Sledoval jsem, jak se dvojčata baví. Ve vodě. A já tvrdnu na pláži. Proč jsem se jen nechal přemluvit?

„Zkazíš jim to, pokud se budeš takhle tvářit,“ drcla do mě loktem kamarádka, která měla nutkání mou nespolečenskou osůbku dostat ven mezi lidi, a tak můj mobil včera celý den spamovala smskami. Jinak je nemožné, abych na něco méně otravného reagoval.

„Nemůžu si pomoct, mám raději chlór než sůl. Narozdíl od vás to mé kůži ani ničemu jinému nepřilepšuje,“ Nebo spíš nenávidím místa, kde je hodně lidí. Protože tam, kde je hodně lidí, ochomejtá se i spousta otravných démonů. Ohnal jsem se rukou a jednoho z nich zasáhl do hlavy. Strike! Možná jsou takhle neškodní, ale člověku z toho není dvakrát nejlíp, zvlášť když je na to úplně sám. Emily, drobná blonďatá dívka se na mě podivně zadívala.

„Už je znovu vidíš?“ zeptala se a já si v duchu povzdychl. Vidím jí ve tváři, že mi to stále moc nevěří.

„Není to znovu vidím, ale stále vidím,“ ještě jsem si musel pogratulovat za tu dobře mířenou ránu. Když už nic jiného... „A opravdu rád bych je neviděl,“ převalil jsem se na záda.

„Já bych řekla, že to musí být super, vnímat víc než ostatní,“ zavrtěl jsem hlavou a zavřel oči. „Vůbec to není s-“ moje slova utnul vlastní šokovaný výkřik. Rychle jsem se napřímil do sedu. Proč. Mám. Na. Břiše. Zmrzlinu?

„Moc se omlouvám! Zakopla jsem a... ups, fakt promiň...“ vedle mě si dřeplo nějaký pihatý cosi s kornoutkem v ruce. „P-počkej, v kabelce mám papírový kapesníky, otřu to...“ začala se v ní přehrabovat. Nedívala se na mě a ruce se jí třásly. To snad není kvůli mně, ne? Neočekávaně rychle to vzdala a otočila se za sebe. Až teď jsem si uvědomil, že za ní někdo stojí. Vysokej kluk, pěkný ksichtík, démon v pozadí moc neladil, ale aspoň mi dovolil uchovat si normálnější výraz než Emily. Ano, líbí se mi kluci, ale nejsem gay. Jak by řekl gay. Brunet se usmál.

„Promiň, moje přítelkyně je občas nemehlo...“ odkuďsi vytáhl papírový obrousek a šel to ze mě otřít sám. S předstíraným nezájmem jsem to pozoroval. Bylo to těžké, rozhodně to byl můj typ. Všiml jsem si, jak se slečna pihatá podivně tváří a nějak se mi nedařilo odhadnout, na co asi myslí. Pokud to není BL fanynka.

„Nic se nestalo,... em, tohle je Emily, asi se jí líbíš,“ chtěl jsem se jí pomstít za tohle hrozné odpoledne, ale ta hned horlivě přikyvovala. Neúspěch... Neodolatelně se usmál a naprosto neočekávaně se nahnul k mému uchu, až jsem lehce ucukl.

„Dan... pamatuj si to,“ dřív než se odtáhl, ke mně z něj přivanula zvláštní vůně. Vůně, ze které mi přejel mráz po zádech. Dřív, než jsem stihl plácnout nějakou blbost, se odtáhl, vzal pihatku za ruku a odcházeli. Emily celou dobu naprosto ignoroval.

„Tohle je osud, i když se choval trochu podivně,“ ozvalo se vedle mě. Nahodil jsem připitomělej výraz.

„Ani náhodou, u takovýho hezouna bych neměl šanci, ani kdyby nebyl hetero, “ znovu jsem si lehl.

„Ale neblázni, když ho sbalila ta podprůměrně vypadající typka, proč ne ty? Vždyť si hezkej a zdálo se, že jsi ho zaujal,“ uvnitř jsem protočil oči.

