Kapitola první... Bílý pohled...

„Přemýšlet nad tím, co jsme ztratili, je již zbytečné a prioritou se stává to poslední, co musíme... ne, to co chceme ochránit.“ Carley Sunrise/1634 - ?

„Nemyslím, že je to dobrý nápad, Ghase,“ pronesl tiše Reve. Z rychlých a krátkých teplých par jdoucí při každém výdechu z jeho úst bylo patrné, že si jejich noční akcí rozhodně není jistý. Nervózně si popotáhl šálu a ostražitě se už asi po tisícé ohlédl. Jeho kamarád protočil oči. Wiya po plácla po rameni.

„Notak, nebuď takovej, je to prostě srab, co všemu věří,“ pronesla dlouze a významně se na Reveho zadívala. Nevěřícně zamrkal.

„Pořád se o nich mluví ve zprávách, nesmí se vycházet v noci-“ ustoupil, protože se k němu Ghase nebezpečně přiblížil, v očích mu jiskřilo tak, jak svého spolužáka a přítele ještě nezažil. Reveho ustupování zastavila až pouliční lampa. Ghas toho využil a chytil ho za triko.

„A pověz mi Reve, kdo ty tvoje zprávy dělá?“ zavrčel, pozvedl kameru. „Zápočťák, Reve,“ připomenul mu jízlivě, ušklíbnul se a pustil ho. Rozešel se ke kamarádce, která už se obracela ke směru jejich cesty. Reve je oba sledoval, neschopný cokoliv říct. Jak se vůbec mohl na tenhle šílený nápad nechat přemluvit? Kysele se zatvářil. Do teď nevěřil, že by ho byli přátele schopni takhle chladnokrevně odstrčit. Bez hnutí pozoroval jak odchází a v duchu si namlouval a přesvědčoval, že pokud se všichni vrátí domů živí, už s nimi v životě nepromluví. V duchu si ale přál, kdyby aspoň to. I teď, když ho tam nechali samotného, nebyly mu jejich životy ukradené. Zbystřil, když se ozval podivný škrábavý zvuk. Strach mu nedovolil pohnout nohama, prsty u rukou, očima, ničím. Měl pocit, že i kvůli nepatrnému pohybu by mohl zemřít. Vnímal buchot svého srdce, slyšel svůj nekontrolovatelně zrychlující dech a škrábavý zvuk, který se stále rychleji přibližoval. Křik známých hlasů mu při těch tichých zvucích projel hlavou jako střela. Buchot bot vnímal jen vzdáleně. I když hleděl přímo před sebe - odkud zvuky přicházely, kvůli světle okolo neviděl nic. V tu chvíli bylo jediné, co si přál, aby nic vidět nemusel, a aby ta věc neviděla jeho. Stál uprostřed světla ostře se linoucího z lampy, pořád má šanci na obojí. Něco u jeho nohou zachrčelo. Škubl sebou. Z očí se mu začaly řinout slzy.

„Reve,... p...“ další slova utnul zvuk dávení. Najednou, aniž to stihl zastavit, jeho oči sklouzly k jeho nohám. Snažila se k němu po zemi doplazit jeho kamarádka. To, co z ní zbylo. Pohledné holčičí tváři chybělo oko, snažila se zvednout na pahýlu paže. Od pasu dolů nebylo nic, jen do tmy trčelo něco dlouhého, co se neodvažoval jmenovat ani ve své mysli.

