Kořist

Naštvaně kopl do kamene, jako by to celé byla jeho vina a ignoroval nadávky chudáků, které šutr trefil. Nudil se. Trvalo jim to příšerně dlouho. Celou věčnost. Střelil vražedným pohledem po horizontu a poté jím přejel po znuděně vysedávajících vlcích, kteří se v mžiku klidili z dohledu.

Dva prsty zbývaly slunci, než se skryje za Hladové hory, když se konečně ozvalo dlouho očekávané vytí. ‚Vracejí se‘. A nebyli sami.                                                  Závistivě sledoval přijíždějící lovce. Stále zuřil. Byl jedním z nejlepších lovců, jedním z nejsilnějších vlků. Hordy skřetů se třásly, jako vyděšení zajíci, když se jeho vytí neslo nocí. A přesto vzal Darah na lov raději Koju. Znovu probodl svého velitele vražedným pohledem. Vypadal znaveně, jeho kůň se leskl potem a vyčerpaně frkal.

Na náměstí vypukl povyk, když se dva mladí vlci začali rvát o kořist. Začínala to být zábava. Přiblížil se. Požďuchování bylo ve smečce rutinou, více jej zaujala kořist, o kterou se rvali. Vypadala opravdu lákavě. Od peroucí se dvojce je dělily sotva dva kroky. Vycenil ostré tesáky. Temně zavrčel. Oba lovci se se bez zaváhání spojili proti nové hrozbě. Zdáli se odhodlaní, připravení zaútočit, Ale další temné zavrčení jim připomnělo, proti komu stojí. Se staženými ocasy se odplížili stranou. ‚Štěňata‘ ušklíbl se a vydal se ke své kořisti.

Doufal, že povýšení změní otcův pohrdavý pohled, neustálé výčitky, kárání...nechtěl toho moc. Stačilo by mu poplácání po zádech, uznalé pokývnutí hlavou…Ale hrdý elf jen připomněl, že jeho starší bratr velí tisícům vojáků, sestra je jedna z králových rádců a on? Čeká uznání, že se trmácí lesem v čele průzkumného týmu? 

Nyní svého rozhodnutí litoval. A co bylo horší, stále mu v hlavě zněl otcův pohrdavý smích. Vyčítal si to. Všechno. Měl něco udělat. Zavelet ústup… Jenže kam? Za řekou skřeti, na druhé straně vlci a zbytek armády? Kdo ví kde jim byl konec. Nakonec se museli vzdát. ‚Je čest padnout pro krále.‘ Povzdechl si. Otec by se mu vysmál. ‚zbabělí psy… Správný voják se nevzdává. Nikdy.‘

Stále byly naživu. Jen si nebyl jistý, zda je to dobře. Znal mnoho legend o smečce, o vlcích a modlil se, aby to všechno byly lži. Starostlivě pohlédl na mladého elfa, jenž byl jeho pravou rukou. Jeho bledá kůže nabrala nádech do modra a skrz provizorní obvazy prosakovala krev. Byl napůl v bezvědomí. Jemně mu prohrábl vlasy. Příliš nevnímal dva peroucí se psy, dokud vzduch nenaplnil ten strašlivý zvuk.

Po celém těle mu přeběhl chlad. Všechny světlé chloupky se postavily do pozoru a krev mu ztuhla v žilách. Nově příchozí vlk měl široká ramena, tmavší pleť, kaštanové na krátko střižené vlasy a divoké rudé oči, které se dívaly přímo do těch Cassiových.

Nehnul se od svého věrného vojáka ani na krok. Byl sním, když mu zašívali ránu, když ji obvazovali i když jej ten rudooký vlk odnášel do horních pater pevnosti. Následoval ho jako věrný pes svého pána.

Rudooký se zastavil až v pokoji s velkými okny, kde spícího mladíka položil na postel. Cassias byl velmi překvapený. Očekával spíše noru, temný, zapáchající kutloch podobný těm skřetím. Ale opak byl pravdou. Pevnost byla vytesána do kamene a velká okna ji naplňovala světlem. Příjemný chlad byl velkou úlevou od žhavého slunce.

