Miloval ho už strašně dlouho, už jako malý kluk. Tenkrát si to ještě neuvědomoval, tou dobou to byl prostě nejlepší kamarád, se kterým trávil každý den. Možná, že to tak i bylo a láska se z toho stala postupně jak dospíval. Těžko říci, ale na tom vlastně nezáleží. Na ničem z toho vlastně nezáleží, protože on to stejně neví. Pro něj je stále jen kamarád, i když nejlepší a jsou si hodně blízcí, ale jen kamarád.
Zavrtím hlavou, abych vytřásl tyhle myšlenky z hlavy. Teď na to nechci myslet, teď slavíme. Před třemi dny jsme úspěšně dokončili vysokou a teď sedíme v baru a oslavujeme ve velikém stylu s pár dalšími spolužáky. A taky s Helenou, jeho přítelkyní.
Snažím se jí mít rád, opravdu strašně moc, protože je to hezká, chytrá a milá holka. Ale přestože tohle všechno vím, je pořád jeho přítelkyní a já žárlím, až mne z toho bolí břicho. Je tak přátelská a myslím, že mne má ráda. Je to vlastně dokonalá přítelkyně, každý kluk by ji chtěl. Tak proč ji má zrovna on? Jako kdyby se mi život málo vysmíval.
Polovinu piva do sebe vyklopím naráz, abych pořád nepřemýšlel nad tím špatným. Jako bych nevěděl, že to bude mít přesně opačný účinek, tohle nadměrné pití. Ale když slavit, tak pořádně. Třeba mě po dvojce v krvi začne bavit i nějaký z rozhovorů mých spolužáků. Zatím jen mlčím a lámu do sebe jeden půllitr za druhým. Ještě ani nedošlo na panáky, to už pak bude úplně zlý a už teď počítám s tím, že to zítra bude hodně špatný.
Vlastně mě to tady ani moc nebaví. Urputně se snažím nemyslet na to, že až tahle oslava skončí, nic už nebude jako dosud. Už se nebudeme pravidelně vídat na přednáškách, ani spolu trávit studentská odpoledne a večery. Naše cesty se teď rozejdou, každý si budeme hledat práci, nebo přemýšlet, co bude dál s našimi životy. Někteří spolužáci možná začnou cestovat, alespoň o tom mluvili. Helena už má dokonce přislíbené místo v institutu a on mi nedávno řekl, že chce zůstat s ní. Bude si hledat místo ve městě a plánují společné bydlení. Sakra.
A já? Vůbec nevím. Pořád se jen tak nějak plácám. Chtěl bych mu zůstat na blízku, co nejvíce a nejdéle, takže opustit město také zatím neplánuji. Od rodičů bych se chtěl už také odstěhovat, na to se vlastně dost těším. To se ale bude odvíjet od toho, jakou práci a za jak dlouho, ji seženu. Je mi celkem jedno, co to bude. Sestřenice April, se kterou jsme si hodně blízcí a ona jediná o mých pocitech ví, mi dokonce nabízela, ať se přestěhuji k ní do velkoměsta, ale já chci zůstat s ním.
Samozřejmě už mě napadlo, že se chovám jako blázen. Organizuji si vlastní život podle jeho, jen abychom mohli dál společně koukat na filmy, nebo chodit do baru. Vlastně ani s tou společnou vysokou to nebyla úplná náhoda. Hloupé, přímo pitomé, vím. A stejně tomu nemůžu zabránit.
Už několikrát jsem si představoval, jak mu to řeknu. On se na mě chvilku vyjeveně dívá, pak překvapeně zamrká a nakonec se začne smát. S úlevou pak řekne něco v tom smyslu, že to už dlouho cítí stejně a já roztaji blahem. Pak si padneme do náručí a políbíme se. Nádherný konec pohádky, co se nejspíš nikdy nestane. Dost často takhle končí mé sny, po kterých se probudím a v trenkách je boží dopuštění. Ale náladu moc dobrou nemám.
Z myšlenek mě vytrhne šťouchnutí loktem. „Co je, vole? Co seš zaraženej?“ Zeptá se už podnapilý spolužák Richard. Pokusím se pousmát a vyjde to, nechci všem kazit náladu a atmosféru veselí. Oplatím mu šťouchanec.
