Blue navigoval Matta těch několik posledních ulic k domu svého bratra. Ještě pořád si nebyl jistý, že udělal správnou věc. Jak mohl tomu chlapci pomoct? Zařekl se, že už se nebude rvát, pokud mu nepůjde o život. Kdyby šlo o jeho zadek, tak ještě možná, ale cizí? Ne, kvůli tomu se do báně vrátit rozhodně nehodlal. Mohl by toho hezounka prostě naučit co možná nejvíc a zároveň si hledat práci jinde. Vypařit se, než se to zvrtne. O tom, že se to podělá, vůbec nepochyboval. Tam, odkud on sám pocházel, by Alecův zadek konkuroval návštěvností autobusovému nádraží už nejméně tři roky. Tedy, pokud by nezaujal nějakou hodně vysoko posazenou svini. Pak by sice měl život celkem pohodlnej, ale zase by měl na čele nonstop nakreslenej terč. Taky žádná výhra.

„Mám jít s tebou?“ vytrhl ho melodický hlas ze zamyšlení.

„Co?“ rozhlédl se překvapeně, aby zjistil, že dodávka parkuje na příjezdové cestě udržovaného domku. „Ne, v pohodě. Zase tolik tam toho nemám.“

Blue cítil Mattův pohled v zádech, když odhodlaným krokem rázoval ke vstupním dveřím. Odemkl si klíčem, který mu Kyle poměrně teatrálně předal, když ho sem přivezl poprvé. Oddychl si, když zjistil, že nikdo není doma. Cassie, Kylova manželka, nejspíš odběhla do krámu, protože jak se na správně zbohatlickou paničku sluší, její život byl jen o tom, aby měl mužíček teplé jídlo, naklizený dům a v noci si užil jejích falešných vzdechů, které i Blue jasně identifikoval jako špatně zahrané. Rozhodl se na nic nečekat a do cestovní tašky bez nějakého pořádku házel své svršky. Beztak jich nebylo moc. Už byl téměř hotov, když se ozvaly vchodové dveře. Třemi rychlými pohyby natlačil do tašky posledních pár kousků a škubnutím zapnul zip.

„Ale, tak švagříček už je doma?“ zatrylkovala Cassie. I kdyby nic jiného, Blue byl vážně rád, že ten vysoko posazený hlas už neuslyší. Klapot domácích pantoflíčků naznačoval, že se blíží. Blue na nic nečekal a zkusil proklouznout druhým schodištěm, ale srazil se se švagrovou na chodbě.

„Ahoj, Cass,“ zabručel a snažil se kolem ní prosmýknout.

„Někam jdeš?“ měřila si podezřívavě jeho zavazadlo.

„Jo, našel jsem si konečně práci. Je i s ubytováním, tak tady přestanu překážet,“ usmál se neupřímně.

„Ale no tak…“ pohladila ho po rukávu bundy a zajela až na jeho hruď. Blue byl rázem vděčný za pevné zapínání. Nepochyboval, že kdyby mohla, už by ho osahávala. „Ty přece nepřekážíš… Jsme rodina,“ šeptala svůdně.

„Jo, to jsem rád. Dovol, můj novej šéf na mě čeká venku a nechci si to hned pohnojit,“ nenápadně ustupoval, až se mu konečně povedlo dostat se jí z dosahu. Vyrazil ven, jako kdyby ho štvali pekelní psi.

Nejspíš nebyl daleko od pravdy, protože mu byla těsně v patách.

„Počkej!“ vykřikla, když otevřel dveře, dělící ho od bezpečí. Neochotně se otočil. „Kdy tě zase uvidím?“ kňučela. Blue si vybavil, jak by před pěti lety naložil s takovou courou. Jenže to teď nemohl. Ať už to byla sebevětší mrcha, byla Kylova manželka. A on nechtěl zpět do vězení.

„Určitě. Jsme rodina, ne? Přijedu se na bráchu mrknout,“ sliboval, i když oba věděli, že to není pravda.

„Víš, kdybys ale přijel za mnou… Kyle by se to nemusel nikdy dozvědět. Nemyslí si, já moc dobře vím, že spolu nevycházíte. Nebyl by tohle báječnej způsob, jak nad ním mít navrch?“ lísala se jako nadržená kočka.

