dovede. Běžím.

„CRAIGU!“ Řvu už od vstupních dveří budovy, ve které jsou ubytovaní velitelé. Zabuším na dveře jeho pokoje a pak nekompromisně otevřu. Je mi jedno, jestli tam s někým souloží nebo dělá cokoliv jiného.

„Pane!“ Slyším, jak vypíná vodu. Sklopím oči, když se přede mnou vynoří z koupelny úplně nahý.

„Kurva, to se vážně nemůžu ani v klidu osprchovat? Vážně chcete, abych vás vyhodil Harrisi?!“

„Klidně, ale zachraňte ho, protože jinak ho asi zabije.“

„Kdo. Koho.“

„Nějaký kluk. Arona.“

„Kurva, proč jsem si toho idiota strčil do týmu?“

„Možná proto, že se vám zdál zajímavý.“ Nevím, jak to dokázal, ale když zvednu hlavu, je už téměř oblečený.

„Kde jsou?“

„Ve sprchách.“

„Vemte z komody ručníky a hněte kostrou!“ Zařve na mě, když mizí ze dveří. Bolí mě celé tělo, ale pro Arona se překonám. Otevřu jednotlivé šuplíky komody. Spodní prádlo, ponožky, trika, fotka Craiga s nějakým jiným mužem, povlečení, ručníky. Vezmu jeden komínek a spěchám za nimi. Když přibíhám do sprch, Craig právě dvěma dobře mířenými ranami skládá toho parchanta k zemi. Aron leží v kaluži krve a na jeho nehybné tělo dopadají kapičky vody. Jemně ho pleská po tvářích umazaných od krve.

 

***

Z černočerné tmy mě vrací zpět do reality lehké plácání po tvářích. Když se mi podaří konečně trochu pootevřít oči, uvidím toho hajzla Craiga.

„Pane Baile, dvě otázky. První, co děláte po večerce ve sprchách, druhá, proč se v nic válíte nahej v kaluži krve.“

„Nechte mě tady chcípnout vy hnusnej parchante.“

„Postavte se, musíte k doktorovy.“

„Nešahejte na mě!“ Zaječím tak pronikavě, že sám málem ohluchnu, jak se to ve vykachlíkované místnosti nepřirozeně rozhlehne.

„Arone, prosím.“

„Vůbec netušíte, jaké to je. Celou dobu, co jsem ho znal vykládal jen o tom, jak moc si přeje skočit s padákem. Jak to musí být vzrušující a úžasný pocit. A když mu bylo dvacet, koupil jsem mu tandemový seskok. Ten šťastný úsměv, když nastupoval do letadla. A ten šílený řev, když zjistil, že se mu neotevírá padák a jeho instruktor navíc ztratil vědomí. Vyděšený řev člověka, který ví, že se jeho konec neodvratně blíží. Že se střetne se zemí a nemá nejmenší šanci přežít. Víte, co z člověka zbyde po takovém nárazu? Jen hromada rosolovité hmoty. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy se z mého nejlepšího přítele stala ta odporná hromada čehosi.“ Ječím na něho všechno to, co tak moc chtěl slyšet. Všechno, co mi sžírá srdce. Nezadržitelně se klepu a brečím.

„Arone, prosím. Upřímně se omlouvám. Je mi líto, co jsem řekl.“ Dívá se na mě z blízka těma svýma dokonalýma očima. Upřeně. Upřímně.

„Nechte mě tady umřít, pane.“

„Nikdo z mého týmu umírat nebude, pane Baile, na to mi na něm až moc záleží.“

„Harrisi, dejte to sem a poslouchejte, na zítra se ruší budíček. Zítra si užijte vydatného spánku a celkového odpočinku. Nikomu neříkejte nic o tom, co se tady stalo. O pana Baila se osobně postarám. Zítra v šest večer budete nastoupení, jako dneska. A teď zmizte.“