„Jen jsem se zamyslel,“ zasměju se, pozvednu sklenici, přiťukneme si a oba vypijeme její obsah až do dna.
„Tak tobě se asi hodně ulevilo, že to máš v kapse! Ještě jsem tě neviděl takhle pít,“ pronese žoviálním hlasem ON. Roy – kluk, kterýho tak strašně miluji. Sedí naproti a jednu ruku má omotanou kolem Heleny, která se baví se spolužačkou a směje se. „Hele, nezapomeň, že spíš u mě. Jestli se pobliješ, tak tě snad zabiju a ještě donutím tvojí mrtvolu, aby po sobě uklidila,“ dodá ještě se smíchem a pak provokativně pozvedne panáka. Ani nevím jak, ale i mě se první tvrdý alkohol dostane do ruky a na dálku si připijeme. Začíná mi být jasné, že se dneska úplně zruším. Víc mne ale trápí ten divný pocit, nebo spíš předtucha, že bych mohl v tom stavu provést nějakou pitomost…
Doufám, že si i přes promile v krvi udržím špetky zdravého rozumu a budu stát při zavedených prioritách. To znamená hlavně udržet si dobrý vztah s Royem. Kdybych to v sobě alespoň nedusil tak dlouho. Pálí mne ten pocit v každém nervu, svalu i póru kůže a je to nespravedlivé. Všichni okolo vypadají tak šťastně, i já jsem rád, že jsem školu dokončil, ale tak nějak se z toho nemůžu úplně radovat. Místo zaklení, které se mi dralo z pusy, si raději zase přihnu a nenápadně po něm pokukuju. Ostatně jako vždycky, nechápu, že si toho za ta léta ještě nevšiml.
Bar už je docela plný, pak se ale dveře rozrazí a přijdou další spolužáci. Zábava se pak začíná opravdu rozjíždět, přišli vlastně ti největší pijani a já, aniž bych si to uvědomoval, s nimi bezmyšlenkovitě držím krok…
...Večer plyne najednou nějak rychleji, než si toho vůbec všimnu mine půlnoc, půl jedné, jedna. Jsem už dost pod parou, na to abych mlel nějaké nesmysly, jako třeba pravdu. To riziko se stále zvětšuje ale prozatím se mi daří mu vyhýbat. Tak místo toho vedu prázdnou, opilou konverzaci se spolužáky, smějeme se, nasáváme. Když dáme souboj v šipkách, skončím ke svému překvapení druhý, což je ale spíše štěstí, než že bych to uměl. Ten kdo vyhrál, nebyl samozřejmě nikdo jiný než Roy. Tomu jde prostě snad všechno. Proplouvá životem jako by negativní věci prostě neexistovaly – má milující rodinu, krásnou přítelkyni, je chytrý a hezký.
Vlastně je nádherný. Tmavě hnědé oči, veliké, lemované hustými řasami, jemná opálená pleť bez jediné vady, široký úsměv odhalující perfektní zuby. A ty jeho vlasy, bože, nádherné! Tmavé a kudrnaté, zastřižené do moderního slušivého účesu. Často si představuji, jak je mnu mezi prsty, zabořím do nich dlaň a cítím jak jsou jemné.
Na tělo raději nemyslím. S tou svojí atletickou postavou by mohl předvádět spodky na molu v Miláně a raději odvracím zrak, když se ke mne otočí zády a můžu obdivovat jeho pozadí. Tam už se mé představy odebírají zcela jiným směrem. Tedy většinou.
Dneska si nějak nemůžu pomoct a po několika kolech v šipkách, kdy jsem měl možnost pozorovat jeho zadek, když hrál, jsem se musel odporoučet na záchod a vydýchat to. Zoufale jsem si představoval všemožné anitivzrušivé věci a obličej opláchl ledovou vodou snad patnáctkrát, aby se mi nepostavil a já se mohl bez podezření vrátit mezi ostatní. Nakonec se zadařilo, ale dalo to fakt práci.