Panebože...“ rychle se odvrátil a odkopl její druhou ruku, která se mu zastavila na botě. Žádný zvuk se neozval. Byl tu jen jeho dech. Věděl, že je mrtvá. Možná byl slaboch a srab, ale ne blbec. Nebojoval jen se svým obracejícím se žaludkem, ale hlavně se svým tělem, která ho každičkým svalem nutilo rozeběhnout se do té tmy okolo a schovat se. Ale to bylo jediné, co teď nesměl. Klesl na kolena a zavřel oči. Ruce obtočil kolem lampy. Ani ho nenapadlo starat se o Ghaseho, který byl někde v té tmě a nejspíš už byl též mrtvý. Nedokázal zklidnit svůj dech, musel doufat, že je ta věc dostatečně daleko a neslyší to. Čelo si opřel o ledový plech. Musí čekat ve světle... dokud se nerozední...

~~~

,,To není vtipné, nesměj se pitomče,“ drcnul Sagiu do ramene společník. Z jeho smíchu se až po pár sekundách stal pobavený škleb.

„To nejde, když vím, že mám s sebou na misi knihovníka,“ řekl. Ravi se zamračil, ale též mu na rtech pohrával úsměv.

„Mám kurz ve střelbě jako ty, nejsem v tom o nic horší,“ prohlásil. Sagia potřásl hlavou.

„Takže po nich budeš házet knížky, až půjde do tuhýho?“ mrkl na něj a Ravi si povzdychl.

„Možná nebudu v akci tak neschopný, jak si mys-“ prudce se zastavil. Nemusel nic říkat, Saiga se zastavil a zalarmoval všechny smysly ve stejný okamžik. Pach krve byl, pro jeho cvičený nos, i ve studeném vzduchu citelně znát. Ravi spěšně nabyl a pistoli napřáhl před sebe. Sagia se na něj káravě zadíval a přiložil si prst ke rtům. Odpojil se od něj a na moment se Ravimu ztratil ve tmě. Několik metrů před ním se rozsvítila baterka. Mířila na čísi obličej. Sagiova baterka sjela níže, hledala, ale nic jiného z těla nenašla. Ravi přešel blíž. Dosud v sobě držel ranní kafe z automatu a chválil se za to. Za to proklínal Ynviho, kterej může za to, že se teď do terénu vysílá každej zelenáč, co sotva prošel základními kurzy. Na druhou stranu si zase říkal, že obětovat polovinu průzkumných jednotek asi bylo nutné na sejmutí předchozího velitele. To byl debil, a když ho ty potvory pokousaly, bylo rozhodnuto za nás. Atse byl svalnatej namachrovanej kretén. A infekce z něj udělala pána kreténu. V duchu se Ynvimu omluvil. Asi tolik lidí na jeho sejmutí prostě bylo nutných. Vytáhl svou baterku a mlčky pomáhal s hledáním. Nakonec usoudil, že se raději půjde postarat o ten kus těla, nerad by našel ještě něco podobného a tentokrát ještě na větší puzzle, než jen hlavu od těla. Sehl se a prohlížel prostor okolo hlavy, než se nakonec přiměl a s nezvladatelnou nechutí ji zabalil do látky a zavázal do pytle. Najednou ve vlasech ucítil podivný vlhký pocit. V jediný moment ho napadlo prostě jen zvednout ruku a zamířit si baterkou nad hlavu. Nad tváří se mu zaleskly dvě bělma bez duhovek a pak byla tma. Jeho paže byla najednou lehčí. Rozšířenýma očima civěl na krev, která se řinula z jeho lokte. Nevnímal rány z pistole, ani jak na něj Sagia volá, snaží se ho vytáhnout na nohy. Šok mu dočista ochromil svaly. Letmo vnímal jak mu přítel vráží pistoli do pravé ruky a tlačí ho za sebe. Nezáleželo ale na tom, jak moc se Raviho snažil chránit. Za nimi se totiž blížil dech více krvelačných bytostí, silnější a chytřejší než je tahle.