Blue se snažil ovládat, opravdu ano. Ale něco v Cassie ho prostě vytáčelo do nepříčetna. Shodil ze sebe její nenechavé ruce s dlouhými nehty a opatrně, aby nezanechal modřiny, ale dost pevně, aby se jí hůř dýchalo, ji chytil pod krkem.

„Kyle může být sebevětší hovado, ale pořád je to můj brácha, co mě k sobě vzal, když jsem neměl kam jít. Je mi jedno, jak moc laciná kurva jsi, ale mě do toho netahej. Vzpomeň si, za co jsem seděl. Mě nechceš nasrat,“ vrčel jí do tváře a přestal, až když si všiml, jak její už tak světlá pokožka pobledla. Pustil její hrdlo, které si hned začala masírovat, snad aby se ujistila, že je ve stejném stavu jako předtím. Vyděšeně sledovala muže, který jí rázem připadal jako čiré nebezpečí. I když strachy ztuhlá, nedokázala potlačit vzrušené zakňučení. Blue se opovržlivě zašklebil a strčil jí do roztřesené ruky klíč od vstupních dveří.

„Nemyslím, že ho ještě budu potřebovat,“ uchechtl se a vyrazil směrem k dodávce.

Sotva za ním bouchly dveře u spolujezdce, zhluboka se nadechl a konečně volně vydechl.

„Bejvalka?“ vyzvídal Matt se zájmem v očích. Blue se podíval směrem k domu a uvědomil si, že i když se celá ta scéna odehrála v chodbě domu, díky otevřeným dveřím ji jeho nový šéf měl jako na dlani.

„Bratrova manželka,“ odfrkl si zhnuseně. Na okamžik ho napadlo, že ho Matt přece jen nepřijme. Vždyť musel vypadat jako totální magor a násilník, vzít svou švagrovou pod krkem.

„Tím se vysvětluje to bydlení,“ překvapil ho však blonďák upřímným smíchem.

„Takže nemám padáka?“ ujišťoval se ještě Blue.

„No tak chlape… Nebudeš učit slečinky jak servírovat odpolední čaj. Navíc, nic jsi jí neudělal, ne?“ mrkl na něj povzbudivě.

Menšího z mužů napadlo, jestli jeho nový šéf není taky tak trochu magor.

Když znovu projížděli velkou branou, byl Blue snad ještě napjatější, než prve. Po výstupu s Cassie nebylo cesty zpět. Ještě za jízdy napsal Kylovi zprávu, že si sehnal práci s bydlením a večer mu zavolá. Plánoval mu za všechno poděkovat, i když už teď se mu kroutily prsty na nohou z představy, jak povýšeně jeho bratr bude znít. Nebo tu ještě byla možnost, že mu Cassie jejich loučení převypráví po svém, a místo „jsem tvůj velký bratr, kdo by se o tebe postaral, když ne já,“ uslyší něco ve smyslu „jestli tě ještě uvidím poblíž mojí ženy, nechám tě zavřít!“

„Tak pojď,“ vytrhla ho z přemýšlení silná rána do ramene. Pomalu se narovnal, aby se ujistil, že má všechny kosti ještě stále v původním stavu a nevěřícně se otočil na široce se usmívajícího Matta.

„No nekoukej, už chvíli jsem na tebe mluvil, ale ty jako kdybys měl vypnutej přijímač,“ protočil oči pobaveně.

„Sorry, zamyslel jsem se,“ zahučel Blue tiše.

„To mi došlo,“ uchechtl se Matt. „Vidíš támhle tu dřevěnou chajdičku?“ ukázal prstem asi třicet metrů bokem od hlavní budovy, opačným směrem, než bylo parkoviště se stavebními stroji. Blue kývl.

„Tam teď budeš bydlet. Když jsme byli pryč, volal jsem bráškovi aby ti tam dal nějaký povlečení a ručníky, a hlavně aby zapnul topení. Zatím tam sice bude ještě pořád na mikinu, ale v noci už by to mělo bejt v pohodě. Kdyby něco, stačí zajít do domu, dveře nezamykáme, ok?“

„Jo, chápu,“ odpověděl Blue. Už se celkem těšil, až bude chvíli zase sám. Zvedl si huňatý límec bundy a natáhl se po otevírání dveří.

