2x4 – Kapitola 1 – Sobota 26. dubna 1919

 

SALVATOR

 

Bylo po všem! Naprosto. Definitivně.

Opravdu si nedokázal představit, jak po tom, co se právě stalo, bude moci dál fungovat. Všechny jeho myšlenky na budoucnost náhle představovaly jednu černou hlubinu. Propast beznaděje, ve které bylo velmi snadné se utopit.

Pořád to nebyl s to pochopit. Jak se to mohlo stát? Proč by to jeho otec dělal?!

Ne, nedávalo to smysl. Vůbec nic nezapadalo.

 

Zavrtěl hlavou.

Stál stranou, spíše už v postranní ulici než na náměstí. V plášti, který jej zahaloval, s kápí, aby mu nikdo nemohl vidět do tváře. Začínal se třást.

 

Skončilo to. Odklidili mrtvé tělo. Lidé se pomalu začali rozcházet… Udělal pár kroků vzad. Motala se mu hlava. Dělalo se mu mdlo. Měl pocit, že se dusí. Ještě ustoupil, dokud nenarazil zády na holou zeď jednoho z domů. Opřel se o ni. Polkl. Na pár vteřin zavřel oči. Přerývaně se nadechl.

Popravili ho. Opravdu to udělali. Žádná milost se nekonala.

Viděl to. Musel sem přijít a vidět to.

Ale… Pořád to nedávalo smysl! Žádné vysvětlení nepřišlo.

 

TIMOTEJ

 

Stál na kraji náměstí. Opíral se o zeď domu a bojoval s pocitem bezmoci, který se ho zmocňoval. Proč sem vlastně přišel? Proč to nemohl prostě ignorovat? Proč to chtěl vidět? Sledovat, jak ho přivádějí a poslouchat řeč znamenající jediné – odsouzení a smrt. Nechápal to. Caelestis Toscanella byl přeci nejvlivnějším mužem říše, nejlepším mágem široko daleko…

Nedávalo to smysl!

V krku mu vyschlo. Nemiloval ho, ale už si na něj zvykl, a dokonce se naučil těšit na společné noci… A teď byl pryč.

Všechna budoucnost, kterou si tak maloval, se náhle stala beztvarou odpornou břečkou. Všechno je pryč. Musí začít od začátku. Zpátky na ulici…

Potřásl hlavou, ale husí kůže se tím nezbavil. Nu což, stalo se to. To přeci zvládne!

Díval se, jak se lidé rozcházejí. Zmocňoval se ho dojem, že se mu slunce na obloze, tak jasné, snad vysmívá.

Chtěl odejít, protože zůstávat zde mu rozhodně nepomůže. Ale jak se odlepil ode zdi a otočil, že zmizí v davu, uviděl zahaleného muže v kabátu s kápí přes hlavu tak hluboko posazenou, že mu nebylo možné vidět do tváře. Jak ten muž couval, narazil zády do zdi jednoho domu.

Tim si uvědomil, jak se najednou cítí sám, Možná by mohl… ho oslovit?

A co z toho? A musí z toho nutně něco mít?

Odhodlal se. Přešel ulici, mezi odcházejícími lidmi a přistoupil k dotyčnému.

„Jste v pořádku?“ zeptal se ho. „Není vám horko? Nemáte hlad nebo žízeň?“ zajímal se. Vlastní hlas mu zněl vzdáleně.

„Nehodláte tu taky vypustit duši, že ne?“ uchechtl se sám sobě pro odlehčenou.

 

SALVATOR

 

Měl pocit, že to už dlouho nevydrží. Že se opravdu zhroutí. Neviděl žádné stéblo, kterého by se mohl zachytit. A pak najednou… ho někdo oslovil. Všechno, co říkal, mu přišlo jako z jiného světa. Strnul. Vzhlédl a nechápavě zíral na druhého mladíka. Prohlížel si ho. Hleděl do jeho tváře a pomalu mu docházelo, že ho od vidění zná. Chodili na stejnou školu, dokonce do stejného ročníku. Jen do jiné třídy. Jeho jméno by si ovšem nevybavil.

 

Všechny jeho otázky ponechal bez odpovědi, místo toho položil svou.

„Ty chodíš na Odinovu akademii, že?“ Znělo to spíše jako konstatování než skutečná otázka. Docházelo mu, že se právě usvědčil.

Nebylo pravděpodobné, že by si druhý mladík neuvědomil, kým je.

 

TIMOTEJ

 

Ani nevěděl, proč to vlastně dělá. Bylo to přeci praštěné. Měl by myslet na to, že potřebuje nový plán a najít si dalšího mecenáše, který mu finančně pomůže zůstat na škole. Ne ztrácet čas s někým, koho ani nezná…

Ačkoliv po tom pohledu z pod kápě a otázce dotyčného měl o právě této skutečnosti jisté pochybnosti. Odhrnul si rudé vlasy z čela.

„Zdá se, že tu nejsem sám.“ Konečně mu docvaklo, proč se ten kluk chová tak divně a proč ta snaha zůstat nepoznán.

„Čekal bych tě spíš blíž popraviště než tady,“ poznamenal.

„Teď vážně, jsi v pohodě?“ Vídali se ve škole, i když toho společného měli opravdu pomálu. Kromě jeho otce, který se ovšem počínaje dneškem stal minulostí…

„Mam teď chvilku čas ještě, můžu tě někam odvést, jestli to teda není pod tvou úroveň…,“ ušklíbnul se.

 

SALVATOR

 

Blíž popraviště? Jasně. V první řadě s ostatními z jeho společenské vrstvy. To zrovna!

Nebylo pro něho myslitelné, aby se zúčastnil oficiálně, aby snášel pohledy lidí i na svou osobu. Jen z té představy mu bylo úzko. Každopádně dotyčný svou poznámkou potvrdil, že mu došlo, kým Salvator je.

„V pohodě?“ vydechl. „Co myslíš?“ polkl. Právě mu popravili otce! U všech čertů. Jak by asi mohl být v pohodě?!

„Je mi přímo báječně,“ vydechl a jeho tělem opět projel třas.

„Jen nechci být sám,“ zformuloval svoji potřebu. Ale odvést? Kam by měl chtít být odveden?

 

TIMOTEJ

 

Jo, nebyla to zrovna taktní otázka, ale jako první kontakt pořád dobrý, ne? Rozšířil svůj úšklebek. Prej, nechce být sám, to skoro evokovalo možnost nahradit otce synem, ale v té chvíli to hodil za hlavu.

„To jsme dva,“ prohodil. „Takže asi na kolej. Doma bys byl sám, ne?“ navrhl. „Nebo si chceš jít někam sednout?“ sypal ze sebe nápady, jak mu šly na mysl.

