Natáhl jsem se po ovladači a ztišil zvuk. Pohodlně jsem si položil hlavu zpět na kožešinu a zaposlouchal se do zvuků, které nyní ještě výrazněji prostupovaly místností. Rozvaloval jsem se na zemi a nade mnou se chvělo mladé nahé tělo lidského chlapce. Jen tak, tohle jsem neplánoval. Chlapečkovi asi přišlo zábavné vidět u stolu v baru posedávat několik různých ras, a tak se k nim přidal. Vídal jsem ho náš stůl okukovat již dříve, a tak jsem čekal a byl zvědavý, co ho přimělo sebrat odvahu. Kluci se bavili. Jak by ne, lidé s námi obvykle nemluví, když nemusí a muselo být rozhodně zajímavé se o nich dozvědět pár maličkostí. Třeba jak otravní a vlezlí mohou někteří být. Jakmile zjistil, jak je má společnost přátelská, bázlivost se z jeho hlasu i chování skoro vytratila. Začít ze mě štourat, co za bytost jsem, k tomu před svědky, byla osudová chyba. Přesto jsem nasadil úžasný úsměv laskavého a vlídného chlapíka a nabídl mu odvoz domů,... který se nekonal. Teda konal,... ale ke mně. Namáhavě dosedal, jak by ne. Typická výdrž líného lidského tvora.

„Zrychli!“ štěkl jsem. Škubnul sebou a svaly na stehnech se ještě více roztřásly námahou.

„Nemůžu... už...“ vzlykal a jeho pohyby byly stále trhavější, jak se snažil ze všech sil mi vyhovět. Sledoval jsem ho. Na jednu stranu jsem si užíval jeho ponížení, na druhou se část mé nadpozemské úžasnosti, stavěla na odpor, protože ta část lidem nemá, nechce a nesmí ubližovat. Někdy mě to vážně štve.

„Zatraceně,“ zaklel jsem. No a co? Pobouřené hlasy mých lidí ke mně už stejně nedosáhnou, jsem tu sám, dělám si co chci a volba mých slov nemusí být cenzurována vybranými mravy mé rasy. Svalil jsem ho pod sebe, aniž bych opustil to příjemně uzoučké místečko. Zaskuhral, asi to nebylo moc příjemné. Klekl jsem si a jeho stehna si obtočil kolem boků. Sehl jsem se až k jeho tváři, žádný problém, nemáme něco tak zbytečného jako je poslední pár žeber. Zůstal na mě civět, místnost prosicoval jeho strach. Nasál jsem ten pach a divím se, že mi nevylezly oči z dulků, jak jsem se snažil neukázat se jako těžký alergik na kočičí chlupy. Krátce a tiše jsem zakašlal. Šňupání strachu bude jednou moje smrt.

„Co pak se děje, chlapečku? Nezajímalo tě přece, jaké je to šukat s jedním z nás? Bohužel jsem byl asi nejhorší výběr. Co sex s takovými démony, umhh! A co teprve upíři! Ocitl by ses s nimi v sedmém nebi!“ pronesl jsem, jemně ho políbil na čelo a v duchu se pochechtával té trpké ironii svých slov.

„B-byl... jste tak... milý... Myslel jsem,... že to bude... hezké...“ fňukal, zatímco jsem znovu přirážel.

„Tak tady máš ponaučení: nikdy nevěř milé bytosti, co ti nechce prozradit svou pravou totožnost a pak ti nabídne odvoz domů. K čertu, to už nikdy nedělej!“ Řekl jsem a začal přirážet tvrději. Plakal, zároveň z jeho úst vycházely tiché vzdychy – kdyby ne, dávno bych přestal. Narovnal jsem se a v prstech sevřel jeho penis.

„Snad si nečekal pomalé sladké milování v měkké velké posteli plné polštářků?“ musel jsem ještě dodat k tomu, co řekl. Zrychloval jsem a stejně tak třel jeho úd. Jsem náramně šikovný a dovedl nás k vyvrcholení v téměř stejný okamžik. Neodolal jsem a naplnil jeho vnitřek, místo abych si poskytl a užil pohled na jeho bříško a hruď potřísněné mým spermatem. Otřel jsem ruku do svého trička odhozeného poblíž. Zvedl jsem jednu jeho nohu a začal mu po stehně až k tříslům vkládat jemné udobřovací pusinky.

„Jsi tak rozkošný, neuděláme to znovu?“ řekl jsem sladce. Odpovědí mi byla nečekaná nová vlna vzlyků. Vzhlédl jsem k jeho obličeji.

„Já... chci jít jen domů...“ řekl až příliš zoufale a upíral na mě tak prosebný pohled, až jsem se zarazil. Počkat, přece to nebylo tak zlé... nebo jo? Rychle jsem se vzpamatoval, ačkoliv jsem situaci příliš nerozumněl. Jen jsem mu trochu pocuchal nervy, neublížil jsem mu, ani ho nezranil... ne? Neptal jsem se a začal se raději rychle soukat do kalhot, abych jeho rychlosti vůbec stíhal.

„Odvezu tě domů,“ šel jsem pro klíče od auta.

„Ne!“ skoro zavřískl a rozeběhl se ke dveřím, aniž by se obtěžoval s botama. Byl jsem rychlejší. Dlaň jsem přibouchl na dveře a zablokoval tak jedinou možnost úniku.

„Odvezu tě. A teď se obuj,“ trval jsem na svém. Má božská intuice mi říkala, že bydlí daleko a na autobus už je pozdě. Věnoval mi další zoufalý pohled, tak jsem mu ho oplatil svým nesmlouvavým. Sklopil hlavu a odkráčel si pro boty. Obul jsem se a čekal na něj. O pět minut později už jsme seděli v autě a myslím, že jsme nasadili ticho větší, než všední dny udržují duchové na hřbitovech. Zadíval jsem se na něj do zpětného zrcátka.

„Kde bydlíš?“ zeptal jsem se. Ticho... dobrá. „Jestli mi to hned nepovíš, budu jezdit po městě tak dlouho, dokud nenajdu nějaké hezké tmavé místo, kde-“ v tu chvíli na mě vychrlil adresu. V duchu jsem si povzdychl. A už jsi se, drahý, uchýlil i k vyhrožování nevinným, skvělé, famózní, jsi pašák. Hmm... Zamířil jsem nejbližší cestou k ulici, kterou mi řekl. Měl jsem pravdu, bylo to hodně daleko i přes některé nenápadné zkratky, kterými lidé obvykle nejezdí... nesmí. Ještě, že nejsem člověk a značky mě nezajímají. Teda asi by musely, kdyby většinu mých známých netvořila banda ,,chápajících“ upírů. Zastavil jsem před starou ošuntělou bytovkou.