„Blue,“ zastavila ho blonďákova tlapa na jeho rameni. Překvapeně se otočil.

„Co?“ zavrčel. Nějak mu tenhle věčně usměvavý chlápek nedokázal přestat lézt na nervy.

„Večeře je v sedm, tak přijď včas,“ vycenil na něj až otravně bílé zuby v nejširším úsměvu, jaký Blue viděl za posledních… No, pět let určitě.

„Jo, díky,“ zahuhlal a konečně se dostal z dodávky. Slyšel za sebou prásknutí druhých dveří, jak vystoupil i Matt, ale neohlédl se. S hlavou mezi rameny kráčel k něčemu, co spíš než domek pro hosty připomínalo chatičku na nářadí v zahrádkářské kolonii.

Opatrně vzal za kliku, ale když nepovolila, musel trochu více zabrat, aby se dřevěné dveře otevřely. Rychle vešel dovnitř a zavřel za sebou. Nahmatal po straně vypínač a rozsvítil. Stačil mu jeden pohled aby věděl, že se svým odhadem nebyl moc daleko od pravdy. Byl to jeden z těch sériově vyráběných zahradních domků s jedním oknem, jen zateplený a v zadní části byla přepážkou oddělená koupelna. Rozepl si bundu, shodil tašku na postel a otevřel posuvné dveře. Záchod, sprchový kout a umyvadlo. Obytnou část tvořila postel, skříň, dvě poličky a stůl. Uvědomil si, že je vlastně zpátky na samotce, jen k tomu má luxus vlastní koupelny. Najednou mu to celé přišlo tak strašně vtipné, až se bezbranně zhroutil na postel vedle své tašky a musel se smát.

Nedělal si iluze o životě, který ho čeká, až vyleze z kriminálu, ale tohle byl vážně celkem mazec. Vzpomněl si na dobu, kdy bydlel spolu s ostatními u Linca.

Kruci, celá tahle chajda by se vešla do šatny, kterou měl v domě Lincolna Fraye. Linc byl možná psychopat, ale o svoje lidi se vždycky postaral. Blue byl od svých sedmnácti jeho pravá ruka, a když šlo opravdu do tuhého, Linc nikomu nevěřil víc, než jemu. Stejně tak Blue věřil jemu. Proto byl teď tam, kde byl.

Ne, o tomhle už nechtěl přemýšlet.

Byl se podívat na dům, který pro něj byl tolik let domovem, ale žila tam nějaká hudební hvězdička, která všechno přestavěla. Stačilo mu vidět kýčovité sochy lemující příjezdovou cestu aby pochopil, že tady už ho nic nečeká.

Nezbyl nikdo, kdo by si ho pamatoval.

Nikdo, kdo by ho přivítal.

Nikdo, komu by na něm záleželo. Linc byl pryč a s ním jako kdyby zmizela ta část života, kterou Blue považoval za nejšťastnější, co měl. Nečekal, že začínat znovu bude tak těžké. Když mu ve vězení právník poradil, že by ho mohli pustit dřív, pokud bude vzorný, poslechl. Dostudovat školu se jevilo jako rozumný plán. Navíc, s ekonomickým vzděláním by mohl být pro bandu užitečnější, pokud bude vědět, jak kličkovat v systému. Tehdy si ještě nepřipouštěl, co by mohlo znamenat, když za ním nikdo z kluků nepřišel.  Nelitoval toho, co udělal. Bylo to potřeba a jemu to přišlo přirozené. Linc by pro něj přece udělal totéž.

Ne, přece si slíbil, že nad tímhle nebude uvažovat.

S namáhavým vyheknutím se postavil a začal si přendávat věci z tašky do skříně. Když to dobře půjde, mohl by si z první výplaty koupit nějakou menší televizi. Nebo knížky. Ty mu v Kylově domě vážně chyběly. Ne že by jeho bratr neměl doma žádné, ale ty co tam měl… Řekněme, že většina polic v knihovně tvořila hlavně krytí pro Kylovu zásobu alkoholu. Zbytek byl tvořen červenou knihovnou, kterou Cassie maskovala pod prázdnými obaly spisovatelů z celého světa. Blue se bál, že už se nikdy nevzpamatuje z toho šoku, kdy chtěl otevřít Nepřítele od Remarqua a do očí se mu vypálila věta, kterak banditův ztopořený osten lásky plenil princezninu zvlhlou lasturku.

