1

Všichni mu říkali, že to dojíždění bude na nic. Když popisoval novou firmu a o jakou práci přesně jde, jeho okolí ho povzbuzovalo a k novému místu mu gratulovalo. Nicméně každý, úplně každý, s kým ohledně nového zaměstnání mluvil, nakonec dodal poznámku ohledně vzdálenosti
„To zní fakt skvěle, škoda jen že musíš každý den tak daleko.“
„Hele a skrz to dojíždění, vyplatí se ti to?„
„Tak ať se ti daří. Jen ty cesty budou asi dost otravný, co?“
On to tak nevnímal. Vlastně naopak, těšil se na to, protože to znamenalo mít čtyřicet minut volného času a dokonce dvakrát denně. Času se kterým může naložit jak chce a který mu poslední dva roky opravdu chyběl. I proto se ihned rozhodl pro vlak namísto auta. Tam bude více pohodlí a může se soustředit na věci, ke kterým se dosud nedostal. Už se viděl s knihou v ruce, s oblíbeným seriálem na telefonu, při poslechu hudby a nebo jen při odpočinkovém sledování krajiny, uhánějící za oknem vagonu. A když bude potřeba, může si vzít notebook a věnovat se práci už po cestě. Benefity dojíždění u něj jednoduše převažovaly nad omezeními, kterých si byl samozřejmě také vědom.
V minulé práci neměl osobní volno prakticky žádné a časem se to na něm podepsalo. Zprvu si myslel, že dělat koordinátora akcí nebude něco tak ohromně stresujícího a časově náročného, ale to se sakra spletl. Zařizovat firemní akce, večírky, konference a společenské a kulturní akce nakonec znamenalo, že musel mít pořád u ucha mobil a nezdravé množství věcí v mysli. Musel být neustále k dispozici, zařizovat záležitosti od lokací až po blbosti ohledně barvy brček v koktejlech. Někdy si klienti opravdu vymýšleli nesmysly a on byl nucen to s úsměvem ochotně řešit, přestože v hlavě si nesčetněkrát říkal, jak mohou být lidé tak moc pitomí.
Stravoval se špatně a v rychlosti, spánku měl málo, protože pracoval do noci, brzy ráno už ho budily telefonáty a nervy začínal mít nadranc. Že už je toho na něj opravdu moc mu došlo až moc pozdě – ve chvíli, kdy se v drahém obleku probral na špinavé betonové zemi arény a nad ním se sklánělo množství cizích tváří. Zkolaboval přímo před očima klienta, manažera komerční televize, která měla z arény vysílat přímý přenos z předávání nějakých pitomých hudebních cen. Ten den mu v nemocnici, kam ho i přes jeho protesty nakonec odvezli, lékař sdělil, že jeho organismus je naprosto vyčerpán. Apeloval na něj, že muži v jeho věku, jinak zdravému, by se to rozhodně stávat nemělo a na rovinu ho varoval, že jestli nezvolní, bude to pro něj mít zdravotní následky, které by mohly zůstat trvalými.
To pro něj byla poslední kapka a ještě toho večera se rozhodl pozici opustit. Přemýšlel o tom už dříve, samozřejmě už předtím cítil od svého těla nějaké varování a tohle bylo právě to poslední zrnko co převážilo misku pomyslných vah. Dokončil rozdělané projekty, jak se domluvil s vedením a i když ho přemlouvali aby zůstal (ve svém oboru patřil k nejlepším), odmítl a zůstal pevný ve svém rozhodnutí.
Ulevilo se mu a už po pár dnech si uvědomil, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v jeho životě. Cítil se svobodný a uvolněný, když nemusel pořád přijímat jeden hovor za druhým, nebo sám obvolávat seznamy kontaktů a u toho téměř nepřetržitě čučet do notebooku. První týden po odchodu si dopřál dovolenou, kterou trávil především zaslouženým poflakováním, či návštěvami dlouho zanedbávaných přátel a rodiny.

2

Se sháněním nové práce neměl větší problém. Netrvalo to ani dlouho, projel prostě pár inzerátů, těch co ho nejvíce zaujaly, pár telefonátů, přesně tři pohovory a bylo jasno. Hodně mu pomohlo výborné doporučení od minulého zaměstnavatele, ale bylo to hlavně v něm. Dobře působil na lidi, byl zdravě sebevědomý a byl si jistý ve svých kvalitách, což umět dokonale prodat. Při pohovorech byl milý, přátelský a přímý. Jeho předchozí práce ho dost vyškolila ohledně komunikace s lidmi, takže měl přehled o tom, co si může dovolit říct, do jaké míry má být upřímný a v čem se raději nešťourat.
