Pobíhám zmateně po lese. Zase jsem se ztratil. Je to už nějaký ten čas co jsem sám, ale pořád si na to nemůžu zvyknout. Asi bych měl začít od začátku, abyste také pochopili to moje menší dilema.

Jmenuji se Fo. Nebo ona je to vlastně moje přezdívka, kterou mi dali moji kamarádi. Ale důležitý fakt je ten, že jsem liška. Nebo spíš lišák, ale to zní hodně divně. Jsem takový zvláštní exemplář. Utekl jsem z laboratoře, kde ze mě udělali lišku. Zní to divně? Asi ano, ale časem se dovíte podrobnosti. Bylo by to na hodně dlouhé povídání. Ale shrnuto. Dřív jsem byl člověk. Kluk, kterému bylo bez pár týdnů 18 let, ale protože jsem měl hodně špatné rodiče, tak mě prodali do výzkumné laboratoře na pokusy. Byl jsem tam rok. A už to bude rok, co jsem liškou. Ani nevím, co se mnou udělali, ale ani po tom nechci pátrat. Jak už jsem se zmínil, utekl jsem jim. Celou tu dobu jsem se choval jak poslušný pejsek, tak jsem díky to ani nebyl příliš hlídaný a to se jim vymstilo. Venku jsem našel pár liščích kamarádů, ale o ty už jsem bohužel přišel. Pochytali je lovci, protože se nedokázali ukrýt ve sněhu, který teď převládá v lese. Jsem docela rád, že mám krásně bílý kožíšek, nechci umřít, bojím se smrti, ale co je vlastně lepší? Být o hladu, celé dny se klepat zimou, nebo zemřít a jít na lepší místo? Za mými kamarády, pro které jsem něco znamenal? Tyto otázky si pokládám docela často. Jsem smutný a jsem sám.

Stalo se vám někdy, že jste měli takovou tu hodně smutnou depresi? Když jste si připadali sami na celém světě? I když tu třeba byl nějaký člověk, ale ani ten k vám nedosáhl? Tak tu teď právě mám, ale já nemám nikoho, kdo by mi mohl říct i ta jednoduchá slova jako: „To je v pořádku. Stále máš mě.” nebo jen u vás seděl a hladil vás po hlavičce nebo zádičkách. Jsem na tomto světě už sám. Rodiče už zapomněli na moji existenci a kamarády jsem nikdy neměl. Ale já se snažil vážně? Nevím, proč se mi všichni vyhýbali. Už i ve školce si se mnou prý nikdo nechtěl hrát, a tak jsem tam přestal chodit. Stejné to bylo i na školách. Snažil jsem se být přátelský, ale ani to nepomohlo.

Jak si to vlastně všechno pamatuju, když jsem byl rok v laboratoři, kde mě cpali jen oblbováky? Já vlastně ani nevím. I když jsem se proměnil na lišku, nevytratily se mi vzpomínky na minulost, ale jsem za to rád. Takhle vím, že je ve mně pořád kousek člověka. Jen jedna otázka pro mě zůstává nevyřčená. A to jestli se dokážu proměnit zpátky. Nikdy to po mně nechtěli a já to ani nezkoušel. Bojím se. Co když se neproměním? Co když navždy zůstanu liška? Ale na druhou stranu to není zase tak hrozné, když si představím, co bych musel začít dělat. Jako třeba chodit do školy. Musel bych se učit. Ale zase třeba bych si našel lásku. Ne to se nestane. Nejsem člověk, do kterého by se někdo zamiloval. A nejsem nějak pesimistický. Nejsem sice pěkný… Počkat jak vlastně vypadám.

Zarazím se v běhu a vyděšeně koukám před sebe. Zapomněl jsem, jak vypadám. Takže další položka do seznamu. A co je to první? Moje jméno. Nemůžu si na něj vzpomenout. A když se snažím, tak vysílením omdlím. Ale to nevadí. Stejně na co mi je moje podoba? Na nic.