Už je pozdě. Večer utekl zničeho nic strašně rychle, nebo mi to tak přišlo kvůli alkoholu. Každopádně, zbylo nás tu už jen pár “přeživších“ a z toho víc jak polovina vlastně pospává (na baru, na židli – všude, kde to alkohol umožní...takže všude). Já se zatím připotácím k pohovce, kde sedí Roy s Richardem a vedou takový ten opilecký, unavený ale příjemný rozhovor o ničem. Padnu do křesla naproti a zapálím si. Roy se na mě podívá a ušklíbne se.
„Kámo, vypadáš děsně!“
Usměju se a vydechnu oblak kouře. „Ale je mi skvěle,“ zalžu.
„Už bych to zabalil, co ty na to? Jsem utahanej a ani ne tak opilej, jak bych si přál. Ale to už s těma mrtvolama kolem asi nedoženu,“ začal se zvedat z gauče a hledat bundu. Snažil jsem se ho zastavit, oddálit ten okamžik, kdy se budeme osamotě odebírat k němu domů, kde mám přespat. Ani Helena tam nebude, domluvily se s kamarádkou, že přespí u ní.
„Ještě jednoho,“ udělám psí oči a žadoním o posledního panáka. Roy zavrtí hlavou, ale je očividné, že má ze mne legraci. Opravdu jinak moc nepiju a v takovém stavu mě ještě neviděl. Navíc, sám byl jen v náladě, takže si pohled na mě užíval ještě víc.
„Tak na to zapomeň, Vicu. Je mi jasný, že tě domů potáhnu, takže posilnění nepotřebuješ.“
„Já jsem úplně v pohodě!“ Ohradím se a chci se na důkaz svého tvrzení rychle zvednout. To se mi sice podaří, ale rovnováhu už neudržím a spadnu zpátky zadkem na křeslo. Následuje Royův pobavený smích a podává mi ruku.
„No jo, vidím. Tak pojď,“ pomůže mi na nohy, najde mi bundu a společně odcházíme. Richard mezitím také přešel na druhou stranu, mezi opilecké mrtvoly a necháváme je za sebou. Jak vyjdeme z baru, čerstvý a chladný vzduch noci mě skoro praští do obličeje.
„Kolik je?“ Zamumlám a cítím, jak mě Roy pro jistotu bere kolem ramen. Koukne na hodinky a uchechtne se.
„Hoooodně. Čtyři ráno,“ odpoví mi. Vykulím na něj oči, co jej pobaví a vykročíme.
Naštěstí nebydlí od baru daleko, takže v pohodě dojdeme pěšky. Tedy – za normálních okolností by nám to dlouho netrvalo, ale opilecké putování je v mnohém dobrodružnější, zábavnější a hlavně trvá déle. Těžko může člověk spěchat, když ho nohy místo vpřed vedou nejdříve tři kroky do prava, pak pět vlevo a až poté vás kamarád nasměruje a to ještě můžete být rádi, že ho máte s sebou.
V takovém stavu se pak stane ještě jedna věc. Uvědomíte si, že máte hlad. Vlčí hlad, že by byl člověk schopný sežrat i slona.
„Royi,“ zavěsím se na něj paží a pohlédnu mu do obličeje pohledem zakaleným alkoholem. „Jedl bych!“ Vydám ze sebe a způsob mé momentální komunikace jej rozesměje, protože to říkám tak vážně, jakoby šlo o konec světa. Pak mu přiložím čelo na čelo, což bere jako opilecké gesto. Já ale potají nasávám jeho vůni a skoro se vzruším, když si uvědomím, že jsem jeho rtům nikdy nebyl tak blízko.
„Victore, je půl páté ráno,“ směje se mi, „nemyslím, že bychom narazili na otevřenou restauraci.“
Zamračím se. „Nepotřebuju romantickou večeři. Stačil by mi kebab.“ Zamumlám a Roy mě znovu skoro podepře a nasměruje.
„Něco vytvořím až budeme doma, ok? Teď už pojď,“ řekne a téměř tanečním krokem se posouváme k panelovému domu, kde bydlí. Cestou se mi směje, jako ten méně opilý víc opilému, ale mně to nevadí. Mám rád jeho smích. Mám na Royovi rád úplně všechno. Když se mě dotýká, třeba i jen takto, jsem šťastný. Nasávám tyhle okamžiky, přestože pro něj to nic neznamená, jako houba, žiji z nich.
