Don Giovanni, opera o nenapravitelném svůdníkovi, kterou jsem nikdy neslyšel…

Byl to Wolfgang Amadeus Mozart, který vdechl tomuto dílu život a Lorenzo da Ponte, jenž mu dal slova. Poprvé jej jeho stvořitelé ukázali očím světa v Praze toho, pro mne tak nešťastného, roku 1787. To byl onen čas, kdy jsem přišel zcela o svůj sluch a zároveň i ten samý rok, kdy mi odtikávaly poslední dny mého prohýřeného života.

Je to skoro jako včera, seděli jsme na pravém balkónku, jen já a můj starý, dobrý přítel Casanova, který mě nakonec přes veškeré mé škemrání doprovodil, třebaže byl zcela proti této opeře, poněvadž to on byl předlohou onoho hříšného šlechtice, dona Giovanniho.

Uvelebeni v brokátových křeslech jsme pozorovali to neskutečné dění. Casanova jen poslouchal a zavíral před tím vším oči, předstírajíc, že vtom nevidí odraz svého nečistého života. Zato já se jen kochal tebou, můj milovaný Marco. Napjatě jsem sledoval tvé rudé rty, jak se slastně otevíraly při vysokých tóninách a jak vášnivě šeptaly ta slova plna vášně okolním ženám.

Jak já bych si býval přál slyšet tvůj hlas! Ach! Jaká slast by to bývala pro mne byla!

Jenže já už nikdy neměl žádné tvé slůvko uslyšet, to byl můj trest za mé celoživotní rouhání a vyzývání samotného pekelníka!

Nespustil jsem z tebe oči celou dobu tvého výstupu. Viděl jsem, jak se dvoříš všem těm okolním děvám, jak znásilňuješ donnu Annu, jak koketuješ s donnou Elvírou, jak se snažíš do svých náručí vlákat nebohou Zerlinu i to, jak jsi získal tu důvěřivou služebnou.

Vím, byla to jen hra, ale i tak jsem pociťoval žal. Byla to prázdnota. Bylo to nenaplnění. Čím víc jsem hleděl na tu operní krásu, tím víc jsem propadal v žal a úzkost. Ty, Marco, jsi byl bohem s kovaným hlasem a já pouhý Alejandro Currei, hluchý šlechtic.

Kdysi, když jsme se potkali prvně, ty jsi nebyl nic a já byl vše. To já byl ten nejkrásnější šlechtic, jenž naslouchal damám i pánům a za nadpozemskou krásou ukrýval ďábelskou duši. To já tě našel a vystavil na odiv! Avšak karty osudu se zamíchaly a z tebe, můj milovaný, se stal konec i začátek všeho, zatímco já upadl v zapomnění. Ale nelituji toho, protože nebýt mého zhýralého života, nepoznal bych tě a nemohl bych se do tebe zamilovat.

Casanova si nemohl nevšimnout mého ztrápeného obličeje, kterým jsem na tebe hleděl. Slza se mi držela v koutku oka, jen ukápnout. Aby se takto nestalo a já nepodlehl hysterickému pláči, chytil mne můj drahý Casanova pevně za ruku, setřel mi první kapičky slz a jemně, jen letmě, jakoby přátelsky mě políbil na obě tváře. Pak se ode mne odtáhl, z kapsy svého kabátce vytáhl kus pomačkaného papíru a uhlík, kterým na něj napsal tato vlídná a těšivá slova: Neplač, můj maličký, už brzy budeš v jeho náručí.

A tak, jak můj blízký přítel předpověděl, se také stalo.

Po skončení opery mne Casanova doprovodil do zákulisí, kde jsi na mne již čekal ty, můj nejmilejší Marco. Byl jsi usměvavý a svěží jako jarní den po zimě. Třebaže nás nedělilo mnoho let, připadal jsem si v tvé záři jako stařec, možná to bylo tím, že mě už můj předešlý život tak unavil a obral o všechno dobré, co jsem kdy míval.

Jen co všichni lidé odešli, napřáhl jsi ke mně ruce a vroucně jsi mě objal.

Ach, jak hřejivé bylo tvé objetí!

Pak ses mi podíval zpříma do očí a tvůj výraz mi poodkryl rozčílení. Setřel jsi mi slzy, které ještě zbyly v zákoutí mých víček, a dlouze jsi mě políbil.

Och, jak krásně jsi mne líbal! Jak vášnivě a zároveň něžně!

Ano, pochopil jsem, co ses mi snažil říct.

„Proč jsi ty, můj malý hlupáčku, brečel, když víš, že tě z celého svého srdce miluji.“ to by bývala byla tvá slova, kdybych je byl slyšel.

