Ráno jsem vstal brzy do práce. V duchu si stěžuji, tohle brzké ranní vstávání mě zničí. Ke vší smůle narazím do protější postele. „Au“ Špitnu. Nemohu si v pokoji rozsvítit a musím zůstat tichý jako myška. Nejsem tady sám. Žiji na ubytovně pro zaměstnance společně s jedním laborantem. Jmenuje se Tadeáš a je to pohodový chlap. Máme to štěstí, že se většinu času nepotkáme.  Víc jak deset let chodí s dívkou, u které převážně tráví čas.

Došourám se do koupelny, kde nahmatám světlo. Koukám na svůj odraz v zrcadle. Ve svých 27 letech musím uznat, že nevypadám vůbec špatně. Mám světlé blond vlasy, modré oči a vysokou štíhlou postavu. I přes to, že si ráno před zrcadlem opakuji, že jsem kus chlapa, tak zřejmě tušíte, že, jsem singl. Je to dávno, kdy jsem měl rande. Čím častěji si pomáhám pravačkou, tím hůře a osaměle se cítím.  Při mé smůle ve své profesy narážím převážně na ženy, ale pár mužů mi naznačilo, že by mě chtěli do postele. Moje nejlepší kamarádka Šárka tvrdí, že jsem bláhový romantik. Na úlety nemám pomyšlení. Nejspíš budu muset změnit profesy nebo zkusit seznamku.

Přesně v sedm hodin ráno sedím u pracovního stolu na lékařském pokoji. Pracuji na interním oddělení, dělám sekretáře pro lékaře.  Právě si zřejmě představujete, jak celý den dělám kafíčka, zvedám telefony a posílám poštu. Ano, myslíte si to správně. Není to nijak chvályhodná práce, ale k životu mi stačí.  K bonusu připisuji sexy lékaře v pracovním oděvu. Z mého přemýšlení mě vytrhne Viktor. „ Eriku, vezmi tenhle štos lékařských zpráv a odnes to na chirurgii.“  Jak mi bylo zadáno, tak konám. Při mé smůle je chirurgie v areálu E. Znamená to 15 minut chůze v tom mrazu.  Oblékám si kabát a odcházím. Venku do mě udeří silný vítr. Myslím, že je pod nulou. S papíry se dám do chůze. Po cestě si prohlížím okolí nemocnice. Mají tu krásný park. Kdysi jsem si řekl, že bych si rád v noci sednul v parku na lavičku, popíjel víno a koukal na hvězdy s chlapem.  Popíjet alkohol a ke všemu v parku je zakázáno. Hlavně na lidi působím uzavřeně. Možná je to důvod, proč se nezvládnu seznámit.  Najednou ucítím náraz, který zařídí, že mi všechny papíry spadnou. „ Sakra, to snad ne!“ Hučím zoufale. Pohotově se pro papíry sehnu a s hrůzou je sbírám. Doufám, že nejsou zničené. „ Omlouvám se, pospíchám.“ Promluví na mě osoba, která to zavinila. Vzhlédnu vzhůru a nestačím se divit. Nade mnou stojí nádherný lékař, který je o polovinu menší než já. Je velmi roztomilý a mužný zároveň. Má pronikavé hnědé oči, tmavě hnědé vlasy a sportovní postavu. Ta se zřetelně rýsuje pod lékařským pláštěm. Divím se, že v takové zimě nemá kabát, zřejmě mu to nevadí. Musím se usmát při představě, že tento malý muž patří mezi bláznivé otužilce. „ Naštěstí se zprávy nezničili. Zapomeňte na to a utíkejte.“ Prohlásím odevzdaně a pozoruji, jak se malý muž vzdaluje. Udivuje mě, jak je rychlý.

Dojdu na chirurgii, kde se po pravici nachází recepce. „ Mám tu lékařské zprávy.“  Sdělím zdravotní sestře, která mě vzápětí pošle do prvního patra na lékařák.  Z této situace jsem otrávený, papíry si mohla převzít a nechat mě na pokoji. Znám Viktora, bude mít pro mě ještě spoustu práce a zdržování by mě mohlo přijít draho. Vyjdu schody a zaťukám na lékařský pokoj, čekám. Ozvou se svižné kroky a dveře otevře ten malý muž, který do mě venku narazil. „ Co si přejete? Myslel jsem, že jsem se Vám omluvil.“ Odvětí a dle tonu hlasu je znát, že se baví. „ Jsem z interny a nesu slíbené lékařské zprávy.“ Vyslovím i přes to, že mám v krku knedlík. „ Bezvadné, čekám na ně. Pojďte prosím dovnitř.“ Ustoupí a nechá mě projít. Začínám být nervózní, zprávy si mohl převzít na chodbě. „ Kam to mám položit?“ Otážu se a koukám mu přímo do očí. Musím koukat hodně dolů. Při mých metr osmdesát typuji, že má metr šedesát.  Popojde blíže ke mně a papíry převezme. Mám dojem, že se mě lehce dotkl prsty. Cítím ten známý a tak dávno zapomenutý pocit šimrání. „ Jak se jmenujete?“ Zeptá se mě malý muž. „ Erik Miller a Vy pane doktore?“ Má ceduli se jménem, ale nejsem schopný ji přečíst. Nadávám si, že jsem si nevzal brýle. Snad by mi pomohlo, kdybych se smrskl do úrovně trpaslíků.„ Leonard Koller. Těší mě Eriku.“ Při tom, jak vysloví moje jméno, se mi začínají třást kolena. Jeho hlas mi přivádí menší srdeční infarkt. Ke všemu si pomyslím, že je drzí. Jsme na akademické půdě a dovoluje si mě oslovit křesným jménem. Dříve jsem na formality nebral ohled, ale zde v nemocnici jsou na to ujetí. Sám žádný titul nemám. Ukončil jsem střední obchodní školu. „ Eriku, dostal jsem nápad. Pokud by to bylo možné, mohl byste mi pár hodin týdně vypomáhat?“ Zeptá se mě malý doktor a čeká, co řeknu. Dívá se mi přímo do očí. Mohl bych mu vymyslet nějakou přezdívku, abych ho pořád nenazýval malým. Jak říkávala moje babička „ Eriku, výška muže není v metrech, ale v činech.“ Zřejmě tím poukazovala na moji výšku a lenost. „ Pane doktore, moje pracovní náplň spadá vyloženě na interní oddělení. Pokud sháníte sekretářku, podejte si požadavek na vedení.“ Přeji si, aby můj hlas zněl sebejistě. Jedna moje část dušičky si přeje, abych byl jeho osobní sekretář a ne-li více než to. Druhá část dušičky hlásí na poplach. „ Ano, máte pravdu Eriku. Děkuji za zprávy. Přeji Vám hezký den.“ Poslední slova doktora Leonarda.  Nebudu lhát, že by mě to nemrzelo. Čekal jsem delší rozhovor. Rozloučím se a přeji si, abych měl možnost malého lékaře znovu potkat.  Po cestě na oddělení si pokládám otázku, proč chce, abych zrovna já byl jeho sekretář.  V nemocnici je nás spousta. Zřejmě mu přidělí krásnou blondýnu. Třeba je na zrkzy? „ Kuš, Eriku. To by stačilo!“ Napomenu sám sebe.  Sebelítost by mi šla.