Vyčkával. Snažil se pochopit, proč je sem rudooký démon přivedl. Vlk naklonil hlavu na stranu. „Jak se jmenuješ?“ Elf mlčel. „Štěňátko si nerado povídá?“ Přiblížil se. „Co chcete?“ „Tebe“

Když se jej vlk dotknul ucukl. „To jsou všichni elfové tak tišší?“ „To jsou všichni vlci tak odporní?“ sykl Cass podrážděně. Byla to lež. Světlá jizva táhnoucí se vlkovi po levé tváři kontrastovala s hlubokýma očima, v nichž zuřila bouře růžové, krvavě rudé a černé. Vlk odpověděl zavrčením. Elfova drzost se mu příliš nezamlouvala. Prudce se pohnul a chytil drzého elfa pod krkem. „Měl bys být opatrnější, mohlo by se ti něco stát.“  Elf vrhl pohled na probouzejícího se vojáka. „Máš ho rád.“ Ušklíbl se vlk. Naklonil se blíž „uděláš co řeknu, nebo ho nechám trpět a ty se na to budeš dívat.“

Pomalu se probouzel. Úlevně vydechl, když vedle postele spatřil kapitána. Vzápětí jej však vyděsil hluboký hlas. „Svlékni ho.“ Zmateně sledoval staršího elfa, který se k němu naklonil. „Jak se cítíš? Bolí tě něco?“ Zavrtěl hlavou. „Bude to v pořádku, jen mi musíš věřit. Ano?“ Jen mírně přikývnul a sledoval kapitánovi ruce, jak z něj stahují tuniku a poté rozepínají pásek. Pokusil se nadzvednout, aby mu to ulehčil, ale při neuváženém pohybu se ozval zraněný bok.

Byl zmatený. V hlavě mu zvláštně hučelo. Byl nahý. Vyděšeně sledoval muže, který je opřený o zeď pozoroval dravým pohledem. Chtěl se zeptat co je zač, ale bál se odpovědi. „Teď ty.“ Zazněl další rozkaz.

Přetáhl si přes hlavu tuniku. Cítil, jak jej rudé oči pozorují, jak hltají každý kousek odhalené kůže, každou jizvu, každý škrábanec. Přes záda se mu přelévala jedna vlna potu za druhou.

Mechově zelené oči nervózně těkali po pokoji a prosily nehybný nábytek o pomoc. Dech se mu splašil, jako vyděšený kůň a chvějící se prsty jen neochotně skládaly na hromádku poslední kus oblečení. „Vezmi si ho.“ Zašeptal vzrušeně Rudooký. Cassiovy oči se setkaly s modrými studánkami plnými strachu...

Naklonil se nad vojáka a pohladil jej po bříšku. Mladší elf ho sledoval oddaným pohledem. Jako věrný pes. Ne… jako štěně. Zrychlil se mu dech. Nemělo smysl zbytečně to prodlužovat. Párkrát si přejel po penise, překvapilo jej, jak rychle se mu postavil. Zavřel oči. Za chvíli bude po všem. Chytl modroočka pod koleny a roztáhl mu stehna od sebe. Naklonil se k jeho oušku. „Tarri?“ oslovil jej jménem, jako by žádal o svolení, které nepřišlo. Otřel se penisem o mladíkův vchod. Byl tak blízko, že mohl slyšet, jak druhému elfovi prudce bije srdce. Jak zadržuje dech. Špičkou pronikl do nikdy netknutého těla.

Kňučel. Prosil. Zatlačil na kapitánovu hruď, aby jej zastavil. Z očí mu tekli slzy. Cítil, jak druhý elf strnul. „P-pane… vyndejte to… p-prosím …“ Zdálo se, že se kapitán chystá odpovědět, ale zastavili jej silné paže, které jej odtáhly od vyděšeného mladíka.

Vlkovy paže se mu omotali kolem pasu. „Tady je někdo nezkušený.“ Zavrněl hravě.