„Emily, ani ten nejošklivější gay na světě nebude chodit s klukem, co má téměř bílý vlasy, baví se sám se sebou a občas se zastaví a máchá rukama kolem sebe. A to i kdybych byl poslední chlap na světě,“ odvětil jsem suše a na mě i neobvykle dlouze. Zaznamenal jsem vedle sebe prudký pohyb, když se nadzvedla na rukou, aby mi mohla zírat přímo do tváře. Jednu ruku zvedla a namířila si dvěma prsty na oči a pak je natočila k mým.

„Seš můj kámoš, takže teď zoči voči, jo. To snad nemyslíš vážně, ne? Pronásledujou tě démoni a hlavně, některý kluky divný věci přitahujou,“ prohlásila s vážnou tváří.

„Díky za upřímnost. Hned se cítím líp,“ sedl jsem si. Tady nemůžu být. „Někam se chystáš, zlato?“ zaptala se, když mě viděla se balit. „Tak Emily, vždyť víš. Písek není nic pro mě. Sůl není nic pro mě. Horko není nic pro mě. A přiznejme si, že plavky moje podivnosti fakt neskryjí,“ ručník jsem si přehodil přes ruku a menší tašku přes rameno.

„Ale Nivene, vždyť máš nádherný tělo, vypadá to na tobě dobře. Jsem žena, poznám to,“ posadila se a nohy skřížila do tureckého sedu. „To mě tu s těma ďáblama necháš samotnou?“ udělala na mě smutný oči, ale stačil mi ksicht démona vedle ní.

„Promiň, nějak mi není dobře. Vynahradím ti to,“ pousmál jsem se, nasadil žabky a rychle zamířil pryč. Démon s tím hrozným ksichtem pořád poletoval kolem mě. Zvládl jsem jednu ulici, pár bloků od domu a pak mi konečně ruply nervy.

„Hej, proč jdeš sakra pořád za mnou?!“ prudce jsem se k démonu otočil, ale nebyl tam. Místo toho jsem nechápavě kulil oči na toho opálenýho krasavce z pláže.

„Kdy...“ mumlal jsem zmateně a čekal kdy se mi začne smát. Ale on se jen lehce pousmál.

„Věděl jsi o mě?“ přešel blíž. „Chtěl jsem se ještě jednou omluvit za Grace...“ znovu mě ovanula ta podivná vůně. Zastavila mě dřív, než jsem začal ustupovat. Co... to?

„Je opravdu nemotorná, mám jí dost...“ byl tak blízko, až jsem na krku cítil jeho dech. Nechápu to, před chvílí stál přede mnou, proč je najednou vedle mě? „Ale moc na výběr nemáme, Feedeři jako ty a ona jsou v téhle době docela vzácná věc a my hladovíme,“ zašeptal mi do ucha.

„My?“ zopakoval jsem přidušeným hlasem. Proč... se nemůžu pohnout? Ta nepříjemná sladká vůně byla všude kolem mě. „Můžeš mě nazvat Eaterem, ale pro tebe možná zní lépe náš všechny znát jako démony?“ tiše se zasmál. Otřásl jsem se. Co je to za hnusnej pocit? A tomuhle, co mi říká, vůbec nerozumím.

„Feedeři? Eateři? O čem to mluvíš?“ zachvěl se mi hlas. Zdálo se, že si mého strachu všimnul, protože jeho úsměv se ještě rozšířil. Naklonil se k mé tváři, téměř až ke rtům.

„Nemusím ti vysvětlovat víc, protože za chvíli už to potřebovat nebudeš... Cítím že,... tvoje duše bude opravdová pochoutka~~,“ pootevřel rty a mě se v plicích rozlinul podivný chlad. Nešlo mluvit ani se pohnout a s každou vteřinou jsem byl unavenější. Matně jsem vnímal, jako by mi něco bílého vycházelo z úst. Roztřásla mnou zima. Byl to odporný pocit. Chystá se mě... snad zabít? Takhle to bude? Zemřu způsobem, kterému nedokážu rozumět? To to nikdo nevidí a nepomůže mi? Když jsem začal ztrácet vědomí, moje tělo se náhle zhlouplo dozadu a padalo na tvrdý chodník. Do chvíle, než se ta bílá mlha začala vracet zpátky dovnitř, jsem bolest necítil. Když začal ustupovat chlad, mohl jsem znovu normálně přemýšlet. Pár vteřin, než se mě znovu zmocnil strach. Dlaň jsem si přitiskl na rty a hleděl nahoru. Co se to teď vůbec stalo...? Nechápavě jsem zíral na vysokého černovlasého muže přede mnou. Dana jsem už nikde poblíž neviděl. Polila mě hrůza, když mi došlo, že z muže přede mnou cítím podobnou podivnou vůni.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se a můj hlas zněl lehce chraplavě. Podle skoro nepatrného stáhnutí obočí, se mu moje otázka asi moc nezdála.