Dostal místo, které ho ze všech lákalo nejvíce, z čehož měl radost. Oficiální název – manažer lidských zdrojů.
Ten název se mu nelíbil, trochu v něm evokoval něco jako otrokářství, nebo obchod s bílým masem. Tak to ale rozhodně nebylo, jeho údělem měla být vlastně starost o zaměstnance firmy. Jejich přijímaní či propouštění, benefity, rozvoj, vzdělávání, podpora firemní politiky, strategické plánování, a tak dále a tak dále. Nebylo toho málo, ale zdaleka to nebyla taková řehole jako předtím a co bylo nejdůležitější, měl danou pracovní dobu. Nemusel se bát, že by ho v sobotu večer někdo otravoval, nebo musel vstávat v pět ráno, aby stihl vyřídit záležitosti na počítači. V pevně stanoveném počtu hodin byla paradoxně jeho svoboda.
Kolegové z kanceláře ho přijali dobře a v prvních dnech se i u ostatních zaměstnanců docela osvědčil. Nedělal si iluze, samozřejmě si byl dobře vědom, že dělníci na něj budou vždy nahlížet jako na kancelářskou krysu. Jenže on uměl komunikovat s lidmi, takže věděl jak na ně. Důležité bylo, aby jim dodal pocit, že on je tu kvůli nim. Jednoduše řečeno, vsugerovat jim, že bude běhat jak oni pískají a dodal jim tak pocit zadostiučinění, že ten kravaťák sice nemá sako nasáklé olejem a pije si kafe z nejlepšího kávovaru, přesto se může přetrhnout aby byla nicotná úprava ve smlouvě řadového zaměstnance jeho hlavní prioritou. Někdy to tak doopravdy bylo, někdy ne. Tak jako tak, dělal svou práci prostě dobře a hodlal v tom pokračovat i do budoucna.

3

To ráno si vzal bledě modrou kravatu, posnídal toast s marmeládou a v koupelně provedl pokus s účesem, kdy se rozhodl zčesat si krátké vlasy na opačnou stranu než obvykle. Chvilku na sebe zíral, pak zakroutil hlavou a vrátil vše do původního stavu. Status quo ante bellum. Amen.
V předsíni si navlékl kabát, protože venku už o sobě podzim dával silně vědět, popadl tašku s papíry a notebookem, přehodil si ji přes rameno a vydal se na vlak. Na nádraží to měl kousek, pěšky zhruba pět minut, což byl také jeden z faktorů, podle kterých volil vlakové spojení. Deset minut když se loudal, nebo se zastavil pro ranní kávu v kavárně po cestě, pro kterou se rozhodl i dnes. Usrkával jí už za chůze a příjemně mu hřála hrdlo v listopadovém studeném větru.
Na nádraží počkal ještě zhruba dvě minuty a pak se vmísil do menšího davu, který se utvořil před vchodem do vagonu. Souprava, která jej teď každé ráno vozila do vedlejšího města byla nová a moderní. Vlak byl čistý, s připojením na wi-fi a možností napájení, takže když si vybral příjemné místo kam se usadit, vyndal notebook, zapojil ho do zásuvky pod oknem a na maličkém stolku ho otevřel. Zahleděl se do přehledu ranního zpravodajství a začetl se, ještě když vlak stál ve stanici.
První, co zaznamenal byla vůně. Obvykle si ostatních cestujících nevšímal, pokud ho neoslovili ohledně volného místa. Avšak aroma, které mu v tu chvíli proklouzlo kolem nosu, ho donutilo zvednout zrak od monitoru. Byla to silná vůně toaletní vody, která by mohla na okolí působit až příliš silně, ale on ucítil ještě něco jiného. Něco, co v té tuctové voňavce bylo navíc a co na něj zapůsobilo velmi osobitě, tedy přirozená vůně samotného nositele.
Rozhlédl se nenápadně po ostatních, kdo z přítomných ho takto mohl vábit svými feromony. Byla to pánská vůně a nejen proto ženám nevěnoval pozornost. O své sexualitě mel jasno už od puberty, ale dosud mu žádná z jeho kratších i delších známostí ohledně vůně tolik neimponovala. Pořád jí silně cítil, ale na sedadlech v jeho dohledu neseděl nikdo, ke komu by mohl aroma přiřadit.
Sedí za mnou, došlo mu v okamžiku. Trochu se na vlastním místě zavrtěl a zahleděl se znovu do monitoru, přestože teď žádný text nevnímal. Být sám, neváhal by se přímo otočit, ale naproti němu seděla nějaká důchodkyně a on nechtěl působit divně. Vlak se rozjel.