Už jsme před bytovkou. Roy mě opře o stěnu, vyloví klíče a odemkne vchod do budovy. Vejdeme dovnitř a teplo nás skoro praští do obličeje, po tom chladném vzduchu venku. Roy přivolá výtah. Bydlí až v sedmém patře a já najednou dostanu divný pocit. Jakési nutkání, které s sebou ta jedoucí kabina nese. Přepadla mě myšlenka, že ten malý prostor uvnitř je jakási izolace, místečko, kde co se stane, tam také zůstane.
Najednou vím, že sbírání těkavých okamžiků mi už nestačí. Chci ho. Chci se ho konečně dotknout tak, jak o tom léta sním, pohladit ho, políbit. Opilosti, ty mrcho, co upouštíš od rozumu a dáváš nepřiměřenou kuráž – vem si mě!
Výtah je dole, kabinové dveře se otevírají, Roy pak otevírá šachetní. Vstupujeme dovnitř. Podlaha je z takového toho materiálu, který se třpytí. Zdá se, že je nově zrekonstruovaný a ještě se nedostal do spárů znuděných teenagerů, kteří by jej počmárali, poplivali či nalepili žvýkačky všude možně. Dveře od kabiny se zavřou a výtah se po zmáčknutí příslušného tlačítka rozjede směrem vzhůru. Teď jsme opravdu sami.
Stojíme naproti sobě, oba opření o stěnu. Roy nic neříká, jen mimoděk kouká skrz prosklené otvory, jak míjíme jedno patro za druhým. Za to já jsem v háji. Cítím, že teď musím něco udělat. Jestli jsem měl někdy provést nějakou pitomost, tak je to teď a tady. Čas mi ubíhá, znepokojeně sleduji displej nad tlačítky. Nekompromisně střídá jedno číslo za druhým, jedna, dva, tři…
Natáhnu se a zmáčknu tlačítko pro zastavení, když se ocitáme mezi třetím a čtvrtým patrem. Roy se zmateně otočí.
„Co je? Je ti blbě?“ Zeptá se nechápajíc a položí mi starostlivě ruku na rameno. Je tak hodný, pomyslím si. Zakroutím ale hlavou a on se zarazí, protože neví o co jde. Zmateně stáhne ruku, ale pohled ze mne nespouští. Najednou mi vyschne v krku a nevím co říct. Výtah stále stojí, žluté světlo nám osvětluje tváře.
„Royi,“ vydechnu jen konečně. Přinutím se udělat první pohyb a pak už je to samospád. Ve vteřině přestanu myslet, tělo začne konat nehledě na následky a já se přitisknu k Royovi. Než vůbec stihne mrknout, drze a nečekaně jej políbím na rty. Jsou jemné a horké, chutnají hořkosladce. Cítím, jak se jeho tělo v šoku napne, doslova zkoprní. Nevšímám si toho, soustředím se jen na tu blízkost a vůni. Nevidím, že má oči vytřeštěné překvapením, protože své mám zavřené. Pak zvednu ruku, dotknu se jeho nádherných vlasů a odtáhnu se, abych se mu zadíval do očí.
„Už dlouho tě hrozně miluju,“ zašeptám a dám do těch slov veškeré city, co tak dlouho držím v sobě. Čekám na jeho reakci a doufám, že bude dobrá. Nikdy v životě jsem se nemohl víc zmýlit. Roy, probírajíc se ze šoku nejprve párkrát zamrká, pak se jeho výraz změní z překvapeného na vzteklý.
Potom začne zuřit.
První pomyslné bodnutí do mého nešťastně zamilovaného srdce má podobu pěsti. Udeří mne do obličeje tak nečekaně a silně, že zavrávorám, zády narazím do stěny kabiny a pak klesnu k zemi. Ani si nevšimnu, že se mi z nosu spustí krev. Nemám na to čas, protože vzápětí následuje další rána do oka.
Druhé bodnutí.
