Vzbudí mě hlasitý zvuk. Rezonuje celým mým tělem, bez přestávky. TRRR…TRRR…TRRR. Poslepu hmátnu na noční stolek, abych tu protivnou řvoucí věc shodil. Nezabere to. Nedbajíce na bolest v přeleželé ruce, s jedním okem otevřeným, sebru ten obrovský křáp válející se na podlaze, těsně u postele. Zamáčknu ho. Ten zkurvený starý budík. Sere mě, není člověka ani věci, která by mě štvala víc, než tenhle prokletý budík. Znechuceně s ním mrštím přes celou místnost. S hlasitým žuchnutím dopadne na zem a cestou sejme nástěnné hodiny.

Parádní začátek dne. S povzdechnutím se posadím. Ignoruji bolest v hlavě. Nesnáším rána. Nenávidím vstávání. Každý den mi ten budík drásá nervy. Občas ho vyhodím z okna a pak si nadávám, že zase musím prolézat starožitnictví či zastavárny a hledat jemu podobný. Je to pěkně v prdeli, jenže nic jiného mě nevzbudí. Zkoušel jsem snad všechna vyzvánění, hudbu i jiné novější budíky. Kdepak. Dnešní zařízení pípají tak potichu, že by to nevzbudilo snad ani kočku. Jedině tahle požární siréna mě dokáže spolehlivě probrat z nevědomí. Promnu si ruku, v níž mi mravenčí, a pohled mi padne na pravou půlku postele.

Překvapeně pozoruji spícího mladíka. Do prdele, kdo to je? Matně si začnu vybavovat včerejší večer. Byl jsem tak opilý, že jsem si domů přivedl chlapa. Musím se tomu sám smát. Ne, že bych měl něco proti mužským, ale spíš preferuji pěkná pevná ňadra a vetší zadek. Takový ten, který když na velikonoce pořádně plesknete, tak se klepe ještě o vánocích. Znovu na něj pohlédnu, s uvědoměním, že s ním ten řev ani nehnul. To má špunty v uších nebo co? A to jsem si myslel, že na tom nikdo hůře být nemůže. Pokusím se postavit, ale hlavou mi projede ostrá bolest, která způsobí, že svým zadkem zase hezky dopadnu ne měkkou matraci. Kurva.

Vedle mě se něco pohne. S překvapení zaregistruji, jak mi ruka toho mladíka hladí záda. Zase další gay, co si myslí, že se po jedné noci sestěhujeme dohromady, a budeme si hrát na šťastnou teplou rodinku. Setřesu ho.

„Až se probereš, obleč se a vypadni,“ zavrčím směrem k němu. Tentokrát se odeberu pryč i přes bolest, která mi rezonuje ve spáncích.

O to víc mě překvapí, když si ten drzý hoch přijde za mnou do kuchyně a suverénně se posadí ke stolu. Zírám na něj jak bakterie na WC čistič. S touhle situací jsem nepočítal. Za ty roky, co si sem vodím své jednorázovky, se mi to ještě nikdy nestalo. Kam šla jeho hrdost? Jestli vůbec někdy nějako měl. Takový ucho a klidně se nechá dobrovolně ojet starým páprdou, jako jsem já?

Nejenže si drze sedl, ale stejně drze na mě čumí. Ač nechci, v duchu musím uznat, že je pěkný. Svalnatý, ani moc ani málo, uhrančivý pohled, moderně střižené hnědé vlasy. Po kratší návštěvě koupelny, určitě vypadá, jak někdo, kdo právě sestoupil z reklamního billboardu. Unaveně zívnu a přidám do pánve další vajíčka.

Fajn, když chce snídat dohromady, hádat se nebudu. Jedna výjimka ještě nikoho nezabila.

Položím před něj talíř a sám se, bez větších příprav, pustím do svého dlabance, ignorujíc jeho nechápavý pohled. Jíst nechce, tak co sakra? Když mám svůj talíř kompletně prázdný, a on se svého ani nedotkl, nedá mi to.