Snažil se nad tím nepřemýšlet dalších deset minut. Proklikával se různými články a zprávami, jenže se nemohl na nic z toho soustředit. Pořád to cítil. Nakonec notebook zaklapl, uložil do tašky a zadíval se z okna. Ten odér v něm vyvolával zvědavost, zajímalo ho, jak dotyčný vypadá. Tohle se mu rozhodně nestávalo každý den. Koutkem oka se zadíval na sklo okna za sebou, jestli nespatří nějaký odraz. Světelné podmínky však byly k jeho smůle nepříznivé, takže viděl jen ubíhající okolní krajinu za oknem. Navíc to vypadalo, že sedadlo přímo za ním je prázdné, neznámý musel tedy sedět u uličky, na druhé straně.
Pomalu potočil hlavou a nenápadně se podíval do mezery mezi opěradly. Tam ho spatřil, přesněji jeho malou část. Neotočil se přímo a dotyčný byl nakloněný, takže neviděl jeho obličej. Jen část trupu a hlavně ruce, svírající mobil. Dlaně s dlouhými štíhlými prsty, bledé a od pohledu jemné. Palce létaly po displeji zkušenou rychlostí mladého člověka, který držel telefon už od dětství. Všiml si ještě černé ležérní bundy a tenké šedé šály, to bylo vše na co měl výhled a stihl zaznamenat.
Celý ten výjev ho na jednu stranu rozčiloval, na druhou ho bavil. Chtěl by vidět z neznámého víc, hlavě obličej. Zároveň v tom byla trocha hry na fantazii, mohl si představovat jakoukoliv tvář, která by se mu ve spojitosti s vůní líbila. Zamyslel se nad tím a překvapilo ho, na jak dlouho, když vlak zastavil v poslední stanici před jeho výstupem.
Periferně si všiml, že se dotyčný za ním zvedá a chystá se vystoupit. To byla jeho šance si jej alespoň na vteřinu prohlédnout, zatímco kolem něj projde ke dveřím. Nenápadně už k němu stáčel naoko nenucený pohled.
„To takhle daleko jezdíte každý den?“ Ozvalo se odnaproti a on automaticky pohlédl na důchodkyni před sebou, která jej oslovila. Než se stihl vzpamatovat a otočit se zpět, neznámý se ztratil v hloučku u dveří, jediné co z něj ještě krátce uviděl, byla jeho záda a to, že vzrůstem mohl být oproti němu o něco nižší.
„Ano,“ odpověděl ženě, když se vlak znovu rozjel a voňavý cizinec byl pryč. V duchu na důchodkyni zanadával, že mu pokazila jedinou šanci spatřit jeho tvář, ale udržel to v sobě. Neutrálně ji odpovídal na otázky, které mu kladla ve snaze zapříst s ním nějaký rozhovor. Naštěstí to do další zastávky, kde vystupoval, trvalo jen zhruba pět minut. Nakonec se zvedl slušně pozdravil a opustil vagon.
Venku se zhluboka nadechl a namísto příjemného cizincova aroma ucítil typický odér města. Vůně byla pryč. Byl si však jistý, že pokud ji znovu ucítí, na sto procent ji pozná.

4

Dveře od jeho kanceláře se otevřely a dovnitř nakoukla žena s pečlivě načesaným drdolem. „Oběd!“ Řekla jednoduše a dveře zase zavřela, aniž by stihl nějak zareagovat. Pousmál se, dopsal do počítače rozepsanou větu a vstal. Cestou z kanceláře potkal další dvě své kolegyně a společně zapluli do malé kuchyňky, kde společně každý den obědvali.
Byl to slepičinec, lidově řečeno. Byl jediný muž, který v administrativě i na tomto patře pracoval. Nijak mu to nevadilo, vlastně mu to i celkem lichotilo, protože ony si nového pohledného kolegu opravdu oblíbily. Carrie mu automaticky podala šálek kávy, který s vděkem přijal a sedl si ke stolu vedle malé ledničky. Povolil si kravatu a zakousl se do svého šunkového sendviče.
„Zase za mnou byla Smithová,“ řekla otráveně Anna, hezká holka s tmavým mikádem a bujným poprsím. „Bože, ta baba mi snad nedá nikdy pokoj.“
„Co tentokrát?“ Optala se jí Gina, poslední ze sekretářek, matka dvou dětí, oplývající neutuchající láskou k tenisu. Její kancelář byla plná medailý a pohárů z dob, kdy sama aktivně hrála. Postupně místnost začaly doplňovat důkazy o nadání jejích dvou ratolestí.
Anna si vložila sousto do úst a teprve pak promluvila, což přišlo Joshovi spíše úsměvné. „Zase štítky! Tak mi řekni, je blbá, nebo to dělá naschvál?!“
Zasmál se jejímu rozhořčení. „O co jde?“ Zeptal se a Gina otráveně mávla rukou.