„Nesahej na mě, ty buzno!“ Slyším jak se vztekle rozkřičí. Choulím se teď na třpytivé podlaze, nezahlédnu, jak napřahuje nohu, aby mne kopl do žeber. Vypustím bolestné heknutí, když ze mě vyrazí vzduch.
Třetí bodnutí.
Nebráním se. I kdybych byl úplně střízlivý, nedělal bych to. Nemám na to sílu ani chuť. Royovi nedokážu odporovat, i když se snaží ze mě vymlátit duši. Pochopil jsem jeho stanovisko, udělal jsem hloupost a nejspíš si to zasloužím. Přestože to bolí jako nic jiného na světě.
Je naštvaný, ne, je vzteky bez sebe a dává to patřičně najevo. Dál mě bije, ale je mi to jedno. Tuším, že jsem ho ponížil, když jsem ho políbil. Patrně utrpěla jeho mužnost a teď mi to vrací. Asi je to jediný způsob, jakým mohl na takovou situaci zareagovat. Ale bolí to.
Čtvrté bodnutí. To když mne chytí tričko a přitáhne k sobě. „Nejsem teplej! Rozumíš?!“ Zasyčí vztekle. Dívám se mu do očí a namísto odpovědi rukou nahmatám tlačítko na panelu. Než se výtah rozjede, přes ztuhlou čelist vyslovím jen tiché „Promiň,“ a on mě pustí. Nechá mne dopadnout na podlahu, otočí se ke mně zády a jen co výtah zastaví v sedmém patře, vystoupí, aniž by se jedinkrát ohlédl. Pak se šachetní dveře zavřou.
Dívám se za ním, dokud mi nezmizí z dohledu. Zůstávám na zemi dokud se výtah opět sám nerozjede do přízemí a zadržuju v sobě veškeré zoufalství, co se mi vrývá pod kůži. Pokouším se zachovat si poslední zbytky důstojnosti a vyškrábu se na nohy. Když se mírně předkloním, vyteče mi z nosu proud krve a já jej ledabyle utřu hřbetem ruky. Potácivě pak opustím výtah a nakonec i panelák.
Jakmile se ocitnu na nočním vzduchu, už nedokážu zadržet pláč. Z očí mi vytrysknou slzy a já se cítím trapně, poníženě a zklamaně. Pálí mě na hrudi, jako bych měl srdce opravdu vejpůl. Přes vzlyky se chvilku nemůžu ani nadechnout a myslím jen na to, jak jsem všechno zničil, celé naše přátelství i to málo, co jsem od něj měl. Nadávám si, že jsem byl chamtivý, že jsem chtěl víc a je mi strašně.
Stále pláču, když se vydám směrem domů. Pořád cítím každý jeho úder, oko mi začíná natékat a i žebra bolí. To ale není nic. Nic v porovnání s tím, jak se cítím tam uvnitř. Dneškem všechno skončilo.
Pomalu, šouravým krokem se plahočím domů když se ocitnu na mostě, vedoucím přes řeku. Zastavím se. Pak pomalu položím ruku na zábradlí a nakloním se, abych se podíval dolů.
Je dost vysoko. Dost na to, aby to bylo definitivní. Ta myšlenka je najednou hrozně lákavá, když si v hlavě znovu přehraju událost ve výtahu. Protože teď mám pocit, že jsem vlastně už mrtvý. Už několik let se můj život točí prakticky jen kolem Roye. Byl jsem s ním co to jen šlo a když jsem s ním nebyl, myslel jsem na něj. Miluji ho tak moc, že všechno, opravdu všechno, bylo v jeho stínu. A teď...teď je všechno špatně. Přišel jsem o něj. Dneškem skončilo naše přátelství a v tom výtahu svět zešedl a nikdy nebude jako dřív. V útrobách dokážu cítit jen bolest a teď, při pohledu na plynoucí vodu pode mnou se to zdá tak snadné. Ukončit tu bolest je najednou tak snadné, až primitivně jednoduché. Stačí zvednout jednu nohu, pak druhou, přelézt zelené kovové zábradlí a pak se pustit. Protože, co je můj svět bez něj?
