Ten den měl být výjimečný. Měl být dokonalý. Konečně jsem dosáhl patnácti let a měl jsem dostat šanci spatřit ho. Spatřit toho nejvyššího. Každý anděl ho mohl za celý svůj život vidět jenom jednou. Pouze vyvolení měli to štěstí s ním trávit čas. Ale teď už vím, že s ním čas netrávili. Byli to obyčejní sluhové. Nebeský sluhové jako jsem kdysi býval já. Někdy si říkám, že kdybych ho tehdy viděl, nepotkal bych jeho. Nikdy bych nepoznal, kým jsem doopravdy předtím byl. Nikdy bych se nenaučil, že pravda je horší než lež. A nikdy bych se nezamiloval do toho, koho mám zavraždit.

„Vstávej Acieli,“ řekla něžným hlasem krásná dívka. Dívka s bílou pletí jako čerstvě padající sníh. „Musíš se připravit, dneska se setkáš s Mariem, který tě představí Bohu,“ pošeptala mu do ucha. Aciel vyskočil z postele jako kdyby ho vzbudila rána z děla. Podíval se velkýma vykulenýma očima na krásnou dívku. Jeho oči byly tmavě modré, jako čisťounký oceán po bouři. Jeho rozcuchané kudrnaté vlasy mu sahaly až po ramena a padaly do očí. Měli světlounkou medovou barvu. Dívka se začervenala. „Nikdy bych si nepomyslela, že můj bratříček bude takhle krásný,“ řekla s úsměvem. Usmál se na ní a pomalu začal lézt z postele.

Měli společnou postel, společný dům, společné oblečení. Jenom jejich krev nebyla společná. Vlastně, žádný anděl neměl stejnou krev jako jiný anděl. Nesdíleli žádná pokrevní pouta. Byli stvoření pouze pro své poslání a každý měl jiné. Ať už se jednalo o vládnutí přírodě, pomáhání lidem, nebe dělání společnosti Bohu. Každý měl jiné. Když anděl dovršil patnácti let, šel za Mariem, který mu měl přidělit jeho osudové poslání. A pokud se narodil anděl s očima jinýma než ryze zlatýma, musel jít za samotným Bohem. Například modré oči totiž znamenaly úkol, jediný úkol, který musí anděl splnit. Úkol, který mu přinese naplnění života i smrt. Smrt, která potká každého anděla, který dovršil svých cílů. Který dokončil svůj životní úkol.

Aciel vstal, na sobě měl pouze šedivě bílou košili, dlouhou až ke kotníkům, kterou nosil každý z nebeských občanů. Andělé byli stvořeni Bohem, ne láskou. Jejich vzájemné vztahy, které si do patnácti let vytvořily, musely nutně skončit.

Po dobré snídani už stál Aciel u dveří, připravený na cestu. Otočil se na dívku, která stála za ním a usmál se. Krásný obličej dívky byl najednou ponořený v rudé barvě plné slz. Nebyla krásná. Byla nešťastná. Už ho neuvidí. Stoupnul si na špičky a políbil jí čelo. Otočil se a zavřel za sebou dveře. Když se zavřely, po tvářích mu tekly slzy. Miloval ji. Miloval, ale nesměl. Byla pro něho rodinou, kterou nesměl milovat, protože se už nevrátí. Jde si pro úkol, pro ten, který mu znemožní se vrátit.

Cestou za Mariem přemýšlel, jaký úkol dostane. Nikdo nikdy přesně nevěděl, jaký úkol andělé s modrýma očima dostali. Nikdo je totiž už neviděl, tak jak by to mohli vědět. Po pár minutách cesty stál Aciel před velkými dřevěnými dveřmi. Nemusel ani zabouchat a dveře se už sami otevřely s vysmátým Mariem. „Tak rád tě vidím,“ zajásal Mario. Popadl chlapce za rameno a vedl ho prosklenou a studenou místností do veliké haly. Uprostřed stálo umyvadlo. Teda vypadalo to jako umyvadlo. Jenom vyšší, zlatější a s vodou uvnitř. Mario zavedl Aciela až k tomu umyvadlu. Mario stál za ním, asi o dvě hlavy vyšší než Aciel. Nebylo to tím, že by byl nějak obrovský. To Aciel. Byl až příliš malý. Na patnáctiletého chlapce vypadal sice vyspěleji, ale byl tak malinký. V Mariovi se pomalu sbíhal pocit, který chtěl toho chlapce obejmout. Byl to vzrušující a lákavý pocit. Ale na to nebyl teď čas. Chtěl vzít Mariovo ruku a pokapat ji vodou, ale najednou… Uslyšel ránu! Byla to obří rána a na to se rozezněly zvony.