 

SALVATOR

 

„Zveš mě k tobě?“ pozastavil se nad tím.

„No, možná…,“ odvětil neurčitě na poslední návrh. Jemu na tom ve své podstatě opravdu nezáleželo. Co ho jistým způsobem překvapovalo, byla skutečnost, že ten druhý ho tu pořád nenechal a prostě neodešel. To by možná dávalo větší smysl, než že se tu s ním vybavuje, ne?

 

„Nenapadá mě žádný vhodný podnik.“

 

TIMOTEJ

 

Pokrčil rameny.

„Pár jich znám. Jestli jsou vhodné? Záleží na tom, jestli platíš, nebo ne. Moje cenová kategorie bude teď trochu jinde,“ zakřenil se.

„Ale navrhuju se vážně hnout z místa, než se úplně složíš.“ Natáhl k němu ruku. Sám se v duchu pozastavil nad samozřejmostí toho gesta.

 

SALVATOR

 

„Fajn,“ odtušil a odtáhl se od zdi. Zaváhal, ale nakonec jeho ruku přijal. Připadalo mu, že se opravdu potřebuje o někoho opřít, a jestli to jemu nevadilo, což nejspíš ne, když se nabídl…

„Pozvu tě,“ odtušil. To mu bylo vlastně taky úplně jedno. „Co myslíš tím teď?“ Ani nevěděl, proč se nad tím pozastavil.

 

TIMOTEJ

 

Tak na tahle slova slyšel. Jako kluk z chudé rodiny, ještě aby ne.

„Tak to půjdem k Černý kočce. Je to příjemný podnik a dobře tam vaří,“ navrhl automaticky. To místo měl rád. A rozhodně mu nevadilo ho vést.

Ovšem nad tím, zda a jak odpovědět na jeho další otázku se pozastavil. Měl by mu hned po tom, co ztratil otce, říct, jaký „vztah“ spolu měli? No vztah… Na druhé straně, co změní, když to bude vědět?

„Právě mi popravili dlouhodobého klienta, takže pokud nenajdu dalšího bohatýho mecenáše, tak se můžu rozloučit se školou i dobrým jídlem a pitím,“ uchechtl se. Připadalo mu divný o tom mluvit.

„Teda jestli nehledáš prostituta, to bys mohl prázdné místo po tvém otci v mém životě zaplnit ty a já bych se nemusel o nic starat.“ Otočil se k němu a věnoval mu úkřen. Vlastně nepočítal s tím, že by řekl ano, ale reakce ho zajímala.

 

SALVATOR

 

„Budu ti věřit,“ odtušil. Protože jemu jméno toho podniku nic moc neříkalo.

 

Po těch jeho dalších slovech se mu ale zatmělo před očima, pocit nedostávání se vzduchu opět přišel. Zastavil se. Upřel na něho konsternovaný pohled. Klienta? Prostituta? Cože?!

„Můj otec…,“ zašeptal. „Ty jsi spal s mým otcem?!“ Chytil se za hlavu. Nedokázal přijít na jediný opravdový důvod, proč by si měl tohle vymýšlet. Jen kdyby to neznělo tak šíleně.

 

„Scházeli jste se často?“

 

TIMOTEJ

 

No dobře, možná to na něj neměl tak vypálit, ale jsou věci, které se okecávají dost těžko a přímá cesta je někdy tou nejlepší. Maximálně se ode mě distancuje rovnou, říkal si. Ale když se jeho společník zastavil a chytil za hlavou, odmítavá nechápavá reakce už byla jen třešinkou na dortu. Zastavil se a pohled mu upřeně a vyrovnaně oplácel.

„Ano.“ Teď by bylo uhozený to popřít. Pokrčil rameny.

„Tak často jak on chtěl. Byl jsem mu plně k dispozici v době, kdy nebyla výuka. Cca. tak jednou dvakrát do týdne jsme se sešli. Většinou v některých z jeho lázní,“ shrnul to věcně. „Jestli ti tohle téma vadí, můžem přehodit výhybku. Zajímal ses, jsem jen upřímnej,“ dodal na vysvětlenou co nejvěcnějším tónem.

 

SALVATOR

 

Zavrtěl hlavou, jak to jeho mysl odmítala pochopit. Další chvíli to vstřebával.

„Chápu,“ odtušil potom neutrálně. Na jeho tváři se vytvořila bezvýrazná maska.

„A mně říkal, kolik nemá práce…,“ vydechl ztěžka. Ušklíbl se. „Byl to pokrytec prostě úplně ve všem.“

Pohlédl na něj.

„To je jedno,“ usoudil. Nemělo smysl od tohoto tématu utíkat.

Udělal další krok, jako by chtěl pokračovat v cestě. „Měl jsi ho rád?“

 

TIMOTEJ

 

Nic na to neříkal. Tohle mohl těžko posoudit, nemluvili spolu o svých osobních životech. Maximálně byl tázán, jak mu to jde ve škole.

Opět se svým spolužákem vykročil.

„O rodičovství moc nevím, ale celkem chápu, že ti o mně neřekl,“ uchechtl se. Jak by to asi znělo: „Hezky se uč, synku, já si jdu zablbnout s jedním mladíčkem, kterýho si vydržuju.“ – uhozeně! Nehledě na to, že nejspíš nebyl jediný v životě jeho otce.

Pak se na něj ale překvapeně podíval. Co je tohle za otázku? zamyslel se.

„Hm… Svým způsobem…?“ odtušil.

„Bylo mi s ním docela fajn. Byl můj chlebodárce. Nestěžoval jsem si. Nikdy mi neublížil. Takže… asi jo. Byl milý, ale nemyslím, že chceš detaily,“ pousmál se, v zelenohnědých očích vážnost vzpomínek.

 

SALVATOR

 

Jasně. Ještě, aby mu o něčem takovém otec říkal. Takovou debatu si nedokázal opravdu ani představit. Ne, jemu otec totiž vykládal o střídmosti, zdrženlivosti a o podobných cnostech, kterých je třeba se držet. Ošil se.

„Aha,“ odtušil potom dutě. Co na to měl asi říct víc? Detaily opravdu slyšet nepotřeboval.

„A tys… měl i jiné klienty?“ zeptal se. Vlastně nevěděl, kam tou otázkou směřuje.

Opravdu je tohle téma, které chce řešit právě teď?

 

TIMOTEJ

 

Zdálo se mu, že je na tom jeho společník čím dál hůř. Úsměv mu povadl.