„To není důležité, ne pro tvůj současný stav,“ řekl po delší odmlce. Prohlížel si mě nečitelným chladným pohledem, až se zastavil u mého lehce odřeného zápěstí, na které jsem dopadl. Zdálo se mi, že jeho pohled lehce pookřál. „Nestihl jsem tě chytit, bolí to moc?“ přidřepl si ke mně, ale mě předchozí zkušenost nutila se jen vyškrábat na nohy a utíkat. Nezastavil mě a ani za mnou nešel.

Vysvětlivky – část první:

Feeder - „krmič“ - člověk, jehož duše vysílá zvláštní charakter energie. Existují tři druhy. První ZEN, člověk který dokáže vidět, slyšet a cítit démony. Při nárustu emocí se jich dokáže i dotknout. Toto označení používají pouze Eateři.

Eater - „pojídač“ - démon lidského zevření, jehož přitahuje zvláštní a pro ně velice chutná energie Feederů. Existují dva druhy. První: démon, který se rozhodne získávat sílu „vysáváním“ duší živých lidí.

Nechtělo se mi ještě vstávat, ale tohle je nevýhoda teplých životních podmínek. Bylo mi neskutečné horko a do zavřených očí mě pálilo slunce. Vůbec nechápu, proč to tu máma tak zbožňuje - až se sem musela i nastěhovat. Ale jedna věc se musí nechat. Je tu klid a mír, zlé dny se při takovém procitnuní zdají být jen noční můrou. Možná, že to tak opravdu je. Ve chvíli, kdy jsem se oči donutil otevřít, jsem se úlekem rozječel a do několika vteřin byl venku z postele a zcela vzhůru.

„Proč to pořád děláte?! Chci pauzu! Time out! Jeden zatracenej den nechci vidět žádný podělaný démony, vypadněte!“ řval jsem na kreatury, které mi dopřály, tak úžasné zmátoření vědomí po probuzení. Bohužel, ani tentokrát jsem se řvaním nikam nedostal. Spíš jsem docílil toho, že se začaly slézat kolem mě. Tentokrát jsem je mohl i cítit. Nechápu to, někdy se prostě chovají jako duchové a někdy se zas přes ně nedá projít.

„Čím víc se budeš vztekat, tím více je budeš zajímat,“ ozval se ode dveří hlas. Polkl jsem a otočil se.

„Ty jsi ten ze včera... jak ses dostal dovnitř? Oknem?“ vypravil jsem ze sebe poděšeně a začal ustupovat. Okno bylo dokořán, naopak jsem si skoro jistý, že hlavní dveře byly zamčený. Muž pokrčil rameny.

„Normálně dveřmi, ale příště přijdu oknem, pokud chceš,“ přešel k posteli a drze si na ni sednul.

„Kdo ti dovolil tu být?“ založil jsem si ruce na hrudi, ale tak klidně, jak zněl můj hlas, jsem se rozhodně necítil. Ignoroval mě a místo toho se rozhlížel po pokoji. Mlčel jsem a jen využil chvilky, abych si ho pořádně prohlédl. Černé upravené vlasy, modelová tvář, výrazné klíční kosti a pleť v lehkém nádechu olivové barvy. Štíhlý v jistém slova smyslu – svaly, kam až bylo vidět, pořádné, ale akorát. Výška odhadem dva metry. Oči... po dlouhém nenápadném očumování, zjištěny tmavě modré. Prostě chlap vystřižený z románu, s kterým by si dala říct každá. A tenhle cizí nádhernej chlap si sedí na mé posteli a-

„Co to děláš?!“ zapomněl jsem na všechny zábrany, co jsem si doteď podvědomě vytvořil, přiskočil k němu a vytrhl mu skicák z ruky.

„Když se za to stydíš, nenechávej to tu válet... A nebo se na kreslení rovnou vykašli,“ odvětil a já na místě ztuhl. Říct tohle Emily, beru to jako srandu, ale tenhle chlap to řekl smrtelně vážně. Zle jsem se na něj zamračil, ale záhy toho litoval. Pozvedl obočí, postavil se a nebezpečně se přibližoval.