„Ale, vedoucí skladu. Divím se, že u tebe ještě nebyla. Je šíleně otravná.“
„Pořád za mnou leze, že chce tohle a támhle to, nejčastěji něco vytisknout. Přitom má sama ve skladu kopírku,“ rozhodila Anna rukama.
„I kdyby ne, může si dojít na výdejnu, co má hned vedle. Prý nemá čas si papíry tisknout sama,“ dodala Carrie.
„Jo, ale čas courat za mnou až sem nahoru, to má. Prostě to nedává smysl.“
Josh zmačkal potravinovou fólii od sendviče do kuličky a v sedě ji odhodil do koše. „Třeba si chce jen popovídat,“ popíchl kolegyni s úsměvem a ta protočila oči.
„Kecat, to teda umí. Je přesně ten typ co na tebe vychrlí hromadu slov, ale kloudná informace v nich není,“ odpověděla mu tmavovláska a všichni se zasmáli.
„A vůbec, Joshi. Půjdeš na ten večírek?“ Optala se ho po chvilce Carrie. Byla z těch tří nejvíce tichá a trochu stydlivá. Když se poprvé seznamovali, celá zčervenala a hrála si prsty s pramínkem hnědých vlasů. Josh na ni překvapeně zamrkal a polk doušek kávy.
„Večírek?“ Optal se nechápavě.
„Vánoční večírek,“ ukázala Gina nezáživně na plakát visící na přeplněné nástěnce. Ani si ho nevšiml, mezi všemi ostatními papíry se dokonale ztrácel. Teď se na něj zadíval, aby zjistil datum konání.
„Už příští týden, není to trochu brzy? Je půlka listopadu.“
Anna vstala, posbírala hrnky od kávy a začala je umývat ve dřezu. „Tady se to vždycky pořádá dřív. Později už je obtížné sehnat dobré místo a i raut vyjde levněji, když je to na začátku sezony. Tohle má šéf dobře pohlídané,“ ušklíbla se. „Tak co, půjdeš?“
Josh se krátce zamyslel, pak přikývl. „Vlastně bych se mohl na chvilku zastavit. Ale jen když půjdete taky. Nikoho jiného tu neznám a fakt bych tam nerad seděl sám jako pako.“

5

Nic od toho neočekával, ani se nijak zvlášť netěšil. Proto byl překvapený, jak moc se nakonec na večírku bavil. Bylo to přesně tak, jak to na takových akcích bývá – nejprve si lidé posedali po skupinkách s lidmi, se kterými se běžně baví nejvíc. I on se usadil ke svým slepičkám (tak si trojici kolegyň sám pro sebe nazval. Samozřejmě v dobrém.), nesměle popíjel dvojku bílého a rozhlížel se po ostatních.
Po proslovu majitele a ředitele firmy, který jednu část osazenstva přinutil ke skrývanému smíchu, druhou ke kyselým a otráveným pohledům a třetí (největší) skupinu k potlačenému hněvu skrytému za falešný úsměv, se nálada začala postupně uvolňovat. Všichni, krom několika zapřísáhlých řitních alpinistů, byli rádi, že je tato oficiální část za nimi a teď se mohou konečně spontánně bavit.
Jak se více popíjelo a čas ubíhal, začalo se tančit, původní skupinky se rozpustily a buď se utvořily nové, nebo zcela zanikly. Josh se dával do řeči s lidmi, které dosud ještě ani neviděl, někteří byli milí, u některých se v čas vypařil. Se spoustou z nich si potykal, jen kvůli tomu, aby se v příštích dnech oslovovali nejistě a přemýšleli, jestli pokračovat formálně či nikoliv. Cestou ven na cigaretu pak zahlédl Annu, jak popíjí již třetí sklenku vína a vesele si povídá s vedoucí skladu.
Venku už muselo být lehce pod nulou, ale studený vzduch byl příjemným pohlazením po zatuchlém a přetopeném interiéru. Uvítal i větší ticho, hudba uvnitř teď už hrála dost nahlas a repertoár taky moc neodpovídal jeho obvyklému výběru. Zapálil si.
Brzy půjde domů. Bavil se sice dobře, ale už začínal být unavený a vzhledem k tomu, že moc nepil, dost za kolegy zaostávat. Neměl nijak zvlášť v oblibě přítomnost opilých lidí. Ze začátku je to vždy zábavné, pak to ale většinou spousta z nich přežene a jeho nebaví poslouchat klasické existenciální problémy dotyčného, nebo vzniklé samozvané odborníky na politiku.
