Plavovlasý ležel uprostřed rozlehlé louky na staré dece. V trávě to bzučelo životem a kolem něj se rozprostírala klidná atmosféra horkého letního dne. Oči blankytně modré, jako nebe nad jeho hlavou, schoval pod závoj řas a s klidným dechem si dopřál vytoužené uvolnění.

V bezmyšlenkovém stavu jej držela luční symfonie, jejíž původce si jen domýšlel. Oddával se chtivým paprskům letního slunce a horký vzduch mu na těle kouzlil krůpěje potu.

Když se mu přes tělo prohnal vlahý vítr, přinesl mu mravenčení v konečcích prstů. V mysli se mu objevilo několik náhodných obrazů. Nevěnoval jim však pozornost, a jen co nepatrně pootevřel oči, zapomněl.

Díval se vzhůru a viděl šedé mraky, jak začaly žíhat modré nebe, čímž za sebe schovaly zářící klenot oblohy. Kraj nepatrně potemněl. Drtivé dusno ještě zesílilo a mísící se vůně květin ho pomalu kolébaly ke spánku. Propadl únavě a víčka opět semkl těsně k sobě.

Pomalu se ocitl v mělkém spánku, přinesl mu dalších pár obrazů. Vytrhla ho z něj až ozvěna dalekého zahřmění, které narušilo zvuky lučního života. Proto prudce otevřel oči a vzhlédl k nebi. Blankytná modř zmizela. Na nebi se rozprostírala mračna ztěžklá šedí ukutého železa. Na rukou mu naběhla husí kůže a srdce mu dvakrát po sobě udeřilo rychle proti hrudi. Už moc dobře věděl, co to znamená.

Postavil se a rozhlédl se kolem sebe. Připadalo mu, že se svět zastavil. Nebylo slyšet jediné zavrzání cvrčka nebo zašustění stébla trávy. Tíživé ticho se rozlehlo po rovinné krajině a nad hlavou se mu zaklikatila první zářivá známka nadcházejících událostí.

Do bezvětří a ohlušujícího ticha se ozvalo zavrčení tak hlasité, že plavovlasému přeběhl mráz od kostrče vzhůru až po kořínky vlasů. Ošil se znepokojením. Nakonec se však zhluboka nadechl a s dlouhým výdech pomalu vstřebával současnou atmosféru.

Vzduch ještě o trochu více ztěžkl a veškeré vůně se umocnily natolik, že se mu zatočila hlava. Cítil, jak se zvedá vítr, proplétá se mu mezi polodlouhými plavými vlasy a žene mu do tváře chuť dálek, které déšť očistil a smyl z nich upocenost letního horka.

Zavřel oči a nechal svou bytost poznávat, co posílají vzdálené kraje. Celé tělo mravenčilo a nohy těžkly. Možná, že by tu mohl přirůst k zemi.

Z myšlenek ho vytrhl až vítr, který na pár vteřin opět ustal. Společně s nastalým tichem měl pocit, jako by celý svět spěl ke svému konci. Ale v následujícím okamžiku se ozvalo zapraskání a zadunění se neslo těžkými mračny nad jeho hlavou. Otřásl se snad celý svět. Opět jej to donutilo otevřít oči a zkontrolovat potemnělou krajinu kolem sebe. Věděl, že se má něco stát.

Vítr nabral na síle a pocuchal mu vlasy. Vzrušením mu zaškubalo v podbřišku. Upíral zrak před sebe a přesto, že stál bez hnutí, uvnitř jeho mysli to vřelo napětím. Bál se aby vše nebyl jen sen. Když se však zablesklo a ono bílé světlo mu na chvíli vzalo zrak, byl si jist, že je to skutečnost. Zrychlil se mu srdeční tep a jeho tělo se otřáslo, když se ozval dunivý hrom. Pak se mu zrak zase vrátil.

Na rtech mu hrál nepatrný úsměv. Dlouhé, jako mračna nad jejich hlavami, tmavé vlasy mu lemovaly tvář s očima barvy vycházející slunce. Svalnaté tělo haleno v bílém rouše se zlatými přezkami, doplňoval kolem krku visící jakýsi medailon.

