Drahý Michelette,

 

  sedím nad listem pergamenu a vzpomínám na naše první setkání. Ty jsi tehdy byl ještě dítětem a já pro změnu nevycválaný mladík. Přesto jsem tehdy věděl, že pokud Ti pomohu ze spárů toho odporného chlapa, bude to ta nejlepší věc, kterou kdy udělám. Je to pravda. Ty víš, že je, i když ti to nedávám dostatečně najevo.

 

  Bolí mě srdce, Michelette, víš? Ne z naší lásky! Z toho, že ji musíme tajit. Jak rád bych Tě objal, kdykoliv Tě uvidím, a nejen pod rouškou tmy po vykradení se z ložnice. Jenže to není možné. Ani nedomýšlím, co by se stalo, kdyby se to někdo dověděl. Ztratil bych Tě, lásko.

 

  Tolik mi chybíš. A přitom jsi jen o několik ložnic dál. Vím, že by mi teď stačilo se zvednout, proklouznout tmou a Ty bys mě ochotně a s rozespalým úsměvem přivítal ve své náruči. Přesto to neudělám. Nemohu. Kvůli Tobě. Kvůli nám.

 

  Vidím Ti na očích, kdykoli Tě s Nicol po svém boku míjím, jak moc Tě to bolí. Usmíváš se tím svým andělským úsměvem, ale já Tě znám. Jsi má druhá polovina. Ty, ne má žena Nicol. Nechtěl jsem to. Nechtěl jsem ty city k Tobě, ale bylo to silnější než má vůle.

 

Tolik mi chybíš, Michelette…

 

 

 

*   *   *

 

 

 

Vracel se domů z jedné ze svých obvyklých procházek. Procházek… Spíš ze své obvyklé pouti po hráčských doupatech té nejhorší pověsti. Do těch lepších už ho odmítali pustit. Byl rebel a náležitě si to užíval. Věděl, že to jednou bude on, kdo bude nosit honosné jméno vévody z Wortchisteru, ale chtěl si užívat. Vždyť to byl teprve rok, co oslavil jednadvacáté narozeniny.

Točil svou vycházkovou holí jen tak v ruce. Vychutnával si vlahý letní vánek na své tváři a ve světlých vlasech. Usmíval se, neboť mu bylo neskutečně dobře. Jejich londýnský dům na Covent Garden byl vzdálen jen několik špinavých uliček od jeho oblíbeného casina.

Později nedokázal říct, co upoutalo jeho pozornost a přinutilo ho zastavit. Zda to byl vzteklý hlas toho muže, nebo vyděšené oči toho chlapce, které bleskly tmou. Prostě se zastavil na okraji právě jedné z těch špinavých uliček a vykročil do jejího stínu.

„Okamžitě půjdeš se mnou, spratku!“ pronesl chlap, co stál k mladému šlechticovi zády. Přesto ho poznal. Byl to Jednooký John, jak ho nazývali v nechvalně proslulých londýnských stokách. A také moc dobře věděl, čím se živí.

Chlapec, který se krčil za odpadky, bojácně zavrtěl hlavou.

„Ty mi odporuješ?!“ vřískl John. „Jak se opovažuješ!“ natáhl ruku, že ho uhodí, ale ta zůstala viset ve vzduchu. Překvapeně se ohlédl a spatřil mladíka, který celou scénu sledoval. „Co si to dovolujete?! Tenhle spratek utekl z vězení a já ho našel. Tudíž na něj mám právo.“

Šlechtic se na něj pohrdavě podíval, koneckonců to uměl velice dobře. „To musí být omyl, pane. Tohle je můj sluha. Ještě Londýn moc nezná, to víte ti venkovští balíci. Zřejmě se ztratil. Ještě štěstí, nejsem šel náhodou kolem,“ pronesl s notnou dávkou arogance.

John si prohlížel toho nafrněného panáka. Nevěřil mu ani ň.  Mohl by ho klidně zabít, ale věděl, že začínat si se šlechtou by se mu nemuselo vyplatit. Chvíli těkal zdravým okem z šlechtice na toho spratka, kterému ještě nebylo patnáct. Nakonec cosi zabručel a rychle vypadl.

Lachlan Memory, nebo také lord Memory, chcete-li, se zadíval na ten třesoucí se uzlíček, který si ho sice ještě bojácně, ale přesto s jistým zájmem, prohlížel. Natáhl k němu ruku, ale chlapec se ještě více stáhl.