Rozhlédnu se, kam jsem to vlastně doběhl. Jezero. Krásné zamrzlé jezero. Začnu ho obcházet, jestli jen není někde prasklé, abych se mohl napít. To pobíhání mě vyčerpalo. Zahlédnu díru, ale je víc ke středu. Proto opatrně dojdu ke kraji a nejistě stoupnu na led. Drápky zacvakají na ledě. Začnu se pomalu klouzat k díře. Jen jak jsem u ní, nakloním se a konečně se napiji. Zmoženě si lehnu a dál piji. Když mám dost, otočím se, že půjdu, ale v tom se ozve výstřel z pušky. Leknu se a nechtěně zahučím do vody. Zalapám po dechu a pomalu se začnu potápět.

Proberu se z šoku a snažím se dostat ven. Pořád nechci zemřít. Jen jak jsem na hladině, pořádně se nadechnu a snažím se dostat ven. Jenže packy mi kloužou. Musím se dostat ven, křičím na sebe. Konečně se zachytnu drápky a teď to těžší. Dostat se ven celý. Jen jak zaslechnu něčí běh, zrychlím. Zdá se mi to jako věčnost, ale konečně se dostanu ven. Teď musím rychle pryč, než mě chytí. Rozběhnu se na druhou stranu, než jsem slyšel výstřel. Otočím se, abych se podíval, jestli nejsou za mnou. Ale to byla osudná chyba, protože zakopnu a svalím se na zem.

Kousek se odkutálím. Pak se namáhavě postavím na packy a nejistě se otočím, abych se podíval, o co jsem zakopl. To co uvidím, mi vyrazí dech. Na zemi leží kluk přibližně stejně starý jako já. Má krásně teple hnědé vlasy. A vypadá docela vysoce. Ale co mě nejvíce upoutá je velká skvrna na jeho pravé ruce a noze. I když bych neměl, přiblížím se k němu a jemně ho očuchám. Krev! Uvědomím si jen, jak ho očuchám. Vyděšeně vypísknu a začnu se prudce rozhlížet. Zaposlouchám se, jak daleko jsou lovci. Ale i když napínám sluch, nic a nikoho neslyším. Zadívám se na místo odkud jsem utekl, ale nikoho nevidím. Vytrvám tak ještě pár minut než se pořádně ujistím. Nejistě se zadívám na kluka a přejdu k jeho obličeji. Bojím se. Hrozně moc, ale něco mi říká, abych ho neopouštěl. I když nerad, olíznu mu obličej. Když nereaguje, zopakuji to. Když se mu zachvějí víčka, kousek odstoupím, aby nedostal šok. Jen jak otevře oči, začne se zmateně rozhlížet. Jen jak se naše oči setkají, já se ponořím do teplé mléčné čokolády. Naprosto mě ty oči uchvátí, že si ani neuvědomím, že se k němu stále přibližuju. Jen až jeho zmatené zamrkání mě vzpamatuje a zase rychle uskočím.

„Nemusíš se mě bát. Já ti neublížím,“ promluví slabě a vzápětí se rozkašle. Dojdu nejistě k jeho ráně a jemně se jí dotknu, aby věděl, co se stalo. Hned mu to dojde a začne se znovu rozhlížet.

„Vyznáš se tu?“ Zeptá se mě. Já se rozhlédnu a nejistě přikývnu. Jen překvapeně zalapá po dechu, ale pak se nádherně usměje. Já ho pořád sleduji s nejistotou a obavou. Namáhavě se posadí.

„Neviděl si tu nějakou větev? Potřeboval bych se o něco opřít, abychom se dostali pryč, než nás někdo najde,“ jelikož se také bojím, že nás někdo najde, rozběhnu se pryč. Jen slyším, že na mě volá. Zní docela zoufale, ale já se rozhodl, že mu pomůžu a to znamená, že prvně musím najít větev. Když najdu pěkně silnou, vezmu ji do zoubků a začnu se s ní tahat zpátky. Když jsem kousek od něj, uslyším bolestné sténání. Rychle ji pustím a rozběhnu se k němu s vidinou, že se něco stalo. Jen jak jsem u něj, vyděsí mě velká kaluž krve. Vykřiknu. My lišky máme zvláštní zvuky. Ani to nedokážu popsat. Jelikož on asi neví, jak zníme, vyděšeně se rozhlédne a vzápětí se zase zhroutí na zem. Přiběhnu k němu a vyčítavě se na něj podívám.

