Abyste pochopili, to co vám chci říct, musím začít příběhem... 

Znáte smrt? 

Jistě všichni jí znají, ale jste si jistí? 

„Smrt si nevybírá.“ 

„Smrt přijde pro každého bez rozdílu, je spravedlivá.“ 

„Smrt nemá oblíbence.“ 

„Smrt je nedílnou součástí života.“ 

Mohl bych pokračovat do nekonečna, ale... 

Všechno je jinak, doufám, že sedíte. Já jsem smrt, ale v tomhle těle se jmenuji Marcus. Měl jsem hodně jmen, dokonce i hodně těl, ale své pravé jméno jsem nezapomněl. Akorát se psalo v runách, ale dnes je to prosté Wodan. Kdysi selo hrůzu i pochopení zároveň, ale dnes? Kdo by se bál Wodana? 

Jen pro zajímavost je nás víc, je nás nespočet, živíme se vámi. Dokonce mám tušení, že nejeden z nás se prostřednictvím těla rozhodl, odhalit náš svět vám, autoři, režiséři, herci, moderátoři, učitelé a jeden s posledních byl animátorský scénárista. 

Nikdo z nás netuší, kolik je nás na tomto světě. I my máme svá pravidla. 

Bereme podle seznamu. 

Krademe lidem čas a dáváme ho tím sobě. 

Nemnožíme se – upřednostňujeme stejná pohlaví. 

Vtělíme se jen na vlastní riziko za cenu zlomku našeho života. 

Pokud se najdeme, můžeme mezi sebou obchodovat. 

Linku času člověka musí ukončit smrt, není vyměřena přesným termínem – každý člověk má 150 let od svého prvního dne na tomto světě. 

Neprozrazujeme lidem pravdu, zvířata ji vědí. 

To je jen hrubý základ a také máme zákony, ty se většinou točí okolo zrození smrti, zániku smrti, odškrtávání jmen ze seznamu, prozrazení a nedej bože, kdyby chtěl někdo vyzkoušet co s ním udělá sex s opačným pohlavím. Nikdy jsem se o tento život neprosil, nejsem zase ten nejhorší. Jako všichni pracovníci velkých společností máme svá doporučení, pravidla, kvóty atd. Akorát má práce je brát a aby to nebylo ostatním smrtím podezřelé, musíme každý za sebe brát předčasně, protože nás po dokončení seznamu, nečeká to, co vás. 

My zanikneme a z našich těl se udělá seznam nový přímo ze shora. Je to práce náročná na několik staletí či na několik tisíc let. Záleží, jak si to umíte naplánovat nebo jestli se nudíte a protahujete to. A hlavně záleží, jak dlouhý seznam dostanete. A já byl jeden z mála, co na svém seznamu měli jmen až příliš. Do teď se jich ještě pár nenarodilo a můj čas? Po své práci můžu obchodovat s ostatními a hledat nová těla, abych si vše zkrátil a nestrašil tu dalších pár tisíc let. 

Smrti jsou lakomé, takže berou co nejvíc se dá, s trochou štěstí mám před sebou ještě asi 15 životů, nechci tu být déle, než je nutné. Pokud mé plány selžou stačí jen porušit pár pravidel či zákonů a samo se to bude krátit.    

Tento život jsem si přivlastnil za špatných okolností to vím, ale nešlo to jinak, ona byla na seznamu i s nenarozeným dítětem a já měl mít poté minimálně pár let pauzu. Udělal jsem, co jsem musel. Ukončil jsem život obou a nepozorovaně ukradl tělo dítěte, ve kterém žiji už 35 let. Každý rok v tomto těle mne stojí 10 let z toho co jsem si nakradl a považuji za svůj. Ale i tak se kolem 60 roku chci domluvit a provést obchod s jinou smrtí, dostane všechny léta v tomto těle, a ještě něco navíc a potom jakákoliv mladičká skočí. 

Ale tenhle život není k zahození to zase ne. Jak už jsem zmiňoval v tomto životě se jmenuji Marcus. Celým jménem Marcus Vegga. Mám její oči, usoudil jsem to podle fotografií, které zdobily celý dům. Otec zemřel před deseti lety, nic nepoznal až do úplného konce. Možná i kvůli své nové rodině, mám o deset let mladší sestru Carrie a nevlastní matku Lilian. 

Prvních tři roky jsem se neprojevoval, nesměl jsem, kdo také v životě viděl mluvící nemluvně... Poté co přišlo začlenění do kolektivu školka, škola, střední a vysoká, dalo se již mluvit o životě. Otce nezklamalo ani mé prohlášení načasované adekvátně pro něj, že vnoučat se ode mě nedočká. Asi největší rozhodnutí, co sem udělal, byla má profese. Celou dobu jsem se tomu vyhýbal jako čert kříži, ale jednou to přece není na škodu. 

Jsem lékař, oproti poslednímu životu je to velký rozdíl, tedy oproti všem životům. Skoro vždy jsem dělal právníka nebo obchodníka, ale doktor jsem ještě nebyl. Přece jen je to paradox a těm já se vyhýbám, ale proč ne? Je to dokonalý sarkasmus a ten mám zase rád. Ale jen pro upřesnění mi z toho nehrabe jako jistému pánovi. To byl vážně dáreček Mengeleho jsme se zbavovali asi dvě desetiletí, nakonec si ho podal šéf a skoro zakázal dalším zkoušet doktořinu. No on nebyl zrovna normální i ve svém prvním životě kde dostal své pravé jméno MIctlantecuhtli. Já na doktořinu dostal výjimku, protože to bylo mé poprvé a taky naposledy.  

Jediné, čím nemůžu nikdy být, je žena, a proto jim vůbec nerozumím. Ani se nesnažím, je to jednoduší. Občas se potkávám s kolegy a kolegyněmi a ani to není nepříjemné, jen mě prostě většina z nich už nudí. Tohle tělo je naštěstí dar, takže o sex nemám nouzi, ale láskyplný vztah je pro mě cizí. S rodinou nejsem v kontaktu, sestra se stále o něco snaží, ale většinou jí to sabotuji. Jeden z důvodů, proč jsem většinou volil sirotky nebo naopak bohaté rodiny, kde jim jedno dítě stačilo. 

Nejsem dobrý, nejsem ani zlý, nejsem vlastně nikdo a můj druh se mi vysmívá pokaždé, když nezachráním pacienta. V nejhorším případě stojím sám proti sobě. Se seznamem se totiž setkám i na vlastním stole při operaci. Zatím ani jednou nezvítězilo krytí před mou prací, proto tohle vše...  

Já ho zachránil i přes dokonalou možnost vzít si ho. Přivedl jsem ho zpátky k životu a poté zjistil svou začátečnickou chybu. Proto po nás nechtěli, abychom byly doktory. Smrt a chirurg? A takhle prolomil mé krytí a zjistil kdo jsem, čím jsem a viděl mě bez mého obleku z člověka. To se nemělo stát a už vůbec jsem na něj ve své pravé podobě neměl promluvit. 

Vše se nám mění podle “hostitele“ všechno kromě hlasu, ten nese naši moc, a tak zůstává, i když je jako lidská mláďata musíme maskovat. A teď? Teď jsem to kolosálně posral, protože tím jsem ho k sobě uvázal. Dal jsem mu tím totiž možnost zabít, prvních pět jmen, které vysloví...