Mario se zamračil a řekl: „Zůstaň tu a ani se nehni!“ Celý rozhněvaný odešel.

Aciel tam stál a smutně se podíval do umyvadla. Viděl svůj odraz.

Byl to krásný odraz. Aciel si to nemyslel, ale všichni věděli, že je jedním z nejkrásnějších andělů s modrýma očima. Voda ho lákala. Natáhl ruku a chtěl ji tam ponořit, ale někdo ho za ni chytil. „Ne!“ křikl na něj nějaký skřet. Na to, že to byl skřet, byl až příliš vysoký. Za to krásný moc nebyl. Jeho ústa se rozevřela do škubavého úsměvu a ukázala zkažené a křivé zuby. „Pust mě!“ řekl se staženým hlasem Aciel. Skřet se na něho podíval a pořád se ušklíbal. Hodil do vody nějaký červený kámen a ruku Aciela, kterou držel, ponořil do vody. Aciel se lekl. Voda nebyla průhledná, jako předtím, ale celá zčernala. Pomalu Aciela stahovala, až se nakonec Aciel ocitnul na místě, které se vůbec nepodobalo hale.

Slyšel hlasy. Strašlivé hlasy. Ty hlasy křičely. Chtěl si zacpat uši, ale nedokázal pohnout rukama. Začaly mu téct slzy. Slzy, které nebyly z neštěstí, ale ze strachu. Chtěl konec. Nechtěl už víc. Chtěl jít domu. V temnotě se kolem něho zvedl vír vzduchu a odehnal příšerné hlasy pryč. Najednou bylo ticho. Aciel se koukal před sebe a před ním stála žena. Nahá žena s dlouhýma černými vlasy. Smála se. „Ty jsi Bůh?“ zeptal se Aciel.

„Půjdeš do podsvětí. Andělé nedostávají takové úkoly, ale tenhle je nutný... Tam dole je muž, muž, který mě zradil a radši padl, než aby mne uctíval. Nechám tě zbavit tvé hodnosti anděla a tvého životního úkolu, když pro mě něco uděláš.“ pravila žena. „Až budeš tam dole, zabiješ jednoho muže,“ řekla s burácejícím hlasem. „Muže, který má na zádech vytetovanou nenávist. Běž a najdi ho. Za odměnu ti dávám život, “ dořekla žena. Chtěl se jí zeptat. Chtěl vědět, jestli je ona Bůh, ale to už nestihl. Jeho oči ztěžkly a slyšel už jenom drásající smích.

Když se probudil, bylo mu horko. Ležel na zemi posetou trávou. Seschlou trávou. Opřel se o ruce a chtěl se zvednou, ale zradily ho. Spadl opět na zem. Ležel. Ležel a únavou se mu zavíraly oči.

Po nějaké době, najednou jako by z dálky, slyšel koně. Tedy myslel si, že to jsou koně. V dálce se začaly rýsovat hlavy pekelných psů, které viděl jenom v knížkách. Později viděl i jejich těla a za nimi obrovský vůz. Vůz tažený pekelnými psy. Najednou mu došlo, že bude nejspíš v jejich cestě. Vylekal se. Začal křičet. Nikdy se takhle neslyšel, až se tomu divil. Křičel tak hlasitě, že se pekelní psi zastavili a začali sebou škubat. To škubání způsobilo klepání vozu. Někdo ve voze zakřičel. Nebyl to křik, podobný těm, co slyšel. Byl to pronikavý hluboký mužský hlas, který říkal, aby se psi nehýbali. Ten člověk vyšel z vozu. Aciel se bál, jestli to je vůbec člověk. Už čekal nějakou obří kočku, když už viděl psy, ale kočka to nebyla. Najednou nad ním stál vysoký muž. Muž s černýma očima jako jeho samotná duše. Měl dlouhé černé vlasy, které jako by částečně hořeli barvou ohně. Možná si Aciel ten oheň zrovna představoval, ale takovou barvu viděl poprvé.