„Tak hele, co chceš?“ zeptám se a podívám se mu do očí. Dnes jíž podruhé čumím na něco, co nenajdete ani ve stánku rychlého občerstvení. Ten kluk má slzy v očích. A to jako proč? Bolí ho zadek? Neměl sem chodit imbecil. Nadechnu se a chci mu něco peprného říct. Ideálně, aby konečně zvedl tu svoji prdel a odebral se tam, odkud přišel. Jen pohled na něj, na ty slzy a na tu zoufalost, mě začíná srát. Nelituji ho. Nezajímají mě jeho problémy.

„Něco se stalo? Neumíš mluvit?“ zeptám se. Jo, nezajímají mě jeho problémy. Tak proč se ho sakra ptám?

Ticho.

Protočím oči a odeberu se ke dřezu. Popravdě vážně nevím, co mám udělat. Je mi tak nějak blbý ho odtud dostat násilím, když se tváří jak nevěsta, které utekl manžel těsně před obřadem. Otočím se čelem k němu, a s rukama za zády, se opřu o linku. Prostě si počkám, až ze sebe něco dostane. I kdyby to mělo být prdnutí. Hlavně ať něco dělá.

Po deseti minutách, co na něj civím, jak na televizi, mi dojde, že se asi nikam nehneme. Za prvé, už začínám být zase nasranej, a za druhé vážně nestojím o to ho tu mít déle, než je nezbytně nutné. Navíc ani nesnědl snídani, parchant.

Když to nejde po dobrém. Půjde to po zlém. Rychlým krokem se k němu rozejdu, přípraven čapnout ho pod krkem a vyhodit ze svých dveří nohama napřed.

Natáhnu svojí ruku po jeho krku, a než se naději, stojím se svojí pravačkou zkroucenou za zády.

A kurva. Bolí to jak prase. Navzdory veškerému sebezapření mi z pusy vyjede bolestivý sten.

A ten kretén pořád mlčí. Naštěstí mi ruku víc neohýbá, prostě jen tak stojí a drží mě v šachu. Matně si vzpomenu na kurzy sebeobrany, které jsem musel potupně navštěvovat se svojí manželkou, v době, kdy jsem jí ještě měl. Už je to pěkných pár let. Nicméně tuším, že jsme tam něco takového zkoušeli a byl tam i trik, jak se z téhle situace dostat. V hlavě mi akorát bleskne nápad, když přesně v tu samou chvíli mi ruku pustí, a prudce mě otočí čelem k sobě.

Zase zírám do slzících očí. Ruka, kterou jsem mu chtěl narvat pěstí do nosu, se nechce pohnout. Fajn. Zvednu tázavě obočí a někde v útrobách svého těla zaznamenám lehké bodnutí. Ještě ho budu litovat. To mi vážně chybělo.

„Chtěl bych ten budík,“ hlesne.

Prudce se nadechnu. Nevím, co mě překvapí víc, jestli zvuk jeho hlasu anebo obsah jeho sdělení. Teď zase mlčím já. Zírám na něj a ani se nesnažím zavřít hubu. Zajímalo by mě, z jaký planety sem tenhle floutek přiletěl. V duchu si zpětně projedu střípky ze včerejšího večera. Jasně si vybavuji, že jsem šel do svého oblíbeného baru. Cestou rozhodně žádný blázinec není.

„Myslíš, ten budík co jsem s ním ráno hodil o zeď?“ zeptám se a potlačím touhu začít se smát.

Tohle je tak absurdní situace. Pro jistotu se štípnu do ruky. Ne. Nezdá se mi to.

„Ano,“ kývne.

S očekáváním se na něj zahledím. A dál?

„A kdo ty seš? Sbíráš starožitnosti či co?“ zeptám se, když mi dojde, že to více rozvíjet nehodlá.

„Ne. Jen, je to památka po mojí matce. Dal jsem ho do zastavárny, potřeboval jsem rychle peníze a nenapadlo mě, že si to někdo hned ten den koupí. Další den už tam nebyl,“ vysvětlí.

V zamyšlení nakrčím nos.

„A jak si věděl, že je u mě?“ zajímám se.

„No majitel zastavárny je můj známý, řekl mi tvé jméno,“ odvětí klidně.