Nic neřekl, jen držel nataženou ruku a smířlivě se usmíval. Chlapec, který se stále ještě krčil ve svém úkrytu, náhle vylezl ze své skrýše a uchopil hraběte za ruku. Ten ji stiskl a společně vyšli na osvětlenou ulici.

Jakmile se ocitli na světle pustil chlapcovu ruku ze své a usmál se na něj. Nyní si ho mohl klidně prohlédnout. Neposedná čupřina zrzavých vlasů mu spadla do čela a částečně zakrývala jeho šedozelené bystré oči. Odhadoval ho zhruba na třináct možná čtrnáct let.

Náhle si chlapec všiml, že ho pozoruje a prudce zastavil. Ostražitě ho sledoval. Lachlan věděl, co si zřejmě myslí. A také věděl, že si domyslel, co s ním měl John v plánu. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se Lachlan, ale chlapec nadále mlčel. „Já jsem Lachlan Memory,“ představil se a mírně se uklonil.

Vyvedl ho tím z míry, protože sebou mírně trhl. Lachlan nic neudělal, jen pokračoval v cestě. Nevěděl, proč si byl tak jistý, že ho bude následovat. Každopádně chlapec to skutečně udělal.

Konečně dorazili před honosné sídlo rodiny Memoryů na Covent Garden. Mladičký zrzek se zarazil, ale šlechtic mu pokynul, aby ho následoval. Nesměle tedy vešel za ním do domu. Užasle se kolem sebe rozhlížel s otevřenou pusou. Pak zářícíma očima spočinul na Lachlanovi.

„Jmenuji se Michelette,“ prohodil tiše a šlechtic se usmál. Věděl, že v tuhle chvíli si získal jeho plnou důvěru.

Sice chvíli trvalo než přesvědčil otce, že by ho chtěl za společníka, ale nakonec souhlasil. A tak Michelettovi přidělili malý pokojík hned vedle Lachlanova.

 

 

 

*   *   *

 

 

 

Milovaný Michelette,

 

  vzpomínáš na náš první polibek? Já velice dobře. Jako by to bylo včera, jako by neuběhlo přes dvanáct let. Bylo to zvláštní, ale překrásné. Dva roky uběhly od našeho prvního setkání, pamatuješ? Už dlouho jsem cítil, že je mezi námi něco jinak. Že to mezi námi jiskří. A tehdy jsi mě políbil.

 

  Po tom polibku jsem si něco uvědomil. Bylo to zvláštní zjištění. Dokonce jsem se ho bál. Avšak ten neohrabaný polibek, který jsi mi vtisknul, mi otevřel oči a pomohl mi ve chvílích nejtěžších, které jsem zrovna prožíval.

 

  Jak rád bych se vrátil do té doby, kdy nás nic netížilo a my jsme se vzájemně poznávali. Najednou jsem se Tě musel neustále dotýkat, být s Tebou o samotě, líbat Tě na rty. A Ty jsi cítil to samé. Doufám v to. To co jsi mi řekl, mi to potvrdilo. Ta dvě nádherná slůvka, která střežím ve svém srdci dodnes.

 

 

 

*   *   *

 

 

 

Bloudil po domě a snažil se vstřebat tu strašlivou zprávu, kterou mu právě sdělili. Ve svých čtyřiadvaceti letech se stal vévodou. Jeho otec měl na lovu nehodu a zemřel. Byli na svém sídle v Yorkshiru a vévoda z Worchisteru se rozhodl uspořádat hon. Ten se mu však stal osudným.

Miloval svého otce, proto jeho ztrátu nesl velice těžce. Stejně tak i matka. Avšak on jí v tuhle chvíli nedokázal být oporou. Sobecky se stáhnul do sebe a nenáviděl celý svět.

Šel dlouhou chodbou, když uviděl Micheletta. Z vystrašeného dítěte se stal hrdý a krásný mladík. Nikdy se ho nezeptal kolik je mu let. Nechtěl to vědět. Bude-li chtít řekne mu to sám. Zastavili se. Stáli od sebe na několik kroků a jen se jeden druhému dívali do očí. Zelenošedý se utápěl v hnědozlatém.

Lachlan poznal, že jeho přítel ví, co se stalo. Viděl to právě v oněch očích, které ho pozorovaly. Snažil se nevnímat a nevšímat si šimrání kolem žaludku, které se ho zmocnilo, ale nešlo to.

