Zase se potkali v centru města a blonďatý se neudržel. Lavička letěl přes celou ulici. Měl ohromnou sílu.

Lidé se otáčeli, skrývali a točili tuto nebezpečně komickou scénu na mobilní telefony. Dva muži, na sebe pokřikovali nadávky. Jeden držel vystřelovací nůž a druhý právě vyrval pouliční lampu zapuštěnou do betonu, aby ukázal, co jako další poletí směrem toho druhého. Ulicí se rozléhaly napjaté výkřiky i zděšené hlasy mladých děvčat. Všichni však fascinovaně hleděli na souboj těch dvou. Nikdo se jim nepletl do cesty a je ani nikdo jiný nezajímal. Jako kdyby existovali jen oni dva.

Černovlasý toho pokřikování už měl nejspíš dost a rozběhl se proti svému soupeři. Ten před rukou, která svírala nůž, couvnul. Černovlásek utíkal dál, smál se na celou ulici, jako nějaký psychopat. Vedle něj přistála lampa, ale to ho nedonutilo zastavit se. Nepřestával se smát. Blonďatý se rozběhl stejným směrem. „Ty bastarde!“ křičel za ním. Když opustili ulici, lidé se začali rozcházet. A tohle tu bylo opravdu běžné.

*

Udýchaně se opřel o studenou zeď. „Osobní rekord?“ zazubil se na blonďatého, který se k němu blížil a postupně zpomaloval z běhu na krok. V očích stále zběsilou nenávist a přes rty valil polohlasně nadávky.

„Ty bastarde! Musíš běžet až tak daleko?“ udýchaně se opřel vedle něho. „Příště snad oběhneš celý město, ne?!“ vydýchával dlouhý běh a pomalu se pohled jeho očí klidnil.

„Tak přestaň kouřit, drahoušku.“ Zašveholil rozverně černovlásek a postavil se před svého protivníka, ostrou hranu svého vystřelovacího nože přitiskl na jeho krk. Lákalo jej to. Pořezat ho, vidět tu pulzující rudou tekutinu opouštět jeho tělo. V očích výraz lačnící po ublížení. Zesílil stisk nože na jemnou pokožku. Kůže se napjala a na čepeli se objevili nepatrné krůpěje krve. Mlsně si olízl rty. Záblesk vzrušení mu přeběhl po obličeji.

„Zase máš nutkání mě podříznout?“ ušklíbl se blonďatý. Černovlasý se probral a jen na něj nevinně zamrkal. Blonďatý ho jednou rukou chytl za zápěstí ruky, ve které svíral nůž a druhou ho chytl pod krkem. Přirazil ho na druhou zeď. Teď měl navrch on.

Ruka, která držela nůž, povolila sevření nebezpečného nástroje. Vystřelovací nůž dopadl na zem a provinile zacinkal. „Copak jsi zapomněl, že jsem silnější?“ pozvedl obočí blonďatý. Stisk, hubeného krku svého protivníka, nijak nepovoloval.

Zapadlá ulička skýtala temnotu. Úzký prostor mezi dvěma vysokými budovami jim poskytoval soukromí, doléhal sem jen tlumený hluk z hlavní ulice.

Ruka pod černovláskovým krkem trošku zesílila svůj stisk. Ten si skousl spodní ret a zalapal po dechu. Rukou uchopil klopu blonďákova saka a přitáhl si jej blíž k sobě. Druhou rukou mu sundal sluneční brýle. „Přitlač, zlato!“ přidrzle zatahal za poutko jeho kalhot, kam se přesunula jeho ruka, která odhodila blonďákovy brýle. Ten poslech a stisk své ruky zesílil. Černovlásek se přidušeně usmál a po celém těle mu naskočila husí kůže, jak jej ta bezmoc vzrušovala, ale zároveň už to bylo až přes příliš. „Po-počkej…“ sípal „nemusíš mě uškrtit.“ Stisk se povolil.

„Nechal jsem se unést“ přirazil své tělo na černovláskovo, kterému se hrubá omítka zdi zarývala přes tričko do kůže. Ruka opustila jeho krk.  Druhá putovala k lemu jeho trička a zajela pod něj. Zaryl nehty do bledé pokožky černovláskova boku.

„Bože, trápíš mě…“ zavzdychal mu černovlásek do ucha a stiskl jeho pevný zadeček.

„Já tě tak chci, ty bastarde!“ otřel se o jeho klín a vyhrnoval mu tričko. Pak si druhou rukou přitáhl jeho hlavu a dravě se pomořil do jeho rtů. Kousavé polibky, dráždivé doteky a tření jejich těl o sebe, brzy v nich obou vyvolalo silné vzrušení.

Blonďatý se dobýval do černovláskových kalhot. Když mu je konečně stáhl ke kolenům, promnul jeho úd. Černovlásek zavzdychal. Osvobodil i blonďáčkovo mužství a přejel po celé ho délce. Zamlaskal. Hned by si ho dal do úst a dráždil by jej, dokud by neochutnal vrchol svého protivníka, ale to teď rozhodně v plánu nebylo.

Odstrčil blonďáčkovy všetečné ruce a stáhl si kalhoty úplně. Zvedl nohu. Blonďáček ji podebral v koleni a rukou se zapřel o zeď za ním. Navedl svou erekci ke vstupu do jeho těla. Oba byli vzrušení a dravými polibky si to jaksepatří dávali najevo.

Černovlásek se natáhl k blonďáčkově krku a olízl tenkou linku, ze které padali maličké kapičky krve. Pak mu vedle věnoval polibek, po kterém zůstal červený flíček.

