Už je to rok, co chodím do školy Tsubasa Ryuu ve volném překladu to znamená dračí křídlo. Tsubasa není obyčejná škola…no tedy né pro obyčejné lidi. Tohle místo bylo vybudováno jako útočiště pro syny a dcery těch “špatných“ lidí…Řekněme, že děti mafijánů, vrahů, zlodějů, dealeru a všech možných stoupenců temné strany chodí právě sem. Pro normální lidi je tahle škola jako každá jiná ale pro nás je to místo, kde si volíme svou stranu ať už zářící cestu Jang, která s podsvětím nemá nic společného, nebo tmavou cestu Jin, která je klíčem k podsvětí. V každém člověku je kousek zla i dobra jen já si nejsem tak úplně jistý, zda ve mně nějaké to dobro je…

Škola má tři pravidla 1) Každý patří do sekce (něco jako obor ve škole)

         2) To co mi patří, je moje!

         3) Oko za oko, zub za zub

Za porušení jakéhokoliv pravidla čeká každého trest horší, něž smrt.

Co se týče sekcí tak ty jsou rozdělené na původy, zad je váš otec či matka silná karta podsvětí nebo jste dítě obyčejného zlodějíčka. První sekce se jmenuje Golden- Tady chodí většinou zazobaní, rozmazlení spratci mafijánů od Yakuzi až po ruskou delegaci.

Druhá sekce Soldiers “vojáci“- Sem chodí převážně týpci, co to nemají v hlavě v pořádku, tím nemyslím, že by měli nízké IQ  (teda né všichni) ale jejich povaha… jak to jen říct… No prostě jsou schopni vás umlátit jen za to, že jste je předběhli ve frontě.

Třetí Scarecrow “strašáci“- Tihle lidé mají zvláštní nadání v pohrávání s vaší myslí. Dokážou vás tak zmanipulovat, že si myslíte, jak jste na Matějský a přitom si podřezáváte žíly příborovým nožem.

Čtvrtá Number – Zde jsou lidé, jejichž rodiče jsou jen malé rybky (zlodějíčci)

Poslední pátá sekce…má sekce Catadorez “ lovci“- My jsme skupina, která tyhle obory loví ať už na zakázku anebo pro zábavu. Dohromady je nás šest…né , že by nebyli zájemci, ale tahle sekce si své žáky vybírá sama, protože né všichni mají předpoklady lovce.

Jen co jsem vylezl ty podělané schody, jsem se dopotácel rovnou do třídy, kde na mě čekalo nemilé přivítání v podobě Tora. Neměl jsem na něj sebemenší náladu! Bolel mě celý člověk ze včerejší bitky sotva jsem vylezl schody a teď se mám dívat ještě na ten jeho ksicht?! Ne děkuji pěkně! „Ale copak, copak náš Akira měl včera divokou noc?“ Kluk se zrzavou hlavou se na mě zazubil a laškovně na mě mrkl. „Sklapni Toro“ sykl jsem na něj a cestou jsem mu podkopl židli, na které se houpal. No krásně mu zmizel ten slizký úsměv z tváře, když se hlavou jebl do stěny, když se snažil zmírnit pád. Od bolesti jsem se sesunul na  židli čekajíc na začátek hodiny. Toro s klukama něco řešili o lavici dál, vůbec mě nezajímalo, co nebo koho řeší, ale jakmile Toro vytáhl z poza batohu basketbalový míč a začal s ním nepřetržitě driblovat, jsem dostal sto chutí se zvednout chytit ho za ty jeho ryšavé vlasy a mlátit jeho hlavou do lavice předstírajíc, že hraju basket. V tu chvíli vtrhla do třídy naše první důstojnice Nana. „Zdarec žebráci!“ Pozdravila nás asi 160 cm vysoká žena s dlouhými světlými vlasy. Její styl vítání není nic neobvyklého v naší sekci si nehrajeme na žádné slečinky, mluvíme, jak chceme a chováme se, jak chceme. Jedno z kouzel naší sekce, i když je pravda, že za to nesme určitou zodpovědnost. „Donesla se ke mně jistá informace“ Špitla Nana opírající se rukama o katedru. Všichni ztichli až na Tora, který nepřestával driblovat. „Toro jestli se okamžitě nezklidníš tak ti garantuju, že budu to poslední, co si kdy viděl!“  Chlapec se zarazil a neochotně položil balon na zem. Důstojnice se na něj přísně podívala a svraštila čelo pak se znovu usmála. „Tak když už tu nikdo nedribluje balonem o zem jako nějaký trotl (znovu pohledem sjela Tora, který se jejímu naštvanému grimasu snažil jakkoliv vyhnout) bych vám chtěla oznámit, že přijede jeden z nejlepších lovců…Thomas Rivena. Nechápavě jsem na ní zamrkal ‚Kdo je sakra Thomas Rivena? ‘ prolétlo mi hlavou. „Možná jste o něm už slyšeli“ dodala Nana. „Já jo!“ Křikl Mino z prostřední lavice. „Ten masakr co se stal před třemi lety ve Stockholmu, byla jeho práce, patnáct mrtvých.“ Mino to řekl tak tiše, až mi z toho naskočila husí kůže. „Brzy za vámi zase přijdu a tentokrát i s Thomasem.“ Po těchto slovech Nana odešla a nám začínala každodenní rutina, dnes to jsou jen teoretické předměty, ale zítra to bude už těžší, má být i výcvik. Den mi utíkal rychle, domů jsem se dostal asi kolem čtvrté, moje černá motorka mi šetřila spoustu času i energie a dnes jsem byl za tu ušetřenou energii obzvlášť vděčný. Jen co jsem dolezl domů pleštil jsem sebou na gauč a během dvou minut jsem spinkal jako nemluvňátko.