Michelette udělal těch několik kroků, které je dělily a mlčky ho objal. Hladil ho po zádech a snažil se mu předat svou vnitřní sílu. Z Lachlanových očí stékaly slzy do jeho košile, ale ani jeden z nich si toho nevšímal.

Stále ještě s vévodou v náručí Michelette zmizel v jednom pokoji. Tam se posadili na posteli a on ho jen držel za ruku. „Je mi to líto,“ promluvil nakonec a zadíval se do zlatohnědých očí.

„Já vím,“ zamumlal Lachlan. To šimrání kolem žaludku nemělo vůbec nic společné se žalem.

Michelette nevěděl, co jiného by na to měl říct. Znovu přítele mlčky objal a pohupoval ho v náruči. Lachlan vzhlédl a jejich rty se ocitly velice blízko. Zrzavý mladík se lehce předklonil a vtiskl mu na rty polibek. Byl to jen lehký dotek, neohrabaný stejně jako byl v některých věcech Michelette. Přesto je oba vyvedl z míry.

Lachlan na něj mlčky hleděl. Byl překvapený. Nevěděl, jak reagovat. Ale jedním si byl jistý. Nebylo to nepříjemné, ba právě naopak. Věděl, že je to divné, nemorální, nenormální. Ale přesto se v tu chvíli předklonil a jemně se zmocnil mladíkových úst.

Odtrhli se od sebe, oba bez dechu. Pak ho Michelette znovu objal a přitiskl k sobě blíž. „Miluji tě,“ zašeptal mu do ucha a Lachlan se zachvěl. Nevěděl, co k němu cítí, ale tahle dvě slůvka mu otevřela oči.

Znovu se na něj podíval a místo odpovědi ho políbil. Když se zadíval Michelettovi do očí věděl, že přítel pochopil.

 

 

 

*   *   *

 

 

 

Nejdražší Michelette,

 

  vzpomínáš na naši první rozepři? Vlastně to ani nejde nazvat hádkou. Když jsem Ti řekl tu zprávu, nic jsi neřekl. Jen jsi na mě upíral ty nádherné oči plné bolesti. Chtěl jsem Tě utěšit, ale Tys mi to nedovolil. Tehdy jsem myslel, že je to konec. Že to krásné, co se mezi námi stalo během těch tří let od smrti mého otce, skončilo. Chtěl jsem odejít, ale tentokrát jsi to byl Ty, kdos to nedovolil.

 

 Tehdy jsi znovu řekl ta dvě magická slůvka, která mě provází dodnes.

 

 

 

*   *   *

 

 

 

„Budu se ženit,“ pronesl Lachlan do ztichlé knihovny. Naproti němu stál Michelette a nevěřícně na něj hleděl. V očích se mu objevila bolest, kterou by vévoda velice rád vzal na sebe. Jako vévoda musel dostát svému poslání. Mít dědice a udržet rod.

„Blahopřeji,“ pronesl Michelette přiškrceně a pak ho jen mlčky sledoval. Čekal cokoliv. Křik, zlost, nenávist, ale ne tuhle tichou rezignaci. Bolela víc než kdyby mu vyťal políček. Udělal několik kroků k němu, ale Michelette couvl.

„Musím to udělat, abych udržel rod. Chápeš to, Michelette, že?“ šeptal na svou obranu, i když věděl, že je to jen chabá omluva. Tak rád by na celý svět vykřičel, že miluje jen tohoto nádherného mladíka, se kterým toho tolik prožil. Ty překrásné noci, to tajemství překryté hříchem. Jenže nemohl. Oba to věděli.

Vévoda sklopil hlavu. Je konec, pomyslel si mimoděk. Obešel mladíka, který stál na místě, jako by ho tam přibili a mířil ke dveřím. Srdce mu pukalo žalem, ale nemohl zklamat matku tím, že by zůstal starým mládencem. A navíc na něj tlačili téměř všichni z jeho okolí.

Za poslední rok se dostali do finanční krize a hrozilo, že bude muset prodat sídlo v Yorkshiru, které mu zůstalo po otci. Proto se rozhodl, že si vezme Nicol le Touche. Byla to vdova po velice vlivném šlechtici. A samozřejmě, že byla velice bohatá.

„Nežením se z lásky, Michelette,“ zašeptal ještě u dveří a sáhl po klice.

Michelette rychle překonal vzdálenost mezi nimi a zezadu vévodu objal. Přitiskl se k němu. „Miluji tě,“ zašeptal. „Nezapomeň na to, až budeš stát před oltářem,“ mumlal mu do zad. Lachlan se otočil a pevně ho objal. Chytil ho za ruku a položil si ji na srdce. „Bije jen pro tebe, Michelette,“ vydechl a jejich rty se střetly.