„A kdybys mě někdy sháněl, tak-“ dřív než jsem stihl doříct větu a zabrzdit auto, byl z auta pryč. ,,...se jmenuju Michael. A... tebe to nezajímá, jasně... Chápu,...“ pronesl jsem k prázdnému zadnímu sedadlu. Díval jsem se jak odchází. Chvíli jsem jsem doufal, že se vydá k jednomu z těch hezkých domků opodál, ale jeho postava zmizela za těmi velkými hrozně ošklivými dveřmi. Co je to za barák? Vždyť to snad ani nemá popisný číslo?! Chvíli jsem bojoval s nátlakem, co na mě vyvíjela má druhá část, abych se nesebral, nedotáhl ho zpátky do auta a neodvezl si ho pěkně domů. Drahoušku Mikeu, zbláznil jsi se. Odkdy Tobě, takovému nespolečenskému nevraživému ignorantovi, co se všem mstí za křivdu jednoho bastarda, záleží na tom, kde bydlí jeden drzounek? Nastartoval jsem a obrátil auto k zpáteční cestě. Jen se chovej jako tvrďák, kamaráde, a bude všechno fajn. Už teď se s tebou baví jen ta povedená partička, několik mimoňských introvertních existencí a pár lesních víl... a lesní víly se baví se všemi. Pomalu jsem se doploužil k domovu, zdrcený vlastními myšlenkovými rozepřemi. Věčnost mi nedělá dobře... U dveří jsem málem šlápl na kus papíru. Sehnul jsem se a zvedl ho. Pozvedl jsem obočí a v ruce to otočil i z druhé strany. Obálka? Raději jsem se neohlížel a hned vešel do domů. Pečlivě jsem zamkl a až pak se pustil do jejího trhání. Zevnitř na mě vykoukla pozvánka ze světle fialového papíru. Uprostřed jí stálo zlatými písmeny mé jméno. Písmena se najednou začala drolit na drobná zrníčka a zvedat se z papíru. Vířila chvíli ve vzduchu, poté se začala formovat do tvaru malé postavičky.

„Skřítek poslíček,“ zamumlal jsem. Drobná postava se mi uklonila a začala mluvit.

„Drahý Michaeli! Tento pátek do dvou hodin k půlnoční, koná se velká narozeninová oslava! Pán, mocný Vincent, se rozhodl, že i ty budeš jeho hostem drahým! Přijmi jeho laskavost a doraž, hlavně včas! Dar není nutný, oblečení neformální. Přijď s doprovodem!“ skoro zazpíval skřítek a rozpadl se v prach. Mrkal jsem na místo, kde ještě přes sekundou stál. Cože? Stále ještě v tranzovém módu jsem došel do ložnice. Od démona bych čekal něco... méně... ne elegantního, ale... více temnějšího? Něco takového se hodí spíše na... pak mě to trklo. Vincent ví, jak nerad se něčeho účastním, zvlášť oslav a zejména oslav s démony. Přeci jen, podle mytologie, bych měl být démonův úhlavní nepřítel. Ale Vincent je můj nebližší přítel... (vlastně jediný)... tady to lidem moc nevyšlo. I tak bych na jeho oslavu nepřišel. On ale ví, že moje část – ta zpropadená část – nemůže takový způsob pozvání odmítnout. Povzdychl jsem si.

„Dorazím, ty zákeřníku,“ řekl jsem, má odpověď se zlatě zobrazila na papíře a ten pak... prostě zmizel... s démonickým zachechtáním. Protočil jsem oči, skřet jeden.

•••

Vincent byl velice laskavý,... že mi dal pouhý den na to, abych si s sebou sehnal doprovod. Vykašlal bych se na to, ale každý má doprovod, nepotřebuji urazit sál plný démonů... a jistě i vlkodlaků... A známe přátelského Vincenta,... narazíme jistě i na skupinky upírů a pak pár dalších... řekl bych havětí se kterou bych nejraději ani nemluvil. Přidělává to pak akorát potíže. A jak mám někoho za jeden den najít? Nejsem krvesaj, abych byl všude v mrknutí oka. Narozdíl od jiných ras musím chodit pomalu po svých a v noci spát, abych mohl další den vůbec fungovat. Nevrle jsem přešel po obýváku a znovu se vrátil do kuchyně. Co teď? Pozvání jsem hned přijal, musím dorazit, i kdybych byl mrtvý a na dvě půlky. ...Dobře, to jsem trochu přehnal, ale Vincent je ve své démonské branži velice dobrý, asi bych takhle nakonec skončil. Přemýšlel jsem a vymýšlel a najednou se obouval. Vyšel jsem tedy z domů a prostě se procházel. Najednou jsem se zničehonic zastavil a vzhlédl. Stál jsem před takovou velkou cihlovou budovou. Nápis, zkráceně nějaká škola. Aha.... a co tady dělám? Proč mě sem dovedla má božská mýtická intuice? Neklidně jsem přešlápl, a když moje oči konečně spatřily něco známého, co stálo uvnitř na trávníku a bavilo se se skupinkou lidí, docvaklo mi to a na tváři se mi objevil vítězný úsměv. Tak přeci jen Vincentovu společnost neurazím. Když si mě všiml, úsměv, který měl ve tváři, zmrzl v cosi, co mě vůbec nepotěšilo. Jakmile vyšel ven bránou, rozeběhl se pryč. Možná by mi i utekl, kdybych za ním musel běžet déle, ale dohnal jsem ho vmžiku několika rychlými téměř skoky a drapnul ho za loket.

„Počkej!“ houknul jsem na něj, když se mi snažil vytrhnout. Protočil jsem oči. „Hej klídek...“ řekl jsem nejjemněji, jak jen bylo v mé situaci možné. Odpovědí mi ale bylo zafňukání.

„Nech mě na pokoji!“ zničeně na mě pohlédl. Připadalo mi, že jsem zahlédl i záblesk zrady. Já ale nejsem milý, ani laskavý, ani ohleduplný. Jen jeden ničema.

„Půjdeš se mnou na jeden fantasy mejdan,“ řekl jsem a táhl ho stranou od těch všech čumilů. „A nevzpouzej se pořád, ublížíš si,“ donutil jsem ho sednout si na jakousi zíďku. Neochotně zůstal sedět. Těkal kolem sebe pohledem plným paniky.

„Nechci s tebou nikam jít, nech mě jít domů,“ fňuknul a začal zírat do země. Ach, tohle je špatný. Čas změnit přístup.

„Podívej, potřebuju tě tak na hodinku, jako doprovod. A když půjdeš, a ještě lépe, budeš se chovat jako můj milenec, splním dvě jakákoliv přání, která budou v mých silách,“ a víly z celého světa, teď~~ mému úžasnému nápadu zatleskejte! Jeho výraz zůstával stejný, ale pak se najednou úplně změnil a s neskrývaným zájmem se na mě podíval. Samozřejmě, někdo by nabídl jen jedno, ale já navrhl rovnou dvě. Jsem to ale chytrý.

„Opravdu pak uděláš dvě věci, co budu chtít?“ zeptal se pochybovačným tónem. Přikývl jsem.