Vytáhl telefon a podíval se, jak mu jedou spoje. Gina mu sice slíbila, že je vyzvedne její manžel a odveze ho domů, ale ona se do postele dle všeho ještě moc nechystala. Tak nějak si nechával variantu s vlakem v záloze, protože na tyhle sliby se ve většině nedá spolehnout. Bylo kolem půlnoci, ale měl štěstí. Poslední spoj mu jel za pár minut, právě tak akorát, aby pohodlně došel na zastávku.
Přemýšlel, jestli se má ještě vracet dovnitř, aby se rozloučil. Oknem nakoukl dovnitř a když spatřil pokračující bujarou zábavu, rozhodl se, že na to kašle. Nikdo si jeho nepřítomnosti nevšiml, což teď bral jako pozitivum a vzhledem k tomu, že veškeré věci jako peněženku, klíče, telefon a tak dále měl už u sebe, vydal se rovnou na vlakovou stanici.
Jak předpokládal, nečekal dlouho. Vlak, který přijížděl byl takřka prázdný, ve dvou vagonech zahlédl tři čtyři osoby a průvodčího. Nastoupil, posadil se u okna hned u dveří a když přišel průvodčí koupil si jízdenku. Trochu zalitoval, že si s sebou nevzal sluchátka, teď by měl náladu si poslechnout hudbu, ale i tak mu bylo vlastně příjemně. Bylo tu teplo tak akorát a když se vlak rozjel, pravidelný rytmus a mírné houpání ho zvláštním způsobem uklidňovalo. Jediné, co kazilo celý dojem bylo, že se nemohl dívat ven na noční krajinu. Světla ve vagonu to neumožňovala, v okně viděl jen odrazy protějších sedaček, jako by se díval do zrcadla.
Za pět minut stroj zastavil na jedné ze zastávek. Trochu si poposedl, aby si udělal větší pohodlí a zavřel oči, že bude po zbytek cesty jen tak odpočívat. Začínal být unavený, rychle si zvykl na to, že nemusí ponocovat a teď už bylo něco po půl jedné v noci. Nijak nevěnoval pozornost dalšímu cestujícímu, který u dveří tlumeně pozdravil průvodčího a vstoupil do vagonu. Alespoň do okamžiku, kdy ho vůně praštila do nosu jako ocelová pěst.
Prudce otevřel víčka a rozhlédl se. Neměl nejmenší pochybnosti, že je to ona, ta směsice levné toaletní vody a osobitého aroma. Byl to on. A sedl si přesně na vedlejší sedadla přes uličku. Ani nevěděl proč, ale srdce se mu rozbušilo a konečky prstů začaly mírně brnět. Teď ho uvidí.
´ No tak, uhni! Dělej!´ Povzbuzoval v duchu průvodčího, který mu přesně zakrýval výhled, jak s neznámým prováděl transakci. Konečně muž v uniformě vlakové společnosti vytiskl jízdenku z mobilního terminálu, podal ji cestujícímu a odešel. V ten okamžik Josh nenápadně pootočil hlavou a neznámého si prohlédl. Při prvním pohledu nasucho polk a zůstal konsternovaně zírat.
Ta osoba byla naprosto uhrančivá, nikdy nikoho takového neviděl. Podivně androgynní. Bylo patrné, že je to muž, ale s tak jemnými ženskými rysy, že při jiném úhlu by mohl zapochybovat. A byl krásný, naprosto odzbrojující. Vlasy černé jako hluboká noc, bledá pleť bez chybičky, ale ústa přirozeně výrazně červená. Dlouhé řasy, rovný nos a jemné líce, nabádající k pohlazení. Spolu s osobitou vůní, kterou takhle intenzivně nejspíše cítil jenom Josh, byl prostě překrásný, až musel muž odvrátit zrak, aby se konečně nadechl.
Tohle nečekal. Už jen jeho feromony by stačily, ale mladíkův vzhled jej jednoduše odrovnal. Co je to za člověka? Jaký má asi hlas? Čím se živí? Z fleku by mohl být modelem módních časopisů, agentury by se o něj praly. A přitom, například jeho oblečení bylo sice čisté, ale rozhodně nebylo nové, vlastně působilo dost obnošeně. Černá bunda byla vybledlá, na rukávech rozdrbaná a šedá šála byla plná starých i nových žmolků. Džíny byly na několika místech prořídlé, sem tam v nich byla dírka, ale nebyl to aktuální módní trend, byly prostě staré. A boty? Jednoduché ošoupané tenisky, ve kterých už za tohoto počasí muselo být celkem zima.
Joshe to překvapilo. Neznámý byl rozhodně mladší než on, možná kolem pětadvaceti. Dnes, ve světě sociálních sítí, si lidé v tomto věku a mladší rozhodně zakládají na módních trendech a dobré vizáži. Ani on nebyl jiný, přestože ten největší nátlak společnosti ho minul. Jemu bylo čerstvých třicet a pubertu tak zažil ještě s tlačítkovým telefonem v kapse a stolním rodinným počítačem, který měl možná stejnou výkonnost jako dnešní průměrný smatrphone.