 

 

 

*   *   *

 

 

 

Můj drahý Michelette,

 

  vzpomínám na naši první tajnou schůzku po mé svatbě. Pamatuješ si na ni stejně dobře jako já? Pod rouškou tmy jsem se kradl za Tebou a doufal, že nepotkám svou ženu. Od obřadu ses mi vyhýbal a já se rozhodl tomu udělat přítrž, pamatuješ? Chtěl jsem Ti dokázat, říct Ti, že Tě miluji. Tak moc až to bolí.

 

  Ale Tys to věděl, že? Chtěl jsi mě jen potrápit, abych si myslel, že jsem Tě ztratil. A  věř že to pro mě byla muka, když jsem Tě nemohl obejmout, sevřít v náruči. Netušil jsem, zda mě nevyženeš, nepošleš pryč. Přesto jsem byl ochotný to riskovat.

 

Protože moje srdce bilo jen jediné jméno. To Tvé. Michelette…

 

 

 

*   *   *

 

 

 

Kradl se pod rouškou tmy ztichlou chodbou. Třásl se nejistotou i strachem, ale byl ochotný riskovat. Potřeboval ho vidět, dotknout se ho. Byl ženatý, ano, ale přesto jeho srdce bylo stále volné. I když ne volné. Bylo spoutané jedinou osobou. Osobou, která se mu už měsíc vyhýbala.

Zaťal zuby, protože ho bodlo u srdce. Přeci musel vědět, jak trpí. A byl si jistý, že i on je na tom stejně. Viděl to na něm. Poznal to, když ho náhodně míjel sám nebo s Nicol po svém boku. Vždy se jim uctivě poklonil, na okamžik spočinul na Lachlanovi pohledem a pak se sklopenou hlavou pokračoval ve své cestě. Tyhle chvíle byly mukami.

Tiše otevřel dveře jeho pokoje a vklouzl dovnitř. Když uviděl jeho nádhernou tvář uvolněnou spánkem a postříbřenou měsíční září, píchlo ho u srdce, ale na rtech mu zahrál úsměv. Přešel k posteli a posadil se na ní. Několik minut tam jen seděl a pozoroval ho.

Pak se však natáhl a pohladil ho po tváři. Konečky prstů jemně zkoumal jeho rysy, křivku rtů, odvážně vklouzl pod pokrývku. Věděl, že spí nahý.

Náhle tmou bleskly šedozelené oči. Michelette se mlčky zvedl a přitáhl si ho do náruče. Vášnivě ho políbil, avšak v tom polibku byl nádech zoufalství. A Lachlan cítil to samé. Tiskl si ho k sobě blíž, líbal ho jako by to bylo naposledy. A tehdy poprvé vyslovil ta dvě slůvka i vévoda.

„Miluji tě, Michelette,“ vydechl mu do rtů. Ucítil na rtech slanost a podíval se mu do očí. Viděl slzu, která mu stekla po tváři. Jemně ji setřel bříškem palce.

Michelette mlčky odhrnul pokrývku a ukázal se mu v celé své kráse. Pozval ho k sobě, aby se jejich těla opět našla v souznění duší.

Ztemnělou místností se za několik minut nesly toužebné vzdechy a slova lásky.

Držel ho v náruči a jemně ho vískal ve vlasech. „Nechci, abys trpěl, Michelette,“ vydechl po chvíli. Zvedl k němu své nádherné oči a tázavě nadzvedl obočí. „Jsi tu dobrovolně, můžeš kdykoliv odejít. Pochopil bych to, už jsem ti ublížil dost.“

Zavrtěl hlavou. „Neopustím tě. Neudělal jsem to před třemi roky, neudělám to ani teď.“

Pochopil, že narážel na smrt jeho otce. Tehdy mu byl Michelette jedinou oporou, i když vůbec nemusel. Mohl klidně odejít. Ale on zůstal.

 

 

 

*   *   *

 

 

 

Nejmilovanější Michelette,

 

  vzpomínám na Tvou první bolest. Ne tu psychickou, té jsem ti způsobil více než dost já sám. Myslím tu tělesnou. Seděl jsem u Tebe dnem i nocí, vše pro mě přestalo existovat. Byl jsi jenom Ty sám.

