Mimoděk jsem se rukou dotkl stolu a přejel po něm prsty. Na bříškách mi zůstala černá vrstva prachu a na stole tři čisté tahy, které odkrývaly skutečnou barvu desky, stejně tak jako obdelník, který na ní zůstal po deníku. Zaprášený, kdysi tmavě hnědý stolek, který na své konečné skončil kvůli přelomené noze, zel nyní úplnou prázdnotou. Pod jeho temným stínem byla ukryta pistole. Pod světlem mé již poblikávající baterky se ve tmě zaleskla. Už jsem se chystal odejít, když mě cosi napadlo.

 

Každá existující věc, která není zničena, se jednou stane vzpomínkou...

 

Přiklekl jsem si k tmavé skrýši a vzal ji do ruky. Byla stříbrná, její bok zkrášloval vyrytý nápis a vzhled nehyzdila jediná šmouha stáří. Nebyla tu dlouho.

 

Ať už by to byla malba, měč či lidská lebka... Není ale příliš mnoho věcí, které by dokázaly věčně vítězit nad časem...

 

Zvědavě jsem vysunul zásobník a překvapeně hvízdl. Jako by si ji tu jen někdo na rychlovku odložil a čekal na moment překvapení, který už se nekonal.

 

My nevíme, jaké věci se jimi stanou a kdy... A zda to budou vzpomínky dobré nebo špatné, či zlé jak noční můra...

 

Zanechal jsem za sebou vzpomínky pokryté desítkami let a vylezl po krátkém žebříku z ukrytého prostoru. Dotáhl jsem k průchodu benzínový barel, odšrouboval víko a bez jediného záchvěvu emocí jsem ho celý hodil dolů s těsným závěsem zapálené sirky. Po krátkém zaváhání jsem nechal okamžitými pekelně žhnoucími plameny polapit i listy mých vzpomínek – ačkoliv nebyly psány mnou.

 

Ale je něco nebo někdo, kdo o tom může rozhodovat?

 

Zatraceně, kurva že jo... Hleděl jsem do spalujícího pekla a povolil kolena. Mé tělo padalo až příliš lehce a komicky pomalu. Kdokoliv by mě teď zahlédl,... v ruinách desítky let vypáleného sídla jak se vznáším nad ohnivým chřtánem... stihl by si ještě odskočit na hamburger do mekáče a až pak mě jít chytit. Chci to urychlit... moje svaly jsou napnuté, protože jsem při vědomí... Vypůjčená pistole se šikla. S rychlostí ve větru padajícího listu, nabil jsem s lehkostí rozmáznutí nugátové pochoutky po krajíci toustového chleba. Výstřel mi ve dvojích ohlušujících ranách a praskotu protnul lebku. Krev mi postříkala druhou volně vzduchem plachtící ruku, před očima se mi nadělaly černé skvrny. Levé oko pohlédlo do černoty. Přesto jsem stále žil a bolestně křivil tvář. Zrnité patvary mi zaplnily zbylý výhled do oranžového světla a vědomí mě opuštělo. To přesně jsem chtěl...





Pootevřel jsem oko. Okolo mě bylo šedo a tíživé ticho. Bolest regenerujících se končetin mě utvrdila v tom, že jsem stále naživu. Žádné bílé andělské zdi, žádná šedá nicota, žádný temný chechot pekel. Zklamaně jsem sledoval dorůstající prstní kůstky a jak je obaluje tkáň. Někde hluboko... někde velice hluboko uvnitř mě se ale jedné mé části skutečně ulevilo. Nebylo to tohle místo. Ani nic ve sklepě. Ani deník mé matky. Zároveň s nechtěnou úlevou, přicházel neklid a znepokojení. Kde to mám hledat? Nevím, co to je, a kde to je. Zničil jsem už snad vše, co by se mnou a tím případem mohlo mít něco společného, tak proč nemůžu odejít z téhle noční můry? Přál jsem si dlouhý život, ale ne takový, v kterém bych stokrát podvedl smrt. Ne, takový, kdy mohu bezelstně vzplanout a shořet v plamenech a jako fénix se znovu zrodit, ovšem do stejného těla. Vedle mě se ozvalo klapnutí podrážek, jak ke mně někdo dolů přiskočil. Byl to klapot známých bot. Byl lehký, jako by nadnesený... Ten někdo nebyl člověk. Zrak se mi pomalu vyostřoval, a tak jsem vzhlédl vzhůru. Oči vlkodlaka mě upřeně a téměř vyčítavě probodávaly.