„Můžete se postavit?“

„Spíš ne, pane.“

„Fajn. Chyťte se.“

„Nemusíte se o mě starat, pane.“

„Berte to jako malou kompenzaci za mou nevhodnou poznámku.“ Neochotně se chytím nabízené ruky a nechám se vytáhnout na nohy. Kolem pasu mi omotá jeden z ručníků. Druhým mi začne stírat krev. Jeho oči, které se na mě občas podívají na mě mají podivně uklidňující vliv. Když je se svou prací evidentně hotov, bez jediného slova mě vezme do náruče a nechá tmu, aby nás pohltila. V nemocnici mě předá do péče doktorům. Ti se jen hrozí nad výsledkem blbečkova útoku a okamžitě se připravují na šití mé nohy. Velitel se mezitím někam ztratil. Je mi to jedno. Je mi zima, jsem vyčerpaný a jestli si myslí, že mu jen tak odpustím, tak to se plete. Nevím, jestli jsem ztratil vědomí nebo jen usnul, ale když se proberu, ležím v měkoučké posteli. Opatrně se podepřu v loktech. Okamžitě poznám, kde jsem. Kurva. Proč? Proč to musel říct? Proč mě tam prostě nenechal ležet? Mohl si ještě kopnout. Celé tělo mě bolí. Nejvíc mě ale bolí srdce. Jo kurva, šel si pro sýr. Pro sýr, po kterém celý život tolik toužil. Otočím se na bok a rozbrečím se. Na ruku mi dopadne něco jemného. Polekaně se posadím a rozhlédnu se pokojem. Sleduju, jak rozsvěcí malou lampičku, které do pokoje propustí příjemné, tlumené světlo. Podívám se na to, co po mě zřejmě hodil. Fotka. On a nějaký muž v uniformě. Dva šťastné úsměvy. Sedne si na roh postele a přitáhne si kolena až k bradě.

„Poslední fotka s Jamesem. Ten den se vrátil z války. Celé odpoledne jsme se jen váleli venku. Bylo nádherně. Pak jsme si dali pořádnou večeři a vyrazili do kina. Cpali jsme se popcornem a film absolutně nesledovali. A pak jsme šli ke mně. Měli jsme v plánu, povídat si až do rána nad lahví whisky. Ani jednomu z nás nedošlo, že jsme vešli odemčenými dveřmi. Šel jsem první a smál se. Do té doby, než jsem před sebou uviděl hlaveň. Vždycky byl rychlý. Nejrychlejší. Doteď nechápu, jak se dostal přede mě. Právě v okamžiku, kdy se ozval ohlušující výstřel. A pak ještě jeden. A ještě jeden. A pak si ten chlap jen tak ustřelil hlavu. Jamesovo tělo mi těžklo v náručí. Pořád se na mě usmíval, i když se jeho oči začaly ztrácet. A pak jen řekl „najdi si někoho, kdo na tebe dá pozor místo mě“. A prostě si umřel. Policie nikdy nezjistila, co ten chlap dělal u mě doma. Žádný motiv. Při pohřbu jsem se schovával mezi stromy, tak aby mě nikdo neviděl. Jenže jeho brácha byl policajt. Tušil mě tam. Přišel za mnou, ale já se mu nedokázal podívat do očí. Nikdy nezapomenu na to, jak mi položil teplou dlaň na rameno, lehce ho stiskl a zase odešel.“ Poslouchám pozorně. Pozoruju, jak se mu oči mění v slzavé údolí. Vrátím mu fotku.

„Mám taky takovou. A měl jste pravdu. Šel si pro sýr. Sýr, po kterém celý život toužil. Nejmenoval se Jerry, ale Jerremy. Jerremy Allard.“ Dopadnu zpět do postele a nechám si oči zalít slzami. Zvedne se. Za okamžik slyším, jak pouští vodu.

„Kurva na tohle prostě nemám. Tohle nedávám. Do hajzlu.“ Slyším, jak tiše vztekle nadává mezi vzlyky. Takhle vypadá Eliot Craig sražený na kolena.

„Pane? Jste v pořádku?“

„Ne, kurva, nejsem. Potřeboval bych...potřeboval...“ Napadá mě, co by možná mohl potřebovat, jenže u tohohle chlapa si člověk nemůže být jistý ničím. Opatrně se vydrápu z postele. Cestou zhasnu lampičku. Stojí v mini koupelničce, rukama se opírá o umyvadlo a hlavu, z níž mu kape voda má skloněnou. Zhasnu světlo. Leknutím se na mě otočí.