„Do prdele...“ procedil Sagia skrz pevně zaťaté zuby a snažil se střílet na všechny místa odkud cítil jejich přítomnost. Marnost některých střel Raviho na moment paralyzovala. Sagia je zabiják. Momentálně dočista rozhozený zabiják, něčím co cítil a nejspíš i viděl jen on. Nedokázal se pohnout, promluvit, pomalu se ani znovu nadechnout. Jedna z Eav zařvala a to jej probralo. Křečovitě pozvedl zbraň a začal chaoticky střílet před sebe, i když ani oči přivyknuté na tmu nebyly schopny zaregistrovat ani obrysy stvůr, jak byly rychlé. Hotovo, konec. V boji je fakt na nic. Litoval, že raději neodmítl a pak se jen užíral tím, že naštval vedení. I tak by si teď seděl hezky v klídku, v té velké knihovně. V téhle chvíli by do sebe lil asi padesáté kafe a vyplňoval úmrtní listy. Měl by obě ruce. Kvůli němu by tu neumřel Sagia. Sprostě zaklel. Něco ho chytlo za nohu a táhlo ho to k zemi a pak dál po hrubém štěrku. Vší silou se bránil. To, co ho drželo nakopl. Po nevrlém zvuku utnul v obraně. Byl to Sagia, co ho strhlo na zem.

„Nehýbej se,“ usykl na půl úst jeho směrem a hleděl do tmy před sebou. Sagia měl ve tváři zvláštní strnulý výraz. Hleděl k místu, od kterého zněly divné a stále odpornější zvuky. Něco se trhalo. Pak něco hlasitě zakřupalo a hned tomu následovala rána do některé z kamenných zdí. Ravi využil nechutných zvuků, rychle si stáhl tričko, zmačkal jej a přimáčkl si ho na krvácející ránu.

„Ty něco vidíš?“ zeptal se Ravi pološeptem. Přivřel oči a snažil se něco zahlédnout. Jeho oči se nedokázaly přivyknout tmě tak rychle. A Sagia mu neodpovídal. Mrtvým výrazem hleděl před sebe, občas jeho pohled prudce uhnul do stran nebo nahoru a dolů. Nemělo cenu teď riskovat, že je prozradí slova, pokud to přežijou, všechno mu může povědět později. Čtyři Eavy, které to, že nejsou lidmi prozrazovala jen prázdná bílá bělma a pak úsečné nelidské skřeky. Další stín patřil něčemu většímu. Plížil se okolo nich, z jeho mohutné siulety se ozývalo výhružné vrčení. Eavy si lidí vůbec nevšímali. Lovili je pro zábavu, ne pro potravu. Právě teď se monstra ohrožovala navzájem. Sagia upřeně pozoroval scénu a jeho výraz působil, jako když něco v jeho hlavě nesčestněkrát stiskává spoušť, aby zaznamenalo každičký moment souboje. Uši má citlivé, reagují na velicé tiché zvuky. Každý jeho smysl hltá sebemenší podnět, který by mu poskytl více informací, šramocení během ukrutného řevu a trhání masa, tvary a podoby nepřátel, když se země pod nimi chvěje. Ravi ho více než s úžasem, sledoval se zděšením ve tváři. Výraz jeho přítele patřil profesionálnímu zabijákovi. Jen se mu tu plete. Ozvalo se další ohromné zadunění. Nevěřil, že by to dělalo monstrum před nimi. Bylo sice velké a těžkopádné, ale jediné, co ho zajímalo bylo trhání nepřátel na kusy. Stáhlo drápy před sebe a nabodlo na ně hlavu poslední Eevy. Eava zakvičela a snažila se dostat ze sevření. Ravi sebou při tom zvuku škubnul. Země pod jeho rukama se chvěla. Zničehonic ho začalo píchat v očích. Zamrkal. Vnímání barev v jeho očích se začalo měnit. Mrknul ještě několikrát, ale jako by celé prostředí viděl v negativu. Nehty přejel po dlažebních kostkách. Jeho dlaň se najednou propadla do prázdna. Druhou rukou se nemohl zachytit, mohl se jen propadat dolů a sledovat, jak se temná prasklina blíží i k obří Eavě. Znovu ho vyděsil železný stisk na noze, tentokrát se ale Sagia ozval dřív. Něco na něj volal, ale hluk okolo byl příliš silný. Jeho tělo se zakymácelo. Druhá klikatá rýha se trhala pod Sagiou. Nebylo o co se zachytit, vše se rozpadalo a v sutinách řítilo do té černoty...