„Před ním, docela dost. Ale když jsem měl jeho, nikoho jinýho jsem nepotřeboval. Platil mi dost,“ znovu pokrčil rameny. „Navíc bylo součástí dohody, že dokud mi platí školu a kolej, budu jenom jeho. Docela majetnické gesto,“ uchechtl se, „ale dodržoval jsem to. Byla to oboustranně výhodná podmínka.“ V duchu si povzdechl. Někoho takovýho už asi nenajdu…

„Nebo myslíš, že ne?“ nadnese, aby trochu odlehčil situaci.

 

SALVATOR

 

„Jasně.“

Vlastně nevěděl, co chtěl slyšet. Svoji odpověď dostal. Díval se před sebe.

Jak to jeho společník říkal? Že jestli si nenajde jiného mecenáše, může se rozloučit se školou, dobrým jídlem a pitím?

To neměl jiné možnosti, jak si vydělat? Jeho rodina ho nepodporuje? Má vůbec nějakou?

Ne, asi si to neuměl opravdu představit. Neměl moc šancí trpět materiálním nedostatkem.

V duchu se hořce ušklíbl.

 

„Nevím…,“ odpověděl na tu jeho otázku o výhodné podmínce.

„Přijde mi to celé zvrhlé,“ přiznal upřímně. „Nevím, co si mám o tom všem, vlastně hlavně o něm, teď myslet…“

 

TIMOTEJ

 

Ani nevěděl, proč se ho ptal. Nejspíš chtěl vědět, co si o tom myslí. Když už spolu byli v tom absurdním rozhovoru. Syn a placený milenec popraveného velmistra Rady mágů…

„Zvrhlé? A proč? Měl své potřeby jako každý jiný, co by sis měl myslet?“ Nechápal, proč by to měl zas až tak moc řešit.

„Spíš bys měl přemýšlet, co budeš dělat teď,“ nemohl si odpustit. Sám se taky přece musel dívat dopředu. Ale to už se blížili k avizovanému lokálu, který dobře znal. Nebyla to žádná restaurace pro nóbl panstvo, ale ani nějaká zaplivaná putyka. Sál byl čistý, stoly s ubrusy a květinovou výzdobou a obsluhovaly zde kultivovaně oblečená děvčata. Vešli a Tim zavedl svého společníka ke vzdálenějšímu stolu, kde budou mít klid. Teď po popravě tu i v tuhle denní dobu byla řada hostů a on nechtěl budit přílišnou pozornost.

 

Usadil se.

„Co si dáš?“ zeptal se, ještě před příchodem obsluhy.

 

SALVATOR

 

„Vedl mě ke zdrženlivosti. A to nejen v téhle oblasti. Zakazoval mi všechny zábavy. Říkal, že je to zhýralé, že se musím soustředit na jiné věci – na učení a tak, než jsou nějaké vztahy a… to ostatní,“ přiznával. I když netušil, proč mu to vůbec říká, když je zjevné, že jeho doprovod to celé bere úplně jinak.

Mimoděk ve tváři zrudl. Vždy se otcových slov důsledně držel, připadalo mu to správné. Jenže teď…

 

„A ty mi teď říkáš…,“ musel se zhluboka nadechnout. „Já si jsem vědom toho, že otec byl velký kariérista, byl vypočítavý, nepříjemný a tak trochu hajzl. Jen bych fakt nečekal, že…, že zneužíval pro svoje tělesné potěšení mého spolužáka. To je celé,“ dokončil na jeden nádech.

 

Co bude dělat teď?

„Studovat…?“

No, ze školy asi neodejde. Jen prostě netušil, jak se k němu budou ostatní dál chovat… Ne, že by to mohl vyřešit nebo nějak ovlivnit právě teď.

 

Po restauraci se příliš nerozhlížel, zapadl ke stolu. Shodil plášť s kápí. Říkal si, že to by zde určitě budilo větší pozornost. Po otázce se ale zarazil, vlastně neměl vůbec hlad.

„Doporučíš mi tu něco?“

 

TIMOTEJ

 

Lhal by, kdyby řekl, že ho to nepřekvapuje. Trochu možná zvláštní výchova, ale nebyl v pozici, aby to nějak kritizoval.

„Všechny zábavy? Tak to tě lituju, kámo, to máš co dohánět.“ Trochu ho překvapily rozpaky v jeho tváři.

„Nezneužíval mně,“ opravil ho, „byl to obchod. A tvým spolužákem jsem se stal až po tom, co jsem se dal dohromady s ním.“ Taky jinak bych se na tu školu nedostal… A to věděl moc dobře. Jestli byl jeho otec trochu hajzl? No možná, ale kdo v tomhle světě není? Tak to zkrátka je. Nemá smysl se nad tím pohoršovat. Důležité je vyváznout se zdravou kůží…

„Mají dobré polévky a vždycky čerstvé ryby,“ doporučí mu tedy. To byla opravdu výhoda, nikdy nepohrdnul zdejším pstruhem.

„Dám si bílé víno, co piješ ty?“

 

SALVATOR

 

Má co dohánět? Pochyboval o tom.

„Jako, že když je teď otec mrtvý, rozházím všechny jeho peníze v hospodách a podnicích s pochybnou pověstí? Tak i to by šlo…,“ ušklíbl se nevesele.

„To jsi s ním byl docela dlouho,“ zkonstatoval, když to druhý mladík upřesnil. Potlačil další povzdech. Nemá žádný význam se v tom šťourat…

 

„Aha,“ vzal na vědomí jeho doporučení. Ryby měl rád, takže to neznělo špatně. Co se týče pití…

„Eh, obvykle piju vodu? Ale asi se nic nestane, když vyzkouším víno,“ usoudil.

 

TIMOTEJ

 

„S tím ti můžu pomoct,“ uchechtl se.“ Takhle to znělo správně prvoplánovitě a zbytečně, rozházet všechny peníze… Ale pak opět zvážní.

„To jo, už to bude víc než rok,“ prohodil zamyšleně. Docela doba na to mít jednoho „zaměstnavatele“. Vlastně mu bylo líto, že je pryč. Vážně už si na něj dost zvykl. Sice v tom nikdy žádné city nebyly, ale i tak…

 

„Vodu?“ Neodpustil si trochu ironie.

„To určitě nestane. Teda pokud se neplánuješ opít.“ Což by bylo možná i pochopitelný, po tom, co se stalo. A pokud není zvyklý pít, mohlo by se mu to snadno i podařit…

Děvče z obsluhy dorazilo i s otázkou co si dají, tak jim Tim objednal pro začátek dvě sklenky vína. Zeptala se, zda budou něco jíst.

„Máš hlad?“ poslal Tim dotaz dál.

 

SALVATOR

 

Jo. Tomu i věřil. Ostatně, kamarádů, kteří by se nechali zvát a dělali mu při rozhazování majetku společnost, těch by se jistě vyrojilo dost. Kdyby měl skutečně zájem začít takovýto život vést.