„Nevykládejte si to prosím nějak špatně, jen...“ Jen si myslím, že jedno pevné objetí s možností vyplakat se někomu na rameno je někdy víc, než všechny panáky světa. Obejmu ho. Opatrně, ale pevně. Opře se mi čelem o rameno a nekontrolovatelně se rozbrečí. I tohle je podoba velitele Craiga. Občas ho opatrně pohladím prsty po zádech. Slzy, které se mi derou z očí nechávám jejich osudu. Když překonají hradbu řas, vydávají se na cestu někam do neznáma. Zanechávají za sebou mokré cestičky, jako by značili trasu těm dalším. Přestane plakat. Pustím ho.

„Jestli vám to nepomohlo, dejte si ještě panáka.“ Řeknu tiše a vrátím se zpět do postele. Tělo mě nepředstavitelně bolí.

„Vy nebudete spát v posteli?“ Zeptám se, do ticha, když slyším, jak se souká do spacáku někde na zemi.

„Nemám zájem, aby se o mě šířily další drby.“

„Pokud v té posteli budete jen spát, nic se o vás šířit nebude.“ Slyším, jak zhluboka nasaje vzduch nosem. Nakonec si přece jen lehne na druhou stranu postele. Chci ještě něco říct, ale bolest a celkové vyčerpání mě během několika chvil přemůžou.

 

***

Probudím se přesně tak, jak jsem zvyklý. Za pět minut pět. Pozoruji ho v šeru místnosti. Pravé oko mu hraje všemi barvami. Koutek a spodní ret má natržený. Ale jsem opravdu rád, že mu ten kretén nepřeťal stehenní tepnu. Hlavou mi proběhne vzpomínka na to, jak jsem mu v noci brečel do ramena jak malá děvka. James mi hrozně chybí. A to jedno blbé objetí bylo tak neskutečné. Ten pocit bezpečí, který jsem v danou chvíli pociťoval. Bezděčně se kousnu do rtu. Proč se tu přede mnou minule vysvlíknul do trenek? Fakt si myslel, že mu ojedu prdel? Jo. Vím jaké drby se o mě šíří. Takže si to asi fakt myslel. Ale nevypadal, že by měl strach. Zaostřím na budík. Běží poslední minuta. Budík se rozdrnčí. Sleduji ho skrz řasy přes nedovřená víčka.

 

***

Místností se rozezní nepříjemný zvuk budíku. Neochotně zvednu těžká víčka a zamžourám do šera. Proč sakra nemá budík hned u postele? Opatrně se postavím na nohy.

„Kurva.“ Zakleju a syknu bolestí, když se postavím na obě nohy. Bolí mě celý člověk. Co nejrychleji se dostanu k budíku a vypnu ho. Pět ráno?! To opravdu vstává každý den tak brzo? Myslím, že už neusnu. Opatrně se protáhnu. Křupne mi v zádech. Dlouze zívnu a posadím se na postel. Co se to sakra v posledních dnech stalo? Na okamžik se otočím na Craiga. Vypadá to, že ho budík neprobudil. Zapluju do malé koupelničky, kde se zdržím jen nezbytně nutnou dobu. V kuchyni najdu sklenici a napustím si do ní vodu. Zmizí ve mně tak rychle, že mám pocit, jako bych ji vlastně ani nevypil. Dám si ještě dvě. Na miniaturní lince stojí dvě krabičky léků s lístečkem „dle potřeby, nejdříve však po čtyřech hodinách“. Na každé krabičce je štítek s mým jménem. Pročítám informace na jednotlivých krabičkách. Závěr? Na bolest. Potřebuju to? Možná. Bolí mě všechno, ale nejsem takový slaboch, abych to nedokázal překonat. Zatím. Vrátím se k budíku, který přenastavím na půl šestou. Dotknu se kliky a na okamžik zaváhám. Možná mu vděčím za život. Kdo ví, jestli by mě ten kretén neumlátil. V okamžiku, kdy stisknu kliku na dveře dopadne jeho ruka.

„Kam si myslíte, že jdete pane Baile?“

„Do sprchy, obléct se, čekat, až přijdete na budíček?“

„Dnes žádný není. Pan Harris dostal jasné instrukce, jak naložit s dnešním dnem.“ Překvapeně se na něj otočím.

„Buďte tak laskav a vraťte se do postele. Myslím, že i vám den odpočinku prospěje.“

„A budete v ní odpočívat se mnou?“ Zeptám se drze a ušklíbnu se na něj.

„Serete mě, Baile!“ Afektovaně vykřikne a stiskne mě pod krkem.