Z myšlenek ho vytrhl mladíkův pohyb, když si poposedl. Ani si neuvědomil, že na něj pořád zírá, rychle tedy otočil hlavou, aby si toho cizinec nevšiml. Mimoděk se zahleděl z okna, ale světlo mu poskytlo jen odraz na sedačku naproti. Jak ho předtím mrzelo, že nevidí ven, teď se v duchu zaradoval, protože mohl dotyčného dál pozorovat a navíc mnohem nenápadněji. Na okamžik ho napadlo, že se vlastně chová dost nevhodně, možná jako nějaký úchyl. Brzy ho ale výčitky přešly, když se mladík opět pohnul a tím k Joshovi poslal další dávku voňavých feromonů. Josh tu vůni nasál se zavřenýma očima a v podbřišku mu začalo mravenčit.
Dokázal by si dost jasně představit, jak se mladíka dotýká. Nic oplzlého nebo nemravného. Spíš jen lehký dotyk prstů, pohlazení po jemné tváři, zastrčení pramene vlasů za ucho...Zavrtěl hlavou, aby ty představy vyhnal, protože se začaly ubírat mnohem lascivnějším směrem a to už bylo fakt divný. Takhle se nikdy předtím nechoval. Jako posedlý maniak, fantazírující nad úplně cizím člověkem. Trochu tím sám sebe i vyděsil, vždyť je to nenormální. Znovu sám nad sebou zavrtěl hlavou a vytáhl telefon z kapsy myšlenkou, že se pokusí rozptýlit internetem.
Pomáhalo to jen chvilku. Opravdu se snažil soustředit na sociální sítě, nebo na titulky internetových článků, ale nikde nebylo nic zajímavého, alespoň ne tak moc, jako osoba na vedlejších sedadlech. Znovu nepatrně otočil hlavou, aby si ho prohlédl koutkem oka a znovu ho očarovaně pár vteřin kochal, než dostal ten blbý, naprosto pitomý nápad.
Věděl, že jeden z nich už brzy vystoupí a on si ho prostě nechtěl nechat znovu utéct, alespoň ne fyzicky. Na to byl až moc zajímavý a voňavý. Vzal tedy mobil, otevřel aplikaci fotoaparátu, nasměroval co možná nejvíce nenápadně a chystal se zmáčknout tlačítko, když se zarazil a skoro se plácl do čela, když si uvědomil, co se mohlo stát. Málem zapomněl vypnout zvuk, který by ho stoprocentně prozradil a to by byl trapas jako hrom. Když už se chová jako úchylák, tak ať ho při tom alespoň nikdo nenachytá.
Prstem sjel tedy po displeji, aby se mu zobrazila lišta s funkcemi, zmáčkl ikonu přeškrtnutého zvonku a znovu otevřel fotoaparát. Nastavil úhel, trochu roztáhnutím prstů přiblížil, aby zachytil hlavně mladíkův profil (opíral se hlavou o okno a hleděl před sebe) a stiskl tlačítko spouště.
V následující desetině vteřiny mu prolétlo hlavou nejprve zbožné přání, aby si cizinec záblesku nevšiml, hned na to myšlenka, že se asi zabije. Světlo blesku však proťalo jeho okolí jako kdyby v uličce mezi nimi vybuchla atomovka a odrazy v oknech po obou stranách dojem ještě vesele zesílily.
Josh strnul, když se vzápětí mladíkova hlava odlepila od skla a otočila se k němu, k pachateli nechutného, trestuhodného činu. Kluk se na něj podíval s naprosto kamennou tváří a Josh čekal, co udělá. Pochopil by, kdyby se rozzuřil, možná mu chtěl i dát ránu, ale oni na sebe teď prostě jen zírali.
Vlak začal zpomalovat zrovna když se kluk konečně zvedl. Mezitím si Josh pomyslel, že by se mohl alespoň omluvit, než schytá ránu pěstí. Hlas se mu ale vytratil stejně jako jeho mozek ještě předtím, než ho napadla celá ta absolutně stupidní věc s foťákem. Kluk pomalu vykročil do uličky a Josh se našponoval ještě víc, než předtím. Seděl jako zařezaný na svém sedadle a čekal, že k němu neznámý každou chvíli přiskočí a minimálně ho seřve. Vlak zastavil a Josh s úzkostným výrazem nevědomky zadržel dech.
„Úchyle,“ řekl potichu kluk, opovržlivě se ušklíbl, vykročil ke dveřím vagonu a vystoupil. To bylo všechno.