 

Opít se? No, těžko říct. Opravdu nikdy alkohol nepil, takže se to jevilo snadným.

„Možná se mi to povede,“ odvětil neurčitě.

Hlad? Opravdu neměl na nic chuť. Jenže jíst potřeboval. Moc toho za poslední dobu nesnědl, a tak, když teď byla příležitost, požádal o pstruha.

 

„Jak se vlastně jmenuješ?“ optal se, když obsluha s objednávkou opět zmizela.

 

TIMOTEJ

 

Takže si objednali každý pstruha a víno. Servírka odešla a přišla další otázka. Tentokrát tak obyčejná, že jí skoro nevěřil. Nevěřícnost se mu promítla i do výrazu obličeje.

„Timotej… Timotej Fabian,“ představil se mdle. „Ale stačí Tim. A ty?“ Vlastně si jeho křestní jméno nikdy nezjišťoval. Neměl v plánu se s ním blíž poznat. Teď na to ale byla docela vhodná chvíle.

 

SALVATOR

 

Přikývl. Ačkoli to, že mu otázku vrátil, ho skoro vyvedlo z míry. Prostě čekal, že to ví. Ale v chování, ani výrazu se to nepromítlo.

„Salvator,“ odpověděl. „Ale stačí Sal,“ dodal. „Máš rodinu?“

 

TIMOTEJ

 

Ušklíbnul se. Správně znělý jméno taky udělá svoje. Salvator Toscanella, poválel to jméno na jazyku. Otázka na rodinu ho ale trochu zaskočila. Ne, že by to dal najevo, ale vzal za vděk zdržení, když servírka přinesla podnos se sklenkami vína.

„Víš, že bych ti na tuhle otázku neměl odpovídat?“ zeptal se napůl žertem. „Jestli bysme si spolu měli něco začít, tak čím míň budeme jeden o soukromí toho druhýho vědět, tím líp,“ naznačil, když děvče odešlo a smočil rty ve víně. Bylo trochu trpké, ale přesně tak mu chutnalo.

 

SALVATOR

 

Sal poděkoval servírce, potom opatrně vzal pohárek a lehce upil. Nejprve si víno jen převálel na jazyku. Chutnalo to… atypicky. Vlastně nedokázal říct, jestli mu to chutná nebo ne. Ale když mu Tim odpověděl otázkou, prostě povytáhl obočí a zamyšleně si ho prohlédl.

 

„Nemělo by to být přesně naopak?“ opáčil. „Pokud bychom spolu měli chodit, měli bychom se poznat, nemyslíš?“

 

TIMOTEJ

 

Tim měl co dělat, aby nevyprskl smíchy. Úplně se z toho zakuckal, až poulil očima. CHODIT?!

Když konečně přemohl kašel, otřel slzy z koutků očí a vybojoval si zpět vyrovnaný výraz, tak se zeptal: „Chodit?“ povytáhl obočí. „Myslím, že si nerozumíme. Nabízím ti své služby, to je něco jiného.“ Nikdy o tom nepřemýšlel nějak v romantickým smyslu. Asi by to ani neuměl. S někým „úplně normálně chodit“. S někým jako Tim by o to ani nikdo nestál, takže…

„Můžu ti ukázat, proč si mě tvůj otec vydržoval, a třeba se ti to bude líbit dost na to, abys to dělal taky,“ nadnesl. „Ale když mně odmítneš, budu muset najít někoho jinýho, kdo mě bude sponzorovat a možná jich budu potřebovat víc,“ zakroutil nad tím hlavou a znovu se napil. Z nějakého důvodu by se této alternativě rád vyhnul.

„Nech to být, asi to byl hloupý nápad,“ mávl rukou.

„Co tvoje rodina? Máš někde matku? Nebo snad sourozence?“

Tenhle kluk ho za svůj zdroj tělesných rozkoší nepřijme, takže je to už asi všechno jedno. A o své rodině mluvit vážně nechce.

 

SALVATOR

 

Sledoval ho. Co je? Copak to tak nebylo?

„O to nemám zájem,“ odmítl takovou možnost ihned.

„Určitě ne o takové služby,“ vydechl. Neodkázal si to představit. Dělat něco takového, bez citu, aniž by se s ním dobře znal a důvěřovali si…

Podmračil se a raději se opět napil svého vína. S každým douškem mu to chutnalo více.

 

„Nemůžeš si najít něco jiného?“ otázal se.

 

„Jo, matka někde je,“ mávl nad tím rukou. „Už přes deset let jsem ji neviděl. Je to fuk,“ dodal.

„O žádných svých sourozencích nevím, což neznamená, že nejsou,“ doplnil to, jeho tón zněl téměř otráveně. Popravdě pochyboval, že Tima tahle informace jakkoli obohatí.

 

TIMOTEJ

 

Jak čekal. Něco jiného? A co jako? V tomhle jsem dobrý a docela to nese, když mam štěstí na klienty… Jinak bych se ještě teď plácal, kdo ví kde… Což ho teď nejspíš zase čeká – protloukat se. Ale určitě to zvládne. Stejně jako vždycky…

„No jo, všechno je možný,“ ušklíbne se. Jak by se Sal asi tvářil, kdyby mu najednou zaklapalo na dveře nějaký děcko s tím, že je jeho bratr nebo sestra…? Jen při té představě se uchechtl. „Takže hodláš dostudovat na téhle škole? Pak co? Převezmeš rodinné podniky, či z čeho to máte svoje bohatství? Budeš usilovat o místo v Radě? Následovat otce?“ zaplavil ho dalšími otázkami. Bral to jako neutrální téma. Minimálně nezávadné k Salově „čisté dušičce“.

 

SALVATOR

 

Probodával ho pohledem.

„Nevím,“ opáčil. „Dostuduji. Podniky mi už teď jaksi prostě patří… Nevím, jestli stojím o místo v Radě.“

Tohle bylo moc otázek, na který si nebyl jistý odpověďmi. Zvlášť v tuhle chvíli.

 

„Co ty? Jak to teď teda máš? Jestli jsi byl finančně závislý na mém otci…, nechceš jít třeba bydlet ke mně?“ vypadlo to z něho ani nevěděl jak. Že by prostě opravdu nechtěl být sám? Nebo na něho má to víno takový podezřelý vliv? Nebo že by mu stihlo přeskočit? To bude nejspíš správná odpověď!

 

„Když mi pomůžeš s vedením domácnosti… Otec nedávno propustil hospodyni, ještě se nenašla náhrada…“

 

TIMOTEJ

 

Znovu upil vína. Jen trošičku, spíš na chuť než na žízeň. Asi mohl čekat, že bude zpovídán, ale že by se mu chtělo to nahlas rozvádět jako skutečná fakta a ne jen slova pro odlehčenou? To zrovna ne…

„Bydlet k tobě?“ zopakoval nevěřícně. To jako vážně? Jen tak? Ten se musí bát samoty, jako nikdo druhej…, polkl.