„Vaše oči, pane. Jsou nádherné.“ Zašeptám a uvědomuju si, jak mě nekompromisně připravuje o vzduch. Ať mě klidně zabije. Natiskne se až ke mně. Mám pocit, že omdlím, a nevím, jestli je to kvůli nedostatku vzduchu v plicích, nebo kvůli jeho blízkosti.

„Ta vaše nevymáchaná čuňa taky není k zahození.“ Zašeptá mi do ucha v okamžiku, kdy povolí stisk na mém krku. Pokusím se nadechnout, ale jeho rty, které se lehoučce dotknou mých, mi v tom zabrání. Ten letmý dotek mi naježí všechny chloupky na těle.

„Vraťte se do vaší ubikace, než se jeden z mnoha drbů ukáže jako pravdivý.“ Zašeptá mi znovu do ucha a dýchne mi na něj horký vzduch z plic. Pak se otočí a zmizí v koupelně. To je jako všechno?! Čekal jsem hodně, ale tohle rozhodně ne. Otevřu dveře do chodby. Chvíli zaváhám a pak je zavřu. Ze mě si nikdo dobrý den dělat nebude. A už vůbec ne potom, co udělal. Potichu přejdu ke dveřím koupelny. Spláchne a za okamžik pustí vodu. Trpělivě čekám. Zastaví vodu, zmáčkne vypínač a stiskne kliku. Stojím zády opřený o stěnu a čekám. Otevře dveře a vejde do místnosti. Nepostřehne mě. Automaticky natřepe peřiny a polštáře. Otevře okno a z komody vytáhne triko, ponožky, trenky a volné kalhoty. Bude striptýz? Zadívá se na okamžik ven z okna a pak si přetáhne spací triko přes hlavu. Na zádech má několik výrazných jizev. Otočí se pro připravené triko a jeho ruka zamrzne v pohybu. Všimnul si mě.

„Pokračujte, jako bych tu nebyl.“ Zašeptám. Stojí a nehýbá se. Jen na mě upírá ty své dokonalé oči.

„Chcete, abych vám pomohl?“ Odlepím se od stěny a pomalým krokem přejdu skoro až k němu. Seberu připravené triko, rozložím ho a rychle mu ho přetáhnu přes hlavu. Jeho zrychlený dech je fascinující.

„Co jste kurva nepochopil?“

„Já pochopil všechno, jen si nejsem jistý, jestli něco neuniká vám, pane. Jasně, nevypadám teď úplně atraktivně, ale trochu naivně jsem si myslel, že byste třeba mohl mít zájem.“ Zašeptám mu do ucha a bříškem ukazováku mu přejedu přes střed chvějících se rtů.

„Jste zraněný Baile, vypadněte odtud, než se něco stane.“ Řekne tiše.

„A co když chci, aby se něco stalo?“ Odvážím se položit jednu dlaň na jeho odhalený hrudník.

„Baile, běžte pryč. Prosím!“

„Čeho se tak bojíte Craigu? Nejsem váš tip? Bojíte se, že si pustím někde hubu na špacír a budou z toho další drby? Bojíte se zlomeného srdce? A jestli se skutečně bojíte o mé tělo, tak to opravdu nemusíte, zažilo toho už fakt hodně.“ Ledabyle se mu rukou otřu o stehno i rozkrok. Mám pocit, jako by snad i jeho nádobíčko trénovalo povel „pozor!“. Ucukne hlavou do strany. Nosem nasaje hlasitě vzduch a vypne svěšená ramena.

„Pane, jestli existuje třeba jen nepatrná šance, že byste o mě mohl mít v této záležitosti zájem, berte, dokud se vám tady nabízím jako děvka.“ Řeknu nahlas a postavím se do pozoru se vztyčenou hlavou.

„Pokud k tomu dojde, hned potom tady končíte. Vy i Harris.“

„Ano, pane!“  Ten vyplašený, odmítavý Eliot Craig je rázem pryč. Místo něj se tady tyčí přísný, vyrovnaný a hrdý velitel. Tak rychlý obrat jsem nečekal. Než se pořádně vzpamatuju, jsem zády naražený na dveřích koupelny. Jeho svalnaté tělo krásně hřeje. Jeho oči, které se na okamžik zadívají do mých jsou divoké. Planoucí touhou. Rychlost, s jakou si vezme má ústa v dravém polibku mě překvapí. Je hrubý a já cítím, jak se mi znovu trhá natržený koutek. Seru na to. Chci ho. Nepotřebuju, aby na mě byl něžný. Dlaní mi drsně přejede po rozkroku. Hlasitě se nadechnu a vyjdu mu vstříc.