Ten jen slastně přivřel oči a vnikl do jeho štíhlého těla. Zasténání a dožadování se trošky vzduchu pro něj byli jako rajská hudba. Znovu přirazil.

Tělo pod ním to trošku bolelo, jak nemalé vzrušení pronikalo do jeho úzkých útrob znovu a znovu. Černovlasý proto zaryl své nehty do blonďáčkových ramen a zavzdychal mu u ucha.

„Líbí?“ zeptal se blonďatý, když uviděl černovláskův výraz.

„Jo“ svlažil své rty a přisál se k jeho krku znovu. Další tvrdý příraz. Černovláskova ústa opustil hlasitý sten. Musel se kousnout do ruky. Pod přívalem horka, z jeho zadečku, se mu z úst draly slastné vzdechy, které nešli zastavit. Jednou rukou si zajel do klína a druhou si přitáhl hlavu svého partnera, políbil ho. Tak moc ho doháněl do stavů, kdy ztrácel hlavu a chtěl, aby do něj znovu a znovu přirážel, aby si jej bral a způsoboval mu elektrické výboje po celém těle. Kousal ho do spodního rtu. Zanechával mu na zádech a ramenou hluboké rýpance a do ucha mu vrněl blahem. Za chvíli se jeho tělo napnulo a se slastným vydechnutím se mu po těle rozlilo uvolňující horko. Smáčel svou ruku a tričko mléčnou tekutinou.

Blonďáček vystoupil z jeho těla a než se černovlasý stačil vzpamatovat ze svého vrcholu, čelem ho přirazil na hrubou omítku. Neměl dost. Chtěl víc. Nořit se do úzkých útrob muže před sebou a brát si všechno to co mu patří. Jednou dlaní se opřel o černovláskův bok a druhou se opřel o zeď před jeho obličej. Prudce do něj znovu vstoupil.

Muž pod ním zavrčel a bolestně podklesl v kolenou. Bok, o který se blonďatý opíral, jej bolel a síla přírazů jej začínala mučivě týrat. Nebyl zvyklý na takovou sílu. I když se spolu oddávali takovým věcem už pár dlouhých měsíců.

„Hej, to bolí!“ Kousnul blonďatého do předloktí. Ten sykl a zakousl se mu do krku. Černovlásek zasténal a snažil se rozdýchat bolest, které se mu rozlévala z toho místa až do konečků prstů u nohou. Zkousl si ret a snažil se potlačit slzy, které se draly z jeho očí.

„Jsi sladký, když brečíš.“ Zašeptal mu blonďatý u ucha. Políbil ho na spánek a pak se věnoval kousanci. „ Navíc nevypadá to, že by sis to neužíval.“ pustil jeho bok a zajel do jeho klína, kde pulzovalo černovláskovo vzrušení. Byl opět tvrdý.

„Ne, Já …“ zasténal a opět jej pohltila sladká vlna rozkoše. Za chvíli se i jeho útroby začaly plnit. Blonďatý ho pustil a on se svezl k zemi.

„Tak horké!“ udýchaný černovlásek blaženě přivíral oči a zakláněl hlavu. Nakonec síla příjemného pocitu přehlušila bolest.

„Dal bych si tě znovu.“ Pronesl blonďáček, když si očistil svá stehna a natáhl kalhoty.

Černovlásek stále seděl na zemi. Opřel se o zeď a zhluboka se nadechl. Stále byl ve sladké paralýze, ale pomalu se vzpamatovával. „Pokud hodláš pokračovat tímhle stylem“ Přejel rukou po kousanci, který mu zdobil krk a nepříjemně bolel. „Tak toho budeš brzo litovat.“ Přerývavě vychrlil na blonďáčka. Ten se odlepil se od zdi. Sehnul se k němu a vzal jeho bradu mezi palec a ukazovák.

„Ale no tak.“ Zašeptal a vtiskl mu polibek na opuchlé rty, se kterými se ještě chvíli hodlal pomazlit. „Vím, že se ti to líbilo, jinak by ses dvakrát neudělal.“ Ušklíbl se. Viděl, jak se do černovláskových tváří nahrnula krev a on celý zčervenal, což bylo ojedinělé. Hned by si ho vzal znovu tady a teď a ještě tvrději. Klidně by jej kousnul znova, jen aby slyšel to zaúpění plné protichůdných pocitů.

„Fajn!“ zahučel a vyškubl se mu. Černovlásek se nejistě postavil, natáhl si kalhoty a sebral ze země svůj zavírací nůž. „Za půl hodiny u mě?“ Lišácky na něj mrkl a utíkal pryč z ulice. Potřeboval sprchu a na chvíli si odpočinout.

Blonďák se usmál. Podivil se, že po takovém čísle může jeho protivník vůbec normálně chodit, natož běhat. „Takže jsi taky neměl dost.“ Zapálil si cigaretu a opřený o zeď si ji vychutnával. Nakonec zamířil z úzké temné uličky do rušného města.

*

Blonďáček k němu opravdu po půlhodině dorazil. Otevřely se dveře. Černovlásek byl nahý, jen kolem pasu měl obmotaný ručník. Z tmavých mokrých vlasů mu stékali pramínky vody na jeho hubené bledé tělo. Kousanec na krku přestal krvácet a začínal se zbarvovat do fialova. Mlsně se na příchozího usmál. „Jak dochvilný jsi…“

Zabouchly se za nimi dveře.

Nikdo netušil. Nikoho ani nenapadlo. Celé to bylo nahrané, tak dokonalé divadlo. Mučeni jeden pro druhého. Vzrušení z řečí, které kolovali po městě, kde oba žili. Dva protiklady jako noc a den. Před světem hráli. Nenávist. V soukromí pak. Spalující vášeň, touha a snad i …