„Ty si neutekl?“ Zeptá se mě překvapeně a zapře se o levou ruku. Jen zavrtím hlavou a zase odběhnu pro větev. Jen jak ji uvidí, obdivně potichu pískne. Dotáhnu ji k němu a on ke mně natáhne ruku. Rychle ucuknu.

„Promiň. Nechtěl jsem tě vyděsit jen pohladit a tím ti poděkovat,“ vysvětlí mi, ale já se ani nehnu. Po chvilce to vzdá a vezme větev do rukou. Začne se pomalu zvedat. Ostražitě ho sleduju. Jen jak stojí, koukne na mě z vrchu. Docela mě vyděsí jeho výška. Věděl jsem, že je vysoký, ale až takhle?

„Měla by tu být opuštěná chata. Nevíš, kde se asi nachází?“ Já jen zavrtím záporně hlavou. K žádnému domu jsme se nepřibližovali a obcházeli je obloukem. Jen si povzdechne.

„Nevadí. A vyznáš se tu aspoň trochu? Měla by být na opačné straně od jezera,“ po jeho slovech se otočím a jdu na opačnou stranu od jezera. Když za sebou neuslyším žádné kroky, otočím se na něj a jemně ho pobídnu pohledem. Hned pochopí a začne za mnou pomalu kulhat.

Asi po půl hodince, zahlédnu chatu. Když chci zrychlit, uslyším za sebou nějaké žuchnutí. Otočím se a přeběhnu k němu. Jen se na mě unaveně usměje a začne se zase pomalu hrabat na nohy. Jen jak jsem si jistý, že se udrží ve stoje, zase se rozejdu. Netrvá nám to ani pět minut a stojíme před krásným dvoupatrovým domkem. Trochu mě to děsí, ale překonám se a dojdu ke dveřím. Díkybohu tu nejsou schodky, takže to pro něj není namáhavé. Zastavím se před dveřmi a otočím se na něj. Namáhavě zvedne ruku a zkusí otevřít. Naštěstí pro nás je otevřeno. Otevře dveře a vejde. Já cupitám za ním a jen jak jsme v domě, packami zase zavřu, aby sem netáhlo. Překvapeně se na mě podívá, ale nic neřekne. Rozhlédne se a někam se rozejde. Následuji ho a po nakouknutí zjišťuji, že se jedná o obývací pokoj. Znaveně se posadí do křesla.

„A teď ještě najít lékárničku,“ zabručí, ale já ho stejně uslyším. Rozběhnu se po domku a začnu pátrat. Najdu ji ve spodní skříňce pod umyvadlem. Vytáhnu ji zoubky a začnu ji šoupat do obýváku k němu. Podívá se na mě už trochu zakaleným pohledem. Potom sjede očima ještě níž a všimne si lékárničky.

„Děkuji,“ vydechne a já ji začnu ještě rychleji strkat k němu. Když ji má u nohou, skloní se a otevře ji. Já si sednu před něj, ale v určité vzdálenosti. Dívám se jak rychle ale pečlivě vytahuje vše potřebné.

„Našel by si i nějaký ručník? Potřebovalo by to namočit, ale o vodu tě žádat nebudu,“ řekne a já hned vystartuji na průzkum. Divím se, že mu tak pomáhám. Že se ho vůbec nebojím, i když bych měl. Jsem prostě divný. Až se uzdraví, budu se zase muset chovat jako zvíře. Jsem z toho ještě víc smutný. Najdu ručníky a ještě v kuchyni láhve vody. Začnu ji kutálet do obýváku. Jen jak se mu zastaví o nohu, zaběhnu ještě pro ručník, který mu též donesu. Pak se rozhlédnu. Vyhlídnu si křesílko, které je trochu dál. Přejdu k němu a vyskočím na něj. Ani nevím jak, ale povede se mi usnout.