„Vole, to muselo bejt úžasné!“ křičel přes celou třídu Len, zatímco krčil svůj o něco větší nos. Seděl před Heinrichem a rozhazoval ruce do stran, nadšení ho přimělo poskakovat na židli. „Kdy tam zas jedeš, že bych se k vám přisral?“

„Nemám tušení, ale až pojedem, budeš si to muset odpracovat.“

„Cože? Děláš si ze mě prdel? Proč bych jako měl?“

„Protože to tak funguje…?“

Len se zasmál. „Možná někde na nějaké základce ano, ale tady je to jinej level, Henry.“

Oslovený sklopil oči. Byl na střední třetím dnem a podařilo se mu prorazit jenom mezi spolužáky. U starších studentů to bylo těžší. Mezi druháky si pár „přátel“ našel, ale třeťák… to bylo snad nemožné. Anebo na to jdu špatně.

„Hele… co si myslíš o Dominikovi?“ změnil Heinrich radši téma.

„O kterém?“

„O Garverovi.“

„Myslíš místního teplouška? Jo, to je kus debila. Naprostej šprt a všechno okolo toho. Dospělí mi uvěří jakoukoliv historku, kterou si vycucá z prstu. Kdyby se blbečkovi něco stalo…“

Čerstvý středoškolák v tom vycítil příležitost. Proto se jí i chytil: „Taky si to myslím. Mohli bychom mu něco udělat, ne?“

Len se znovu zasmál. Jenže tentokrát to znělo trochu jinak. „Ani se nesnaž, prcku. Spoustu lidí se mu pokusilo ublížit, teď mu zobou z dlaně. A všechno jenom pro jeho zasraný vliv. Vždyť ani pořádný talent nemá! Beztak v tom jsou peníze rodičů nebo nějaká podobná kravina.“

„Ale… nějakou slabinu mít musí, ne?“

„On ji měl, než se k ní veřejně přiznal.“

„Co to je?“

„Že je fakt buzerant.“

Heinrich zavrčel. Zvedl se. Len ho následoval pohledem. „Už půjdu.“

„Hele, není to moje vina, že se dokáže ze všeho vyvléct. A být tebou, tak se s ním ani nedávám do řeči. Dokáže proti tobě obrátit cokoliv, co vypustíš z huby.“

„Vlastní zkušenosti?“ Chlapec to myslel ze srandy, dokud nezahlédl zvláštní odlesk v očích staršího. Namísto dalších poznámek radši vyšel ze třídy.

Procházel opuštěnou chodbou, většina studentů už čekala ve svých třídách na zvonek, když uslyšel hluk. V jednom z ateliérů, kde zrovna neprobíhala výuka, někdo tlumeně vzlykal. Heinrich se rozhodoval jen setinu sekundy, než přistoupil ke dveřím a pootevřel je. To, co tam zahlédl, mu naprosto změnilo pohled na tichého brigádníka v jejich obchodě.

Dominik s dalšími dvěma kamarády stáli nad dívkou, která se před nimi krčila. Na tom by nebylo nic moc znepokojivého, kdyby hochovi nelíbala boty. Plnými rty se dotýkala černé kůže, po tvářích jí stékaly slzy. Chlapec se tomu chechtal. Heinrich se divil, že se ještě neudusil.

„Chutná?“ zeptal se Dominik, zatímco holku chytl za vlasy. Odtrhl ji od sebe. Dopadla na hranu lavice. „Seš jenom špína. Nic. Proč prostě nechcípneš? Stejně tě nikdo nechce. Nikdo tě nemá rád.“

Kopl ji do břicha. Z dívčiných úst vyšel vzlyk, kterému následoval klučičí smích. „Seš odporná. Škaredá. Příliš tlustá. Zůstaneš navždy sama jako stará panna, protože každý před tou tvou nechutnou držkou zdrhne.“

Heinrich si před ústa přiložil dlaň. Zabránil tak překvapenému vyjeknutí. Couval pryč od dveří. Narazil do zdi. Tohle nemůže být pravda.

„Dneska večer přijdi do ateliéru. Budeme na tebe všichni čekat, je ti to jasné? Jestli se tam do devíti neobjevíš, víš, co bude následovat.“

Ozvaly se kroky.

Heinrich se vzchopil a na poslední chvíli se schoval do třídy naproti. Sedl si na zem, přičemž napjatě naslouchal rozhovoru třech agresorů: „Kdy začneme s přivítací párty?“

„Ideálně co nejdříve.“

„Budeme vítat všechny?“

„Ne, jen některé, zbytek si necháme na později. A jednomu se budem věnovat více.“

„No páni… Že by sis konečně našel hračku?“

„Hračku?“ Dominik se uchechtl. „Neříkej tomu klukovi tak. Spíše je to fracek, kterému se ještě nic nestalo. Uvidíš, do konce týdne se bude přede mnou plazit. A za čtrnáct dní bude můj.“

„Není to nějak dlouhá doba? Obyčejně to trvá jenom tři čtyři dny.“

„Kdo taky říkal, že to bude jednoduché? A vůbec – není oběť. Nechci ho zničit, jenom si ho trošku přivlastnit.“

„Počkat… Ty mluvíš o tom rozmazleném blbečkovi z papíráku?“

Henrich se zarazil. Srdce mu přestalo bít. Dech se zadrhl. Následující vteřiny převrátily jeho svět o sto osmdesát stupňů, přiměly ho brečet, přiměly ho vyřvat si hlasivky, přiměly ho se bát. „O kom jiném? Heinrich je maminčin miláček, potřebuje dostat na zem. Kdo jiný jak já mu může pomoct?“

–––––

Student třetího ročníku umělecké školy odemkl dveře svého bytu. Už třetím měsícem bydlel sám, ukecat rodiče mu nedělalo žádný problém. Prostě se chtěl osamostatnit, na tom nebylo nic špatného. Nemohli přece tušit, co se mu po večerech honilo hlavou. A už vůbec nemohli vědět, jak jeho domov vypadal.

Prošel potemnělou chodbou až do kuchyně. Bílá linka se leskla čistotou, lednička s myčkou na tom byly obdobně. Nikde se neválelo špinavé nádobí nebo oblečení, panoval zde naprostý pořádek. To se o jeho životě říct nedalo.

Dominik dopadl na černou židli u bílého stolu, ze školní tašky vytáhl sešity. Mezi nimi byla i obálka. Uchopil ji do dlouhých prstů a vytáhl z ní několik fotek. Každou z nich obdařil úsměvem. Ten se postupem času měnil. „Proč… proč vypadáš… proč jen musíš být jako ona…“ Jeho hlas byl tichý, plný potlačované bolesti. Démoni ho znovu pokoušeli, brali mu půdu pod nohami.

A on je nechal.

Hlavu položil na desku stolu, nehty zaryl do odhalené kůže na ruce. Přitiskl víčka k sobě. Místností se proháněl vítr, který sebou přinášel vůni mycích prostředků.

Dominik kdysi byl porcelánovou panenkou, ale tu někdo rozbil. Teď z něho zbylo jediné – střepy.