„To myslíš vážně?“ Chtěl se ujistit, že se nepřeslechl.

„Vedení domácnosti… Myslíš jako: vařit, mýt nádobí, prát, uklízet…?“ naznačil, jako by jen nechtěl vyjmenovávat další přidružené činnosti. Musel si to promyslet. Za pár dní ho ze školy vyhodí a z koleje taky. Střecha nad hlavou a stálý příjem by se do začátku mohli hodit. I když se to zrovna neslučuje s tím, že chtěl dokončit magické vzdělání… Možná by to ale mohl skloubit. Najít si nějaký vedlejší zdroj příjmů ještě k tomu a možná dokonce i pokračovat ve studiu…

 

„Nikdy jsem to nedělal, ale když přežiješ prvních pár týdnů, naučím se.“ Ono i kdyby to nevyšlo, jen hlupák by odmítl takovou nabídku. Odejít může vždycky.

„Kolik platíš?“ Důležitá otázka. „A tvé další podmínky?“ Zajímal se vážně.

 

SALVATOR

 

Sal přikývl na potvrzení, že to myslí vážně. Nehodlal brát tuhle nabídku zpátky hned poté, jak ji vyslovil. Ostatně, kdyby nakonec přišlo na nějaké konflikty, vykopnout ho může kdykoli později.

 

„Tak nějak,“ přitakal na ten jeho neúplný výčet.

Že to nikdy nedělal? No, pokud říká, že se naučí, nějak si určitě poradí…

 

„Kolik potřebuješ?“ opáčil na to. „Pro teď to vidím tak, že ti zaplatím školné. Budu ti dávat nějaký obnos na zajištění domácnosti, jakože nákupy a tak, a co ti z toho zbyde, s tím si dělej, co chceš.“

(Možná by to s tím rozhazováním peněz vážně neměl brát tak zhurta, ale v tento okamžik nad tím opravdu nepřemýšlí – a už vůbec ne racionálně.)

 

TIMOTEJ

 

Neměl z toho tak úplně dobrý pocit. Pouštěl se do neznámých vod a nebyl si jist, že dělá dobře. Byli každý z rozdílných vrstev. To, co o sobě věděli, bylo minimální…

„To dost převyšuje klasický plat hospodyně, ne?“ sepjal ruce a zapřel o ně bradu. Svýma zelenohnědýma očima se vpíjel do těch jeho.

„Uvědomuješ si, že pokud budu dál navštěvovat akademii, budou mé možnosti pečování o tvou domácnost omezené…?“ připomněl mu a tím naznačil, že by ve studiu rád pokračoval. Škola zkrátka žrala spoustu času. Nebyl tak přirozeně nadaný, aby si mohl dovolit neučit se. Jedna věc byla scházet se s někým jednou dvakrát do týdne a věnovat mu pár hodin, ale tohle bylo něco docela jiného! V duchu si trochu nadával, takhle to znělo, jako by tou nabídkou pohrdal, ale on jen chtěl, aby se nad tím Sal zamyslel a domluvili se s plným vědomím toho, co že to vlastně domlouvají. A to oba.

 

SALVATOR

 

„Ano,“ potvrdil mu. Z obvyklého platu hospodyně by si školné na akademii asi nezaplatil. Zamyšleně si ho přeměřoval pohledem svých tmavých očí.

„Samozřejmě,“ přitakal mu ohledně školy. Byl si dobře vědom časové náročnosti studia.

„Na druhou stranu, kolik je toho denně třeba?“ nadhodil otázku.

Ve skutečnosti si nebyl zrovna jistý, co všechno taková péče o domácnost znamená…

„To doladíme,“ navrhl. „Věřím, že to půjde přizpůsobit rozvrhu. Nepředpokládám, že je nutné denně uklízet všechny pokoje. Prát a žehlit taky myslím stačí jednou za čas. O všedních dnech není nutné se starat o oběd,“ uvažoval. Předpokládal, že oba navštěvují jídelnu na akademii.

 

TIMOTEJ

 

Přikývl

„Zkusit to můžeme.“ Za to koneckonců moc nedají ani jeden. Nakonec ukončit to můžou vždycky…

Konečně přišla obsluha a přinesla jim jídlo. Vypadalo i vonělo skutečně výtečně.

„Dobrou chuť,“ popřál mu Tim a ochutnal.

„Takže dohodnuto? Že bych si dneska sbalil věci a šel se mrknout k vám domů, jak vypadá moje nové pracoviště?“ ušklíbl se. Už si mohl zase trochu té nadsázky dovolit.

 

SALVATOR

 

Věnoval mu něco, co skoro vypadalo jako úkřen. (Určitě to dělalo to víno.)

„Přesně tak,“ odvětil. I kdyby to byla špatná zkušenost, každá zkušenost dobrá.

 

Přinesené jídlo vypadalo skutečně dobře.

„Dobrou chuť,“ oplatil i on jemu přání a pustil se do toho. Chutnalo výtečně.

„Dohodnuto,“ potvrdil.

„Dobře,“ souhlasil i s posledním návrhem. „Víš, kde bydlím?“ ujišťoval se.

 

TIMOTEJ

 

„Hm…,“ zamyslel se. „To myslím najdu, i když jsem tam ještě nebyl.“ Znovu se napil.

„Nebo mě můžeš doprovodit na kolej, počkat až já si sbalím, a pak mě k vám dovést,“ navrhl i jinou alternativu. Koneckonců to vypadalo, že nechce být sám. A Timovi taky vnitřně pomáhalo, že má vedle sebe někoho, s kým může mluvit. Zvlášť, když to vypadalo, že je na tom snad ještě hůř než on.

 

SALVATOR

 

Pokrčil rameny.

„To je alternativa,“ odsouhlasil to. „Dobře, uděláme to podle tvého návrhu,“ rozhodl a nabral si další sousto.

 

„Odkud jsi?“ nadhodil jinou otázku, jakmile polkl.

 

TIMOTEJ

 

Tim si v duchu povzdechl. Inu, asi by mu o sobě taky mohl něco říct, když se hodlá naheverovat k němu do domu…

„Z Kelnarie.“ Šlo o malý ostrov, velmi daleko. Však ho taky stálo dost veliké úsilí, aby se od tama vůbec dostal…

„Taková hrozná díra, nic k vidění, nic zajímavého,“ ušklíbnul se mezi sousty.

 

SALVATOR

 

Salvator potřásl hlavou. Jasně, věděl, kde to je. Zeměpis uměl dobře. Nicméně mu to stejně mnoho neřeklo. Kupodivu to byl jeden z ostrovů, kde jejich rodina nic nevlastnila.