„Máš mé slovo,“ řekl jsem a pozorně sledoval jeho tvář a snažil se ještě netvářit vítězně.

„Kde mám být?“ zamumlal. V duchu jsem zajásal a pak mu přesně popsal, kam má přijít a v kolik. Snažil jsem se znít normálně a ne tak úlevně jak jsem se zrovna cítil. Opravdu bych nerad, aby si to rozmyslel. Mlčky přikývl, zvedl se a šel rychle pryč. Díval jsem se za ním a jakmile jeho postava zmizela za rohem školní budovy, též jsem se vydal svou cestou. Doufám, že opravdu dorazí. A dopadne to dobře. Už teď mám ze zítřka špatný pocit.

•••

Myslel jsem, že to bude v poho, ale že něco v nepohodě je, jsem pochopil hned, co jsem se zarazil ve dveřích garáže a začal naprosto vážně přemýšlet, kterým autem ho vyzvednout, abych nevypadal jako snob. Ovšem, průměr ke mně nesedí už vůbec. Přeci jen jsem krásnej a vysokej a charizmatickej chlap, já prostě nemůžu mít obyčejný auto. Nakonec jsem zvolil stříbrného, celkem „domácky“ vyhlížejícího bavoráka a jel pro něj. Vyhlížel jsem ho už několik ulic napřed a připadal si jako školačka před prvním rande. Když jsem jeho osůbku spatřil, přešlapující na místě, ulevilo se mi tak, že jsem málem sjel do opačného pruhu. V duchu jsem spustil proud nadávek, a když mi došly v jazyce lidí, pokračoval jsem ve svém – bylo to rychlé, protože v mém jazyce jich moc není. Přesněji mě z nich vystihovala jen jedna jediná, Antheme, neboli tupec. Kdybych věděl, že mi to pomůže, skočil bych se i pomodlit. Jsem tak nervózní jen z toho Vincentova mejdanu, jen z toho mejdanu, ne vůbec z toho otravného spratka, který se provinil jen tím, že čmuchal tím svým lidským spratkovským nosem přímo okolo mě, a tak jsem se rozhodl ho potrestat. Vůbec nemám žádné výčitky svědomí a nechovám k němu vůbec žádné sympatie. Jsi tvrďák, Mikeu. Žádné výčitky, žádné těšení se na něho. Jenom nervy z Vincentovi oslavy. Přesto, když jsem zastavil vedle něj a stáhl okýnko, dřív než jsem to stihl nějak zastavit, jsem se na něj přiblble culil.

„Ahoj, sed-“ zarazil jsem se, když bleskově zaplul na zadní sedadlo, jen abych to nestihl doříct a náhodou navrhnout, aby se posadil vedle mě. Nakoukl jsem do zpětného zrcátka a chvíli na něj jen koukal. Mladík s jemnými rysy a velkýma smaragdově zelenýma očima, do kterých mu padaly oříškově hnědé vlasy se na mě skrz ně zadíval, a když sjistil, že ho sleduji přes zrcátko, rychle odvrátil pohled.

„Víš, ale já potřebuji, abys byl víc přítulný. Jinak nám to neuvěří,“ řekl jsem. Pohled si sklopil do klína, periferním pohledem jsem viděl, jak si prsty pohrává s mikinou.

„Ještě předstírat nic nemusím, ne? Až budeme na místě,“ řekl ztišeným hlasem, jako by se bál, že ho při větší hlasitosti, hlasivky zradí. Ano, byl to ten nejhorší nápad, vzít na takovou akci, takového člověka. Ale bylo to pro Michaelovo dobro. A Michael to jistě velmi ocení. A jsem si jistý, že on si na mě vymyslí také něco šťavnatého ve slíbených přáních. Už jen to, že se donutil se mnou jít, po tom, co jsem mu udělal, hodně vypovídá. Možná bych se měl bát. Pomalu jsem mířil k Vincentovu sídlu. Démoni jsou, co se týče okázalosti, bezkonkurenční a vidět auta, kvůli jejich množství na parkovišti, už od hlavní brány bylo značně znepokojivé. A to si ani netroufám tvrdit, kolik potvor dorazilo pěšky. Místo, abych hledal volné místo na přiděleném place, drze jsem si zajel až ke zdi hlavní budovy, odkuď se dalo pohodlně rychle vyjet, kdyby bylo třeba. Jakmile Vincent pochopí, jakou rasu si vedu jako doprovod mezi bandu příšer, určitě mu to nebude vadit. Vypnul jsem motor a vysunul klíčky. Ticho. Z paměti jsem vydoloval jeho jméno.

„Nate...“ začal jsem, ale odpovědí mi bylo jen klapnutí dveří. Povzdychl jsem si. Tohle nemůže vyjít... Vylezl jsem z auta a zamknul. Brunet se zarazil, když okolo prošla parta skřetů. Jeden z nich vypadal, že se k němu chystá vyrazit, když ale uviděl mě, rychle odtrhl pohled a zmizel mezi svými. No jo, pánové. Jsem celebrita, ale kdybyste viděli můj úžasný handicap, tenhle respekt by vás hned přešel. A tím teď nemám na mysli snadno zranitelného smrtelníka.

„Zvládáš to?“ zeptal jsem se, ale bezvýsledně. Opět jsem byl ignorován, ale tentokrát už to nebylo úmyslné – myslím. Nate se tvářil podobně, jako když jsem si jeho ochomejtání kolem mě a společníků všiml poprvé. Zvědavě. Zvědavost vyhrála nad bázlivostí. Aniž by na mě počkal, sám si otevřel a vešel dovnitř. Tohle je jeden z důvodů, proč nemám rád lidi. Někdy jsou tak... drzí... a neopatrní. Jeden by čekal, že po zkušenostech se mnou, si takový jednání každý rozmyslí. Asi nejsem tak děsivý, jak jsem si myslel. Při vzpomínce na zelené skřety, kteří mi po něm pokukovali, ve mně hrklo. Několika urychlenými kroky jsem vběhl dovnitř, dohnal ho a za loket nenápadně stáhl k sobě.