Stál jen pár metrů od něj. V celé své majestátnosti hleděl na plavovlasého. I když měl v očích vepsané zkušenosti prožitých staletí, která by mu ovšem nikdo nehádal. V tuto chvíli cítil, jak se mu nejistota rozlévá jeho nesmrtelnými žilami. Netušil, zda si jej plavovlasý pamatuje. Zda alespoň tuší, nebo jestli už úplně zapomněl.

Mladičký s rozcuchanými slámovými vlasy se musel ovládat, aby se nerozběhl a nepověsil se mu kolem krku i přesto, že postrádal jakousi jistotu, že by jej hned nesežehl blesk a on se nerozpadl v prach. Moc dobře věděl, kdo před ním stojí. Cítil to hluboko uvnitř svého srdce. Netušil jak nebo proč. Bylo mu jasné, že to tak je.

Jeho duše se tetelila blahem, jen co se jejich pohledy střetly. Tělem mu zazmítala bouře, která přinášela prožitky z životů minulých. Křehká nevinná láska, silný jen těžce zpřetrhatelný cit, úzkostlivý strach, neutuchající bolest ze ztráty, ale i naděje v opětovné setkání. To vše v něm vířilo a pohánělo jeho intenzivně bušící srdce.

Nakonec se trhaně nadechl a udělal krok kupředu. Mocný protivítr se mu opřel o tělo a on měl co dělat, aby sebral sílu na další krok. Instinktivně zvedl ruce a chránil si jimi tvář. S přivřenýma očima postupoval vřed, nehodlal se vzdát. Po tolika letech, kdy jej konečně mohl opět spatřit, nedokázal přestat bojovat. Hnal se krok za krokem proti sílícímu vichru. Sekal jej do kůže a nechával za sebou hluboké stopy, ze kterých se pomalu řinula krev. Bylo mu jedno, kolik ran utrží. Prošel by kvůli němu peklem, jen aby dostal další šanci vidět jej. Tak silný byl cit, jenž se mu jen před pár nepatrnými okamžiky rozlil tělem a ukotvil se v každé buňce jeho bytí. Cítil, jako kdyby mu byla konečně dopřána jeho pravá přirozenost.

Tmavovlasý zatnul obě ruce v pěst. Tušil, že živel, který jej má poslouchat na slovo se právě teď snaží zjistit, zda onen mladík před ním je vážně ten, na kterého takovou dobu čeká. Že testuje jeho schopnost nevzdávat se, touhu být mu blíž a snad se jej dotknout i přesto, že je jeho tělo zraňováno. Podráží mu schválně nohy a řeže mu do kůže hluboké rány aby zjistil, jestli ta bytost před ním je vážně on. Ten, jenž je ochotný zajít až na pokraj smrti jen pro jeden letmý dotek.

Když byl plavovlasý pár kroků od něj, vítr ustal a on klesl na kolena. Opřený o ruce lapal po dechu, který mu vítr a velká námaha vzaly. Bylo vidět, že jej pohltila únava, která se otřásala v každém svalu jeho těla.

Tmavovlasý udělal dva kroky vpřed a klesl na kolena před něho.

Ozval se hrom a jim se nad hlavami zaklikatil další světelný had.

Plavovlasý zvedl hlavu a pohledem vyhledal ty zlatavé oči, po kterých tak prahl. Usmál se a po tváři mu stekla slza štěstí. Vzápětí na jeho tvář dopadla další, tentokrát však ta dešťová.

Než se oba nadáli, z nebe padaly husté provazce chladné vody, které se zbavovali dusivého tepla a vířili vůni mokré trávy a hlíny všude kolem.

Plavovlasý zabořil svou tvář do hrudi milovaného a prsty zaryl hluboko do bělosti roucha, jež drtil v pěstech. Poslouchal tlukoucí srdce boha, který jej majetnicky tiskl k sobě. Tělem se mu rozlévala horkost sílícího štěstí a on se konečně cítil úplný.

Občas se jim nad hlavami prohnal klikatý blesk a hrom jej doprovodil jako nikdy nechybějící společník. Oba klečeli v mokré trávě, s těly navzájem propletenými v objetí tak těsném, že div se mohli nadechovat. V polibcích uvězněni se konečně opět našli. Bůh větru a jeho smrtelný milenec…