„Vy jste ale nadržený, pane Baile.“ Kousne mě do ucha. Využiju okamžiku, kdy se ode mě na okamžik odtáhne a oplatím mu stejnou mincí.

„Vy na tom nejste o moc líp, pane!“ Drtím jeho penis v dlani a sleduju jeho planoucí oči. Pevně stiskne mé zápěstí. Bolí to. Jsem nucen vyndat ruku z jeho kalhot. Stisk na ruce nepolevuje. Táhne mě k posteli, kam mě nekompromisně žduchne.

„Koledujete si, Baile!“ Roztáhne mi nohy. Vůbec netuším, kdy jsem přišel o trenky stejně jako netuším, kdy zavřel okno. Chvíli nade mnou stojí, jako Bůh pomsty a pak můj tyčící se parťák zmizí ve vlhku a temnotě jeho úst.

„NE! Pane!“ Vyjeknu, když mi dojde, co dělá. Jeho jazyk je neskutečný.

„Veliteli...pane...tohle...pro vás...ne...prosím...“ Zaháknu mu prsty do vlasů a zatahám.

„Nelíbí se vám to snad, Baile?“

„Tohle je pro vás nedůstojné, pane.“ Trhaně dýchám.

„Pane Baile, asi si neuvědomujete, že jsem to já, kdo tady rozhoduje o tom, co je důstojné a co ne.“ Pronese šeptem a nechává svůj jazyk dělat vlhkou cestičku od pupíku zpět. Když mě opět celého pohltí, pevně stisknu víčka a nekontrolovatelně zasténám. Na okamžik mě propustí a tiše se zasměje. Pohladí mě po stehně a potom se vrátí k mému příteli, který velmi touží po péči, která je mu dopřávána. Při téhle konkrétní činnosti jsem nikdy neměl velkou výdrž. Když k tomu přičtu i to, jak dlouho jsem už s nikým nebyl, hranice sebeovládání rapidně klesne. A když si přiznám i fakt, že  jazyk velitele Craiga je naprosto dokonalý a nikoho s takovými schopnostmi jsem ještě neměl, dávám tomu tak maximálně pět posledních tahů.

„Veliteli...pane...počkejte...já...“ Doufal jsem, že to bude znít alespoň trošku výhružně. Místo toho tady jen sténám, jako by mi to někdo dělal poprvé. Znovu mu zachytím vlasy. Má poslední možnost přestat, jinak mě bude mít plnou pusu. Nechci, aby se ponížil až tak moc. Naposledy bezděčně zatahám jeho vlasy v němé prosbě, aby přestal. V posledním pokusu nevydat ze sebe nic z toho, co se ze mě snaží dostat se kousnu do rtů, přecitlivělých včerejší nakládačkou. Bolest mě na okamžik ochromí. Mám pocit, že to zaznamenal, protože se mi prsty otřel o místo, které jsem mu hodlal nabídnout k prozkoumání. Zatínám svaly a snažím se oddálit nezadržitelně se blížící orgasmus. Když mi zuby přejede po odhalené špičce penisu, neovládnu se a zasténám, dvakrát si mě ještě nasune snad až na vlastní mandle a v okamžiku, kdy se mé tělo začne tříštit orgasmem, přidá poslední hřebíček do rakve a vsune do mě jeden ze svých štíhlých prstů.

„Eliote…" Zašeptám a snažím se uklidnit roztržené plíce a srdce, které bije zcela mimo svůj obvyklý rytmus. Už podruhé za dnešek ho slyším tiše se smát. Když pohne prstem, který si jen tak odložil do mého konečníku, a na který jsem úplně zapomněl, vyjeknu.

„Pane!“ Nevím, co bych měl říct. Jen vnímám, jak pohybuje prstem dovnitř a ven. Moje tělo se začíná nekontrolovatelně třást. Přidává druhý prst. Nedokážu to! Nutí mě sténat. Každý ten pohyb jeho prstů je tak intenzivní. Kurva Craigu, nevěřil bych, že budete až takhle dobrý. Můj sviňskej kámoš dělá, jako by před pár chvílemi neprožil fenomenální orgasmus.

