„Ne, prosím.. Já si to rozmyslel, nechte mě.. prosím,“ nářky vůbec nepomáhaly. Přes uslzené oči nešlo dobře vidět, ale cítit ano.

Here we are don't turn away now

We are the warriors that built this town..

Polekaně jsem vytřeštil oči. Těžce se mi dýchalo, srdce mi silně a nepravidelně tlouklo. Sakra.. Zatraceně!

Vzbudil jsem brášku a oblíkl uniformu. Jako mátoha se loudal do koupelny, a při myšlence na školu, měl čím dál větší nechuť vůbec něco dělat. Možná jsem tím chtěl jenom protáhnout chvíle doma. Na stole leželi drobné se vzkazem, ať si koupíme svačinu.

Stavili jsme se v sámošce a koupil pečivo. Musím po škole nakoupit i něco k obědu. Aimi stál u sladkostech a nenápadně po nich pokukoval. Nákup jsem položil na pult a chtěl ho zavolat, ale nešlo to. Pohled mi těkal mezi pultem a Aimim.

„Pro tentokrát,“ upozornil jsem tiše a vzal nejbližší sušenku. Celou cestu ji držel v ruce a blaženě se usmíval.

Málem jsem nestihl včas dorazit, s učitelkou jsme se srazili před třídou. Otevřela dveře a pustila mě prvního. Se sklopenou hlavou od studu poděkoval a usadil se na místo. Cítil jsem na sobě jejich pohledy ale čmárání do sešitu mě dokázalo rozptýlit. Po skončení hodiny se má pozice nezměnila, jenom přibyla další stránka.

„Co to tam pořád dělá?“

„Nemám ponětí.“

„Ten je divnej.“

„Sora?“ Uslyšel jsem to dost blízko, tak jsem vzhlédl. Tasu byl ten poslední člověk, se kterým bych chtěl mluvit.

„Promiň za ten včerejšek..“ Ani se na mě nepodíval, emoce z něj přímo sršeli.

Vstal jsem a bez jediného pohledu odešel. To ti tak budu věřit, sám od sebe bys nepřišel. Nezajímalo mě kdo ho k tomu navedl, lítost si můžete nechat.

Aby to nebyla zbytečná cesta, došel jsem si na záchod. Zastavil u pisoáru a rozepl kalhoty. Kluka vedle mě si raději nevšímal, znervózním a nejde mi to. Není mi příjemné když na mě někdo hledí, a ten pocit jsem zažíval zrovna teď. Odhodlal jsem se na rychlou prohlídku, a pohled do temně hnědých očí, ho málem uškrtil.

„K čertu, co tady děláš?!“

Koutky mu mírně zacukaly. „To co ty, co bych tady dělal..“

Jeho hlas mi přišel tak temný, jako jeho oči. Vůbec se k němu nehodili. Byl málem o dvě hlavy vyšší, netuším kdy se tak vytáhl, a postavou statnější, ale tvář podobnou dívky. Tmavé vlasy stažené gumičkou, pár pramenů mi bránilo do těch nejtemnějších očí. Ještě že tak.

Rychle jsem zipem zatáhl, až si ho málem přiskřípl. Stoupl jsem si k umyvadlu a pečlivě umyl ruce. Neušlo mi že udělal to samé a zachytil mě za rukáv. Prudce jsem ním trhl.

„Ještě jednou na mě šáhneš Masao, a zabiju tě,“ tvářil jsem se klidně ale v očích mi mohl vyčíst tu nenávist. O nic se už nepokoušel.

 

Po škole jsem přemýšlel nad surovinami, které by byli levné ale dalo by se z nich udělat dobré jídlo. Nejdřív půjdu zkontrolovat zásoby.

Doma mě čekalo překvapení v podobě bráchy. Seděl v kuchyni zády ke mně, hlavu v dlaních.

„Daii, ty nejsi v práci?“

Jeho rozpoložení mně napovědělo. „Vyhodili tě?!“

Neodpovídal a já si k němu přisedl. To snad ne. Dlouhými prsty si promnul oči, bylo vidět jak je vyčerpaný. Chodí do státní školy, i když by měl rozhodně na lepší. Do teď v pohodě zvládal jak školu, tak práci. To mě by rovnou vyloučili.

„Důvodem byla nadbytečnost..“ těžce vydechl. „Vůbec nevím co budu dělat. V tomhle zapadákově nemáš velké možnosti, to bych musel dojíždět, a i to stojí peníze..“

Netušil jsem co mám říct. Jsme v pytly. Máma má dvě práce, bráchu vyhodili, já jsem do dubna pořád nezletilí a táta neposílá alimenty. Pěkný!