Ne, díky, nikdy víc se k té knihovně nepřiblížil na méně než metr.

Všiml si, jak slunce zmizelo za obzorem a uvědomil si, že nemá hodinky. Ani v chatce žádné hodiny nebyly a mobil neměl. Kyle měl hodiny v každé místnosti, i v koupelně, a tak mu to nepřišlo nijak zvláštní, ale tady by to mohl být problém. S tichým zabručením si zapnul bundu a vyšel z chatky. S rukama v kapsách se neochotně, plískanici navzdory, šoural k hlavní budově.

„No to je dost!“ ozvalo se hulákání, sotva za sebou zavřel vstupní dveře. „Už jsem pro tebe chtěl jít,“ vykoukla na něj blond hlava vysokého muže ze dveří dál v chodbě. „Na nic nečekej a pojď, pantofle jsou pod věšákem,“ vybídl ho Matt a zmizel kdesi v domě.

„Možná bych mu měl nějak říct, že jsem vylezl z vězení, ne z nějakýho podělanýho sanatoria pro hluchý…“ bručel si Blue pro sebe, zatímco si sundával koženou bundu a věšel ji vedle několika dalších.

„Hodně štěstí,“ ozvalo se za jeho zády pobavené vyprsknutí smíchy. „Moje první slova prý byla: „Mattie pšššt!“ a stejně to nepochopil dodnes,“ bavil se Alec, pomalu sestupující ze schodů.

„To fakt takhle řve celý dny?“ zatvářil se Blue otráveně. Doufal, že si od hulákání dozorců odpočine, ale zjevně se pletl i v tomhle.

„Tohle není řev,“ ujistil ho Alec s úsměvem, který mu tvořil dolíčky ve tvářích. „Takhle prostě mluví. Jednou jsem ho slyšel zařvat na stavbě, a věř mi, i ti největší bouchači stáli seřazení jak sedm trpaslíků a šoupali nohama.“

Blue při té představě nedokázal potlačit pobavené uchechtnutí, rychle ho však maskoval zakašláním, což přimělo Aleca k ještě širšímu úsměvu.

„Pojď, ukážu ti, kde je jídelna,“ vzal staršího za ruku a s naprostou samozřejmostí ho táhl za sebou. Blue byl tak překvapený, že se mu ani nepokusil vytrhnout.

Matt se zatvářil překvapeně, když je viděl vcházet do velké jídelny ruku v ruce. Až tehdy se Blue pokusil vyprostit z Alecova sevření, chlapec ho však držel překvapivě pevně.

„Páni, ty máš docela malý ruce, co?“ zvedl chlapec jejich spojené dlaně, aby si je mohl lépe prohlédnout.

„Jednu ti s nima vypálit ale můžu, to se neboj,“ zasyčel Blue a tentokrát rukou trhl tak prudce, až Alec zavrávoral. Blue si obě ruce pro jistotu strčil do kapes a od Aleca o krok ustoupil. Ten kluk se vůbec nechoval jako někdo, kdo se nechá šikanovat, a to potetovaného mladíka mátlo.

„Přestaňte blbnout a pojďte ke stolu,“ napomenul je Matt, zatímco nosil talíře a mísy lákavě vonícího jídla. Blua napadlo, že tak trochu vypadá jako máma medvědice.

Sedl si ke stolu a čekal, až se k němu bratři připojí. Matt usedl do čela a Alec po jeho pravé ruce, přímo proti Bluovi. Navzájem si popřáli dobrou chuť a pustili se do jídla.

Blue musel uznat, že Matt vaří výborně. Jistě, ve vězení mu dost klesly nároky na chuť jídla, ale tohle byla senzace.

Po jídle Alec sklidil nádobí, a když si Blue všiml Mattova upřeného pohledu, atmosféra v místnosti jakoby rázem zhoustla.