Zbytek pracovního dne utíká rychle. Občas někomu uvařím kafe, donesu oběd nebo vyzvedávám poštu. „ Dnes jsi obzvlášť potichu Eriku. Děje se něco?“ Zeptá se mě Šárka ode dveří. Spřátelili jsme se zde na oddělení. Dělá zdravotní sestřičku a bez ní bych se tu zbláznil. Vždy mě dokáže podržet. „ Šárko, dnes se mi po letech rozbušilo srdce.“ Řeknu tajuplně. „ Nenapínej mě!“  Řekne nadšeně a popoběhne za mnou na lékařský pokoj. Počkám, až se vedle mě usadí na židli. Máme štěstí, nikdo tu právě není. „ Potkal jsem na gynekologii krásného lékaře, ale tím to hasne.  Znáš moje pravidla. Co je v domě, není pro mě. Navíc je to lékař, nemám na něj.“ Odvětím. Sleduji, jak se mračí. „ Co to vykládáš za nesmysly. Jsi jeden z nejúžasnějších lidí. Pokud by o tebe v budoucnu nestál, tak je to jeho mínus.“  Řekne Šárka a obejme mě. „ Kdybys byla chlap, tak chci jen a jen tebe.“ Řeknu měkce a objetí oplácím. Chvilku se k sobě tulíme. „ Ehm. Omlouvám se, že Vás ruším, ale mám se tu sejít s panem primářem.“ Ozve se ode dveří. Pustím Šárku a podívám se na rušitele. K mé nevíře u dveří stojí malý doktor. Šárka vstane a kolem doktora proleze. Stačí se na mě podívat a v jejích očích poznám, že tuší o koho jde. „ Posaďte se.  Mám pana primáře zavolat?“  Snažím se znít profesionálně. „ Zavolejte ho. Nechci se tu zdržovat.“ Odvětí malý doktor. Tváří se, jako by mu někdo sebral hračku.  Raději na něj necivím a sháním po telefonu primáře. „ Pan primář přijde za deset minut. Dáte si kafe nebo čaj?“ Nabídnu malému doktorovi. „ Nechci nic k pití Eriku. Vzhledem k tomu, že netoleruji harašení na pracovišti a Vy a ta mladá slečna jste zrovna k tomu spěli. Chci znát odpověď, zda se jednalo o Vaší přítelkyni?.“ Zeptá se mě drsně malý lékař.  Jeho pohled mi nahání strach. Mám pocit, že jsem se setkal se sexy ďáblem. „ Není to má přítelkyně. Vlastně jsem sám. Odpovím. Ihned své odpovědi začnu litovat. Neptal se mě na to, zda s někým chodím. Cítím, jak rudnu. Malý lékař mě pozoruje, přijde mi, že je s mojí odpovědí spokojený. Poposedne si blíže ke mně a věnuje mi pohled, pro který by každý vraždil.  Mírně se potím, cítím, že jsem rudý až za ušima. Naštěstí nemá možnost se dále vyjadřovat. Do dveří vstoupí primář. „ Zdravím tě Viktore. Je to doba co jsme se viděli.“  Hovoří spolu, jako by se znali věčnost. Potřesou si rukou. „ Jdeš za mnou ohledně sekretářky, že?“ Ptá se primář Viktora. ,,Ano, papírování je spousta a času málo.“ Odvětí malý lékař.„ Mohu Ti nabídnout Annu nebo Erika.“  Sděluje primář. Při vyslovení mého jména se na mě malý doktor podívá. „ Vzhledem k tomu, že žen na oddělení máme spoustu, bude vhodné mít v týmu muže.“ Řekne. Tuším, že z téhle situace neuniknu. Ti dva rozhodli. „ Eriku, dnes Ti na e-mail přijde pracovní harmonogram. Od zítřka budeš pracovat, jak na interně, tak i na chirurgii. Pracovní doba zůstává stejná.“  Sdělí mi primář a společně s malým doktorem odejdou z místnosti. Než se za nimi stačí zavřít dveře, všimnu si, že mi malý doktor věnuje zatraceně sexy pohled. Co si počnu?