Josh zůstal jako opařený. Nejen, že měl stále všechny zuby a oko bez monoklu, ale zároveň nebyl počastován žádným dalším pejorativním titulem (toho úchyláka si zasloužil), což ho uvedlo v čirý úžas. Čekal ledacos, ale takovou lhostejnost opravdu ne, takže o to větší překvapení pro něj bylo, že hlavním a v podstatě jediným důsledkem jeho nevhodného chování, jsou vlastní výčitky svědomí. A jedna přeexponovaná fotka v jeho telefonu. Tu se rozhodl, potom co se vzpamatoval z šoku, v rámci znovuobjevení svých morálních hodnot smazat. Hodně zklamaně si uvědomil, že mu to po prožitém trapasu nijak nepomohlo a pořád se cítí jako absolutní spodina společnosti.
Zbytek cesty zpytoval svědomí a v hlavě si pořád nechtěně opakoval okamžik, kdy blesk proťal vzdálenost mezi ním a cizincem. Dobrá nálada, kterou měl když nastupoval do vlaku byla nenávratně pryč, vystřídala ji mrzutost a ponížení. Provázely ho dál, když sám nakonec vystoupil ve své stanici, když šel ze zastávky domů a i když odkládal klíče na na botník. Bylo mu mizerně i když si odflákle vyčistil zuby, svlékl se a zalezl do studených peřin.
„Srát na to,“ řekl si a jako trucující děcko si přehodil peřinu přes hlavu, jako kdyby se mohl před svou hanbou schovat. Bylo to k ničemu, stejně jako přesvědčování sebe sama, že už na to nemá myslet. Jediné, co nakonec pomohlo byl spánek, do kterého upadl po nekonečně dlouhých minutách.

6

Ráno si na to vzpomněl pár chvilek po probuzení. Znovu ho to hryzlo, ale intenzivnost okamžiku už vyprchala a rozhodně už ho to netrápilo tolik, jako předešlý večer. Věnoval tomu pár myšlenek, které definitivně rozpustila zpráva od Giny, co mu cinkla, když si zaléval ranní kafe. Psala že už nikdy nebude pít a jak je ráda, že ji Carrie na záchodě držela vlasy. Moc hodná holka.
Joshe to rozesmálo, Byl teď rád za svou střídmost, alespoň za tohle si mohl děkovat. Příště se ještě vyhnout nevhodnému hraní si s mobilem a nebude se po žádné akci probouzet s žádnými výčitkami. Povzdechl si, když si na to opět vzpomněl, ale tentokrát se mu podařilo vyhnat vzpomínku z hlavy celkem rychle, tím že se zaměřil na dnešní plány.
Chtěl trochu poklidit byt, který už to začínal opravdu potřebovat, a taky tento víkend slíbil návštěvu u rodičů. Teď, když už má mnohem více volna, to nechtěl odkládat, přeci jen, dost je předtím zanedbával, stejně jako pár svých dlouholetých kamarádů.
Dopil tedy kávu, velice zanedbatelně posnídal, na balkoně si dal cigaretu a pak už se vydal rovnou pro vysavač. Tím začal úklid, který mu nakonec trval mnohem déle, než čekal. Když byl hotov a zapnul myčku, podíval se na hodinky a zjistil, že už je odpoledne, něco kolem druhé hodiny. A to chtěl nejpozději v jednu vyrazit. Rychle se tedy převlékl, vyšel ven a zamířil přímo k autu, které měl zaparkované opodál.
Řízení mu nevadilo, když chtěl, dokázal si to i užít. Ale do práce prostě preferoval využití možností jak trávit čas ve vlaku, namísto každodennímu soustředění za volantem. A nemusel se bát, že by uvízl v dopravních zácpách, které byly každé ráno téměř samozřejmostí. Teď usedal do svého malého vozu, takřka důchodového věku, s dobrou náladou a těšil se, až ho zase jednou vyvětrá. Nastartoval a ještě než vyjel z parkoviště, všiml si, že se cestou bude muset stavit na pumpě a natankovat, ručička ukazatele paliva se už unaveně skláněla nalevo a držela se předposlední čárky na budíku zuby nehty.
Ve městě ale tankovat nechtěl, na to tu bylo moc aut a on by se nerad zdržel ještě více v nějaké frontě. Vybavil si jednu benzínku zhruba v polovině cesty, na rychlostní silnici po které pojede. Na to mu palivo vystačí akorát a byl si jistý, že tam bude rychlejší, než kdyby se zasekl tady ve městě.
Když se vymotal z největšího dopravního spletence centra, začal si pobrukávat známou melodii znějící z rádia, a když pak opustil město přidal i prsty bubnující o volant do rytmu další písně. O kilometr dál už si nahlas zpíval a vydrželo mu to až do poloviny cesty, kdy zapnul blinkr, zařadil se do pruhu a nakonec odbočil k pumpě.