„Měl bys s tím přestat,“ pokáral mě, jako matka kára dítě za nově objevený zlozvyk. Civěl jsem na něj a neříkal nic. Ah, Karlan. Pamatuju, když jsme se poprvé potkali... vlastně to není zas tak dlouho. Ale možná by se to ani tak neztratilo v chaotickém proudu mé existence. Již tehdy mi mohlo být jedno, zda mi něco při noční procházce ukousne hlavu a sežere ji. Nebylo nic, co mě mohlo vrátit do normálního života. Nic, co by mi vrátilo budoucnost, i kdyby to měla být jistá cesta do rakve. Díval jsem se na něj, moje tělo dorůstalo, moje hlava se plnila vzpomínkami...

 

Noční vítr byl v tomto ročním období až nezvykle hřejivý, jako by se sama příroda proti mé bytosti bouřila a snažila se mi dokázat, že nejsem jediný, kdo dokáže neobvyklé věci, jenom tím, že projde ulicí. Jen samotná tahle myšlenka byla tak absurdní a nikomu bych jí nahlas nepřiznal... Ale v momentě, kdy z bytosti opadne ten podvědomý strach ze smrti, začne ten téměř mikrotický puzzel v mozkách dnešní zblblé společnosti strádat a vymejšlet blbiny. Ač se to nezdá a kdejaká nadpřirozenost se tomu vysměje, lidé nejsou připraveni na nesmrtelné tělo. Při vynucených genetických změnách je to něco jako součást ,,dárkového“ balíčku. Třeba nový upíři... ti ,,vědí“. Ale co já? Ještě teď jsem schopný začít vyšilovat, když se při krájení zeleniny říznu do prstu. ...Letět pro náplast a polejvat své nicotné bebí dezinfekcí, i když už je dávno zhojené... Hnědé delší vlasy mi poletovaly kolem hlavy a po několikátém odhrnutí si jich z očí jsem to vzdal, a aniž bych se nad tím vážněji zamýšlel, prostě jsem šel dál ve středu silnice. I kdyby něco projelo... Náraz štípne, kousek odhodí, moje tělo do něčeho narazí... možná se něco zlomí, utrhne nebo uřízne... Nezáleželo na tom. A ani na nikom jiném. Za mnou se ozval hluk. Nebylo to auto a ani nic podobného, ale kroky. Hlasité kroky běžícího. Když byla osoba dost blízko, slyšel jsem její namáhavé funění. A pak mě něco draplo za rameno.

„Schovej mě!“ vyštěkl po mně neznámý. Ohlédl jsem se a setkal se s pohledem černovlasého kluka. Byl o skoro hlavu menší, než já. Od krve. A ta krev byla soudě jeho výrazu a pobledlejší tváře určitě jeho.

„Proč?“ řekl jsem prostě, zíral na něj a nehnul se z místa. Bylo mi jedno, co bude se mnou, s ním nebo s tímhle světem. Nezáleželo už na ničem.

„Protože-“ zarazil se. ,,Jak se vůbec můžeš ptát, pitomče?!“ jeho pronásledovatel se nejspíš blížil, protože krátce ztuhnul, pak mě drapl za paži a táhnul do jedné z uliček.

,,To docela bolí,“ namítl jsem, když mě nekompromisně vlekl za sebou, jako bych byl jen nějaký těžký pytel něčeho a nehty zarýval do mé kůže. Jako by se najednou uvědomil, pustil mě a provinile se na mě zadíval.

„Ona měla pravdu, zapomněl jsi...“ hlesl, pak vytřeštil oči hrůzou a já se ani nemusel otáčet, abych věděl, že to, co ho honí mám za sebou. Bylo mi to fuk, ale jeho pohled... v tu chvíli, jako by se ten zbyteček lidskosti někde uvnitř mě probojoval na povrch a ačkoliv mi tvář přede mnou byla stále cizí, pocítil jsem cosi důvěrného, co mi nedovolovalo ho v tom nechat. Otočil jsem se k osobě, která za mými zády celkem trpělivě vyčkávala, až se nejspíš odklidím z cesty sám. Čekal jsem nějakého netvora, ale nádherná bytost přede mnou mě překvapila. I když z krásných zelených očí sršela zloba, jeden by se i kvůli takovému výrazu mohl nechat zabít i dobrovolně. Démon, svitlo mi. Ta nebezpečná a zároveň přitažlivá aura se nedá splést s ničím jiným.