„Hádám, že pro tebe bylo docela složité se dostat sem…,“ nadhodil, zatímco si nabíral další sousto.

 

TIMOTEJ

 

Pokrčil rameny.

„Tak normálka.“ Věnoval mu úšklebek. Nerad na tu cestu vzpomínal. Musel začít šlapat hodně brzy a ne každý byl „milý“ jako Caelestis. Kolikrát na tom byl opravdu bídně…

Opravdu na to nechtěl myslet!

„Je to minulost,“ odbyl to, „jsem tady a můžu tě oblažovat svou přítomností.“ Obšťastnil ho zářivým úsměvem, který měl po cestě Timovým očím ovšem nepřekonatelně daleko.

„Nemíním se tam nikdy vrátit,“ prohodil už jen polohlasně. Víc pro sebe než pro něho.

 

SALVATOR

 

Úšklebek mu vrátil zpátky. Když to říká. Evidentně svou cestu nechce rozebírat.

„Dobře,“ podotkl, ovšem jeho výraz se opět změnil na vážný. „Tvoje rodina ti nechybí?“

 

TIMOTEJ

 

Rodina… On s těmi otázkami prostě nepřestane, co? Pozvedl obočí a opětoval mu vážný pohled. Proč by mi jako měli chybět?

„Odešel jsem. Jim je líp beze mě a mě bez nich,“ odpověděl nakonec. „Nechci o nich mluvit, beru je jako součást minulosti. Už nemám žádnou rodinu.“ Jeho pohled znovu temněl a stal se odměřeným.

„Tady je to mnohem lepší,“ řekl a možná až příliš tlačil při krájení ryby, že nůž zavrzal o talíř.

 

SALVATOR

 

Salvator přimhouřil oči. Nemohlo mu uniknout, jak křečovitěji teď svírá nůž ani jeho tón. Přikývl.

„Chápu,“ odpověděl nakonec. „Nebudu vyzvídat, jestliže o tom nechceš mluvit,“ řekl a upil z poháru vína, než se opět věnoval svému pokrmu.

 

TIMOTEJ

 

Tim jedl už mlčky. Nějak se mu na tohle nenavazovalo dobře. Ale nastoupivší ticho mu také nepomáhalo. Jen na něho tím víc doléhala skutečnost, před kterou nemohl dost dobře utéct. Nakonec dojedli i dopili. Zahnal tedy zlé nálady i chmurné vzpomínky a znovu se na něj podíval.

„Dáš si ještě něco? Nebo vyrazíme dle plánu?“ zeptal se již zase hlasem nad věcí, jako před rozhovorem o jeho rodině. Chvíli trvalo, než jej v sobě nalezl, ale byl rád, že se mu to podařilo.

 

SALVATOR

 

Salvator se začal ztrácet u úvah, jak se tohle mohlo stát. Ticho podněcovaly chmury, aby se vrátily a doléhaly se svými palčivými otázkami.

Nedávalo smysl, aby otec udělal něco takového… Proč by to dělal? A kdyby snad měl důvod, proč takovým způsobem?

Opět si promítal ve vzpomínkách tu popravu, což mělo za následek, že se v jídle začínal spíše rýpat, než že by skutečně jedl. Ale svoji porci nakonec snědl.

 

Vzhlédl k němu. Jeho tvář se stala v podstatě bezvýraznou.

„Jestli už nic nechceš, tak já bych zaplatil,“ navrhl. Dopil zbytek svého vína. Potom zaplatil, přihodil nějaké to spropitné, přehodil přes sebe plášť (tentokrát si ale nenasazoval kápi) a mohli vyrazit…

 

TIMOTEJ

 

„Ne, za mě můžeme jít.“ S tím se zvedl, počkal na servírku, sledoval, jak Sal platí a když si vzal plášť, vyšel s ním z lokálu zpět na denní světlo. Cestu k akademii znal dobře, takže bez zdržování vykročil tím směrem.

„Máš doma knihovnu?“ nadhodil otázku.

 

SALVATOR

 

Salvator klidně kráčel po jeho boku. Tohle město znal dobře, takže nehrozilo, že by se nezorientoval a nevěděl kudy jít.

„Ano. Poměrně rozsáhlou,“ pokrčil rameny. „Můžeš si půjčit cokoli se ti zlíbí, jestli budeš mít zájem…“

 

TIMOTEJ

 

„Výborně.“ Už si jí málem představoval. „Díky.“ Pokud má šanci pokračovat ve studiu, tak se obsáhlá knihovna bude víc než hodit. Ne že by si uměl skutečně představit, jak se to snaží skloubit s tou údržbou domu, ale jestli toho denně nebude třeba moc…

 

SALVATOR

 

Opět pokrčil rameny.

„To nestojí za řeč,“ mínil na poděkování. „Někdy spolu můžeme trénovat,“ navrhl. Předpokládal, že stejně oba tráví studiem jestli ne většinu, tak mnoho času.

 

TIMOTEJ

 

Pousmál se.

„A to je nabídka pomoci, nebo trest za něco co jsem ještě nespáchal?“ ušklíbl se. Jak by asi takový trénink s někým z A-B třídy vypadal?

„Ty, proč to tvůj otec vlastně udělal?“ Jistě, nebylo to dobré téma, ale Tim by to chtěl vědět. Nešlo mu na rozum, že se to stalo. Sice nepočítal s tím, že Sal skutečně zná odpověď, ale na druhou stranu, kdo jiný by mohl, když je jeho otec po smrti?

 

SALVATOR

 

„Kdo ví,“ opáčil mu na první otázku.

Po té druhé ale strnul, zastavil se, přerývaně se nadechl. Zavřel ruku v pěst a zase ji otevřel. Nečekal takovýto výpad tak zčistanáhla. Všechny emoce se opět projevily.

Opravdu se na tohle musel zeptat?!

Jako by si sám nekladl úplně stejnou otázku. Proč? Co to mělo za účel?

 

„Vůbec to nedává smysl,“ odtušil potom tiše. „Přece, i kdyby něco takového chtěl udělat, tak to udělá tak, aby ho nechytili… Choval se ale divně už předtím. Ne, nevím… Musel se pomátnout,“ hlesl. Tohle taky nebyla odpověď. Nic to nevysvětlovalo.

 

TIMOTEJ

 

„Aha…“ No dobře, tohle asi přeci jen přehnal.

„Promiň, neměl jsem se ptát.“ Rozhlédl se po ulici, kterou procházeli. Lidé, už se rozešli a vrátili do zajetých kolejí, jako by se snad vůbec nic nestalo.