Jako bych procitl ze snu, uvědomím si, že jsem o tom jen nepřemýšlel. Opravdu stojím na druhé straně kovové zábrany a civím na zurčící proud, tekoucí dostatečně nízko na to, aby byla hladina při dopadu dost tvrdá na to, abych se zabil. Kdysi jsem v nějakém dokumentu slyšel, že hladina vody může být při pádu z určité výšky tvrdší než beton. Za zády pevně svírám studený kov a vím, že by stačilo pár centimetrů, pak povolit sevření dlaní a všechno bude vyřešeno. Navždycky. Už by nebylo cesty zpět.
A pak mi to dojde. Už by opravdu nebyla možnost to vrátit. Nikdy. Uvědomím si to ve vteřině, jako kdyby mnou projel blesk. Pohnu nohou a skopnu dolů maličký kamínek, který spadne z úzkého prostoru na kterém stojím a zmizí ve tmě. Je zničeho nic pryč, ani neslyším, jak spadne do vody, prostě zmizí. Pomyslím si, že bych mohl být jako ten malý kousíček štěrku a dojde mi, že já nechci zmizet. Nechci se ztratit v temnotě s tím, že to poslední, co jsem zažil, je Royova pěst na mém obličeji. Chci pryč, chci necítit tu urputnou bolest v nitru...Ale nechci ´zmizet´.
Přepadne mě panika, když si uvědomím, že jsem byl tak blízko konci. V slzách sevřu zábradlí tak pevně, že mi zbělají klouby a třesoucí se přeletu zpátky na druhou stranu. Když se ocitnu zpět v bezpečí chodníku, připadám si citově vyždímaný. Mám sílu jen plakat a tak se svezu na zem a zabořím hlavu mezi kolena. Vzlykám hlasitě, neutěšitelně, tak dlouho, až mne to naprosto vyčerpá. Nikdy v životě jsem se necítil tak špatně.
Potřebuju něco udělat. Něco zásadního. Vím, že tady už být nemůžu, to nejde. Stále bych měl Roye poblíž, stále bych měl potřebu...Ani vlastně nevím. Omlouvat se? Prosit o odpuštění? Sám nevím. Vím ale, že už mu nemůžu být tak nablízku. Musím pryč.
Vytáhnu z kapsy telefon, když si vzpomenu na sestřenici April. Rozsvítím displej a přistihnu se, že doufám, že se tam objeví zpráva od Roye. Žádné oznámení tam ale není a tak zklamaně vytočím Aprilinino číslo. Vím, že je až moc brzy, ale ona to pochopí. Je jako moje sestra. Řeknu jí, co se stalo, je jediná, komu se můžu a chci svěřit. Zahájím vytáčení kontaktu. Vyzvání pak dost dlouho, už se bojím, že to nezvedne a to bych se pak cítil ještě hůř, když už jsem se odhodlal. Konečně se na druhé straně spojení ozve ospalý hlas.
„Victore! Přísahám bohu, doufám, že někdo umřel, jinak tě asi zabiju. Víš kolik je?!“ Zamručí a já jí úplně vidím, jak leží v posteli, oči má zavřené a mračí se.
Chtěl jsem to na ní vyklopit, ale jak jsem uslyšel její hlas, došla mi slova. Místo toho se opět rozpláču. Uslyší mé vzlyky a probere se.
„Vicu?“ Ozve se mi v uchu starostlivě. „Vicu, co se děje?“
Konečně popadnu dech abych promluvil. „April…“ vysoukám ze sebe přerývavě a pak jí postupně všechno řeknu…

„Tak to musela být hodně povedená párty,“ ozve se z kuchyně, když odemknu dveře a vstoupím do bytu. Odložím si a mamka mezitím vejde do předsíně, v ruce šálek čaje, už oblečená do práce. Vstoupí s posměšným výrazem na tváři, protože čeká, že budu rozjásaný a úplně na mol. Dokonce ji podezřívám, že se těšila na mojí kocovinu, aby mě mohla popichovat. Když mě ale spatří, zarazí se.
Uvědomím si, jak teď vlastně vypadám. Kolem oka mám naběhlý, poměrně krásně zbarvený a ukázkový monokl, pod nosem zaschlou krev, která potřísnila i mikinu, na bradě modřinu. A navíc vůbec nejsem rozjásaný a už ani opilý. Vypadám spíš oteklý od pláče a unavený. Mamka ke mně přistoupí a zděšeně si mě prohlédne.