,,Ustoupíš, lidská bytosti? Mám s tímhle vlčetem jistou soukromou záležitost,“ hluboký a podmanivý hlas k němu naprosto seděl. Hmn, vlčetem? Kluk za mnou vykníkl, na paži jsem ucítil stisk jeho ruky.

„Co ti provedl?“ zeptal jsem se a nehnul se ani o milimetr. I když démon, bylo fuk, jestli mě rozsápe. A pokud by se mu to náhodou povedlo nadobro – docela na to vypadá – byl bych mu za to vděčný.

„Zabíjel v mém domě. Osobě mě drahé předal svou krev, změnil ho,“ blýskl pohledem za mě. ,,Slibuji, že ho nebudu trápit, vydej mi ho,“ řekl, i když to spíš znělo jako rozkaz. V ten momemt to byl asi nejsilnější faktor vedoucí k mé rázné odpovědi.

„Ne,“ řekl jsem. Pozvedl obočí.

,,Ne?“ zopakoval a jeho hlas zněl, jako bych si já spletl slova a řekl ne místo ano. Docela jsem věřil tomu, že stát tu někdo slabší vůle, možná ho o tom i přesvědčí. „Lidská bytosti, proč pomáháš vlčeti, které by ti za jiných okolností rozdrásalo hrdlo?“

„To bych neudělal!“ ozval se za mnou výkřik z nějakého důvodu znějící skutečně dotčeně. Snažil jsem se nedat překvapení najevo. Démon nehnul ani brvou, za to o mně musel jisto jistě vědět, že to jen hraju. Nechtěl jsem tu před chvíli někomu zachránit prdel? Asi bych měl začít. Sklonil jsem se k chlapci a jemně ho políbil na koutek rtů. Doslova zkoprněl, situaci to nepomohlo, ale co už se dá dělat.

,,Lásko, tolik lidí nás nesleduje, aby ses musel tak leknout a stydět se,“ jemně jsem ho napomenul. Viděl jsem jak se mu ve tvářích roztáhla červeň.

„P-překvapilo mě to...,“ vykoktal a sklopil ode mě pohled. ,,V-většinou líbám já tebe...“ zašeptal. Tohle už bylo lepší. Zadíval jsem se na démona a mračil se, jak nejlíp jsem to se svou emoční absencí dokázal.

„Jestli mu chceš ublížit, nejdřív budeš muset přes mou mrtvolu,“ zasyčel jsem takovou tu trapnou větu, co říká hlavní hrdina, když zachraňuje svou vyvolenou. Ten hezoun na nás zíral, a i když se jeho pohled neměnil, doufal jsem, že nad mým sdělením alespoň přemýšlí. A nebo se rozhoduje, jestli před ním stojí sebevražedný blázen nebo jen blb, co totálně ignoruje démonickou moc, co se kolem něj šíří. I když v konečném výsledku je to jedno a to samý. Zatraceně, i ten největší ignorant si tohohle musí všimnout.

„Nevěřím vám to,“ řekl nakonec. Připravoval jsem se na útok, z levé strany mě hřálo černovláskovo tělo a cítil jsem vyděšený buchot jeho srdce. Nic se zatím nedělo, a tak jsem se vyčítavě na chlapce zadíval.

„Miláčku, proč zabíjíš lidi, když nejsi připravený na pomstu?“ prohrábl jsem mu vlasy. Bylo mi fuk, že nám démon nevěří, a že nás pravděpodobně oba rozsápe... Já se znovu poskládám a nebude mě tížit vědomí, že jsem se nesnažil. ,,Jestli nás tenhle zlý pan démon-“

„Já nejsem zlý!“ zavrčel okamžitě zlý pan démon, mezi jeho obočím se objevila vráska, jak poprvé projevil nějakou tu emoci ve tváři. Na jednu stranu mě to uklidnilo víc, než kdybych se pořád musel dívat na tu masku cool tvrďáka. Na jednu...

