Došel jsem domů a zalezl si do svého pokoje. Vytáhl skicák a začal kreslit… jeho. Jeho krásnou, vypracovanou postavu, krátké blond vlasy, růžové, plné rty, modré oči… Neměl na sobě ani kousek oblečení… Byl ve vyzývavé poloze…

Cítil jsem, jak mi čím dál víc buší srdce… Jak mi kalhoty začínají být těsné… Ale ne! Co se to se mnou děje? Vždyť je to jenom obrázek! Jsem divný… nechutný… Ach bože! To bolí! Musím… musím… si… ulevit… Ooo… jo… to je ono… Už…

Zavrněl mi mobil. To snad ne! Už to skoro bylo!! Kdo to může být?! Vzal jsem mobil do ruky. Majk.

>promin, jestli rusim, mas ted cas?<

Tohle ti neprominu, Majku! >V pohode, co potrebujes?<

>pojd mi otevrit<

Cože? Upravil jsem se a šel ke vchodovým dveřím. Otevřel jsem mu. „Co tu děláš?“ zeptal jsem se udiveně.

„Víš, přišel jsem se ti omluvit za to, jak jsem se teď k tobě poslední tejden choval… Vím, že za to nemůžeš, že musíš odjed… Nechci ať se rozcházíme ve zlém…“

„Pojď dál, dáš si něco?“ pozval jsem ho.

„Ne, ale děkuju.“

Šli jsme si sednout do obýváku.

„Víš Robe, je tu něco, na co se tě chci zeptat už delší dobu…“

„A-Ano?“

„Zajímalo by mě… jak… jak nás vidíš… Jako chápeš, náš vztah a tak…“

Polkl jsem tak hlasitě, že to musel slyšet i on. „Nevím, na co narážíš.“ Zamračil jsem se.

„Na nic, jen to chci vědět.“

„No, jsme přece kámoši, ne? Nic víc, nic míň…“

„Dobře.“ Jeho zklamaný tón v hlase nešel přeslechnout.

„Co se děje Majku?“ Přisedl jsem si blíže k němu. Jeho oči spadly na má ústa. Než jsem stačil cokoliv udělat, zmocnil se jich. Bylo to zvláštní, byly tak studené a jemné. Nevěděl jsem, co mám udělat. Mám ho nechat? Vím, že bych neměl, protože… Ale to se stejně nikdy nestane… Ne po tomhle… Teď mu to už vůbec nemůžu říct! Proč jsem to neudělal předtím, když jsem měl možnost? Z mých myšlenek mě vytrhla jeho studená ruka, která se mi dostala pod tričko. Jela pořád výš a výš. Co mám dělat, co mám dělat? Panikařil jsem ve své hlavě. Zkusím si ho představit, místo Majka… A všechno bude fajn… Jeho jazyk se dostal do mých úst. Pohrával si s tím mým. Chutnal dobře, ale pořád tomu něco chybělo… Kapka slzy mi stekla po tváři. Začal mi druhou rukou odepínat kalhot. Ne, nemůžu to udělat… Opatrně mi vklouzl do trenek a začal mě pomalu hladit. Jeho dychtivost se stupňovala. Rychlým a obratným pohybem mi sundal tričko. Polibky mi rozdával na hruď. Ruka v kalhotách uchopila silně můj penis. Palcem přejížděl po špičce. Můj dech se zrychloval. Začal jsem být dost nadržený, když v tom přestal, aby mi sundal kalhoty s trenkami.

Jeho ústa tvořila mokrou cestičku od mých až po penis. Obejmul ho rty a jemně po něm jezdil nahoru a dolů. Cítil jsem se uvolněně… Pak jsem se mi ale vybavil on. Ne! Tohle mu nemůžu udělat, a ani Majkovi…

Odtrhl jsem ho od sebe. „To nemůžeme!“ zařval jsem až moc nahlas. Vyděšeně se na mě podíval. „Promiň, já-já musím si odskočit…“

„Omlouvám se,“ řekl tichým hlasem.

Odešel jsem do koupelny i se svým oblečením a opláchl si obličej studenou vodou. Co se to právě teď stalo? Byl to jen sen? Doufám, že ano… Byl to hodně zlý sen, a právě teď se probudím a bude ráno… A tentokrát seberu odvahu a zeptám se Majka, na-.

