- 1 -

PŘEDTUCHA

 

| Rakouská unie; Spojené království Čechie a Slovenska

| Plzeň; středa-čtvrtek 29.-30. července 2020

 

        Dvě těla ležela na posteli vedle sebe po prožité rozkoši. Hrudě se zdvíhaly při nádeších a pot stékal po pokožce. Jeden z mužů se přetočil na bok, nadzvedl se na lokti a zamyšleně se dotkl hrudníku toho druhého. Prstem vykroužil malé kolečko. Usmál se.

        Hleděli si do očí. Prvnímu v těch jeho hrály veselé jiskry.

        „Miluji tě,“ pronesl něžně.

        Ten druhý se zašklebil, v jeho tváři se zračilo pobavení. „Zajímavé, že to říkáš vždy jen po sexu.“

        První se zasmál. „Jindy mi to nedovolíš,“ nařkl ho, „ale teď jsi vláčný, spokojený. Můžu tě obtěžovat trochou romantiky,“ přiklonil se blíž a políbil ho. Spojil jejich rty nejprve do jemného polibku, který se postupně vstával vroucnějším a dravějším. Jeho partner mu vsunul ruku do vlasů a přitáhl si ho blíž. Sám se trochu nadzvedl.

        „Líbí se mi to,“ zašeptal mu do ucha, „Říkej mi to častěji,“ vyzval ho, „spolu s tím, jak moc mě chceš.“ Svými rty přejel po jeho uchu, čelisti a políbil jej na krk. „Já tě totiž zbožňuji, Danieli.“

        „Klemente,“ vydechl první z mužů. K dalším slovům se nedostal, protože jeho partner ho převrátil pod sebe a rozhodl se pokračovat a svými polibky častovat i zbytek jeho těla.

        První muž mu vycházel vstříc, rukama jej hladil a oddával se všem příjemným pocitům a vjemům.

 

        Pro daný okamžik nezáleželo na ničem víc než jejich propojení.

        Protože kdo ví, co přinese zítřek?

 

-

 

        Svítalo. Klement, oděný jen v trenkách, seděl na terase u stolku a kouřil svou první dnešní cigaretu. V hrnku měl ranní kávu, na talíři omeletu, párek a toast. Čelo se mu krabatilo starostmi. Špatné pocity z nadcházejících dnů se opět objevily.

        „Nad čím přemýšlíš?“ ozval se přátelský hlas. Daniel se objevil na scéně. Přišel ve svém kostkovaném pyžamu, bosý, s jejich kocourem Iásonem v rukách. Zvíře spokojeně vrnělo a Daniel ho láskyplně hladil. Během toho počastoval svého přítele starostlivým pohledem. „Děláš si starosti kvůli tomu případu?“ ptal se.

        Klement zabručel. Típl cigaretu v popelníku. „Mám z toho špatný pocit,“ připustil. „Jeden z našich lidí už je mrtvý a není žádné vodítko, kterého se chytit.“

        Plus ta cesta. Terst. Proč zrovna tam? Zrovna teď se mu vůbec nechtělo odjíždět z Čech. Copak neměl nárok aspoň na pár týdnů klidu?

 

        „Vím, že to vyřešíte,“ ujišťoval ho Daniel s neochvějným optimismem v hlase, „A když ne ty s Miladou, tak Sáva nebo Fred určitě.“

        Klement přikývl. Jako členové vyslaného vyšetřovatelského týmu by to rozlousknout asi měli. Tvořili spolehlivou sestavu. Jeho starosti to ovšem nijak nerozptýlilo.

        „A když se nebudete flákat, budu tě mít i brzy doma,“ Daniel se zazubil. Posadil se do jednoho z dřevěných křesílek. Kocour zaprotestoval kvůli změně pozice, zavrtěl se a nakonec seskočil na zem.

        „Hlavně pro jednou do ničeho nešťourej,“ požádal Dana Klement s určitou naléhavostí v tónu, „nedělej tu žádný blbosti.“

        Daniel se usmál jako ztělesnění nevinnosti. „Já dělám jen svou práci, Kleo,“ usoudil pobaveně, „když se nedostaneš do problémů, nebudu to já muset zahlazovat. Jednoduché.“ Sklonil se a opět hladil kocoura, který se mu pro změnu otíral mezi nohami.

 

        „Víš o tom případu něco neoficiálního?“ zeptal se Klement raději, stále se probírající ve svých úvahách informacemi, které dostal. Daniel totiž přeci jen stál v hierarchii jejich Řádu o něco výš a mohl tak mít přístup k věcem, se kterými i přes jejich zásadnost nemohl být tým z nějakého důvodu řádně obeznámen.

        Daniel ovšem zakroutil hlavou. „Ne, všechno, co se ví, je ve spisu.“

        Klement už se opět mračil. Ten žalostný spis byl tak sdělný, že i od němého mnicha držícího slib tajemství by se jeden dozvěděl víc. Opravdu doufal, že než se do té přiblblé Itálie dostanou, zjistí tamní policie cokoli aspoň trochu užitečného.

 

        „Všichni jsou nadmíru znepokojení, Kleo,“ přiznal Daniel. Jeho předchozí optimismus v hlase se nějak záhadně vytratil, objevovala se vážnost. „Musíš být obezřetný.“

        Klement si odfrkl. Tohle od Dana sedělo. Vážně. Jako by to snad nebyl on, koho se už několikrát pokusili zavraždit.

        „Jasně. Když to přežiju, mohli bychom se konečně vzít, co ty na to?“ navrhl Danovi s úšklebkem a proklál ho významným pohledem. Sliboval si od toho, že aspoň trochu naruší nevykolejitelnost svého přítele.

        Ten ovšem pouze nadzvedl obočí. „Představoval jsem si trochu romantičtější žádost o ruku,“ poznamenal. „Myslíš to vážně?“

        „Smrtelně,“ přisvědčil Klement, „chceš být můj manžel?“

        Daniel si Klementa přeměřil zamyšleným pohledem. Klementovi připadalo, že se ve výrazu jeho partnera prohnal zvláštní stín. Možná se mu to ale jen zdálo. Daniel se vzápětí usmál.

        „Ano,“ odpověděl, „chci být tvůj manžel.“

        Klement přikývl. Bral to tedy jako hotovou věc. Příslib. Plán.

        Pro teď se chopil vidličky a nabral si první sousto. Vydatná snídaně je základ dobrého dne. A ne, jídlo si kecáním o mrtvolách kazit nebude. 

 

        Neviděl, jak Danielovi povadly koutky. 

        Daniel uměl nahlížet budoucnost, byť to málokdy dělal cíleně. Ta vize se objevila tak krátce, jako střípek dovolující nahlédnout za oponu. Jenže obraz jiného muže, který měl brzy vstoupit do života jeho přítele, byl příliš zřetelný. Viděl ho s Klementem velmi jasně, a byť se tato předtucha nemusela nutně naplnit, Daniel cítil, že jeho vztah s Kleem se chýlí ke konci. Je před nimi rozcestí a byť Daniel nevěděl, kdy a z čeho budou volit, vnímal až bolestivě zřetelně, že jejich cesty se brzy rozdělí.  

 

-

 

Až utichne květin nářek i pláč...

Pak plameny povstanou a žhnou,

spalují všechna pole.

 

Za soumraku zrady...

Život stéká po chmýří dolů.



 

Kdo jsi byl, kým ses stal?

 

V den, kdy stříbrná pera

krví zbarvila vlčí máky...