,,Chceš se pomstít dítěti smrtí, ne? Na tom je něco dobrého?“ opáčil jsem s klidem. ,,Zlý pa-“

,,Vincent,“ odtušil. ,,pro tebe Vincent,“ jeho výraz se uvolnil, očividně nejvyšší vlna vzteku už přešla. Díval se z jednoho na druhého a pak promluvil na něj.

„Vlku, jak se jmenuje tento lidský muž, ze kterého si tak zbabělé děláš štít?“ zeptal se. Zadíval jsem se na kluka. Zbledl, ale k mému překvapení odpověděl správně. Asi jako já později čekal i stejný dotaz na mě a já pochopitelně netušil.

,,Raguel...“ řekl tiše. Démon pokýval hlavou. A najednou byl pryč. Jeho tvář se zjevila kousek ode mě. Byl to mžik, stejně jsem ale viděl čepel dýky. I v ten kratičký moment mě napadlo, na co démon používá zbraň, když mu stačí ruce. A tenhle od začátku vypadal, že by mu na odstranění mé ctěné hlavy z krku stačil i malíček. Dýka mířila s chladnokrevnou jistotou k mé hrudi, ale ránu jsem neucítil. Přede mnou probleskla černá a ostří se zabodlo klukovi do ramene. Bolestně vzdychl a takhle tváří v tvář démonu, co si s nevraživým přesvědčením přišel pro jeho život, byl jeho strach skoro hmatatelný. Přesto jsem tak nějak tušil, že jeho pohled pevně opětuje. Vyjeveně jsem zíral a snažil se poskládat si to dohromady. Ne, nechápal jsem. Ale démon byl očividně víc v obraze, než já, protože se stáhl a usmál se. Kdesi v tom úsměvu bylo ale něco, po čem i mě, nesmrtelnému individuu, přejel mráz po zádech.

„Takže Ragueli, na jméno tvého milence se ptát nemusím, že? Jistě ho voláš spousty slovy,“ schoval zbraň a zadíval se na černovláska.

„Dnešní noc můžeš brát jako poslední varování, příště už jsem ochoten s tebou stáhnout i nevinné,“ hodil rychlý pohled po mně a najednou... byl pryč. Chvíli jsme oba jen tak stáli, kdyby si to náhodou rozmyslel a chtěl se vrátit – nejspíš aby viděl, jak jsme blbý a čekáme na něj. Ne, taky jsem to potřeboval trochu strávit. A ten kluk pořádně rozdýchat. Odhrnul jsem si vlasy z tváře a podíval se na něj.

„Takže broučku, půjdeme domů jo? A dneska děláš popkorn ty,“ řekl jsem a rozešel se.

„Nech toho,“ zaúpěl, ale opravdu se poslušně zařadil vedle mě.

„Co rameno?“

„Skoro zahojené,“

,,Tak to je fajn,“

 

Šli jsme prostě vedle sebe jako dva lidi, co se znají věky...

 

Teď, když tak vzpomínám, je vlastně blbost říct, že jsme se setkali prve. Ačkoliv ať se snažím jakkoliv si vzpomenout, do chvíle, kdy jsem se probudil jako nesmrtelný je jedna neviditelná zeď kterou nedokážu překonat. Nevesele jsem se zasmál. Kdyby aspoň nebyla plná děr, které mi dovolovaly nahlédnout k některým věcem, a které jsem zatím všechny zničil...

,,Přišel jsi mě zkontrolovat nebo jsi zase někoho zamordoval a tím někoho jiného nasral?“ řekl jsem a začal se pomalu skládat do sedu a pomalu se oblíkat do hadrů, co přede mě před chvíli hodil.

,,Tak něco. Ale teď už chodím lovit na jiná území, sem na mě nemůžou.“

„Nemůžou? Se chystáš vyprovokovat válku nebo co?“

„Ne, ale mohla by to být sranda. A tolik volných srdcí k zblajznutí...“ zasnil se.

„Měl bych kontaktovat Vincenta...“ začal jsem. Zbledl a v očích mu probleskla hrůza.

„Jen to ne...“

„Co ti vlastně udělal, že se ho tak bojíš? Teda kromě těch pár škrábanců tehdy,“ zeptal jsem se, zatímco jsem se pomalu zvedal. Když viděl, jak skvěle mi to jde, ochotně ke mně natáhl ruku a jedním zatáhnutím, který ho nejspíš nestálo ani minimum síly, mě vytáhl na nohy.