Nezůstal jsi však jen u políbení, tvé ruce šmátraly po mé drobňounké hrudi a sunuly se stále níže do mých kalhot.

Bože, jak kouzelné byly tvé doteky na mé kůži! Jak uspokojivé byly tvé ruce na mé malinkaté chloubě! A jak rozpalující byly tvé prsty uvnitř mne!

Ten, kdo by se býval nad tím, co jsi se mnou dělal, nevzrušil, by nebyl hoden nazývat se mužem, a Casanova, náš věrný přítel, rozhodně mužem byl! K jeho dobru mu nedopomohla jen jeho pověst, ale především činny, proto neváhavše k nám přiskočil, rychlostí jemu vlastní si sundal kalhoty a strčil mi již tak ztopořený úd do úst. Sál jsem jej a cucal, jak mi libo bylo.

„Tak chutné!“ zamumlal jsem mezi jeho výstřikem a z jeho blyštících jisker bylo vidno, že je s mými rty nanejvýš spokojen.

Ty sis, můj milovaný, zatím pohrával s mojí chlapeckou kundičkou, prstil jsi ji a roztahoval do všech stran. Když jsi zřejmě usoudil, že sis mě již dobře připravil, vstoupil jsi do mne a já v návalu slasti skoro omdléval.

A aby toho nebylo málo, Casanova si začal pohrávat s mými růžovoučkými bradavkami, lízal je a kousal, čímž mne přiváděl k naprostému šílenství.

Jenže člověka, jako jsem byl já, bylo velmi těžké uspokojit a donutit ho vystříknout. To, co by bylo vrcholem blaha pro jiné, nemohlo dovést ke konci zvrhlíka, proto se do mě Casanova pokusil vpravit i svojikládu. Zkušeně rozčeřil mé okvětní lístky a už si to sunul dovnitř, otírajíc se z jedné strany o tvůj penis a z druhé o mé rozechvělé útroby.

Ach, jaká to slast cítit v sobě hned dva muže!

Avšak toto překrásné spojení trvalo jen chvíli, poněvadž jsme téměř ihned všichni vyvrcholili v hustý oblak smetanové pěny. Vyndali jste svá mužství z mé dírečky a já cítil, jak to pomalu ze mě vytéká. Každý jiný by měl dost, já však chtěl víc!

„Marco! Casanovo! Znovu!“ zasténal jsem, ještě omámen tím neuhasínajícím ohněm, jenž jsem cítil po celém svém těle.

Než mi však bylo dopřáno okusit druhou jízdu, natáhl se Casanova ke svému kabátci, který se válel o kus dál u zdi, a vytáhl opět kousek papíru s uhlíkem, jenž používal tak rád místo brka s inkoustem. Něco na něj napsal a podal jej tobě, Marco. Ty jsi také něco připsal a se sladkým úsměvem jsi mi ho podal.

„Miluji tě, můj maličký. Budu chránit tvé prostopášné tělo, dokud bude živo, i kdyby to znamenalo opustit všechny ženy světa.“ to tam stálo Casanovým písmem. Vždy mě jeho slova dokázala potěšit, což byl také důvod, proč jsem ho měl tak moc rád. Jenže jeho Miluji tě! nebylo stejné jako vyznání ostatních lidí, on tato slova rozhazoval všem jako pozdrav, který neurazí, bylo však pravdou, že já i on jsme k sobě měli mnohem bližší vztah, než by si kdokoli býval pomyslel. To on byl ten, kdo mi pomohl užívat si jsoucna jako hluchý a podporoval mne v mé lásce k tobě.

Shlédl jsem na řádky, které jsi napsal ty. Málem jsem se rozbrečel neskonalou radostí, zároveň však i neutišitelným žalem.

Přečetl jsem tvá slova nahlas:

„Alejandro, andílku můj, miluji tě! A nikdy nebudu nikoho jiného milovat – a to ani po tvé smrti, protože ty jsi pro mě ten jediný.“

Rozechvěl jsem se při pomyšlení, že mi zbývá jen necelý rok života. Zavřel jsem oči a kál se nebesům. Jenže nebe nevyslyší zhýralce…

„Tak ať! Já si užiji každou vteřinu, dokud budu na tomto světě a nevyplýtvám ji nijak jinak, než s muži, kteří mne milují a které miluji já!“ to bylo to jediné, co mne v mysli napadlo, ale zároveň to bylo to, co mi dodalo odvahu a chuť se postavit tváří v tvář svému osudu.

„Miluji vás, mí drazí - mí nejdražší, mí jediní...“