„Takhle mu ublížíte“ pokračoval. „Jestli pak jste to už někdy dělal s mužem kapitáne?“ Poslední slovo mu zašeptl těsně u ouška, které vzápětí skousnul. Elf zčervenal. Rudooký démon moc dobře věděl, jak jsou elfové citliví na ouška. „A co se ženou?“ Červená barva nabrala na intenzitě. ‚Ten vlčí parchant si to užívá…‘ Vlk se naklonil blíž a zoubky mu přejel po krčku.

Prsty mu bloudil po těle. Odhrnul světlé vlasy na stranu a začal okusovat bělostný krček, který si o to vyloženě říkal a poté každý kousanec políbil. Prsty doputoval až k jeho chloubě a začal ji hladit.

Velitele stálo všechnu sebekontrolu, aby nezačal sténat. Rudooký si pochvíli naslinil prsty a nedočkavě do něj dvěma pronikl. Nečekaný tlak donutil Cassiase syknout a pevně sevřít čelist, aby mu již žádný nechtěný zvuk neutekl. Zazmítal sebou, aby před nechtěným tlakem unikl.

Vlk jej s tichým uchechtnutím znehybnil a začal v něm prsty pohybovat.  Když poprvé zavadil o to zvláštní místečko, elf se již neudržel a z jeho úst se vydral sten. Každý další pohyb vyvolával další steny, které mladý kapitán nedokázal zastavit.

Hlasitě sténal a hladově vycházel vstříc nenasytným prstům, které si jej každým přírazem přivlastňovali, kousek po kousku…

Frustrovaně zakňučel. Prsty zmizely. Najednou se cítil tak… prázdný. „Teď ty.“ Zavrněl Rudooký. „připrav ho.“ Pokývl k mladíkovy, který je celou dobu pozoroval. Velitelova bílá kůže nabrala rudý odstín. Na chvíli ho ten parchant vyrval z reality, aby jej do ní poté surově hodil zpátky. Po hlavě.  Kdyby velitelův pohled uměl zabíjet, z vlka by zbylo jen pár chlupů.

 Hladil ho. Líbal. Stále cítil vlkovu přítomnost. V penise mu nepříjemně zacukalo. Přejel prsty po mladíkových stehnech až k jeho vchodu. Byl to zvláštní pocit, když do něj poprvé přirazil prsty. V modrých očích, které na něj oddaně zíraly, se objevily drobné slzičky, ale jinak nevydal jedinou hlásku. Sklonil se a jemně ho políbil na ouško. „Ššš, za chvilku to přejde…“ Pohyboval v něm prsty, ale stále nemohl najít to místečko, které by jej přinutilo uvolnit se. Ucítil za sebou pohyb. Vlk se natisknul na kapitánovi záda, pohladil jej po paži a dvěma prsty vnikl do již okupovaného nitra mladšího elfa. „Tady,“ zašeptal a nasměřoval velitelovi prsty správným směrem.

Sténal. Omotal stehna kolem kapitánových boků. Oddaně sledoval, jak se k němu jeho velitel sklání, poddajně oplácel jeho polibek, …

Snažil se. Zatínal zuby, aby nevydal ani hlásku, ale slzy zastavit nedokázal. Pronikal do něj stále hlouběji… Z hrdla se mu vydral první vzlyk následovaný dalším. Modré studánky plné slziček se setkaly s velitelovými. Nejspíš se jej chystal ukonejšit, ale předběhla ho vlkova paže, která přejela po mladíkově bříšku až na jeho tvář a setřela neposedné slzičky.

Byl ztracený v rytmu přírazů. V uších mu zněly steny mladšího elfa. Slast jej nutila přerývavě dýchat. Celým tělem mu proudila energie… Zaklonil hlavu. Cítil, jak do něj vlk zezadu proniká. Jak se jeho tělo poddává jeho pohybům. Zatmělo se mu před očima.

Seděl na kraji postele a pozoroval spící elfy. Byly nádherní. Celým pokojem se nesla jejich vůně. A taky vůně sexu. Darienovi stačil jediný pohled a věděl, že se jich nikdy nevzdá. Jeho úsměv se prohloubil. Nemohl se dočkat, až se probudí.  Jestlipak by byl jejich spánek tak klidný, kdyby tušily, co se mu honí hlavou. Zahleděl se na dveře koupelny. Hmm… Kde bude asi druhé kolo…