„Mám pocit, jako by vám to snad nestačilo.“ Nechápu, jak se může takhle ovládat. Jak může být tak v klidu.

„Pane...já...chci vás.“

„Můžeš mě mít, ale chci se dívat.“ Vytáhne prsty a lehne si provokativně vedle mě na postel. Na okamžik se zamyslím, jestli má smysl snažit se přibrzdit bušící srdce. Nemá. Vzpomenu si na přenastavený budík a ještě ho vypnu. S námahou se vyškrábu na kolena a věnuju mu jeden dlouhý pohled do očí. Chtěl bych být alespoň z části tak rychlý, jako byl on. Bolest je hodně intenzivní, ale možnosti mít tohle tělo se nevzdám. I kdybych si měl potrhat stehy. Provokující pohled Craigových očí mě přinutí jednat. Ne úplně obratně si na něj obkročmo vylezu. Nasliněnou rukou minimálně zvlhčím jeho tyčící se krásu, a než stihne cokoliv namítnout, posadím se na něj až nadoraz. Sten, který se mu nedobrovolně vydral z úst je pro mě jako pohlazení. Začnu se pomalu hýbat. Nahoru a dolů. Sleduju, jak se mu zuřivě zdvíhá hrudník a jak se sebezapíráním odmítá vydat hlásku a přiznat tak, že se mu to líbí. Nepřestávám. Nemůžu. Pokud bych jen na okamžik přibrzdil nebo snad zastavil, bylo by po všem. Bolest je už tak intenzivní, že přebíjí veškeré vzrušivé podněty. Je mi to jedno. Seru na to, že se už možná nedokážu udělat. Teď chci jen dvě věci. Přinutit Eliota Craiga slastně sténat a vidět jeho tvář pod náporem orgasmu. V okamžiku, kdy do mých dobitých stehen zatne své nehty, mám chuť ho minimálně zabít. Když ale potom zaslechnu to, co tolik slyšet chci, vše je zapomenuto. Chci ho slyšet. Chci slyšet, jak se potupně přiznává k tomu, že se mu to líbí.

„Baile...neměl byste...jste...“ Naopak. Musím. Jeho sebeovládání bere za své. Opět zdobí má stehna novými škrábanci. Sleduji jak přivírá své dokonalé oči. Jak si nevědomky olízne vyprahlé rty. Tolik bych je chtěl políbit. Nemohu. Hrozně to bolí. Musím to dokončit. A pak, ať mě bolest klidně zabije. Sleduju, jak se poddává tomu, co se nezadržitelně blíží. Jak rád bych mu byl rovnocenným partnerem v tomhle úžasném tanci. Jeho tělo se začíná zmítat v křeči.

„Arone...“ Moje jméno. Sotva slyšitelné. Zašeptané v okamžiku, kdy jsem velitele dovedl až ke hvězdám. Bolest na okamžik schovala své miliony ostrých zoubků a já si uvědomil příjemné teplo uvnitř sebe. Pousmál jsem se pro sebe jen do té vteřiny, kdy se ostré zoubky opět objevily a zakously se do mě ještě s větší vervou.

„Promiňte pane. Je mi to líto.“ Po těch slovech se sesunu vedle něj. Zakousnu se do hrany ruky, abych se mu v posteli regulérně nerozbrečel a začnu se nekontrolovatelně třást.

„Baile? Jste v pořádku?“ Letmý dotek. Pohlazení. Prohrábnutí vlasů. Pevně stisknu víčka, abych zahnal slzy.

„Ne, pane. Promiňte.“

„Vždyť jste si potrhal stehy. Vy blázne.“

„Mariso? Okamžitě ke mně. Vezmi si věci na umrtvení, šití, dezinfekci a hlavně nějaké hodně silné dryáky na bolest. A komentáře všeho druhu nechej přede dveřma.“ Telefonoval. To jsem pochopil. Netuším, kdo je Marisa. Ale z toho, co jí říkal tuším nějakou zdravotnici. Nevím, kolik času uběhlo.  Vnímám jen něčí ruce. Jemné. A k tomu spoustu nadávek. Něco o tom, že bychom oba zasloužili dostat přes držku. Co si prý Eliot myslí, že dokáže zázraky? Že na tenhle stav se hodí leda tak morfium. Že jsem celý ulepený a upatlaný. Že mu toho ptáka jednou fakt uřízne. Už podruhé chce někdo někomu řezat ptáka. Už podruhé se mi to ani trochu nelíbí. S vypětím sil ji chytím za ruku.