Mimoděk jsem si vzpomněl na dobu, kdy jsme neměli ani na chleba a hrozilo nám vykopnutí. Snad se tady neocitneme ve stejné tísní..

„Nějak to vyřešíme,“ chabá slova vykouzlila na jeho tváři posmutnělý úsměv. V tu chvíli bylo slyšet cinknutí klíče a jako střela se k nám přiřítil Aimi.

„Daii! Viděl jsem tvou bundu na chodbě, jak to že jsi doma?“ Shodil aktovku a natahoval ruce. Byl jak mimino. Táta nás opustil po jeho narození, Dai pro něj představuje mužský vzor. I když se v naší rodině objevili různé typy mužských napodobenin, žádný z nich se nedal brát vážně.

Dai si ho posadil do klína a musel jsem uznat, přetvařovat se uměl. Po problémech nezbyla ani pomátka, bezstarostný smích jsem mu až záviděl.

„Co kdybychom šli nakoupit, nějaké peníze mám,“ navrhl brácha a já se rychle přidal. Ukázal jsem mu drobné, které jsem ráno ušetřil ale on se zamračil. Překvapilo mě to.

„Ty peníze jste měli na svačinu,“ upozornil na vzkaz a Aimi přiznal, za co jsme je utratili. „Sora mi koupil sušenku!“

Dai mu rozhrábl kaštánové vlásky. „Nemusíš až tak moc šetřit.“

Nic jsem neřekl a šli na nákup. Při placení vytáhl Dai peníze a mě udivilo, kolik je u sebe měl. Radši jsem se neptal kde k nim přišel, nikdy mi to neřekl.

Mámu moc nerozhodila informace o výpovědí, spíš vypadalo že je i ráda. „Teď se hlavně soustřeď na školu, vy dva to samé, o nic jiného se nestarejte.“

Po bohaté večei jsem vypadl z domu. Se sluchátky v uších prozkoumával okolí a nepřemýšlel nad ničím konkrétním. Potřeboval jsem tenhle klid.

Na to že nebylo příliš pozdě, nenašel se ani živáček. Čím rychleji ubíhal čas, tím větší hlouposti mě napadali. To že mě přepadne nějaký šílenec se zdálo v mé hlavě čím dál realistický. Hloupost, nejsem přece blázen. U písniček jsem přidal hlasitost a vyhýbal se temným uličkám, u kterých by mohla zvítězit má fantazie.

Asi bych se měl vrátit. Posilněný myšlenkou změnil směr a vydal se domů. Náhle mě přepadl pocit, že se mě pokouší někdo sledovat. Bože vzpamatuj se! Nikdo tu není! Moc mě to nepovzbudilo, ale přijmělo zrychlit tempo.

Dotek na rameni mi málem přivodil smrt. Zařval jsem na celou ulici, až mi z toho leknutí vypadli sluchátka a vyděšeně se otočil. Mohutná postava mohla za prvotní šok a neměl jsem daleko k infarktu, nebýt známého smíchu. Ten mě utvrdil v úmyslu jej zabít.

„Proč jsi to udělal?!“ Vyjel jsem naštvaně a nejradši bych mu vrazil. Ten zatracený výškový rozdíl.

„Promiň, jenom jsem se procházel..“

„Mně je jedno co jsi dělal,“ skočil jsem mu rychle do řeči a rázným krokem se vydal domů. Co jsi te kretén myslí?!

„Sora počkej, Sora,“ vzpamatoval se rychle a jakmile začal držet krok, neovládl jsem se.

„Proč za mnou lezeš?!“

Překvapením ztuhl a sklopil zrak. „Chci se s tebou promluvit..“

„Ale já s tebou ne, čau.“

„Sora, no ták, nech mě tě aspoň doprovodit..“

„O co se snažíš? No?! Řekl jsem ne,“ vztek mnou lomcoval, to tak, abys všem vyžvanil kde zrovna bydlím?! Trhni si, radši půjdu sám i přes mrtvoly než snášet tvou přítomnost.

„Nedokážeš mi odpustit? Stalo se to už před takovou dobu..“ zněl až zoufale ale mě jen tak neobměkčí.

„Sora!“

„Už stačilo!“ Vykřikl jsem podrážděně a přistoupil blíž. „Ty už na mě nemluv, zapomeň že jsme někdy byli přátelé.“

Strčil jsem ruce do mikiny a doufal, že už za mou nepoleze. Na nějaké fantazírování jsem neměl ani pomyšlení.