„Jsi idiot? Tady se nemůžeš jen tak promenádovat,“ spustil jsem nahlas, ale rychle jsem přešel do tichého sykotu, když jsem uviděl, kolik už je přítomno obludek. Zdálo se, že mi na to chce něco odseknout, ale najednou se zarazil. A nebyl sám. Nemusel jsem se otáčet, abych věděl, co se děje. Zažil jsem to už několikrát. To se jen hvězda mejdanu zvedla ze svého pozlaceného křesla a vykročila do sálu. Směrem k nám. Vincentova aura sálala do okolí a všichni před ním ustupovali. Pokud nedal někdo respekt znát ve tváři, úcta se alespoň odrazila v očích, v či drobném úklonu hlavy. Všiml jsem si Nateho uchváceného výrazu, který se mi nelíbil, ale nepřekvapoval. Přeci jen byl Vincent to nejnádhernější a nejmocnější stvoření široko daleko. Tmavě hnědé až černé vlasy lehce překrývaly levé oko a přecházely do delších pramenů až ke krku. Z pravé strany byly sepnuté sponou a odhalovaly tak dokonale klenuté čelo, pod kterým byly vsazeny bezchybně tvarované úzké oči. V jejich tmavé zeleni se odrážela majestátnost, chtivost a divokost a také vyvolávaly pocit, že dokáží prohlédnout až do vašeho nitra a vyhledat si vše co potřebují. Ve stejně výstavních ostatním částech tváře disponovaly rty. Byly akorát široké a světlounce růžové. Už jen jejich vykrojenost působila jako hlavní sexuální dráždidlo. Kdokoliv se mu zadíval do tváře, nechal se nejdříve zmást očima a poté okouzlit rty. Každému připadaly hebké a sladké, i když se sebevíc bránili. Bylo jedno, jestli to byla žena nebo muž, nezáleželo na tom, každý padl do jeho sítě. Nejen proto, jak božský vypadá, ale i proto, že je tak mocný. Vincent je Pán. Stačí, aby pohledem přikázal a i ti ze stejné rasy mu pokleknou k nohám. Může si dovolit cokoliv a kohokoliv. Pár osobních bitev jsem už kvůli tomu také svedl. Občas to tomuhle rozmazlenýmu skřetu vážně závidím. Cítil jsem z Nateho vzrušení. To přesně jsem nechtěl. Přitáhl jsem si ho k sobě a zakryl mu oči. Vincent se zastavil jen metr před námi, což muselo mít na můj doprovod přímo devastující účinek. Věděl jsem, že se vůči tomu nemůže bránit, ale nějak jsem si nemohl pomoct, štvalo mě to. Hostitel nasadil kouzelný a zároveň lstivý úsměv a teď jsem mohl být rád, že jsem to, co jsem. Úplně imunní sice opravdu nejsem, ale nechat se Natea dál dívat, asi by to nedopadlo dobře. A ten parchant tohle věděl a dělal to úmyslně. Když uviděl můj zlý pohled, tiše se uchechtl a trochu svou působnost stáhl. Opřela se o mě úleva přítomných. To je dobře, někteří už vypadali, že by se na sebe nejraději vrhli... a vyměnili si několik intimních pozdravů.

„Zdravím tě příteli a odpusť mi. Nečekal bych, nikdy, že si přivedeš tak roztomilého tvorečka,“ hravě se usmíval, ale kdesi v jeho pohledu jsem viděl náznak škodolibosti. Jsem si naprosto jist, že ten zloun má teď z mého rozhození upřímnou radost.

„Příteli,“ začal jsem do ticha, které vládlo místnosti. „nepředstírej, že se v tomhle městě děje něco, co nevíš,“ řekl jsem, ale Vincent se jen pochechtával. Sexuální napětí už vymizelo... téměř úplně, a tak jsem stáhl ruku z Nateho tváře. Zmateně zamrkal, nejspíš se vůbec nepamatoval, co se před několika momenty dělo.

„Do vašeho příjezdu jsem netušil, že by jsi na takové místo vzal člověka. Doopravdy. Překvapil jsi mě. Nevidíš, jak jsem překvapený?“ opáčil, v očích pobavenou jiskřičku.

„Ohromně překvapený,“ suše jsem odpověděl a svým tónem si nejspíš vysloužil kousek z Vincentova vážného já. Zadíval se na můj doprovod.

„Odpusť mi za to uvítání, jsem Vincent, Michaelův dlouholetý přítel,“ natáhl k němu ruku, na rtech mu zahrál okouzlující úsměv. Nate mu chtěl podat svou, ale já ho strhl zpátky.

„Co je?“ utrhl se na mě. Aha, stále jsme pod démonovým vlivem. Zadíval jsem se na Vincenta a nasadil tak majetnický postoj, až jsem sám sebe překvapil.

„Prosím, nesahej mi na něj, ještě mi ho odvábíš,“ řekl jsem a krátce pohledl na chlapce. Střetl se s mým pohledem a rázem, jako by si zase uvědomil, proč je vlastně tu. Dvakrát mrkl a podíval se na mě zvláštním pohledem, který si nejspíš nepřál, abych někdy viděl, protože byl zase rychle pryč. Ale já jsem to postřehl. Byla to bolest, tužba, lítost, zmatek. Jen kratičký moment mi ukázal takový pohled, ale nebyl bych to, co jsem, kdybych si nevšiml. Ale zmátlo mě to. Proč v jediném pohledu bylo takové utrpení? Je to snad nějaký dopad po vyprchání Vincentova kouzla? Ale teď tu byl zase Nate, který souhlasil s rolí mého milence s něčím na oplátku. Byl jsem si od začátku jistý, že to nepůjde, proto jsem byl tak překvapený tím, co se událo potom, co se tak zatvářil.

„P-promiň,“ spustil. Jeho ruce obtočily mou paži a tělem se na ni natiskl. „Tahle osoba mě nějak očarovala?“ zadíval se na mě, jako by toho skutečně litoval. Netušil, co se dělo, ale takhle to využil. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Z jeho těla jsem cítil, že se k tomu nutí, ale nepatrné cosi v něm a jeho pohledu působilo, jako by si tohle skutečně přál dělat. Bylo v tom tolik rozporu, že ten zmatený jsem tu teď byl já. Z tranzu mě vytrhl Vincentův smích.

„Chápu chápu, musel jsem si hned vyzkoušet jak to je, ale zdá se, že jsem se skutečně mýlil,“ mírně a s elegancí jakou si žádal jeho titul, se uklonil.

„Opravdu lituji, že jsem narušil rovnováhu vašeho vztahu. Příteli, doufám, že jsem tě příliš neurazil. Nebudu trvat na tom, abyste se zdrželi do přípitku, můžete odejít kdykoliv,“ otočil se a odcházel. Napětí z hostů konečně opadlo a po chvíli se vrátilo i šumění stvořené z mnoha různých rozhovorů. A já tam pořád stál jak trubka a nevěděl, co si počít. Nečekaně mě z této situace vytáhl zdroj mého zmatku.

„Michaeli? Mám žízeň, doufám že tu nemají jen nápoje typu džus z mozkomíšního moku nebo čerstvý krvavý koktejl?“ když mu ze rtů vyšlo mé jméno, jeho výraz zrozpačitěl. Pravda. Předtím mě tak před ním nikdo neoslovil a v tom autě už jsem si to říkal jen sám k sobě. Doteď ho neznal a dozvěděl se ho od někoho jiného. Ale bylo to trochu trapné i z mé strany. On se tehdy, když si k nám v baru po dlouhých dnech nápadného pokukování přisednul, představil první. Ostatní odpověděli a já jediný mlčel. Tehdy upíři mé mlčení respektovali po svém. Stále byl na mě přitisknutý, když jsem si něco uvědomil - něco, co jsem po tom jeho rozkošném výrazu, úplně vypustil. Sjel jsem ho pohledem až k nohám. Díky dlouhé mikině to nebylo vidět, ale byl jsem si skoro jistý, že tohle po Vincentově útoku, nemohlo jen tak polevit.