Při tankování si ještě pohvizdoval, měl dobrou náladu a nic nenasvědčovalo tomu, že by o ni měl přijít. Naplnil rovnou celou nádrž a pak se vydal dovnitř k pokladně. Cestou mezi regály se ještě zastavil, když ho napadlo, že by mohl koupit nějaké sušenky ke kávě. Vybral jedny, máčené v čokoládě a znovu se rozešel k pultu, když se zarazil.
Znovu ji ucítil. Neměl pochyb, že je to ta jedna konkrétní vůně. Hrdlo se mu sevřelo, jednak překvapením z takové náhody, ale hlavně proto, že teď z toho rozhodně neměl radost. Po včerejším fiasku tak nějak doufal, že jestli ho ještě někdy vůbec uvidí, bude to za hodně dlouho. Za dost dlouho, aby ho kluk nepoznal, nebo zapomněl.
Rozhlédl se, trochu v panice, ale neviděl ho. Mezi regály spatřil jen jednoho muže středního věku a pak dvojici dívek, co se hlasitě smála zatímco se fotila u stojanu s brýlemi. ´Ok, dobře. Jen klid.´říkal si v duchu. Nikde tu není, takže je dost možné, že tu jen prošel, možná dozadu na toalety. To by mohla být jeho šance, rychle zaplatí a vytratí se dřív, než se tu někde ukáže. Jestli se potkají a on ho pozná, jakože by o určitě poznal, tím si byl Josh jistý, asi by to nepřežil a studem se propadl přímo do hlubin zemského jádra.
Vyrazil tedy bleskurychle k pokladně. Balíček sušenek hodil na pult a nervózně se rozhlédl po obsluze, která byla bůhví kde. Nijak ho při tom neupokojilo, že vůně zesílila. Znovu se ohlédl po prodejně a že je všechno naprosto v prdeli mu došlo v okamžiku, kdy stáčel obličej zpět a v tu samou chvíli se zpod pultu narovnala postava.
„Dobrej,“ hlesl mladík, aniž by se na Joshe podíval, rovnou začal něco mačkat na dotykové obrazovce. Měl ten typicky výraz i tón prodavače, co stojí za kasou už nějakou tu hodinu a přestože v počátku obsluhoval s úsměvem a nadšením, směny byly dlouhé a entuziasmus vyprchával. Teď už byl vstřícný hlavně proto, že to nařizovala podniková politika.
„Takže, jedny sušenky a platíte trojku,“ konstatoval, zatímco Josh stál pořád jako zkamenělý a nevěděl co dělat. „Ještě ně...?“ Konečně kluk odlepil zrak od obrazovky aby pohlédl na zákazníka a zarazil se. Bylo jasné, že ho hned poznal a Joshovi projela tělem husí kůže.
Zírali na sebe jen pár vteřin, ale zdálo se to jako hodiny. Ticho nakonec přerušil Josh, který sám sebe překvapil, když promluvil tichým hlasem. „Ještě jedny Camelky, prosím,“ zahuhlal.
Mladík párkrát zamrkal, jako kdyby se probudil z transu. Následně přikývl, otočil se a sáhl do regálu s tabákovými výrobky. Jak skenoval čárový kód na krabičce, podíval se na muže před sebou podezíravým pohledem. To Joshe znervóznilo ještě víc, rozpačitě se podrbal na temeni.
Kluk mu konečně ohlásil částku k zaplacení. Josh vytáhl kartu, přiložil ji k terminálu a dost se soustředil, aby se mu netřásla ruka. Pak už jen rychle pobral balíček sušenek, cigatery a účtenku a měl se k odchodu, či spíše útěku. Už si říkal, jak to má tuhle ponižující, naprosto příšernou záležitost za sebou, když se za ním ozval mladíkův hlas.
„Jseš to ty, že jo?“
Opět ztuhnul. Zastavil se, ale ohlédnout se neodhodlal. Do prdele, pomyslel si a s rezignovaným výdechem zavřel oči. Neviděl jak kluk obešel pult a prošel uličkou mezi regály, až když ho ucítil nejsilněji, oči otevřel. Stál před ním, o půl hlavy menší, v oranžovém tričku s logem řetězce čerpacích stanic, s tou svou dokonalou pletí a pronikavýma tmavě modrýma očima. Díval se na Joshe nejprve zkoumavě, pak se na jeho tváři objevil pohrdavý úsměv.
„Vážně jsi to ty. Ten úchylák, co si mě včera fotil ve vlaku,“ řekl posměšně.
A Josh teď vážně neměl nejmenší tušení, co by měl dělat.