~~~

Baterka v jeho ruce slabě poblikávala. Ovládal se, aby ji nezahodil, možná to mohla být ta poslední věc, co by mu mohla zachránit život. Od chvíle, kdy se propadl pod město, je bez ostřejšího světla. A Eavy miluji tmu. A taky zabíjení lidí. Třásla se v jeho roztřesené ruce a házela slabé proužky na ztemnělý prostor plný neusazené suti a prachu z cihel a všeho možného. Zoufalými krátkými kroky se pohyboval kamsi dopředu. Chtělo se mu někam si tu zalézt, stočit se do klubíčka. Nevidět, neslyšet... Ale k čemu by to bylo? Wiya je mrtvá a Ghase pravděpodobně taky. Chtělo se mu hrozně brečet a řvát. Tím by ale na sebe ty obludy akorát navedl a bylo by po něm ještě dřív. Pořád má šanci, že se tu potká s někým živým, neudělá nic hloupého a ráno je najdou a dostanou je ven. Po několika dalších šouravých krocích, si s hrůzou uvědomil, že není sám. Nic neviděl, pouze cítil jak něco malého a tvrdého ťuklo do špičky jeho boty. Dlouho váhal, než prudce zasvítil na zem. Chtělo se mu začít zoufale smát, když uviděl malý kamínek, co se pouze skutálel s hromady větších kamenů. Došel k ní a posvítil si, aby se ujistil. Nebyly to kameny, ale velké šede cihly, rozlámané na spousty kusů a pokryty prachem a hlínou a vším možným dalším. Několikrát si v hlavě zopakoval myšlenku, že jen sjel po hlíně. Suše se sám sobě pak zasmál. Zbabělec a paranoik, něco co jde pěkně dohromady, ale člověka to dovede akorát do blázince. Když chtěl odejít, všiml si něčeho dalšího. Trčelo to mezi cihlami a z první pohledu to vypadalo jako šedý válec. Nevěnoval tomu pozornost delší než sekundu a málem mu vypadla baterka z ruky, když se ten válec pohnul. Odpotácel se o několik kroků dozadu, když mu to došlo: pod těmi cihlami je člověk. A je stále naživu. Pahýl ruky se pohnul výrazněji. Hrklo v něm. Chtěl pomoct, ale byl přesvědčený v jakém stavu tu osobu musí najít. Tyhle cihly samy osobě nejsou tak těžké a jsou snadno rozbitelné. Kdyby na něj napadaly až po rozbití, mohl by přežít... Naplněn novou nadějí, že někoho konečně našel, i když pohřbeného zaživa, v něm vzbudila odhodlání. Začal s vervou odhazovat rozbité kusy stranou. Nemusel se příliš snažit, protože po odházení ani ne poloviny cihel z hromady, ostatní samy začaly padat, když se postava začala namáhavě zvedat. Po čtyřech se doplazila na rovné místo a klesla k zemi. Zprudka oddechovala a zdravou rukou se snažila odstranit prach z očí. Reve na muže nevěřícně zíral, ale pak se donutil, aby ho oslovil. „Jak...“ polknul, když se muž začal znovu hýbat. „...vám je?“ vydoloval ze sebe zbytek věty, a když viděl, že se pokouší posadit, přispěchal mu na pomoc. Teprve teď se zdálo, že ho muž zaregistroval. Když se na něj podíval, Revemu přejel mráz po zádech. Bělma bez duhovek na něj prázdně hleděla. Prolétlo jím jedno jediné slovo: „nakažený“. Pohled mu automaticky sjel k mužově ruce. Nebyla odříznutá...

„Pojď sem, chlapče,“ pobídl ho muž a probral ho ze samoděsících představ. Přinutil se na něj podívat. V ruce držel pásek od riflí.

„Zaškrt tu ránu pod ramenem a pak potřebuju abys ten pahýl odsekl,“ řekl s naprostým klidem a Revemu se okamžitě udělalo nevolno.

„Vy chcete,... abych vám usekl ruku?“ zeptal se tónem, jako by mluvil s duševně nemocným. Muž se jen ušklíbl.

„Přesněji řečeno zbytek paže, ano useknout, hned,“ řekl rozkazovačně. Reve se neklidně ošil. „To neudělám,“ hlesl a chystal se vstát. Muž k němu zvedl bílé oči.