„Hele, jsi... v poho?“ nejdřív to vypadalo, že nechápe, ale když mu došlo, kam se dívám, mohl jsem si užít krásný pohled, jak mu po tvářích putuje roztomilá červeň.

„Já... jistěže!“ odlepil se ode mě a sám se rázně vydal ke stolu s pitím. Sledoval jsem ho a po chvíli ho následoval. Cítil jsem nenasytnost, která přicházela od některých hostů a nemínil ho spustit z očí. Byl jsem si jistý, že kdyby tu někdo něco zkusil, Vincent by neváhal a využil by to jako odstrašující případ. Utrhl by té bytosti hlavu, s chladnokrevnou jistotou přímo před publikem a bylo by mu jedno, kolik nepřátel si tím udělá. Vincent se nezajímal o důsledky svých činů, konal dle sebe a jak mu věc připadala nejlepší. Jenže pokud se něco skutečně má stát, tohle konání čas nevrátí. Pozoroval jsem, jak se Nate nedůvěřivě probírá nápoji až nejspíš objevil něco, co mu přirozeně vonělo, protože to do sebe se šokující jistotou chrstl na jeden zátah. Ať už to bylo cokoliv, doufám, že to byl jen třeba pomerančovej džus... Postával jsem kousek od stolu, když si mě všiml, vzal sklenici s něčím průhledným a donesl to ke mně.

„Co je to?“ stejně nedůvěřivě, jako předtím on, jsem to převzal a přičichl k tomu.

„Nejspíš normální víno...“ zamumlal a žmoulal v prstech svou skleničku. „Poslyš... nemohl bych jedno to přání využít už teď?“ opatrně se zeptal a zíral do skleničky. Ucucnul jsem si toho bezbarvého jedu. Jo, měl pravdu.

„Pokud je to něco, co můžu splnit právě teď, pověz,“ něco, co chce říct a asi i splnit hned... měl bych se začít obávat o svou existenci.

„Chci,... abys mi řekl, co jsi zač,“ zamumlal, přesto jsem koutkem oka viděl, jak několik osob, které nás mohli díky svým uším slyšet, odpoutalo pozornost od svého rozhovoru a zadívalo se k nám. Zatraceně, nemohl si vybrat lepší chvíli. Zmučeně jsem se na něj zadíval.

„Opravdu to musí být?“ řekl jsem, skoro zoufale. To, že jsem Vincentův tajemný přítel, pro mě neslo jistou dávku ochrany. Jakmile to odhalím, budou jasné i moje slabiny a mí přirození nepřátelé po mně nejspíš půjdou. Lidský svět už ze mě dávno vysál mou původní moc. Pokud mu na tohle odpovím teď a tady, jsem prakticky mrtvý.

„Slíbil jsi to,“ Nate se tvářil neoblomně a já byl v pasti. Vážně. Nemohl jsem nejdřív navrhnout jen jedno přání? To by si určitě více rozmyslel. Ale ne. Já se moc bál Vincentova posměchu a urážky společnosti. Já takový nespolečenský ignorant jsem vsadil na větší odměnu a teď to mám. Rychle jsem se rozhlédl a zrak mi padl na ubrousek. Skoro jsem ho vytrhl spod velké vázy - až se nebezpečně zakymácela. Použil jsem stejné kouzlo, jakým byl vytvořen skřítek poslíček a v ruce se mi objevilo zlaté pero, kterým byly psané pozvánky. Napsal jsem to jedno slovo velkými zlatými písmeny a nakonec několika slovy snesl na ubrousek kouzlo. Bylo to, jako když lidé něco programují. Pozvánka od Vincenta zmizela, ale mohla se také sama roztrhat, prosáknout vodou nebo shořet. Ubrousek jsem rychle zmačkal a podal mu ho. Nechápavě ho převzal a rozevřel. Přelétl slovo pohledem a dřív, než se na jeho tváři stihl vytvořit nějaký pohled v reakci na to jedno slovo, šokovaně upustil hořící sdělení na zem. Z okolí ke mně připlula nevraživost. Věděli moc dobře, že to před nimi skrývám, o to víc jsem se teď ocitl v jejich zájmu. Vincent má i mezi zvanými hodně nepřátel. Ví o nich, ale stejně jsou tu ze slušnosti zváni. Na Vincenta ale nikdo nedosáhne a já si můžu troufnout říci, že jakmile by ty potvory zjistili, že na mě mají šanci, neváhali by se mu pomstít skrze mě. Teď se ale ještě stále obávají nás obou. Nate zíral na zem, kde zbyl jemný prášek z bývalého důkazu o mé skutečné existenci a pak se na mě podivně zadíval. Byl jsem si naprosto jistý, že kdyby byl stále v jeho ruce a neměl by čas na rozmyšlení, okamžitě by to na mě vyhrkl. Ale teď bylo vidět, že volí slova.

„Když jsi tohle...“ začal a vypadal tím být dost přepadlý. Bylo jasné, že si byl jistý, že jsem nějaká nižší rasa nebo démon. Mlčky jsem v prstech kroužil sklenicí a tvořil v ní malý vír. „Když jsi tohle, jak je možné, že jsi tak bezcitný?“ zamumlal. Zarazil jsem se.

„Cože?“ vypravil jsem ze sebe, vyvedený z rovnováhy ještě více.

„Obelstils mě a dvakrát mě využil. Je to celé jen hra, že? Jenom se bavíš a tohle tajíš, protože by všem muselo připadat divné, že by jsi byl takovejhle tyran,... když... jsi TOHLE,“ jeho hlas přecházel do šepotu. „Celé to divadlo s tím ubrouskem,... až tak moc se o svou reputaci bojíš?“ opatrně odložil sklenku na stůl.

„Nate...“ nějak mi přímo z hrdla utekla všechna slova. Využil? Poprvé ano, podruhé to bylo něco za něco. Hra? Zatraceně ne! Odložil jsem sklenici a přiblížil se k němu, ale ustoupil přede mnou.

„Nechoď ke mně,“ hlesl a sklopil hlavu. ,,Víš... já tě dlouho pozoroval. I když jsem z toho pak měl potíže, snažil jsem se na tom místě být, co nejčastěji, abych tě mohl dál vidět. A pak jsem dostal možnost s tebou mluvit. Chtěl jsem o tobě aspoň něco zjistit, a když jsi mi nabídl odvoz, vzal jsem to jako nepatrnou naději a byl opravdu rád, ale nakonec... potom, co jsi mi udělal, mi to došlo. Jsem jen hloupý spratek, co se stal objetí jednoho znuděného prevíta!“ zacouval ode mě ještě dál. „Nechoď za mnou!“ rozeběhl se pryč. Zmizel mi z očí v chodbě za otevřenými dvoukřídlými dveřmi. Ignoroval jsem zvědavé, a nejen zvědavé, pohledy okolo a rozeběhl se za ním. Teď nezáleží na tom, jak moc se na mě zlobí, tady nemůže zůstat sám. Vběhl jsem do chodby a překvapeně se zastavil. Měl být jen kousek přede mnou. Ale byl pryč. A v okolí žádné dveře.