„Nechápu to, to je celý. Ale fakt je, že mi do toho taky nic není.“ Jo, doopravdy s ním přece neměl nic důvěrného! A jestli byl divný už dřív ani si toho nevšiml, takže…

Povzdechl si.

 

SALVATOR

 

„Kašli na omluvu. Budou se ptát i jiní,“ odtušil o něco příkřeji a v hlase mu zaznělo něco z potlačované úzkosti. „Budou toužit po vysvětlení… Jsem přece jeho syn, musím to vědět, ne? Ale já to prostě taky nechápu,“ vydechl. „Neznal jsem ho. Do háje. Ne, opravdu. Neumím vysvětlit, co se v něm dělo.“

Polkl, protože mu do očí vklouzly slzy, kterým se snažil bránit a kterých se rychle snažil zbavit setřením.

„Proč by dělal něco takového? Jestli věděl něco, co nikdo jiný? Nikdy nic neřekl. S ničím se nesvěřil. Je to na nic.“

 

TIMOTEJ

 

Jo, všechno, co říkal, tak nějak korespondovalo i s Timovými myšlenkami. Znal toho člověka vůbec někdo? Existuje nějaká uspokojivá odpověď? Umřelo tam tolik lidí…

Kouknul na Sala. Evidentně to na něj hodně dopadalo. Jo, byl v dost těžký situaci, jediný blízký člověk se ukázal být úplně jiný, než si o něm celý život myslel a teď je navíc pryč…

„To je fakt,“ přitakal dutě. Na nic to fakt je…

„Tak se v tom přestaneme hrabat,“ navrhnul. Kéž by to bylo tak jednoduchý… „Neni to důležitý, když se stejně nemůžeme dobrat žádné kloudné odpovědi,“ odtušil. Nejlepší bude to vážně hodit za hlavu, přesvědčoval se. Prohrábl si rudé vlasy a na vteřinku zaklonil hlavu, aby se protáhl.

 

„Jak ty to máš vlastně s učením, musíš se šprtit, nebo ti to jde prostě samo?“ zkusil odvést řeč.

 

SALVATOR

 

Sal si odfrkl.

„Jasně,“ odtušil a podíval se na opačnou stranu od něho.

„Díky,“ dodal potom. Neměl na tyhle úvahy sílu, a už vůbec se necítil na jejich zevrubné rozebírání.

 

Ta další otázka, co přišla, zněla skoro jak z jiného světa.

Pokrčil rameny.

„To přijde na to v čem,“ poznamenal. „Řekněme spíš, že se nemůžu neučit. Nejsem tak nadaný, abych byl nejlepší přirozeně,“ uchechtl by se, ale vlastně to znělo spíš hořce a možná trochu mrzutě.

„Mají ode mě různá očekávání...,“ dodal. Uvědomil si, že vlastně neví, co by k tomu měl říct.

„Hm, který předmět tě nejvíc baví?“ rozhodl se přehodit dotaz na něj.

 

TIMOTEJ

 

Řekl by, že od Sala alespoň někdo něco očekává. Prý, že není dost přirozeně nadaný, hahaha… Ale jo, ať si myslí, co chce. Je svým způsobem vtipný to takhle slyšet. Tázavě se na něj otočí.

„Hm…?“ Tuhle otázku myslí vážně?

„Asi žádný… Učení není prostředek k zábavě, ale k lepší budoucnosti. Nemusí mě bavit a asi ani nemá. Jde o odhodlání a úsilí, který je člověk ochotnej tomu dát…,“ mínil.

„Jako některý věci jsou v praxi použitelnější než jiný, ale „baví“ vážně není to slovo, co bych použil,“ ušklíbnul se. „A tebe?“ Oplatí mu tu otázku. Někdy si říká, odkud Sal vlastně spadl.

 

SALVATOR

 

Sal potřásl hlavou.

„Vlastně s tebou souhlasím,“ odtušil bezvýrazně. „S tím, že záleží na odhodlání a úsilí. I když bych odpověděl, že mě asi baví všechny, jen některé jsou v praxi využitelnější.“

Opět pokrčil rameny.

 

TIMOTEJ

 

Kývnul.

„Jo, to záleží, ale když prostě nemáš přirozenej talent, tak se na třináctej stupeň zasvěcení stejně nedostaneš.“ Pokrčil rameny. Je fajn, že si Sal může dovolit ten luxus, aby ho to i bavilo.

„Jo, třeba jsem si vyrobil pár erotických pomůcek,“ ušklíbnul se. Něco je skutečně docela použitelný…

 

SALVATOR

 

„Tak na 13. stupeň se dostane málokdo,“ opáčil. „Důležité je si klást splnitelné cíle,“ ušklíbl se. Trochu filosofování neuškodí.

Šlehl po něm pohledem. To myslí vážně? Erotických pomůcek?! Načež se prostě zasmál.

„To se nejspíš může hodit.“

 

TIMOTEJ

 

Jo, to je pravda, však si dal splnitelný cíl. Dostudovat tu nejlepší školu a mít alespoň stupeň 8.

Nechal se strhnout nakažlivostí jeho smíchu a taky se zasmál.

„Však jo, když se živíš tím co já, tak se to šikne.“ Rozhodně je příjemnější vidět Sala se smát než si zoufat.

„Hádám, že ty se asi zabýváš něčím zvučnějším a zajímavějším. Kolikátý stupeň je tvůj splnitelný cíl?“

 

SALVATOR

 

„Přirozeně,“ přitakal na prostituci.

„No, to tvé mi připadá originální dost,“ odtušil, přičemž to, čím se zabývá on, jednoduše přešel. S odpovědí zaváhal.

„11.?“ odhadl. „Možná i 12., ale to by vypadalo, že opravdu aspiruji na to stát se členem Rady.“

 

TIMOTEJ

 

„Nebo, že prostě chceš být co nejlepší,“ pronesl na to aspirantství. Všiml si, že neodpověděl na to, čím se zabývá, ale usoudil, že o tom asi mluvit nechce.

„To souvisí s tou tunou očekávání, co na tebe všichni mají, ne? Dvanáctý stupeň musí bejt bezva. Člověk se pak může na ostatní dívat svrchu a poslat do háje každého, kdo se mu nelíbí,“ zašklebil se.

 

SALVATOR

 

„Hm,“ povzdechl si. „Je to výzva,“ poznamenal, nakonec se ale ušklíbl.

„Jo, jasně. Přesně to přece potřebuji, povyšovat se nad ostatní,“ protočil očima v reakci na takovou vyhlídku. „Upřímně. Na to, abych se mohl na všechny dívat svrchu, mi stačí moje dědictví.“

 

TIMOTEJ

 

„To je taky fakt. To můžeš praštit se školou už teď a na všechno se vykašlat,“ prohodil a uchechtl se. No není to praštěný?