„To pak ale umřeš a já později taky, až mě najde parťák. Dělej!“ křikl až se Reve přikrčil.

„Vždyť nás najdou!“ nervózně se ohlédl do tmy, jako by v ní snad mohl něco vidět.

„Drahoušku, propadl se snad celý park, to že si tady znamená, že tu jsou možná další takový blbci jako ty. A ti budou mermomocí hledat cestu pryč. A pro Eavy je zábavnější pohyblivý cíl. A už kurva dělej,“ zahřměl, když se Reve stále k ničemu neměl. Než se rozhoupal, potřeboval k tomu ještě několik slušných oslazených nadávek. Nejistě převzal pásek a nemotorně ho obtočil kolem ruky.

„Až sem to dej,“ posvítil na to muž Reveho poblikávající baterkou. Reve ani nezaregistroval, kdy mu ji vzal, ten chlap musí bejt zatraceně dobrej, napadlo ho.

„Víc to utáhni, pořádně hmm. Neboj se, tý paži už to neublíží,“ pronesl cynicky a pak chlapci podal velký sklapovací vojenský nůž. ,,Větší nemám, tak to asi nepůjde najednou,“ prohlásil, jako by se jednalo o kus masa, který se v kuchyni chystají naporcovat na plátky. Revemu se znovu udělalo mdlo. Byl rád, že konečně někoho našel, ten muž mu byl ale krajně nesympatický, nejen pro ty nadávky, co z něj padaly. Ale na druhou stranu, každý v takové situaci udělá a řekne leccos... Jakmile se dotkl ostřím kůže a to projelo skrz, zvedl se mu žaludek. K tomu muž přidušeně řval a škubal sebou. V záchvatu bolesti, mrsknul baterkou někam za sebe, popadl Reveho zápěstí a začal ho stlačovat dolů. Ani jeden na to neviděl, ale po nechutném žuchnutí paže bylo jasné, že je to za nimi. V Reveho už prázdném žaludku to několikrát při dávení zaškubalo. Opřel se o něco tvrdého, co měl za zády a z hluboka oddechoval. Nebyl sám, jen od muže ještě navíc přicházelo bolestné syčení.

„Tak... teď je infekce... pryč?“ zeptal se Reve opatrně, aby se nějak rozptýlil od myšlenky, že před ním někde ve tmě leží kus ruky. „Naprosto, do krve a vnitřních orgánů se dostává až když povrchně zasáhne mozek,“ přecházel do mumlání. Reve si vzpomněl na ty oči. Nejspíš to doopravdy bylo na poslední chvíli. Najednou byl vžitý do té situace a veškeré vulgarismy muži hned odpustil. Otřásl se. Kousnutí od Eavy se obvykle rovná přeměně nebo smrti. Nedokázal si představit jak by v té situaci reagoval on, absolutně ne. Podíval se do tmy, odkud zněly ztrápené zvuky. Najednou se muž zasmál, snad aby ulehčil situaci.

„Tak jo, konec pauzy,“ ozvalo se zvesela, jako by to byl rázem úplně jiný člověk. Revemu zůstala ústa dokořán. Vždyť mu, ani ne před pěti minutami, odřezal část těla. Zamžikal, když do tmy zablikalo ostré bílé světlo.

„Tyhle jejich nerozbytný hračičky,“ brouknul si spokojeně a pak Revemu hodil stejnou tmavou věcičku a posvítil mu na ni. „Vem si to, na straně je taková posuvná destička a jistič. Pod-“ v temném prostoru se objevil druhý pruh světla.

„Šikovný,“ kývl muž a začal světlem prozkoumávat prostor kolem sebe. „Jak se jmenuješ, chlapče?“ rozešel se a dál pohledem probádával prostor, jako by něco hledal.

„Reve...“ zaváhal. „Reve Rhaakhel,“ neklidně se ošil, když se mu proud druhého světla zabodl do hrudi.