•••

Skoro bez dechu jsem se zastavil před Vincentem. Nebylo třeba rychle nabrat vzduch a vychrlit svůj vážný problém. Vincentovi stačilo vidět mou paniku, a že okolo mě se nepohybuje onen hnědovlasý človíček a okamžitě si dal věci dohromady. ,,Zkus ložnice v levém křídle. Jsou v chodbě o kousek dál, možná ho tam někdo zatáhl. Já půjdu též tam a vezmu pokoje z opačné strany,“ hned co to dořekl, už si mě nevšímal a hnal do hledání i několik svých sluhů. Na nic jsem nečekal a běžel tam, kam říkal. Skutečně jsem narazil na odbočující chodbičku plnou dveří. Napadlo mě jen jít a jedny po druhé je povyrážet. Blížil jsem se ke konci chodby a začínal byl pomalu skutečně zoufalý, když jsem si něčeho všiml. Když jsem se víc soustředil, uvědomil jsem si, že z jedné místnosti, kterou už jsem prohlédl, vychází trochu jiný pach. Vrátil jsem se do ní. Byla prázdná. Vešel jsem dovnitř. Pomačkané povlečení nebylo od dveří vidět. Zíral jsem na něj a nakonec mě napadlo jen zvednout rukou a máchnout rukou nad tím. Moje ruka se ale o něco zastavila. O něco ostrého. Tak jako se vytrácí tělo ducha, tady jsem viděl přesný opak. Otvor, který se mi utvořil v ruce, zaplnila dýka, kterou drželo něco zeleného. Po chvíli už jsem viděl o co se jedná. Byl to ten skřet, co si Nateho venku tak prohlížel. Pamatuji si ho. Měl z nich jediný tak dlouhé řasovité vlasy v barvě bláta. Navíc jsou tihle zemní skřeti opravdu odporní. Netrvalo dlouho, kdy krytí opadlo úplně. Zalapal jsem po dechu. Uvězněné, pod tělem téhle nechutné věci, se třáslo tělo Natea. MÉHO Natea. Slza, která sjela po jeho tváři, byla jako spouštěč, aby můj hněv explodoval v podobě spalující záře.

„Ty hajzle...“ procedil jsem skrz zuby a aniž bych nad tím více přemýšlel, chystal jsem se to naporcovat přímo před jeho pohledem. Strach skřeta mě vyprovokoval ještě více. „Tolik se mě bojíš a troufáš si pokoušet můj hněv? Bůh za mnou možná nestojí, ale na utrhnutí tý tvý nechutný podřadný hlavy, mi pořád stačí jediný pohyb,“ řekl jsem posměšně, v hlase hrozbu, která rozechvěla vzduch v místnosti. Něco zaskřehotal a bezhlavě se na mě rozeběhl s dýkou. Chmátl jsem po jeho paži a dýku mu z ruky surově vyrval.

„Tak začneme,“ řekl jsem chladně, ale byl jsem zastaven.

„Zadrž!“ mocná vlna, která se vehnala dovnitř, málem podkosila nohy i mě. Skřeta to složilo, a tak jsem ho pustil. „Špinění si ruk krví není nic pro tebe, Michaeli,“ Vincentova síla byla jako očistec myšlenek. Na skřeta jsem dočista zapomněl a málem jsem přepadl dopředu jak jsem se snažil, co nejrychleji dostat k Nateovi. Ležel na posteli. Nahý a třásl se. Vytrhl jsem spod něho peřinu, zabalil ho do ní a schoval si ho do náruče. Stejně naléhavě mě jeho ruce popadly za tričko a prsty jej zmačkaly.

„Už je to dobrý, jsi v bezpečí a už se ti nic nestane,“ šeptal jsem mu do ucha a hladil ho po vlasech. Neplakal, ale čelisti měl napnuté, jako by v sobě vzlyky pevně držel. Nevím, co mu zatím stihl udělat. A já ho taky musel trochu vyděsit. Krucinál. Oba jsme sebou trhli, když se ozvala dutá rána. Zadíval jsem se tím směrem. Vincent měl skřetí vlasy namotané okolo zápěstí a díval se kamsi do prázdna.

„Je mi líto, že se tohle muselo stát,“ řekl, aniž by mi věnoval jeden ze svých vševědoucích pohledů. „Je škoda, že na přípitek se nakonec nezdržíte,“ dodal a rozešel se a toho vřeštícího parchanta táhl za sebou. Věděl jsem, co se mi snažil říci. Vždycky se něco takového stane. Akorát jsem doufal, že nás to mine... tentokrát. Vzít sem člověka byl opravdu ten nejhorší nápad. Udělal bych nejlépe, kdybych raději přišel úplně sám... Zvedl jsem se i s ním na rukách a odnášel ho pryč. Vincent čekal v síni. V hrobovém tichu bylo slyšet jen tiché fňukání. Čekal s tím až odejdeme, abychom toho nebyli svědky. Bylo jasné, co bude následovat. Je bláznovství dělat bordel nebo mu odporovat na jeho vlastním písečku. A tohle rozhodně nebylo pro oči ani jednoho z nás dvou. Pod maskou, nyní neutrálního výrazu, byly věci, které jsem sám nechtěl znát. Rozpory, kterým nikdy neporozumím. Vincent byl laskavý a nápomocný přítel. Jako nepřítel byl krutý, sadistický a neodpouštějící. A právě teď byl tenhle chlap i velice naštvaný. Za mlčení jsem Nateho posadil na zadní sedadlo auta a pak si urychleně sedl dopředu. Rozjel jsem se. Ticho a Vincentův vztek se nesly za mými zády. Nate to nemohl slyšet, ale ještě než jsme minuli bránu, rozloučil se s námi strašlivý bolestný výkřik, který mě donutil na to šlápnout. Rozhodně nepotřebuji slyšet více.

•••

Pokukoval jsem po něm do zrzátka. Seděl schoulený v peřině a zíral z okýnka.

„Nate?“ řekl jsem opatrně. Nic. Přesto jsem pokračoval. „Vezmu tě k sobě. Půjčím ti něco na sebe, vykoupeš se a najíš. A zůstaneš u mě přes noc, protože bydlíš daleko,“ opět žádná reakce. No možná je to lepší, než kdyby protestoval. V takovém stavu bych ho opravdu nechtěl nechat v té otřesné bytovce. Má tam vůbec co jíst? Předtím mě to nenapadlo, v prvních chvílích jsem v něm viděl pouze zábavu. A podruhé doplněk. Sakra. Není divu, že se se mnou po takových zkušenostech nebaví. A teď když ví, co jsem, nemůže to ani svést na povahu rasy. Jsem jednoduše parchant. V rukách jsem sevřel volant a v levé dlani mě zabodala rána, která se od odjezdu vůbec nezlepšila. Divné. Když jsem zastavil, překvapil mě znovu svou rychlostí. Dřív, než jsem stihl vylézt, byl venku. Zamkl jsem auto a šel k němu.