Něco spadlo. Rychle jsem na sebe natáhl alespoň kalhoty a vyletěl z koupelny. „Majku? Jsi tu ještě? Co to spadlo?“ ptal jsem se naléhavě. Nedostal jsem však žádnou odpověď. „Hééj, Majkůů! Ozvi se.“ Šel jsem do obýváku, ale tam nebyl, pak do kuchyně, ale tam také ne. Ale ne! Snad není v! Přiběhl jsem do svého pokoje. A ke vší smůle, byl tam. Díval se na mé stěny, na kterých byly fotky, jeho fotky. Otočil se na mě a v rukou držel skicák. „Není to, jak si myslíš…“ řekl jsem mu v naději, že mi uvěří. Vztyčil prst, kterým mi naznačil ať mlčím. Přistoupil ke mně. „To je to, cos chtěl, Robe? Celou tu dobu, co jsme se bavili, ani jedinkrát jsi mě nepustil do svého pokoje… a už konečně vím proč… Víš… už od první chvíle ses mi líbil… A myslel jsem si, že já tobě taky… A teď, když jsou ty Vánoce… věřil jsem, že tohle bude pro nás oba ten nejhezčí dárek…“ slzy mu stékaly po tváři, jedna chtěla předhonit druhou, „ale vidím, že jen já žil v pohádce a věřil na šťastný konec… Zatímco já se snažil získat tvé srdce, tys chtěl jeho! Ani nevíš, jak se teďkom cítím… je mi na nic… chci jít domů… A taky, že půjdu! Měj se hezky… a… šťastný a veselý… Robe.“ Políbil mě na čelo a zmizel za dveřmi.

Stál jsem jako přikovanej. Zlý sen! zlý sen! Opakoval jsem si stále dokola. Tohle byl jen zlý sen!

Po nějaké době stání jsem se rozhodl si sednout. Sedl jsem si na postel. Je to šílené, já jsem šílený. Říkal jsem si, když jsem se rozhlížel po svém pokoji. Je s tím konec. Pozítří stejně jedu pryč a budu žít nový život v jiném státě…

Nakonec jsem postrhával všechny fotky s ním, obrázky jeho a ulehl do postele. Chtěl jsem spát, ale nešlo to… Mám mu napsat? Radši ne… Co bych mu na to měl říct? Teď ví všechno… Pochybuju, že se mnou ještě někdy promluví… Po nějaké době převalování jsem konečně usnul. Zdálo se mi o Majkovi, o tom, jak to děláme… Rychle jsem se zase probudil.

Někdo zazvonil u dveří. Překvapeně jsem vstal z postele a po špičkách odkráčel ke dveřím. Kukátko bylo z druhé strany zakryto. Co to?? Zazvonění se ozvalo znova. Zhluboka jsem se nadechl a pootevřel dveře. Prosím, ať to není Majk! Škvírou jsem se díval na osobu, která tam stála. Měla na sobě černé tenisky, modré džíny, zelenou bundu, velkou červenou mašli na krku a černou čepici. V rukou držela dopis, kterým si překrývala obličej. A… voněla jako on. Chtěl jsem něco říct, ale pak jsem si to rozmyslel. Vzal jsem si dopis a ano, byl to on! Usmíval se, oči mu zářily a mě se opět rozbušilo srdce.

Podíval jsem se znova na dopis, byl nečekaně určený pro mne. Otevřel jsem ho. Je od Majka, stojí tam:

Ahoj Robe, omlouvám se za tu trapnou situaci, do které jsem tě dostal… Mám tě vážně rád a nikdy ti nechci ublížit…

Chci, abys byl šťastný… Ať už se mnou nebo beze mne…

A jako omluvu ti, ač je mi to proti srsti, posílám “malý“ dáreček, rozbal si ho v soukromí.

Šťastné a Veselé Vánoce!

A užij si to v NY! Budeme na tebe myslet.

PS: Neboj, nic jsem mu o nás neřekl ;)

Nevěděl jsem, jestli se mám začít smát nebo brečet… „Jsem tak šťastný!“ vypadlo ze mě. Koukl jsem se na Toma a objal ho, tiskl jsem ho tak pevně, jak jen to šlo.

„Robe?“ oslovil mě svým krásným medovým hlasem.

„Ano?“ Poodtáhl jsem se, abych mu viděl do obličeje.

Políbil mě. Jeho rty, na rozdíl od Majkových, jsou teplé, sladké a omamující.

„Máš skvělého bratra, Tome,“ podotkl jsem a pak se mu celý oddal.