„Nikomu prosím nic neřežte. Velitel Craig by ho možná mohl ještě potřebovat. Navíc na této situaci nemá žádný podíl viny. Přinutil jsem ho k tomu.“

„Jo, jasně. Včera vás nějaký kretén zmasakruje tak, že můžete být rád, že jste živej a budete mi tvrdit, že jste jen pár hodin poté přinutil velitele Craiga?! Tady Eliot se spíš rád nechal přinutit. Protože skutečně přinutit, by ho nedokázal nikdo k ničemu. Kurva fix nemůžete to dělat alespoň nějak opatrněji?! Dejte sem ruku.“ Na ta slova mi bodne do ruky injekční stříkačku s nějakým analgetikem. Nevím, jestli to skutečně je morfin, ale téměř okamžitě pociťuji, jak bolest ustupuje někam do pozadí.

„Vem ho do sprchy a zatím, co ho budu ošetřovat, dojdeš všem laskavě pro snídani!“

„Zvládnu to sám.“ Zaprotestuji při představě maličké sprchy a velitele Craiga. Výraz velitele jasně naznačuje, že Marise se neodmlouvá. Výraz Marisy prozrazuje, že ještě ceknu a budou mi strojit pohřeb.

„Nedošlapujte na tu nohu Baile!“ Zařve za mnou ještě, když se s pomocí velitele belhám ke koupelně. Craig za námi zavře dveře a nasune mě do sprchového koutu. Chci si pustit vodu, ale jeho horká dlaň mezi mými lopatkami mě zarazí.

„Pane?“

„Máte odvahu. To se musí nechat.“ Na naše těla dopadnou první kapičky vody.

„Děkuju, Arone.“  Zašeptá, ještě a otočí kohoutek naplno. Bolest je pryč. Mohl bych se otočit a přinutit ho ještě k jednomu kolu. Ale to by nám pak Marisa ty ptáky uřízla oběma. Místo toho se raději namydlím od hlavy až k patě a důkladně se opláchnu. Pomůže mi ven, podá mi ručník a vrátí se zpět do pokoje.

„Jdu pro tu snídani. Chceš něco konkrétního?“

„Cokoliv, jen ne rajčata.“ Řekne Marisa a aniž by zvedla hlavu, dál ošetřuje moje poranění.

„Pomůžete mi odejít?“ Zeptám se, když sleduju jak dodělává poslední steh na mé noze. Její ruce se zastaví.

„Proč bych vám měla pomáhat?“

„Nemusíte. Odejdu i bez vaší pomoci. Dal jsem své slovo.“

„Jaké slovo?“

„Že pokud se TO stane, odejdu já i můj kamarád.“

„Nenávidíte ho?“

„Spíš naopak. Ještě pár dní tady a zamiloval bych se. Minimálně jeho oči miluju už teď.“

„Ale vůbec nic o něm nevíte, že?“

„Vím o jeho nejlepším příteli.“

„To vám řekl jen tak?“

„Nejste hloupá, tak se tak neptejte. Řekněme, že jsme vedli debatu o našich nejlepších přátelích. Jak se ukázalo, oba jsou mrtví.“

„Nemůžu se rozhodnout, kdo z vás dvou mě v tuhle chvíli sere víc. Eliot si nerad pouští cizí lidi do svého soukromého života. To že si vás připustil až takhle blízko o něčem vypovídá.“

„Vážím si toho, co jste mi řekla, ale i přesto chci odejít. Chci splnit své slovo. Navíc jsem zraněný, byl bych pro tým akorát přítěž. Předáte mu můj vzkaz?“

„Serete mě, pane Baile.“ Řekne tiše a zaváže poslední uzlík. Zasměju se. Vím přesně, od koho tuhle frázi má.

Chytnu se jí kolem ramen a nechám se podpírat až do baráku. Najdu papír a tužku a napíšu krátký vzkaz.

 

Veliteli Craigu,

vážím si toho, že jsem mohl patřit do vaší skupiny. Nikdy nezapomenu na to, co vše jste pro nás i pro mě udělal. Kdybyste snad někdy potřeboval...chtěl...najděte si mě. Věřím, že to v případě zájmu dokážete. Možná pro vás události posledních dní nic neznamenaly, ale pro mne znamenaly hodně. Cením si toho, že jste mi svěřil své tajemství. Dodržím slovo, které jsem vám dal a ani v nejmenším nelituji. Udělal bych to znovu.