„Takhle mizerně bys o sobě smýšlet neměla, Lydie,“ řekl. Zatvářil jsem se nechápavě.

„Lydie? Jaká Lydie? Jsem Niven a jsem kluk!“ najednou stál přímo přede mnou a působil ještě větší a hrozivější.

„Duše, kterou máš, patří Lydii. Jsi její několikátá reinkarnace. Její duše se při posledním převtělení nestihla dostat do těla, proto se tvůj příchod zpozdil a přišla jsi o všechny vzpomínky,“ vysvětlil, ale já měl s každým slovem pocit, že chápu čím dál míň. Ale něco uvnitř mě, mi říkalo, že jeho slova jsou pravdivá. A to se mi vůbec nelíbilo...

„Nemluv na mě v ženském rodě,“ usykl jsem a pak se rozpačitě podíval jinam. „Kdo byla Lydie?“ zarazil jsem se, proč se na to sakra ptám?! Jeho dlouhé prsty se dotkly mé tváře. Nehnutě jsem stál zírajíc někam do stěny. Pronikavě na mě hleděl a moje nepochopitelná část osobnosti si byla téměř jista, že mě s tou ženou právě teď porovnává.

„Lydie... byla anděl,“ řekl po delší pauze. Nakrčil jsem obočí. Anděl? Jako... skutečný anděl? Tak moment, tohle už je trochu moc... „Ačkoliv nerozumím, proč vidíš démony, když tvoje duše vychází ze SAT. Nebo se pletu? Dokážeš vidět mou duši nebo auru?“ chvíli trvalo, než jsem se vzchopil k činnosti. Prudce jsem ho odstrčil.

„Tak to by stačilo...“ otočil jsem se a rychle se rozešel pro mobil s úmyslem zavolat na polici. Něčemu by se věřit dalo, ale tohle už je příliš. Prostě mám v baráku cizího chlapa, co říká blbosti. To mi stačí. Silný, přesto opatrný stisk v zápěstí mě donutil zastavit. Více mě ale překvapil chlad jeho těla.

„Kam jdeš? Neotáčej se ke mně zády, když jsem tě konečně našel, Lydie,“ znělo to tak naléhavě, že mě ani nenapadlo se začít vzpouzet.

„Jmenuju se Niven,“ řekl jsem hlasitě a přitom se střetl s jeho pohledem. Láska, která se mu odrážela v očích mi podlamovala kolena. A s jeho dotykem přicházela zvláštní slabost a únava. Zjevně to vytušil, protože mě přitáhl na sebe a druhou paži mi obtočil kolem pasu a tím mě podepřel. Strach byl najednou ten tam. Opatrnost, s jakou se mnou zacházel, navozovala pocit bezpečí. Na moment jsem se zapomněl a v náhlém nutkání se o něj dovolil opřít. Má projevená důvěra byla přijata pevnějším sevřením.

„Teď se jmenuješ Niven, ale uvnitř jsi Lydie. Hledal jsem tě tak dlouho, prosím vzpomeň si,“ přiblížil se tváří. Cože? Notak, vzchop se! Vzchop se! Nemůžu se nechat okouzlit někým, kdo ve mně vidí někoho jiného! A ještě k tomu ženu! Zavřel jsem oči a pocit omámení se vytratil. Prudce jsem ho od sebe odstrčil a chvíli balancoval, než jsem znovu našel sílu v nohou.

„Nezajímá mě to, nejsem žádná Lydie, ale obyčejný člověk. A opakuju, že kluk! Nechci mít naplánovanej život podle nějaký báchorky, odejdi!“ křikl jsem, a když jsem znovu otevřel oči, zraněný výraz v jeho tváři byl jako zásah bleskem. „Pokud si to tak přeješ, má- můj pane,“ přikývl. ,,Nevzpomenešli si, už se nikdy neuvidíme,“ jeho tělo se začalo rozpadat v drobná černá peříčka, která se s dopadem na zem rozpadla a prach se vytratil. Jedno z těch peříček mi dopadlo do dlaně a okamžitě se rozpadlo. Proč mám pocit, že jsem provedl něco zlého...?