V duchu se snažím si vybavit, jestli jsem vůbec někdy nějakému prodavači říkal svoje jméno. A jo vlastně. Musím se pousmát. Ten majitel byl přesně můj typ, nejenže jsem mu řekl své jméno ale i svoje telefonní číslo.

„Tak proč si mi prostě nezavolal? Jak si mě našel v baru? A proč si se se mnou sakra vyspal?“ vychrlím ze sebe své dotazy.

Začíná mě tahle bizarní situace vážně zajímat. Někde mi totiž asi něco uniká.

„Volal jsem a tys mi to zvedl. Když jsem ti řekl jméno, toho od koho mám číslo, tak si mě nenechal domluvit a jen si mi řekl, ať přijdu do toho baru. Hned si to típnul, byl jen kousek od toho místa, tak jsem přišel. Poznal jsem tě hned, po hlase. Zrovna si balil barmana,“ usměje se. Poprvé. Překvapí mě ta záře. V duchu mě napadne, že být tohle kreslená scéna, má kolem sebe kytky. Celá jeho tvář se tím, jedním smyslným roztažením rtů, rozjasnila jako slunce. Dochází mi, že si ze včerejška pamatuji opravdu málo. Rozpačitě se podrbu na bradě. Balil jsem barmana. V poslední době ty chlapy balím nějak často. Měl bych začít míň pít a víc čumět po ženských. Dokud jsem to střídal, bylo to dobrý, ale tohle už je asi čtvrtý kluk, kterýho tu mám, ačkoliv se furt sám sebe snažím ujistit, že není nad pevná prsa a pěkné dámské zadky. Budu to svádět na komunikační šum mezi mým mozkem a tělem.

„Fajn, ale furt mi nějak uniká, proč sem s tebou skončil v posteli?“ mrknu na něj. Je celkem vysoký a takhle z blízka ještě více vyniká jeho pevná mladá pleť a smyslné rudé rty. Polknu a o krok ustoupím. Bože, ještě začnu slintat, a to jsem ho před chvíli chtěl vykopat před dům.

„No… to je…“ začne, ale zadrhne se mu hlas.

Vau, tohle mě začíná zajímat ještě víc. Mimoděk k němu opět přístoupím.

„Pokračuj, jsem zvědavý,“ usměji se. Zkoumám jeho pomalu se rudolící obličej. Vážně je pěkný. Čím déle na něj koukám, tím víc si uvědomuju, že teď bych ho nejraději povalil na postel a narval mu ho mezi půlky.

Rychle zakroutím hlavou. V žádném případě. Víc než jednou s nikým nespím.

„No, když jsem tě uviděl tak jsem zjistil, že ty seš…můj kolega. Pracuješ ve stejné fimě, akorát na jiném oddělení a už delší dobu jsem po tobě koukal. Jen mě nenapadlo, že bys byl svolný k mužům, ale včera si po mě vyjel, tak jsem se nebránil. Navíc…ten budík. Tak to můžeme brát jako takovou platbu,“ vydrmolí ze sebe a rozpačitě kouká střídavě na mě a na zem.

Ten kluk si vůbec nevidí do huby, napadne mě. Prvně mi tu řekne, že mě tajně miluje, a vzápětí to zazdí hláškou o naturáliích. Nadechnu se, a dřív než můj mozek stačí vůbec myslet, řeknu: „tak v tom případě bys mi měl zaplatit znovu, protože ze včerejška si moc nepamatuju.“

Tak. Řekl jsem to. Spatřím svůj  překvapený výraz ve skle vitríny. Jak je vidno, jsem dnes rozhodnut porušit veškeré své zásady.

Pobaveně se zasměji, když si všimnu jeho rozšířených zorniček, které na mě hledí s neskrývanou touhou. Jako vážně?