„Ježiši, Vicu, kdo ti to udělal?“ Zeptá se. „Ty jsi se popral? To ti opravdu není podobné,“ konstatuje s obavami. Zavrtím hlavou a přestože ji mám moc rád, teď bych si přál, abych přišel o pár minut déle a ona byla už na cestě do práce.
„Ne, mami. To nic není, nech to být,“ řeknu suše a vejdu do svého pokoje. Pořád se za mnou dívá, na tváři ten zachmuřený starostlivý výraz. Neřeknu ani slovo, když ze skříně vytáhnu velkou cestovní tašku a začnu do ní ledabyle házet oblečení a další věci. Až když si všimnu, že se nadechuje k otázkám, přistoupím k ní.
„Odjíždím. Budu teď bydlet u April.“ Řeknu prostě, tónem, kterým oznamuji absolutní rozhodnutí.
„Cože? Ale...Vicu, co tak najednou? Co se stalo?“ Zeptá se a je skoro vyděšená. Vždycky jsme si byli hodně blízcí ale o citech k Royovi jsem jí nikdy neřekl. Možná jsem se bál, nevím. Je mi líto, že jí teď způsobuji starosti, nikdy jsem se takhle nechoval. Ale teď musím pryč, čím dřív, tím líp.
„Mami, všechno ti vysvětlím, slibuji. Ale ne teď. Neboj se, jo? Běž do práce a já ti pak zavolám.“ Snažím se a mezitím kolem ní pobíhám a balím vše, co mi připadá důležité.
„Vicu, proboha, co to děláš? Ty jsi v nějakém maléru?“ Zkouší to dál a mě už to začíná rozčilovat. Stoupnu si tedy znovu k ní a položím jí dlaně na ramena.
„Nejsem. Opravdu, nemusíš se bát. Já vím, že je to narychlo, ale jak říkám – všechno ti pak vysvětlím. Teď ale musím odjet a ty musíš do práce. Mami, budu v pořádku. Tak se neboj, jo? Mám tě rád. Až to půjde, zavolám.“ Rychle ale pevně ji obejmu. Vidím, že je nespokojená a bojí se. Přesto nakonec potlačí další otázky, co se jí hrnou na jazyk a rozhodne se mi věřit. Přikývne, obleče se a otevře dveře bytu. Pak se ještě otočí.
„Vicu, nevím o co jde. A štve mě, že to nevím. Jen,“ hlas jí trochu poskočí, „Buď na sebe opatrný, ano? A ozvi se.“
Vykouknu ze svého pokoje, přikývnu, naposledy se rozloučíme a zabouchne za sebou dveře.
Zavolám jí, to vím. Co všechno jí ale řeknu nevím a teď nemám čas o tom přemýšlet. Zjistil jsem si, že dálkový autobus mi jede za pár minut a proto spěchám, abych si zabalil vše potřebné.
Za pár chvilek už také opouštím byt, předtím si opláchnu obličej, abych smyl zbytky krve a pak už spěchám na autobusové nádraží.
Dorazím na minutu přesně. Tašku naložím do zavazadlového prostoru, k sobě na sedadlo si vezmu jen batoh s osobními věcmi. Jen co dosednu na místo u okna, vozidlo se rozjede. Všechno se stalo tak rychle. Pořád mám před očima jeho zuřivý výraz. Obličej mě bolí ale ne tak silně, jako srdce. To je na kousky.
Přesto jsem odhodlaný. I když se mé nejhorší představy staly skutečností a já o něj nadobro přišel, dívám se teď na ubíhající krajinu za sklem a jsem připravený. Odjíždím a zároveň s tím za sebou pálím mosty. Přestože je to tak bolestivé, teď už vím, že je čas na nový život, kde není žádný Roy, žádné neopětované city. Je to buď a nebo. Buď zapomenout, že existuje nějaký přenádherný, dokonalý Roy, nebo skočit do temnoty, ze které není cesty zpět.
Já se rozhodl pro ´nebo´...