Ten muž měl dlouhé černé kalhoty a volně na něm plandala černá košile, která ukazovala více než skrývala. Jeho obličej byl nádherný. Aciel nikdy neviděl nikoho krásnějšího. Spíše nic krásnějšího. Byl jím očarován. Muž se k němu sklonil. Jeho rty se otevřely do svůdného úsměvu a ukázaly bílé špičáky, které se těšily, až se zakousnou do čerstvého masa. Pomalu se k němu blížil. Z úst toho muže začaly téct sliny a najednou nevypadal jako člověk, ale jako hladové zvíře. Když už byl kousek od něho, Aciel ucítil jeho vůni. Chtěl se jí dotknout. Vzrušila ho. Chtěl jí víc. Ale tu si najednou všiml, že muž měl ve vlasech rohy. Malé rohy, které byly červené jako zkažená krev. Aciel dostal strach. Už nebyl mimo. Najednou se mu vrátily všechny smyly. Chtěl kopat, křičet, nějak bojovat. Ale… Zmohl se jenom na slzy. Začal brečet. Jeho obličej byl špinavý od prachu a plný slz. Jeho obličej vypadal jako malého dítěte, kterého vezmete od jeho maminky. Vypadal směšně. Jediné, co na něm vypadalo čistě byly jeho modré oči. A ty modré a uslzené oči zaujaly Agramona. Muže, který se ho ještě před chvílí snažil sežrat.

Zastavil se. Zavřel ústa a usmál se, nebyl to ale zlověstný nebo zamilovaný úsměv. Byl to úsměv moci a vítězství. Stejně jako jeho černé oči, které byly plné vzrušení a chtíče. Vzal chlapce rychle do náručí a narovnal se. Acielovo vlasy vlály ve větru a jeho oči se upíraly na tajemného muže. Byl to ale vůbec člověk? Měl obličej anděla. Možná to byl anděl? Ne, andělé nemají rohy, ani nenosí černou barvu. Aciel se nezmohl na jediné slovo. Muž ho položil do vozu a rukou mu přejel po obličeji, díky čemuž Aciel hned usnul.

Když otevřel oči, ležel na vystlané posteli v malé místnosti. Místnost byla útulná, připomínala mu bunkr, který jako malý kluk stavěl se svojí sestrou. Kolem postele byly tři malé krby, v kterých plál oheň. Neviděl moc dobře, protože místnost byla trošku zakouřená a nějaká neznámá vůně mu mátla mysl. Chtěl se zvednout, ale nedokázal to. Jako by jeho tělo ovládala ta lákavá vůně. Zavřel oči a vdechnul ji více. „To ti tak voním?“ zeptal se muž. Aciel se lekl a chtěl se zvednout, ale nakonec se mu podařilo zvednout jenom hlavu. „Kdo jsi?“ chtěl říct Aciel, ale jen co otevřel ústa, muž k němu přiskočil a nalil mu do úst sladký nápoj. „Mé jméno je Agramon,“ řekl svůdně. Naklonil se k Acielovi a zasunul mu jazyk hluboko do úst. Prozkoumával jeho rty a nepřestával se smát. Acielův obličej se zbarvil do ruda a chtěl se od Agramona odtáhnout, ale Agramon se na něj posadil a rukama sjížděl po jeho košili, až k podbřišku. Jeho ruce, vůně a sladká chuť polibku Aciela úplně očarovala. Nedokázal se tomu vzepřít. Nikdy nic podobného necítil. Po obličeji mu stékaly slzy a vracel Agramonovi polibek. Agramonovo ruce sjely po Acielově stehně a pomalu cestovaly výš. Teď se Aciel lekl. Nervozita projela jeho tělem, ale nechtěl přestat. Chtěl víc. Najednou zapomněl na to, kým je, co je správné, zavřel oči a poddal se hříchu.