„Mám tě vzít?“ zeptal jsem se, ale odpovědí mi bylo jen odvrácení pohledu. Díval jsem se jak se otočil a pomalu se plouží k mému domu. Tak dobře, teď je asi ta chvíle, co?

„Omlouvám se...“ prohrábl jsem si vlasy a cítil se rozpačitě jako snad ještě nikdy. Viděl jsem, že předtím, než se zastavil, zaváhal.

„Nic víc?“ řekl potichu.

„Omlouvám se za všechno, k čemu jsem tě proti tvé vůli donutil,“ hlesl jsem a věděl, že to stále není dobré. Do háje, nikdy předtím jsem se nemusel a ani nepotřeboval omlouvat... Zabodl do mě pohled.

„To... neberu,“ řekl prostě a víc se zachumlal do deky. Zamrkal jsem. Moje omluva byla odmítnuta? Představa, že to mám posraný do konce svých dnů byla pro mě nepřijatelná. Opravdu to nechápu. Proč mi tohle vadí? Odkdy mi v hlavě ve spojitosti s jeho jménem drnčí slovo MŮJ? Moje pocity předběhly mě samotného a myšlenky se teprve dávají na pochod. Do mojí hlavy se vrací ta scéna, kdy si nesměle sedá k nám, pokukuje po mně, vyzvídá. Mohlo to začít už tehdy? Ano ty tupče, jinak by sis ho nevzal domů. Zbylá slova mě, s chabým rozplynutím se, zradila. Ještě chvíli jsem jeho pohled opětoval, než mi v mysli vystal jediný nápad, jak se z tohohle dostat. Nohy jsem ohnul v kolenou a holeně zabořil do mělké hlíny. Viděl jsem jeho překvapený výraz. Opravdu jsem to udělal? Kleknul jsem si před člověkem? Sklopil jsem pohled a filtroval slova, co se mi zničehonic hrnula do úst. Vše, co řeknu, bude znít blbě. Vše, co řeknu, ničemu teď nepomůže. Nakonec mi zbylo jen mlčení...

„Chceš, abych ti odpustil?“ ozval se jeho hlas. Chvěl se. Zvedl jsem pohled a nadechl se k odpovědi, ale zarazil mě jeho pohled.

„Tak mi je ukaž,“ pokračoval stejným hlasem. Můj výraz se změnil na nechápavý.

„Co ti mám ukázat?“ opatrně jsem se zeptal, ale už během mé blbé otázky mi svitlo.

„Křídla,“ nahlas zodpověděl mé obavy. Uvnitř sebe jsem si ztrápeně povzdychl.

„Tak vevni-“

„Hned,“ přerušil mě tichým, přesto už jistým hlasem. Kousl jsem se do rtu. Odpuštění výměnou za relativní bezpečí? Váhal jsem. Váhal jsem ale příliš dlouho.

„To nevadí, stejně jsem si od začátku nemyslel, že bys to udělal – i kdybych použil své druhé přání,...srabe.“ otočil se směrem k domu. „Put mě dovnitř, chci si lehnout,“

•••



Nebe bylo tmavé, ale za lesy už šedlo. Brzy obzor zezlátne, první paprsky rána osvítí přicházející den. Sedím na zemi v obýváku, chvílemi v šeru zažhne hořící část cigarety. Tiše vyfouknu kouř a snažím se nemyslet na blížející se tiché kroky. Svým váhavým a opatrným pohybem způsobuje osoba skoro neslyšné vrzavé zvuky staré podlahy. Předstírám, že neslyším tichý cvakot kliky a tiché dovření. Opřel jsem se hlavou o stěnu a věnoval poloprázdné místnosti jeden opuštěný pohled. Věděl jsem, že odejde. A já ho nedokážu... nemůžu zastavit...

•••

Nahodil jsem svůj prachprostý život do starých kolejí. Bylo to lehké. Občas jsem se ukázal v kanceláři. Občas jsem skočil do baru za upíry. Moje dlaň se neléčila. Nedivím se. V tomhle stádiu ztráty sil, už si mé tělo neporadí ani se slabými skřetími jedy. Schoval jsem hnisající ránu pod obvazem, v prstech mi přitom bolestně škubalo. Mohl bych požádat Vincenta o radu. Pomohl by mi. Ale já nechci. Vše by pak bylo příliš jednoduché. Pocit prázdnoty, který vědomě odsouvám do pozadí by se mohl začít vytrácet. A tuhle bolest jsem si zasloužil. Zapálil jsem si na terase a přemýšlivě hleděl na bílé trhající se obláčky. Kdy jsem začal kouřit? Před měsícem? Dvěma roky? Deseti? Nesmrtelnost... okolí kolem se mění, lidé mizí a objevují se nový. Každý den přichází noc, po noci vždy nadejde ráno. Vše jde pořád dokolečka, a když je jeden sám moc nad tím přemýšlí... Ať už je nesmrtelná osoba sama či ne, je jakkoliv takto dlouhý čas pouze mžik. Nekonečná noční můra spletilá z vlastních osamělých myšlenek vzniklých z věčnosti. Vedle mě se na stolku rozezvučel mobil. S nezájmem jsem pohlédl na displej. Neznámé číslo? Vincent? Ne, tohle není jeho styl. Promiň Neznámé číslo, nechce se mi s tebou volat... Odlepil jsem se od zábradlí a vydal se pryč od domu. Pronikavý zvuk telefonu, který působil neodbytný volající mě doprovázel až ke konci ulice. Jak jsem šel dál, v mém zakrňujícím sluchu začínal slábnout, až se zcela vytratil. Být si vědom, jak mě mé síly stále rychleji opouštějí... Byl bych raději, kdyby mě opustily všechny naráz... Ne, nebyl. Přišel bych i o své maskování a zemřel bych. Až takhle sebestřední moje myšlení je. Prodíral jsem se mezi stromy, po nerovné hliněné cestě. To, co nejdřív vypadalo jako bezcílná cesta se stalo nostalgickou a pochmurnou procházkou. Rozhrnul jsem keře a ocitl se u srázu, pod kterým dunělo moře. Stejně jako tehdy moře prudce naráželo do skal a tvořilo chuchvalce pěny. Lesík a následně skály ohraničující temně modrou bezednou propast. Vlastně je to poněkud divná kombinace, v téhle části Země. Je to už strašně dávno, stejně ale nedokážu vzhlédnout. Ze strachu, že je uvidím, držíč v rukách mou zuboženou součást. Vzpomínka na ty škodolibé a nenávistné úšklebky mě na moment zcela ochromila. Šustot křídel ve mně na kratičký moment vyvolal vlnu hrůzy, která mě uvnitř ledově zasáhla. Donutil jsem se zvednout pohled a pak jsem se hloupě rozesmál. Skřek racků se rozhlehl mezi kamennými stěnami a odcházel k vzdáleným mrakům. Pozoroval jsem je. Jsou to hloupě vypadající ptáci, není na nich zdánlivě nic hezkého. Když ale roztáhnou křídla, bělostná pera se napnou do plné velikosti a vzdálené slunce kolem nich nakreslí zlatavý obrys. Vypadají tak nadherně. Je to otrava, co Michaeli? Jen civění na křídla ptáků v tobě vyvolává vlny sentimentality a praštěné myšlenky, co se k tobě vůbec nehodí. Ale ať už zaměstnávám svou hlavu čímkoliv, zoufalý pohled z mé tváře nemizí. Naopak. Touha letět mě zcelá ovládá. I kdybych měl pouze volně padat vstříc hladovým hlubinách plných kamenných ostří. V tomhle stavu, mohl bych zemřít tak jednoduše? Do prašné hlíny s tichým žuchnutím dopadla moje košile. Prostor kolem se zvlnil a rozjiskřil, jak se mé maskování v podobě drobného stříbrného prachu rozlévalo do okolí. Vzduch protnul bílý péřový oblouk. Mé levé křídlo se napnulo do plné velikosti, bílá peříčka sasvištěla. I když byla lehounká, i tak jsem pocítil nerovnováhu mezi stranami. Pravou rukou jsem sáhl dozadu a nahmátl kus ostrého zahnutého čehosi. Stáhl jsem paži k sobě a dlaň si položil na tvář. Proč tohle dělám...? Desítky let se tu schovávám, myslím jen na svoje přežití a pak se objeví ten usmrkanec, obratí mi to v hlavě naruby a já z toho mám sebevražedný sklony, když zmizí z mého krysího života. Začal jsem se téměř hystericky pochechtávat, ale tupé zadunění čehosi těžkého, mi smích utnulo tak rychle jako gilotina hlavu. Téměř nedýchaje jsem pootočil hlavu za sebe. Vytřeštil jsem oči. Stála tam příčina mých dvouročních emočně rozvrácených stavů. Vedle něj ležela velká cestovní taška.