Na víc nečekám. Předpokládám, že by mi stejně slovně neodpověděl. Jeho komunikační schopnosti nejsou zrovna rozsáhlé. Chytím ho za bradu a vrazím mu pusu. Jak jsem si myslel, jeho rty jsou hebké a plné. Doslova k nakousnutí. Smyslně mi přejede jazykem po spodním rtu a lehce ho zkousne, tenhle nečekaný výpad z jeho strany, mým tělem doslova rezonuje. Přitáhnu si ho ještě blíž a natisknu na něj svůj naběhlý úd, skrytý jen pod tenkou látkou boxerek. V hlavě mi duní. Takové příjemné spojení bolesti a vzrušení. Vjedu mu prsty do vlasů a rozhodnu se prozkoumat celou jeho ústní dutinu. Vykonávám to tak dokonale, že si nezadám ani se zubním kartáčkem. Pravou rukou sevřu jednu jeho půlku a potěšeně zaznamenám jeho tichý vzdech.

Čapnu ho oběma rukama, za tu malou pevnou prdelku, a přenesu do postele, kam s ním tvrdě fláknu. Na chvíli se zadívám do jeho vzrušením zastřených očí. Zjistím, že už nemám moc času. Ve slabinách mi tepe víc než v hlavě. Rychle mu stáhnu boxerky a sobě též. Natáhnu se přes něj ke stolku, a s lubrikačním gelem v ruce, padnu před něj na kolena. Chvíli si hraju s jeho erekcí v ústech, a připravuji si jeho vstup pro svůj zbytnělý úd. Nedávám si moc na čas. Chci ho cítit. Chci se do něj dostat co nejrychleji. Potěšeně zaznamenám, jak se slastně svíjí, a když vydá první hrdelní vzdech, už nezvládnu čekat. Prudce do něj přirazím. Ve tváři se mu mihne bolestný výraz. Zkusím přirážet z vícero různých úhlů, a když uslyším, jak se jeho vzdechy mění z bolestných na potěšené, přestanu se kontrolovat. Buším do něj, nedbajíce jeho křiku: „prosím zpomal…“, „pomaleji…“. Nechci zpomalit. Než se naděju, ucítím první vlnu extáze. Ještě více zrychlím. V hlavě prázdno. Mimoděk si olíznu suché rty. Když se jeho tělo začne stahovat v orgasmických křečích, pobídne mě to k ještě větší rychlosti, a s prudkými přírazy až po kořen, vyvrcholím. Ani se nesnažím ho vytáhnout. Vystříkám se do něj celý. Spokojeně ho vytáhnu a ještě se otřu o jeho stehno. Vysíleně mu padnu na hruď.

Po chvíli si podložím rukou bradu a zadívám se na něj. Jeho dech se zklidňuje stejně jako tep srdce.

„Takže znovu, co ode mě chceš?“ zeptám se „Neříkej, že jen ten budík. Jestli seš do mě platonicky zamilovanej, tak bys asi chtěl víc ne?“ dodám a pobaveně na něj mrknu. V duchu si nadávám do kreténů.

„A můžu chtít víc?“ vydechne a zrudne.

„To záleží. Nejsem na nějaký lásky, na to mě neužije. Ale pro jednou bych možná mohl udělat výjimku a občas si s tebou užít. Možná je lepší mít stálého sexuálního partnera. Přeci jen, už jsem starý na to, abych furt někde v klubech lovil mladé samečky či samice,“ řeknu upřímně. Opět si v duchu nadávám. Je mi teprve třicet pět, to zase není tak pozdní věk. Ale tak nějak, za ty všechny stereotypní roky, si někdy přijdu jako šedesátiletý dědek.

„Takže takové přátelství s výhodami?“ ujišťuje se.

Vyprsknu, doposud jsem tenhle druh vztahu bral jako úlety mládí. Kdo by byl řekl, že to navrhnu já sám. „Jo asi tak nějak,“ kývnu.

„Beru,“ vyhrkne a opět se začervená.

„Ještě jedna věc. Ten budík ti nedám, dokud mi nedoneseš podobný. Jedině tyhle staré křápy mě totiž dokážou ráno vzbudit,“ řeknu a s potěšením se protáhnu.

„Není problém. Doma jich mám hafo,“ usměje se.

Podívám se na jeho šťastný obličej a musím se škodolibě usmát. Možná jsem už starej kocour, ale i já poznám, když mám před sebou lásku na první anál. Tohle bude ještě zajímavý, cejtím to v kostech. Konečně po letech ubyde stereotypu. Pro jednou asi není na škodu nechat věcem volný průběh a zahodit své zásady, ne?