„Tak jo,“ prolomil ticho po chvíli Matt. „Asi je na čase, abychom se domluvili, co a jak. Marry říkala, že jsi dodělal inženýra v ekonomice, což by znamenalo, že mi můžeš dost usnadnit práci v kanceláři. Nečekej žádný velký úkoly, ale zadávání dat do systémů, kopírování a archivace by pro tebe neměl být problém, ne?“ Blue zavrtěl hlavou. Tohle by zvládla i náctiletá praktikanta, ale chápal, že mu asi Matt hned nesvěří čísla účtů, platební karty a jednání s klienty.

„Co se týká Aleca… Chtěl bych, abys mu pomohl minimálně s matematikou.“

„Matte!“ přerušil ho Alecův pohoršený výkřik. „Dostal jsem trojku. Jednou jedinkrát!“

„Ale úplně zbytečně, takže pokud ode mě pomoct nechceš a je tu někdo, kdo ti může látku vysvětit, budeš držet zobák a věnovat se škole,“ odsekl mu starší bratr nesmlouvavě a mladík uraženě zkřížil ruce na hrudi.

„Vždycky před večeří bych rád, abys ho učil, jak se bránit. Přemýšlel jsem, kde by to bylo nejlepší, ale bude zatím muset stačit obývák. Přijde mi nesmysl vás každý den vozit někam do tělocvičny, pokud to fakt nebude nezbytně nutný?“ podíval se s otázkou na Blua.

„Ne, obývák je fajn, maximálně přesuneme nějaký nábytek,“ souhlasil tiše. Nepřišlo mu, že to je všechno, co mu Matt chtěl.

„No, a pak je tu ta nejkomplikovanější část. Jak to udělat, aby Alecovi dali pokoj pokud možno ihned,“ vydechl unaveně a opřel si hlavu do dlaní. „Návrhy?“

„Aby za mnou chodil jako ochranka, to je nejen trapný, ale navíc nevypadá jako takový ti rzouni v oblecích…“ pronesl zamyšleně Alec a Matt jen kývl.

Blue nevěřícně těkal pohledem z jednoho na druhého. V téhle rodině musela být nějaká vážná mentální porucha, to bylo jediné vysvětlení, na které přišel. Ti dva žili mimo realitu. Totálně.

„Hele…“ odkašlal si a v duchu si formuloval, jak by jim měl říct, že nejsou normální, aby se zároveň vyhnul pojmům jako magor, šílenec a psychiatr. „Najal jsi mě, abych ti pomáhal v práci a naučil Aleca, jak se bránit na ulici. O tom, že ho budu bránit já, nešla vůbec řeč. Nevím, jestli jste si to vy dva k-… Jestli jste si to neuvědomili, ale já se nesmím poprat. Stačí jedno šlápnutí vedle, a jdu zpátky do vězení. Což nehodlám dopustit.“

„Já vím,“ usmál se na něj Matt blahosklonně a Blua napadlo, že kdyby se mohl rvát, Matt by byl první, komu by naložil. I kdyby jen proto, aby mu setřel tenhle úsměv.

„Tak mě napadlo, že bys mohl třeba hrát Alecova přítele. Oni by se tě báli, bralis ho jako zadanýho a dali mu pokoj,“ vysvětloval spokojeně.

„Ale já nejsem gay!“ vyjekl Alec, který rázem zapomněl, že byl vlastně uražený.

„Já taky neříkám, že se mezi váma musí něco stát, ale… Kdybys měl, řekněme, žárlivýho přítele, co vypadá jako Blue, nemyslíš, že by vycouvali?“ zkusil na mladšího bratra Matt použít svou zvrácenou logiku.

„Vyšinutý,“ zamumlal Blue. Tentokrát to byl on, kdo svou tvář ukrýval v dlaních.

„Cože?“ ptal se Matt.

„Říkám, že seš asi vyšinutej, jinak to prostě nedává smysl!“ zvýšil na něj Blue hlas. „Když pominu všechny ty absurdity, který tenhle tvůj plán, obšlehnutej z hodně trapnýho filmu, má, nenapadlo tě, že to celou situaci zhorší?“

„Jak jako zhorší?“ zamračil se Matt a i Alec si Blua nechápavě měřil.