„Ty jsi Rhaakhel? Páni,“ hvízdl překvapeně a snad i trochu obdivně. „Měl jsem za to, že rod skončil u Teretha Rhaakhela. Ty vole kluku, to byl tak... charizmatickej člověk. Nekecám, ten měl spojitost s pekelnýma služebníka vepsanou ve tváři. Byl nebezpečnej a sexy, ale zaplejtat se s Rhaakhelem bych si nezkusil,...“ podíval se na něj a spiklenecky mrknul. Oči už měl naštěstí normální.

„Neboj, jen žertuji. Pomalu ti to jméno ani nevěřím, jak jsi tak roztomile přecitlivělý,“ došel k němu a pocuchal mu vlasy. Reve měl chuť ho okřiknout, ale rychle si uvědomil, že tohle jeho momentální stylový účes z pádu neovlivní vlastně žádným způsobem. Jen si povzdechl.

„A vy?“ zeptal se. Muž se zatvářil nechápavě, ale zmatek hned vystřídalo pochopení.

„Ravi Zahavi,“ představil se krátce a znovu začal po něčem pátrat baterkou.

„Co... hledáte?“ Reve ho chvíli sledoval, než se odvážil zeptat.

„Víš, jak jsem předtím mluvil o svým parťákovi? Musel dopadnout taky někde tady,“ odpověděl a rozešel se o kus dál. Reve se neklidně zavrtěl, když si uvědomil, že Ravi je nějak moc daleko od něj, ale dokázal nohy přinutit, aby zůstaly na místě.

„Možná si myslel, že jsi mrtvý a odešel odtud sám...“ řekl dost tiše, ale bílé světlo mu znovu prostřelilo hruď.

„Možná máš pravdu,... Sagia je tank, cihly jako tyhle ho rozhodně nezabijou,“ řekl přesvědčeně, stejně ale ještě jednou prošel celý prostor. Ukázalo se, že se propadli do jakési místnosti, která měla několik bočních východu. Vzhlédl a stěny, které se klenuly kolem propadliny mu připadaly najednou ještě vyšší. Jak se po tomhle dostanou nahoru? Jít dál propadlinami mu připadala jako pitomost, ale Ravi vypadal najednou tak natěšeně, že by bylo zbytečné plýtvat dech na nějaké přemlouvání. A bylo nadevše jasné, že bez něj tu prostě nepřežije. Křečovitě sevřel baterku a rozeběhl se za ním ve strachu, že by ho tu mohl nechat. Nepřipouštěl si ani tu představu, že by to tak dopadlo. Ravi se jeho odhodlanému výrazu zasmál, znovu mu pocuchal vlasy a nechal ho ať ho následuje dále do tmy. „Kolik ti je, sluníčko?“ otázal se Ravi během cesty jakýmsi kruhovitým tunelem. Reve diskrétně přeslechl další z nových oslovení jeho osoby.

„Šestnáct,“ odvětil věcně. Ravi mluvil snad celou cestu, co do toho tunelu vešli a Reveho první dojem se značně změnil. Jestli to předtím vůbec nějaký dojem byl, vždyť po něm chtěl, aby... otřásl se a vyhnal ten příšerný zážitek pryč z myšlenek. Jeho společník si vepředu pobrukoval nějakou podivnou melodii a celkově působil jako někdo, kdo nejde neznámým uzavřeným prostorem plným Eav, ale spíš jako někdo, kdo dal právě birdie a vykračuje si na další jamku na golfovém utkání místního golfového klubu důchodců.

„Šestnáct? A víš, chlebíčku, že v noci se nemá chodit ven, hm? Ale neboj, nikdo se to nedozví, protože jsi užitečný,“ mrknul na chlapce. Reve rozpačitě mlčel. Chtěl něco odseknout za ten chlebíček, protože to už mu připadalo doopravdy nemožné, ale pochvala ho potěšila. Věděl, že je břídil a slyšet pochvaly od takového chlapa mu v hrudi rozlilo vlnu radosti. Začal se přihlouple usmívat, ale naneštěstí ho při tom Ravi přistihl. „To se ti oslovení chlebíček tak líbilo?“ řekl schválně významným hlasem a spokojeně se zašklebil. „Přidám ho na seznam k těm ostatním,... prdelko.“