*Druhý den*

Ráno jsem zaspal, usl jsem dřív, než jsem si stihl nastavit budík. Tudíž moje chystání vypadalo asi jako dostihový závod. Rychle se umýt, nasnídat (bez jídla ani ránu!) sbalit si věci, převléct se do čistého a vyrazit. S oblíkáním jsem nikdy neměl žádný problém, prostě jsem vzal to, co mi přišlo pod ruku. Světle modré rifle s dírami na kolenou, bílé tričko, červenočernou košili a na to černou bundu. Při odchodu jsem přešel k zrcadlu a málem jsem se rozbrečel smíchy. Hnědé krátké vlasy mi trčely na každou stranu...no vypadal jsem jako bych dostal ránu elektrickým proudem, párkrát jsem si je prohrábl a vlasy se začaly dávat do pravidelného účesu, netrvalo dlouho a už jsem to byl zase já! Sebral jsem batoh a naposled jsem si prohrábl ofinu, která vytvořila pomyslnou vlnu. Nasadil jsem helmu od motorky a vyběhl z bytu ven.

 Už, když jsem zatáčel k poslední odbočce do školy, mi vjelo do cesty stříbrné auto. ‚Co je sakra? to si ze mě děláš kozy , ne? ‘ To já jsem ta kdo by měl mít přednost! Nasraně jsem zabrzdil a čekal jsem až ten blbec vjede do areálu školy. Tak nejen, že mi ten vůl vjel do cesty, ale teď kvůli “tomu“ ještě přijdu o drahocenný čas! Auto mělo černé kouřové skla, takže jsem nemohl vidět, jestli ho řídí ženská nebo nějakej chlap, ale i tak to byl debil.! Co mě málem srazil. Jakmile auto zajelo do areálu školy, vyjel jsem hned za ním. Neměl jsem čas tak jsem sjel na trávu snažíc se ho předjet. Tak nějak se mi to podařilo a já dojel na parkoviště přesně 8:17, což není tak moc velké zpoždění, jak jsem si původně myslel. Slezl jsem z motorky a rychle jí přesunul k nejméně zaplněnému místu. Stříbrné auto zaparkovalo kousek opodál. Napadlo mě, že je to třeba nějaký student či studentka co taky zaspala, ale k mému překvapení z auta vylezl dospělý muž asi ve věku 27 až 30 let. Na sobě měl tmavý smoking s bílou košilí, tmavé kalhoty a černé boty. Radši jsem zamířil rovnou, ke vchodovým dveřím školy, ale tom rozčílení jsem si neuvědomil, že mám na hlavě ještě pořád motokrosovou přilbu. "Hej hochu! Dávej příště bacha na té motorce, mohl by tě někdo srazit!" V tu chvíli jsem měl pocit, že se moje srdce zastavilo. Tak mužný hlas, úplně jako by na mě promluvil samotný Zeus. ‚Tak to moment on mi teď řekl hochu? To jako vážně? Vypadám snad jako nějakej buran z venkova?‘ No tak to je teda bomba! Zastavil jsem se přesně na posledním schodu kousek od hlavních dveří a sundal si přilbu. Vlasy jsem si nevrle prohrábl a prudce jsem se otočil za tím volem, co mě málem sejmul. „Hele nejsem, žádnej hoch! A navíc to Vy jste mi vjel jako první do cesty!" Rázně jsem zareagoval na jeho nesmyslnou poznámku. Ale vzhled onoho muže mě tak trochu odrovnal. O pár schodů níž stál muž, který mohl být tak o dvě hlavy vyšší než já. Měl krátké tmavé vlasy, těžko říct jakou měly barvu jeho oči, ale dal bych krk, že mají barvu moře. Výrazné rysy v obličeji od lícních kostí až po ostré rysy brady. Díky jemnému strništi mu vynikaly i jeho plné, rudé rty. V duchu jsem se za svůj rázný argument musel pochválit, protože jsem si nebyl tak úplně jistý s kým jsem se to dal vlastě do křížku. Muž ve smokingu na mě udiveně hleděl. I když nevypadal nějak uraženě, jeho výraz byl vážný. Najednou pootočil hlavou a mě se nabídl pohled na jeho odhalený krk na němž se napínaly  krční svaly  mezi , kterými vystupovala i klíční kost. „Za toho hocha se teda omlouvám, ale jak jsem už řekl, příště si dávej pozor, nebo by tě mohl někdo srazit.“ A znovu se na mě podíval, ale tentokrát mu na rtech hrál pobavený úsměv. Řekl to tak sarkasticky, že bych mu za to nejraději nafackoval. Při mé smůle nevypadal zrovna jako někdo kdo, kdo si chodí do posilovny pokecat. Úplý smoking mu zdůrazňoval vypracovaná ramena a široký hrudník. Tohle ale nic nemění! Tenhle chlap mě málem srazil a plus mě nazval hoch a ještě ke všemu je tak neskutečně arogantní…sakra tady někdo ví, jak mě má po ránu nasrat! Možná, že svým vzhledem dokážeš zmanipulovat každou ženskou a možná i chlapa ale u mě se ti to nepovede! „Asi by, jste se měl naučit značky, protože podle nich mají vozidla, co přijíždějí z leva přednost, nebo by vám možná stačilo naučit se rozeznávat pravou ruku od levé.“ S těmito slovy jsem si dal přilbu pod ruku a prohrábl si vlasy. Najednou mi docvaklo, že mám zpoždění „Sakra jdu pozdě!“ otočil jsem se na patě a vběhl do dveří.