 

  Každou noc jsem se za Tebe modlil. Prosil jsem Boha, abys se mnou zůstal, abys mě neopouštěl. Chtěl jsem vzít všechnu tu bolest na sebe, když jsem viděl jak Tvé tělo marně bojovalo o svůj život.

 

 Bál jsem se tehdy, vlastně se bojím stále. Bojím se, že Tě ztratím. Že už nikdy neuvidím Tvůj překrásný úsměv, neuslyším Tvůj hlas. Přišlo to nečekaně a zachvátilo to celou zem. Ani nám se Smrt nevyhnula. Zemřelo mnoho lidí, ale o Tebe jsem nechtěl přijít, nemohl jsem. Pamatuješ si to? Doufal jsem, že naše láska je silnější. Že už jsme si zažili dost příkoří.

 

Usínal jsem s Tvým jménem na rtech a s ním se i probouzel.

 

Neopouštěj mě, Michelette…

 

 

 

*  *  *

 

 

 

Seděl u jeho postele a zoufale tiskl jeho dlaň ve své. Tělo pod pokrývkou se zmítalo v horečkách a otřásalo se bolestí. „Neopouštěj mě,“ šeptal mu tiše a opíral si čelo o hřbet jeho ruky. V očích ho pálily slzy.

Otíral mu čelo, snažil se vzít bolest na sebe. Tak moc si to přál. Modlil se k Bohu, aby mu ho nebral. Nebo pokud ho tak moc chce do své náruče, aby si vzal i jeho. Avšak jemu se nemoc vyhýbala. Svou ženu Nicol dávno poslal pryč, za moře, aby se té strašné nákaze vyhnula. Proto mohl sedět u jediného člověka, kterého tak moc miloval.

„Prosím tě, Michelette, bojuj,“ žadonil a nechal slzy volně stékat po tváři. „Tolik tě miluji. Dokázali jsme toho spolu tolik. Všechna příkoří jsme zdolali, přeci nás nemůže rozdělit něco tak banálního jako je Smrt. Jsi přeci silný,“ šeptal jako smyslů zbavený.

Mladík na posteli otevřel své nádherné oči nyní zakalené bolestí. „Lachlane?“ zašeptal.

„Jsem tady,“ vydechl a naklonil se nad ním.

„Kde to jsem? Co se stalo?“ šeptal vysíleně.

„Musíš jen odpočívat, lásko. Musíš odpočívat a bojovat. Slib mi to.“

Michelette náhle pochopil. Věděl, co se děje. I to co bude následovat. „Miluji tě, Lachlane, můj pane,“ vydechl a přitiskl si ho k sobě.

Lachlanovi stékaly slzy do Michelettova polštáře. „Nesmíš mě opustit, lásko. Co si tu bez tebe počnu?“ šeptal mu do ucha a něžně ho líbal na lalůček.

„Nikdy tě neopustím, Lachlane.“

 

 

 

*  *  *

 

 

 

Můj drahý,  

 

  vzpomínám na naše první rozloučení. Odcházel jsi ode mě a já nevýslovně trpěl. Celá má bytost křičela bolestí. Prosila Tě abys neodcházel. Ale Ty jsi musel jít. Stále to bolí, můj nejdražší. Vzpomínáš na mě někdy?

 

  Stále doufám, že se vrátíš, že se znovu objevíš. Avšak Ty nepřicházíš, i když uběhlo už tolik let. Avšak v mém srdci jsi stále a věřím, že i já v Tvém, i kdyby jen v koutku. Prosím, můj milovaný, vrať se ke mně a vezmi kus té bolesti, která sužuje mou duši.

 

  Nikdy jsem si nemyslel, že nedržíš sliby. Avšak ten jeden jediný, který jsi mi dal, jsi dodržet nedokázal. Stále slyším Tvůj tichý, slabý hlas, jak šeptá: „Nikdy tě neopustím, Lachlane.“

 

  Tolik Tě toužím obejmout, když po chodbě bloudí Tvůj stín…

 

 

 

Navždy Tvůj Lachlan

 

*   *   *

 

 

 

Michelette skutečně vévodu opustil. Avšak nebylo to dobrovolně. V roce 1349 si ho vzala černá smrt, která zachvátila celou Evropu. Vévodovi se tahle nemoc jakýmsi zázrakem, nebo možná hříčkou osudu, vyhnula a on přežil. Avšak celý život doufal, že se jeho milovaný vrátí, odmítal si připustit jeho smrt, protože ta jediná by je rozdělila. Proto Michelettovi psal tyhle dopisy, které uchovaly jejich lásku.