„Chci říct,“ rozhodil mladík rukama, „že je to jako vyhlásit oficiálně, že pobřeží bylo dobyto a vstup na tohle území je sice hlídaný, nicméně prokazatelně možný.“

„Nechápu,“ hlesl Alec a Matt už se nadechoval k odpovědi, ale Blue ho předběhl.

„Prostě že ti někdo už prdel projíždí, takže jsi snazší kořist,“ vysvětlil Blue s pevným pohledem do Alecových rázem vyděšených očí.

„Blue má pravdu, Mattie, tohle není dobrej plán,“ hlesl pobledlý chlapec.

„No… Pak mě ještě napadlo, že byste mohli zahrát, že se Alec dal třeba k tobě do gangu,“ hlesl Matt nepřesvědčivě, jako kdyby předem věděl, jakou reakci to vyvolá.

Blue se za hlasitého skřípění židle prudce postavil.

„Jdi do prdele s nějakým gangem,“ prskl Mattovým směrem a bez jediného slova vyrazil ke dveřím.

„Ty seš vůl,“ ozvalo se tiché zaúpění, kterým Alec bratra počastoval.

„Blue! Blue, počkej!“ rozeběhl se za mizející postavou. Povedlo se mu ho dohnat, ještě než otevřel dveře. Blue se k němu neochotně otočil.

„Co to udělat po mém? Mohl bys na mě čekat před školou, a tvářit se strašně nebezpečně,“ nenechal se Alec přerušit ani ostrým nádechem potetovaného mladíka, jen mu přiložil ukazováček na ústa a pokračoval. „Když se mě někdo zeptá co jsi zač, budu se tváři tajemně a řeknu, že můj učitel. Nikdo tomu nebude věřit, ale to je ve finále plus, ne? Uvidí mě jen odcházet ze školy s tebou, a co už si k tomu vymyslí za teorie, necháme na nich.“

Blue se zamyslel. Tohle neznělo špatně, ale i tak tam na jeho vkus bylo příliš mnoho neznámých.

„Pokud se ale něco semele, budeš v tom sám, Alecu. Nebudu se rvát,“ varoval mladíka tiše.

„To je v pohodě,“ usmál se blonďák upřímně. „Tak se holt budu rvát za nás za oba.“

Blue cítil, jak z něj většina vzteku mizí v nenávratnu. Oplatil chlapci úsměv. Ten se ještě víc rozzářil, a začal si z ruky sundávat draze vypadající digitální hodinky, podobné těm, jejichž kopii Blue míval jako puberťák.

„Na, dá se na nich nastavit budík. Snídaně je v sedm. A slibuju, že bráchovi zablokuju kabelovku,“ zubil se Alec, pyšný, jak se mu podařilo zahnat hrozící bouři.

Blue se znovu usmál a sevřel ruku v pěst, překvapený náhlou chutí ho pohladit po světlých vlasech.

„Tak ahoj zítra,“ kývl na Aleca a vyšel do chladné tmy.

Alec se spokojeně vrátil do jídelny, kde jeho velký bráška ještě stále ležel s čelem opřeným o desku stolu.

„Odchází?“ zahuhlal Matt unaveně.

„Ne. Ukecal jsem ho. Ale ty si budeš muset pořídit filtr na pusu, protože až příště takhle blbě ujedeš, buď vážně odejde, nebo po tobě skočí. Možná oboje,“ zakroutil mladík hlavou nad Mattovou totální absencí zdravého rozumu.

„Nic lepšího mě prostě nenapadlo, no… Musíš uznat, že by byla škoda nevyužít toho, jak na lidi působí,“ oponoval starší z bratrů.

„Ale se vším tím, co víš od Marry bych čekal, že se slovům jako gang vyhneš obloukem.“

„Myslíš, že to udělal?“ zvedl Matt hlavu zamyšleně.

„Udělal co?“ pozvedl Alec obočí, aby dal bratrovi najevo, že vůbec neví, o čem to mluví.

„Jo, máš pravdu. Teď už je to jedno,“ zahučel si starší z bratrů pro sebe. Zvedl se ze židle a s hlavou plnou myšlenek na modrookého cizince se pustil do úklidu kuchyně.