Úplňková noc

Prolog

          Do poslední chvíle nevěřil, že ho dnes večer spatří. I když byli domluveni, že se zde sejdou, nic mu nebránilo, aby si svůj záměr rozmyslel. A přesto dotyčný stál zády k němu před kašnou se sousoším Venuše s Amorem a nechával si větrem česat dlouhé rozpuštěné černé vlasy.

          Byl nádherný. Štíhlou postavu mu halil dlouhý černý gotik frak v tak trochu steampunkovém stylu. Ruce měl založené. I na tu dálku Eliáš zahlédl konečky štíhlých prstů pianisty. A kdyby se objekt jeho zájmu ohlédl, odhalil by mu i své uhrančivé oči barvy hořké čokolády.

          Jenže to se nestalo. Samuel Müller se zdál až příliš zaujatý drobnější brunetou, která k němu zlostně vzhlížela s výčitkami ve svých zelených očích. Tiše spolu mluvili. O čempak asi…? Eliáš se hořce ušklíbl. Kdyby se teď rozhodl vzít nohy na ramena, Samuel ani Helena by nejspíš nezaregistrovali, že ve Valdštejnské zahradě vůbec byl…

          Obrátil tvář k temnému nebi a na několik dlouhých úderů srdce zavřel oči. Byla srpnová noc. Cítil teplý vítr na tvářích, ale na hrudi jej studilo. Pokud učiní, proč se zde sešli, už nebudou moci couvnout. Opravdu je s tím Sam v pohodě?

          Znovu se rozhlédl, aby se ujistil, že jsou zde sami. Jen oni tři a úplněk, který zůstával nespatřen, zastíněný tisícerými lucernami pražského osvětlení. Němý svědek chystaného rituálu spojení, který prostí lidé nazývají svatbou.

          Nu což, řekl si Eliáš, jsme tady. Pokud si to Sam nerozmyslí, já taky ne. Však se už dříve rozhodl, že svého příslibu tohoto večera nebude litovat. S novým odhodláním vykročil uličkou mezi bronzovými sochami z dílny Adriana de Vriese zobrazujícími výjevy z antické mytologie. Šlo o hodnotná umělecká díla. Obzvlášť sochu koně s hadem měl Eliáš rád. Stála až na konci, nedaleko kašny, kde na něj ti dva čekali. Samozřejmě, že než k ní dojde, už bude nejspíš středem pozornosti. Ale i tak ho bavilo v duchu odpočítávat kroky, než bude spatřen.

          Atmosféra noční zahrady byla neporovnatelně odlišná od té denní. Podobala se posvátnému tichu gotických katedrál. Ptáci ve voliéře zdravým spánkem chystali své hlasivky na svítání. Písek pod nohama pokřupával jako bublinková čokoláda v ústech. A Eliáš cítil narůstající adrenalin ve vzácné krvi s každým sebemenším zvukem. Tlak na ušních bubíncích ho pomalu ale jistě ohlušoval, takže stále nerozuměl řečeným slovům těch dvou.

          A pak si jej Helena všimla. Zadrhla se a vteřinku na něm spočinula zrakem. I tak málo stačilo, aby si Sam uvědomil, že se něco děje a ohlédl se.

          „Konečně!“ přivítal ho odzbrojujícím úsměvem.

          Eliáš se nadechl a rozhodným krokem, tak rozdílným od předchozího tichého plížení, vykročil ke svému příteli.

          „To je dost, že sis mě všiml!“ kontroval Samovi s trochu samolibým úšklebkem na rtech, který dokázal Helenu vždy spolehlivě rozpálit do běla. „Ještě pár kroků a dýchal bych ti na krk,“ prohlásil s vyzývavě zdvihnutým obočím.

          Samuel se zasmál.

          „A měl jsi v plánu mi šeptat něžná slůvka, nebo mě obdařit krvavým polibkem?“

          Helena si odfrkla a odvrátila zrak. Pokud do teď doufala, že si to ti dva blázni rozmyslí, právě se její naděje vpily do černoty okolní noci.

          „Je čas!“ rozhodla a přerušila tím jejich vášnivý polibek.

          Eliáš měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi. Prsty, které zřejmě zabloudily na své pouti po Samuelově tváři, se mu chvěly touhou. Na němou otázku svého milence odpověděl přikývnutím. Oba se následně otočili ke stejně staré brunetce, která zaujala místo mezi nimi a sousoším dominujícím kašně.

          Svůj proslov pronášela věcně. Z každého slova na ně dýchala vážnost svazku, který se chystali uzavřít. Ale že k nim noční ruch hlavního města doléhal jen zdálky, cítili se nedotknutelní. Spojily svou krev a vyměnili si magické sliby. Jejich amulety srdce nabraly granátový odstín. Od dnešní noci dokud budou jejich srdce tlouct, budou kráčet šerem spolu…