Bylo mi ctí, pane!

Aron Bail

 

Rychle si sbalím věci a vzbudím Mika.

„Dal jsem přednost sexu s ním, pod podmínkou, že oba dva končíme. Nelituju toho a udělal bych to znovu. Jestli mě za to chceš zabít, udělej to prosím venku. Zabal si, počkám na tebe.“ Zírá na mě a asi mu úplně nedochází, co všechno jsem mu právě řekl. Vyjdu ven a dám Marise kus papíru se vzkazem.

„Běžte na tu snídani, Mariso. Dejte mu to. Ať s tím naloží podle sebe. Děkuju vám a omlouvám se, jestli vás kvůli mně vzbudil.“

„Arone můžeš mi to ještě jednou zopakovat? Mám pocit, že jsem asi všechno nepobral.“

„Pobral.“

„Moment. Kdo je tohle?“

„Marisa. Ošetřovatelka, lékařka, zdravotní sestra? Nevím. Můžeme už jít? Nevím, kolik máme času.“

„Lékařka.“

„Tys utekl?“

„Jo, i tak se to dá říct.“

„Víš, co se stane, jestli nás chytí?“

„Tak dělej všechno proto, aby nás nechytil.“ Otočím se a odcházím. Využívám toho, že bolest je pořád někde pryč. Mike mě dojde a nechá mě, abych se o něj zapřel.

„Arone, až budete venku, zajděte do Nemocnice svatého Ducha. Chtějte mluvit s doktorem Kevinem Steelem. Řekněte, že vás posílá Marisa z výcvikového a prosí, ať vás dá do pořádku. Že ho za to vezmu na večeři. A neutíkejte z tama.“ Mávne na nás a odchází.

„Před branou budu chtít vědět alespoň hrubý náčrt toho, co se stalo.“

„Zlobíš se?“

„Opravdu to stálo za to?“

„Kdybych to mohl zopakovat, neváhal bych ani vteřinu.“

 

***

Vracím se se snídaní zpět. Mám plné ruce. Přece jen nesu jídlo pro tři lidi. Několikrát kopnu do dveří, aby mi přišli otevřít. Nic. Vztekle postavím krabičky s jídlem na zem a otevřu dveře. Nikdo tam není. Na prostěradle zůstaly krvavé a vlhké fleky. Na podlaze se válí dva mokré ručníky. Na jednom z nich jsou krvavé šmouhy. Marisina taška je pořád tady. Přinesu jídlo do kuchyňky a jdu za nimi. Kam jinam mohli jít, než do nemocnice. Mýlil jsem se. Do nemocnice nepřišli. Vracím se zpět a hlavu mám plnou dnešního rána. U vchodu potkám Marisu. Je zamyšlená. A jde sama. Do ruky mi vtiskne složený kus papíru. Nechápavě ho rozložím a očima přeletím pár řádků rozmáchlým rukopisem. Cože?!

„Nedívej se tak na mě. Nedal si to vymluvit.“

„Co? Neříkej mi, že...“

„Jo. Odešel. Když se TO stane, odejdete vy i váš kamarád. Něco takového jsi mu prý řekl a on souhlasil. Řekl, že dodrží slovo.“ Strkám jí papír zpět do rukou a rozebíhám se směrem k hlavní bráně výcvikového střediska. Něco uvnitř mě mi říká, že je pozdě. Nechci aby odešel. Ale odmítám si připustit, co je toho pravou příčinou. Vidím je. Z dálky.  Právě prošli branou. Kurva fix. Doběhnu až k ní.

 

***

„Pane Baile? Pane Harrisi? Kam si kurva myslíte, že jdete?“ Jeho hlas jako by mě bodl mezi lopatky. Pustím se Mika a pomalu se otočím.

„Četl jste můj vzkaz, pane?“

„Ano, pane Baile, četl.“

„A čím jste ho četl, pane?“ Dívá se na mě a mlčí. V jeho tváři je nechápavý výraz. Usměju se a postavím se do pozoru.

„Děkuji za vše, pane! Bylo mi ctí!“ Otočím se na patě a odcházím.

„Arone!“ Moje jméno. Vyřčeno s razancí. A možná i vztekem. Celé mé tělo jako by sevřel