Po dlouhé době jsem něco konečně mohla cítit. Nebylo to ale hezké. Bolelo mě celé tělo a vinul se ke mně nehorázný smrad něčeho, co je buď chcíplé, nebo od toho není daleko. Okolo mě byla tma a  stěží jsem rozeznávala obrysy postav v místnosti. Místnost byla malá a obalená lehce nafialovělým svítícím drátkem, který mi pomáhal odhadnout velikost místnosti. Byla docela malá. Vešlo by se sem nanejvíc deset lidí. Někdo tu brečel a někdo vydával dusící se zvuky. Slyšela jsem lidi, jak křičí cosi do tmy. Jejich křik mi naháněl husinu na kůži. Chtěla jsem pryč! V tom se otevřely dveře a nečekané světlo, div mi neuškvařilo oči, se nalilo do místnosti.

***

Dnes se píšou závěrečné testy! Konečně. Po celém roce jediný test, který nás pošle buď blíže k životnímu snu, nebo zpátky na dno. Za pět minut se mám sejít s kámoši ze třídy, naposledy, a pak rychle na bus do školy.

„Kde jsi tak dlouho?“ zavolal na mě někdo z dálky.

Všichni vypadali naštvaně.

„Čekáme na tebe dobrých dvacet minut!“ řekla jedna mrňavá holka s dlouhými černými vlasy a krásnýma hnědýma očima. Byla nádherná.

„Omlouvám se, ujel mi autobus,“ řekla jsem a šli jsme do školy.

Konečně jsme měli po testu. Celá třída jsme se rozhodli jít to oslavit. Nenapadlo nás nic jiného, než si zajít na karaoke. Super volba. Já, která neumí zarecitovat ani dětskou básničku.

„Leo, nechceš jít zítra do ZOO?“ zeptal se mě Petr.

Nikdy jsme se moc nebavili. Tedy pokud si vzpomínám, tak opravdu nikdy. Ani jedno slovo. Stála jsem chvíli překvapená, ale hned jsem mu odpověděla, že ano. Kdo si může vybírat, že? První kluk, který mě kdy někam pozval. To se nesmí odmítnout… Po čtyřech hodinách jsem se se všemi rozloučila a šla domů.

Rozhodla jsem se jít pěšky. Začínalo pršet a já, jako vždy, neměla deštník.

„Teď už autobus nestihnu,“ řekla jsem si v duchu.

Bylo ticho. Hrobové ticho. Šla jsem ulicí, byla už tma, a nikde ani živáčka. To se moc nestává, aby naše ulice byla takhle opuštěná. Rozpršelo se. Běžela jsem pod nejbližší stříšku, která mě chránila od nejhoršího.

„Prásk!“

Bylo to jako obrovský výbuch. Něco se stalo. Běžela jsem, co mi nohy stačily, abych se podívala, co se stalo. Byla jsem sama. Vytáhla jsem mobil a začala vytáčet policii. V tom se přede mnou objevili tři vysocí muži s maskami na obličeji. Přibližovali se ke mně. Takový strach jsem ještě nezažila. Byla jsem zmatená. Nikde nebyly žádné známky po výbuchu. Vypadl mi z ruky mobil a bleskurychle jsem se otočila s pokusem o útěk, ale marně. Dostala jsem obří ránu do břicha. Sevřel se mi žaludek a začaly se mi zavírat oči. Snažila jsem se je nechat otevřené, ale tvrdý pád na zem tomu zabránil.

***

Popadli mě za špinavou košili u krku a táhli z malé místnosti. Vzali i další dva. Byli to kluci, asi o hlavu větší než já, a měli na sobě jenom slipy. Pálilo mě cosi v očích a stěží se mi dýchalo. Snažila jsem se něco říct. Marně. Nevydala jsem ani hlásku. Strčili mě do místnosti, celé modré a položili mě na veliké lehátko s obepínajícími drátky. Ne. To byly hadičky. Jsem v nemocnici? Proč jsem v nemocnici? Přivázali mi ruce a nohy k posteli a začali do mě zapichovat všelijaké injekce s hadičkami. Bolelo to. Chtělo se mi křičet, ale nešlo to. Otočila jsem hlavu, abych se zbavila slz, které se mi valily do očí, a uviděla jsem jednoho kluka, kterého táhli za mnou. Ležel hned vedle mě a vypadal dosti vyčerpaně. Proboha byl nádherný. Jak mu mohli dělat něco takového. Začali mu strkat nějaké hadičky do krku. Nebrečel. Ani se nehnul bolestí. Koukal do stropu a poddával se mužům v pláštích.

***

Když jsem se vzbudila, ten kluk na mě zíral s bolestí v očích. Měl světlounce hnědé vlasy a jeho obličej vypadal, jako mladého anděla s očima připomínající bledule. Byl hubený a šli mu vidět všechny možné kosti, i přes to byl krásný. To je poprvé, co mě takhle někdo okouzlil. Nedokázala jsem z něho spustit oči. Promluvil první. Měl jemný hlas.

„V Haenvicii, za třemi řekami žije mladá žena,“ pokračoval. „Je to má sestra, prosím zachraň ji,“ řekl s klepajícím se hlasem a jeho tvář prozrazovala nejasný pocit, až mě z toho bodlo u srdce. Netušila jsem, o čem mluví. Neměla jsem ani potuchy. Zase se mi začaly zavírat oči. Nikdy by mě nenapadlo, že až je podruhé otevřu, budu se dívat na svoje mrtvé tělo očima vyhublého chlapce připomínajícího anděla. A to byla jenom maličkost. To, co přišlo po té, bylo ještě horší a to nezmiňuji záhadného jezdce, který mě zachránil prchajícího před obřím, opravdu, ale opravdu obřím, člověkem.