Drncání přes pražce sílilo a krajina Francie za okny kupé ubíhala jako velká voda. Příjemné kodrcání a houpání uspávalo a nutilo se uvelebit jako v pelechu. I každý vážený cestující v tomto luxusním vlaku známém jako Orient Express se usadil a nechal všechny své starosti plynout. Užívali si teprve začínající cestu za nádherným a tajemným orientálním světem. Taktéž tento okamžik působil na mladého ambiciosního obchodníka, který měl různé plány, ale kdyby se měly vyplnit do puntíku, byl by jeho příběh příliš nudný. Tak se stala velice neočekávaná věc, zjevila se žena…

 „Promiňte, señor, mohla bych si k vám přisednout? Většina kupé je již plná a já ztratila místenku…“ Krásná mladá dívka v dlouhých fialově vyšívaných šatech se jemně opírala o dveře do kupé. Obchodník z ní nemohl strhnout oči. Její plné rty… Zelené oči… Ladné letmé pohledy se přímo snoubily se štíhlou postavičkou a blond lokny spadajícími na odhalená ramena. A jako každému muži i jemu sjel pohled od loken trochu níž… Tato žena byla opravdu výjimečná.

 „Oh… Samozřejmě, posaďte se.“ Obchodník si stoupnul a dal dámě na výběr kam si sednout. Stále na ni upřeně hleděl a v hlavě měl úplně vymeteno. Nevěděl, co říct a ani jak se chovat. Veškerá etiketa a způsoby, kterým ho chůva učila, se vypařily.

 „Señor, mohu se zeptat na vaše jméno?“ Pousmála se na zmateného muže, co nevěděl kde je nahoře a kde dole.

 „Promiňte mi mou hrubost, lady… Jmenuji se Bastien le Courtois. Pocházím z rodiny obchodníků. Vlastníme pár butiků v Paříži.“

 „Ach, pár butiků? To je skvělé. Já pocházím ze španělského venkova. Má rodina se ovšem pyšní lepšími víny nežli jsou těmi z Francie. Jistě je znáte. El Real.“ Trochu pyšně, ale s grácií ve slovech dodala a už chtěla načnout něco dalšího, jenže Bastien ji nenechal a pokračoval v rozhovoru.

 „Když pocházíte ze Španěl, tak jistě znáte mou novou značku šperků, která je tam velice populární. Bohužel nedávno jsem byl okraden o ty nejkrásnější kusy. Jeden náhrdelník s nefrity a smaragdy, a mnoho nádherného zboží, které mohlo dělat radost tak krásným mladým ženám jako jste vy.“ Povzdechl si a už jen mlčky seděli a koukali z okna do kraje lesů a hor. Čas ubíhal spolu s řekou, kterou míjeli, a pomalu se začalo smrákat. Obchodník vstal a nabídl mladé lady doprovod.

 „Milady, nechtěla byste se ke mně připojit u večeře?“Nabídl jí své rámě a dáma s pokývnutím souhlasila.

 Vešli do salónku, kde se podávala večeře. Posadili se mezi jiné cestující a dali se do jídla. Večer rozhodně neskončil pouhou večeří. Průvodčí si vyžádal pozornost všech přítomných a oznámil, že na počest narozenin jedné mladé baronky, co tady cestuje, si dovolili přichystat menší oslavu. Otevřeli dveře do dalšího vagonu a nechali všechny hosty vejít. Ti začali tancovat a mladá baronka…

 „Dobrý večer, pane, nezatancujete si se mnou?“ Culila se baronka na Bastiena. V tom ho chytila za ruku lady ve fialové róbě a řekla: „Señor, neslíbil jste u večeře, že se mnou strávíte celý večer?“ Zadívala se mu hluboko do černých očí a tím nejspíš vyhrála celou válku proti baronce.

 „Omlouvám se, ale sliby se musí plnit…“Snažil se zdvořile odmítnout. Byla pravda, že baronka je nejspíš nejkrásnější ženou v celém vlaku, ale ta ve fialové, byla ta, co ho okouzlila a ukradla mu srdce.

 Tančili a bavili se. Bastien propadal ženě ve fialové stále víc a víc. Sem a tam vítězným pohledem podráždila baronku, se kterou nikdo netančil. Jinými slovy své vítězství si užívala.

 „Señor, už je pozdě, prosím, vraťme se do kupé.“  Zašvitořila obchodníkovi do ucha. V ten moment by mohla mít cokoli na světě. Bastien šel za ní a oba směřovali do kupé.

 Bylo šero. Malé svítilny prohlubovaly stíny a ponuré teplé kupé se stalo pro další lidi malé, dva byli právě akorát. Mlčky se posadili naproti sobě a dlouze si hleděli do očí. Poté se Bastien nahnul. Snažil se přiblížit ke kráse, která byla teď jen pro jeho oči. Ona pohlédla trochu jinam, ale také se nechala strhnout okamžikem. Zavřela oči a nechala se vést. Obchodník už na nic nečekal, vzal její ruku a jemně si propletli prsty. Venku mohly padat asteroidy, ale je už nic jiného než rty toho druhého nezajímalo. Ten sladký a věčný moment, který netrval ani půl minuty, ten si už nejspíš ponesou oba ve svých srdcích napořád.

 Žena ve fialovém se krapet odklonila a obchodník udělal totéž. Pustil její ruku a vrátil se na své místo. Kouzlo pominulo.

 „Señor, mohl byste mi prosím podat tu taštičku nad vámi?“ Přerušila ticho. Bastien se zvedl a natáhl se pro malou koženou taštičku. Ochotně ji podal majitelce.

 „Děkuji.“ Poděkovala a už se pro ni začala natahovat, ale v tom se taštička vysypala. Vše co by muž očekával v dámské tašce, tam určitě nebylo. Obsah se spíše podobal zlodějské brašně. Byl to samý šperhák, nůž, zrcátko a samozřejmě i lup. Nádherné smaragdy se leskly ve skromném světle a házely spolu s rubíny prapodivné obrazce všude kolem.

 „To je…“ Bastien překvapeně hleděl ze šperků na ženu ve fialové a spět, než byl vůbec schopen jakéhokoliv dalšího slova.

 „To je z mého obchodu. Ty, co byly ukradeny, ale jak ses k nim dostala?“

 Žádná odpověď nepřicházela. Chvíli mlčeli se sklopenou hlavou.

 „Odpověz!“ Zakřičel na ni Bastien. „Jak ses k nim dostala? Vždyť je uloupil ten zloděj, Cari Delfo! To on má mít tyhle šperky u sebe.“

 „Máš pravdu! Taky, že je u sebe má!“ Zakřičela.

 „T- Tomu nerozumím…“ Zmateně se rozhlédl kolem sebe jako by něco hledal.

 „To je přece jasné! Já jsem Cari Delfo! Ten, co tě okrad!“ Opovrženlivě se podívala na Bastiena. Postavila se a začala si strhávat rukávy, korset i sukně. Chtěl ji zastavit, ale nemohl se ani hnout. Poslední, co si sundala, byla paruka. Všechny city k ní se rázem rozervala na kusy.