„Nate...?“ zašeptal jsem, skoro bezhlasně. Byl vyšší... starší. A v jeho očích bylo něco nového. Vůně se také změnila. Mysl mi zcela zaplnila hanba. Směr jeho pohledu byl zcela zřejmý. Tohle ani Vincent nevěděl. Ohryzek se mu pohnul jak naprázdno polknul.

„Tak nevím,... jestli jsi mi to nechtěl ukázat kvůli ztrátě vlastního bezpečí nebo kvůli tomuhle...“ zamumlal. Oči jsem zabodl do nejbližšího kmene stromu.

„Obojí...“ řekl jsem stejně potichu jako předtím. Pak jsem se ale uchechtl. ,,Ale obojí je už teď jedno. Tajemství tohohle ohavnýho chlapa je venku,“ zadíval jsem se zpět na obzor. Při troše snahy jsem mohl v dáli zahlédnout několik černých teček, památku po velkém bílém hejnu ptáků. Zaslechl jsem za sebou kroky. Čekal jsem, že se za mnou zastaví, ale objaly mě dvě paže, které se zdálo, že za ty dva roky něco zažily. Byly silnější a sebejistější, než tehdy.

„Vrátil jsem se za tebou. Změnil jsem se. Jsem silnější, dokážu být teď vedle tebe,“ ucítil jsem jeho dech na zádech.

„Vrátil jsi se za mnou?“ zopakoval jsem. ,,Za takovým odporným parchantem, co si na dětech žehlí ego?“ ale Michaeli, teď vůbec nezníš jako tvrďák, co se děje?

„To není pravda. Ukázals mi dost náznaků toho, že jsi uvnitř dobrák. Ale za to, že jsem si toho nevšiml už dříve, můžu jenom já. Promiň,“ vypadlo z něj. Mlčel jsem a zaraženě čučel před sebe. Jak o mě může říct něco dobrýho? Nadechl jsem se ke slovům, ale pak si je rozmyslel.

„Tak něco řekni,“ pobídl mě, jeho dech mě opět pohladil po zádech.

„Jaký je opravdový důvod, proč jsi přišel?“ nevěřím, že zmizel, aby se jednou vrátil a řekl mi tohle.

„No... to je jasné. Přišel jsem si pro své druhé přání,“ řekl. Překvapeně jsem se na něj zahleděl. Zrovna očima zkoumal nicotný pozůstatek po křídle. V jeho pohledu se zračila lítost.

„Nedívej se na to,“ v hlase mi zazněl nevrlý tón. ,,Tak co chceš?“ no... to neznělo zrovna pěkně, dal bych si facku.

„Chtěl jsem je vidět...“ pustil mě a prsty mi přejel po zdravém krásném křídle. ,,Ale neplatí to, protože jsem tě o to nepožádal,“ přemýšlivě na něj hleděl. „Takže chci něco jiného,“ poodstoupil. Otočil jsem se tělem k němu. Křídlo jsem přitom složil, abych ho jím nešvihl. Netrpělivě jsem vyčkával, co řekne, i když jsem se v duchu přemlouval, že se určitě jedná o nějakou prkotinu.

„Chci,... aby sis dočaroval křídlo a letěl,“ řekl. Překvapeně jsem zamrkal, pak se na mé tváři objavil na půl přihlouplý, napůl smutný úsměv.

„Něco takového neumím, tolik moci nemám,“ trpce jsem odpověděl na jeho žádost, s tentýže úsměvem. Jeho rty se ale zavlnily v úsměvu.

„Tak to budu muset počkat,“ řekl. Nechápavě jsem se na něj zadíval.

„Nate, začal jsi se divně vyjadřovat, víš?“

„Počkám, až přídeš na způsob, jak se zase dostat na nebe,“ vyšla z něj další divná věta. Pak ke mně natáhl paži.

„Budu čekat, jak dlouho bude potřeba,“ jeho oči nabraly krvavý odstín. Zalapal jsem po dechu, ale na šok jsem nedostal čas. Zadíval jsem se na jeho prsty čekající na mé sevření, ale jeho hlas opět změnil mou pozornost na něj.

„Tak dlouho jak budeš potřebovat... Ale kdyby to náhodou nevyšlo,... budu pořád čekat... tady na zemi,“ stále se usmíval. Zapomněl jsem na zoufalství na svých zádech a nerovnováha byla najednou pryč. Moje nezraněná paže se zvedla, zápěstí se ohnulo a prsty našly ty jeho. V jeho úsměvu byla skrytá bolestná zákeřnost. Věnoval jsem mu pohled plný pochopení. Nikdy už nevzlétnu.

 

Ale mohu mít jiný důvod, proč být připoután k zemi, ne?