 Do místnosti vtrhl muž s kápí na hlavě. Nebylo mu vidět do obličeje, ale Agramona moc nepotěšil. A popravdě, v tu chvíli ani Aciela. Acielova košile byla zvednutá až do poloviny těla a odhalovala vše, co by měla zakrývat. Muž přišel k Agramonovi, byl asi o dvě hlavy menší, a něco mu začal šeptat do ucha. Agramon se zamračil. „To si ze mě dělají prdel,“ zaburácel. Otočil se na Aciela, potom na muže s kápí. „Nevidíš, že tu mám něco rozpracovaného?“ zeptal se muže s kápí. „Pane, tohle není nepřítel, tohle je Vaše…“ říkal Agramonovi, ale Aciel víc rozhovoru neslyšel. Najednou ho přešla chuť na všechno, co před chvílí dělal a začala se mu vracet síla do rukou. Pomalu vstal a sledoval Agramona.

Chtěl položit nějakou otázku, ale nevěděl, na co se zeptat. V tu chvíli ho nic nenapadlo. Začal se rukama podpírat a zvedat se, ale v tom k němu přišel Agramon a řekl tichým hlasem „Ne, zůstaň.“

Agramon Aciela sledoval. Pozoroval ho a mračil se. Věděl, že kdyby ho tu nechal, jistě by ho zabili jiní démoni. Nějakej odpad, který se živi kradením cizích trofejí. Agramon přistoupil k Acielovi a zeptal se ho: „Chceš žít?“

A upřel na něj své hluboké černé oči. Aciel se na něj podíval s vyděšeným výrazem v obličeji. Nevěděl, co má říct a ani, jak se zachovat. Byl jako malé vyplašené děcko. A přesně tak vypadal i pro Agramona. Jako by se v Agramonovi něco sevřelo, nějaký pocit, který o tuhle trofej ještě nechce přijít. Pocit, který si jí chce pořádně užít v nerušeném prostředí. Nechtěl ho tu nechat jiným démonům. Přistoupil k němu a trochu se sehnul. I když se sehnul, tak jeho brada byla pořád nad Acielovou hlavou. Byl pro Agramona tak malinký. Nikdy neviděl, tak malinkou bytost, kromě odporných červích poskoků. Červích poskoků, kteří měli skoro sto centimetrů. Popadl chlapce za rameno, ohnul se a vzal Aciela do náruče. „Poč-“ nestihl doříct Aciel a Agramon s ním a spolu s mužem v kápi vyšel z místnosti.

Jeli v tom stejném voze, ale Aciel tentokrát nespal. Seděl vedle velkého Agramona, který se na něho každou chvíli koukal. Dělal to nenápadně, ale Aciel si toho moc dobře všiml. Vždycky si všímal, jak po něm ostatní koukali. Jinak než jeho sestra a jinak než jeho kamarádi z dětství. Nevěděl, co si má myslet, a tak bez hnutí seděl. Projížděli lesem, který nebyl vůbec seschlý, ani shnilý, jak si ho Aciel představoval. Les byl čisťounký, voňaví, a hlavně všude zpívali ptáci. Teda myslel si, že jsou to ptáci, než nad nimi střemhlav proletěla nějaká příšera s třemi hlavami. Aciel se lekl a přitisknul se více k Agramonovi. Agramon se pobaveně podíval na chlapce. „Snad se nebojíš,“ smál se. „Nebojím!“ řekl se sklopenýma očima Aciel. „Nikdy jsem nic podobného neviděl, byl to hnus!“ řekl si pod vousy. Agramon se podíval na chlapcovo bosé nohy. „Zvedni nohy na sedačku,“ řekl. Aciel se na nic neptal a zvednul nohy. Agramon si sundal černou košili a přikryl mladičkého chlapce. Košile sice byla tenká, ale za to pořádně zahřála. Aby také ne, když patřila samotnému peklu. Agramon se usmál a přitisknul si Aciela víc na tělo. Aciel cítil, jak se jeho tvář rozhořela. Srdce mu bušilo a on si myslel, že nejspíš umírá…