 

„Myslím, že bys měl v první řadě vědět, co chceš,“ nadnesl, protože Timovi připadalo, že v tomhle má Salvator opravdu velké nedostatky.

„Co je to, co chceš?“

 

SALVATOR

 

Možná to tak bylo, ale neměl potřebu to komentovat.

 

„Vždy jsem chtěl jen to, aby na mě byl otec pyšný,“ ušklíbl se.

„Podřizoval jsem tomu úplně vše. No, není to trapné?“ nadhodil a zasmál se, nevesele. „Sám bych rád cestoval… Poznával jiné ostrovy, tamní krajinu a tak…“

 

TIMOTEJ

 

„Aha,“ protáhl. Jako jo, asi se to dá pochopit, i když nevěděl, jak si představit jeho otce dávajícího najevo něco jako pýchu – hrdost.

„Hm…“ Těžko říct, jestli trapné je to správné označení…

„Záleží, jak se na to díváš. Pro tebe asi nebylo,“ pokrčil rameny.

„To zní fajn. Budeš mít akční život. Teda chvíli, než je všechny očíhneš a budeš si muset najít něco jinýho,“ uchechtl se. „I když nemám zdání, jak se to bude slučovat s pečováním o tvoje dědictví, budeš mít vůbec na cestování čas?“ zajímal se.

 

SALVATOR

 

„Hm,“ ušklíbl se.

„Tím si právě nejsem úplně jistý,“ přiznal upřímně. „I když mohu aspoň navštívit všechny podniky a místa, co mi patří,“ nadnesl. „Co bys do budoucna chtěl ty? Po studiích?“

 

TIMOTEJ

 

Rozšířil oči.

„Nevím,“ přiznal mu. „Záleží, jak na tom budu,“ zamyslel se.

„Původně jsem měl v plánu pak ještě chvíli šlapat a až bych si vydělal dost, sehnal bych si bydlení a šel učit do nějaký veřejný školy.“ Strčil ruce do kapes.

„Rozhodně bych nechtěl skončit jako hospodyňka, jestli mi rozumíš,“ ušklíbl se.

„Nebo bych si mohl založit bordel. Případně lázně s erotickýma služba,“ uchechtl se. „Což by vlastně bylo totéž,“ zasmál se. „No nic. Tolik mít asi hned tak nebudu,“ zakončí to. Ještě se zasmál a pak už se ocitli na dohled k akademii.

„Ale učit bych jednou fakt chtěl…,“ nadechl se. „Se říká, ne? Že kdo neumí, ten učí,“ věnoval mu úšklebek.

 

SALVATOR

 

Že nechce skončit jako hospodyňka ho opravdu nepřekvapilo.

„To předpokládám, že máš vyšší cíle,“ ušklíbl se.

Jak ho ale poslouchal dál, musel se usmát.

„Bordel zní výdělečně,“ odtušil nenuceně.

Že chce učit, znělo zajímavě. „Už jsi to někdy zkoušel? Třeba doučovat nebo tak?“

Zadíval se na známou budovu. „Studuješ tady, blbej asi nebudeš,“ usoudil.

 

TIMOTEJ

 

Vyšší cíle? Otázka musela být v jeho pohledu jasně patrná.

„To bych řek,“ mrknul na něho. Navíc to je něco, v čem je prostě dobrý, takže není důvod se tomu přímo vyhýbat. Pokrčil rameny.

„Nemam na to čas, jsem rád, že doučuju sám sebe, natož někoho dalšího.“

Prostě komu není shůry dáno, ten má smůlu.

 

„Už ti někdo řekl, že jsi děsně naivní?“ opáčil na to, že asi není hloupý, když studuje tady.

„O tom, kde budeš studovat, rozhoduje v prvé řadě tvůj potenciál, v druhé peníze a vliv tvojí rodiny. Pak učitelé, kteří tě buď doporučí, nebo ne a rodiče, který tě buď zatratí, nebo hecujou. No a až pak je někde za velkým vakuem intelekt daného jedince.“

 

Prošli vstupním obloukem a zamířili kus stranou k budově kolejí.

„Tedy pokud nepovažuješ za projev inteligence to, že jsem věděl koho svést, abych se sem dostal. I když i to bylo spíš se štěstím…“

 

Dovedl Sala ke vstupním dveřím, otevřel a prošel do chodby, kde kolem vrátnice zamířil ke schodům. Hlásit se nemusel, utrousil pouze zdvořilý pozdrav. Dovedl nového zaměstnavatele do příslušného patra i pokoje, který si odemkl. Spolubydlící tam momentálně nebyl, což uvítal, protože mu alespoň nemusel nic vysvětlovat.

„Udělej si pohodlí, já budu sbalený rychle,“ řekl mu a začal tím, že se po pokoji rozhlédl a vytáhnul svůj kufr – jediné zavazadlo, které měl.

 

SALVATOR

 

„Jasně. To ale nic nemění na tom, že tu jsi.“ Stál si za svým. Jestli byl naivní? Možná. Asi měl o světě zkreslené představy. Ostatně kolik z něho opravdu viděl, že. Ačkoli do očí mu to takhle nikdo neřekl.

Popravdě to umocňovalo jeho obavy z toho, jak bude čelit členům Rady a všem vykukům a dalším podřízeným z podniků… Co když ho sežerou zaživa?

To také nebylo dobré téma k uvažování.

 

Zdvořile pozdravil recepční a vydal se za ním.

Rozhlédl se po pokoji.

„Můžu ti nějak pomoci?“ Ne, že by věděl jak.

 

TIMOTEJ

 

„Ještě aby jo,“ prohodil. Usoudil, že nemá smysl se s ním zrovna hádat.

 

„Asi ne, mám toho fakt jen trochu, nepočítal jsem s tím, že se udržím tak dlouho na jednom místě,“ odpověděl mu a vyndal ze skříně své věci na převlečení, pár dalších předmětů, které ale rychle uschoval, a když poschovával, co mu patřilo, kufr opět zavřel.

„Tak jo. Nevím jak ty, ale já bych vypadl, než se spolubydlící vrátí,“ kouknul na něj. Říkal si, nakolik je tohle opravdu dobrý nápad, ale už se jednou rozhodl a i když na tom nebude tak dobře jako poslední rok, mohlo by rozhodně být i mnohem, mnohem hůř.

 

SALVATOR

 

Vypadalo to, že s balením je Tim opravdu rychlý. To se hodilo.

Souhlasně přikývl, aby šli. Neměl chuť se tu potkat s nějakým jiným spolužákem.

 

O chvíli později již byli na cestě. Tentokrát vedl Sal. Jeho dům byl odtud dále než hospoda, ze které šli předtím. Nacházel se spíše na okraji města…