Vzpomínám si, když jsem tě poprvé uviděl. Seděl jsi v konferenční místnosti na stanici, obklopenej lidma, který neustále zdůrazňovali, jakou máš cenu. V dolarech, samozřejmě. A ty sám ses tvářil jako ztělesnění klidu. Když jsi uviděl ty mě, poprvé ve svém životě – dá-li se to životem nazvat – usmál ses na mě. Nikdy jsi mi neodpověděl, jestli tahle první reakce byla něčím, co ti vložili do behaviorálního modulu, nebo něčím, co vzešlo odjinud. Řekli mi, že s tebou mám pracovat, jako experiment (a malej ústupek nějaký korporaci, od který jsme zřejmě něco potřebovali). Vysmál jsem se jim, a poslal je do hajzlu.  

Copak takovej mladej cucák může mít ponětí co to obnáší bejt policajt? Myslel jsem, že seš zhejčkanej synek nějakýho ředitele, co se nedostal přes zkoušky, a tak se rozhodnul zkusit starou dobrou tlačenku. Jak jsem se mýlil! Nakonec se vysmáli oni mě. Obrazně řečeno, samozřejmě. To oni byli v mejch očích androidi, ne ty. Řekli mi, kdo jsi… co jsi. Že ti mám říkat Castor. Takový starosvětský jméno. Díval jsem se na tebe, a odmítal tomu věřit. Musel to bejt fór. Já jsem viděl humanoidní roboty, a, jo, některý vypadali věrohodně, ale ty? Asi ani kdyby mi na místě ukázali tvůj mozek, na kterej byli tak strašně hrdí, ani kdybych viděl všechny ty obvody, tak bych nevěřil. 

Nedostal jsem na vybranou, a musel se smířit s tím, že budeš můj parťák. Když si to tak zpětně vybavuju, mám chuť si dát facku. Od začátku ses mi snažil pomoct, a taky že pomáhal. Víc, než bych dokázal přiznat. S tím, jak mi vtloukali do hlavy, že seš jenom precizně naprogramovanej, s omezenou škálou emocí, jsem si vsugeroval, že to prostě jenom znamená, že seš skoro jako člověk. Skoro, ale ne úplně. Zakázal jsem sám sobě ti důvěřovat, nebo tě vůbec brát úplně vážně. Mohl jsem tušit, že mi to nevydrží. Ale možná nebylo potřeba až takový drama. 

Zachránils mi život. Mohl jsem si stokrát, tisíckrát říkat, že to nic neznamená. Znamenalo to všechno. To, jak ses na mě díval, když ti ten hajzl přiložil pistoli k hlavě. Usmál ses, a poděkoval mi. Za nic menšího, než to, že jsi mohl bejt se mnou. A pak jsi ho zabil. Rozhodnost a chladnokrevnost, s jakou jsi porušil jeden z principů svojí podstaty, mě dokonale odzbrojila. Viděl jsem ti to v očích. Tu nezlomnou víru, že je konec, že po tomhle tě zatratím. Zatratil bych, kdyby se můj život řídil příručkama a nařízeníma. Tu noc se změnilo úplně všechno. 

Zdráhal jsem se, ale i tak jsem tě už bral jako svého parťáka. Jenomže v tu chvíli, když jsi věřil, že jsi to všechno ztratil; že jsi ztratil mě, se stal pravý opak, aniž bys to věděl. Nedokázal jsem sám sebe přesvědčit, že bys měl bejt něco míň. Něco umělýho, strojenýho, jenom iluze. Protože tvoje emoce, ty sám, jsi byl to nejskutečnější v mým životě. I teď si vzpomínám na všechna ta slova, a doteky. Přiznání, vyznání, stud, úleva. Nikdy jsem nic podobnýho nezažil, a nechtěl jsem se toho vzdát. Jenže to, že se můj život příručkama neřídí, ještě neznamená, že to tak platí pro všechny. 

Věděl jsem, že se mi to nepodaří ututlat, ale pořád jsem doufal, že se mi to povede nějak obhájit. Nakonec se mě ani nezeptali na mojí verzi. Pokrytci. Přišli za mnou, abych tě učil věci, který by ses v laboratoři nenaučil, jenom aby pak prohlásili, že ses vymknul kontrole. Jako kdyby tě někdy pod kontrolou měli. Jako kdybys ty mě nenaučil nic. Ani jsem se s tebou nestihnul rozloučit. Možná je to tak lepší. Co bych ti tak řekl…