„Nechci o tom mluvit,“ potřásl hlavou. Protože jsem si ohněm zrušil žebřík, musel mi Karlan nahoru pomoct. Opět.

„Dívím se, že si takovýho ohně nikdo nevšiml,“ okomentoval jsem svoje dílo, když jsem tu spoušť viděl seshora. Pokrčil rameny.

,,Však to znáš. Sebevražední týpci a ohně ve sklepech už jsou out a už je nikdo neřeší,“

„Cítím se být uražen,“ řekl jsem a zamířil přitom ke svému – vlastně už spíš našemu bytu. Dřív jsem Karlana ani jednou nezahlédl, ale od toho setkání se mě drží. Jednak mu asi připadá výhodné mít klíče od místa, kde se dá dobře schovat a jednak i přes svoji emocionální nedostupnost nejsem v těhlech věcech úplně natvrdlej... I když nevím, jak bych se v těch situacích měl správně zachovat, a tak jen dělám, co on... Neuměl jsem ho odmítnout tak, aby neměl ten bolestný výraz v očích. Třeba, když mě takhle po cestě chytí za ruku, mlčí a civí do země. Stiskl jsem mu dlaň. Udělal jsem to vždycky. Přijímal jsem jeho polibky. Když v noci přišel, svlékl se a vklouzl ke mně do postele... usínali jsme obvykle až k ránu, on s hlavou na mé hrudi, já ho přitom objímám rukou... Nedokázal jsem snést ten jeho smutnej obličej. Takový, co udělal před necelým rokem, když mě chtěl obejmout a já se odtáhl a zeptal se ho, co dělá. Týden se pak neukázal a dokonce mě to přimnělo k tomu, abych ho šel hledat. Ublížil jsem mu. A dělám to furt. Vím, co cítí a já se pořád pokouším o zabití se, jak nějakej šílenec... Asi přemýšlel nad tím samým, protože mi náhle dlaň sevřel silněji.

,,Fakt jsem se lekl, že se ti to povede,“ řekl potichu, s pohledem pořád upřeným k zemi.

,,Já vím. Promiň,“ řekl jsem.

„Ale ty toho nenecháš, co?“ pokračoval.

,,Ne,“ odtušil jsem. Nastalo ticho. Nervózně jsem se ošil. Až moc znepokojivé ticho.

„Karlane...“ začal jsem a chvíli přemýšlel jak dál. ,,co ty na mě vlastně můžeš mít rád? Sebevrazi nejsou zrovna typ na vztah...“ řekl jsem a čekal na jeho odpověď. Nečekal jsem dlouho.

„Ochránil jsi mě, i když jsem pro tebe byl cizinec. To homosexuálnímu klukovi, co se při proměně zasekl na tom nejprudčejším věku, bohatě stačí...“

„Ale určitě se událo už něco dřív...“ začal jsem znovu. Opět zbytečně.

„O tom už jsme mluvili... nechci to rozebírat, jasný?“ odbyl mě. Povzdychl jsem si.

,,Snažím se tě jen pochopit...“ řekl jsem smířlivě. Zastavil se.

„Ty mě?“ začal se mračit. ,,To bych měl říct já. Jsme spolu, ne? Tak proč se pořád snažíš sprovodit se ze světa?“

,,Protože tu nemám být,“ řekl jsem klidně.

„Ale máš. Zatraceně,“ vyprskl.

„Ne, nemám,“ oponoval jsem. ,,Ve chvíli, kdy jsem poprvé umřel, jsem měl být mrtvý. Tak to prostě mezi lidma chodí,“ věděl jsem, že za chvíli začne soptit. To bylo něco, co jsem na jeho povaze výbušného alfy nesnášel a přesto tenhle rozhovor tlačil dál. K mému údivu k tomu ale nedošlo.

„A víš ty co? Já taky nejsem úplně fér... Vůbec jsem se nebál, když ses pokoušel upálit se. Chceš vědět proč?“ řekl. Jeho slova mě dostala a zastihla mě tak nějak nepřipraveného. A to bylo to, co vedlo k mému totálnímu selhání...

„To netuším...“ řekl jsem opatrně a pak se pousmál. ,,Možná, že tohle nemyslíš, tak vážně, jak se tváříš?“ řekl jsem. Bolestný výraz v jeho tváři mi hned napověděl, jaký jsem debil. Ne, přímo vpálil.

„To byl vtip...“ řekl jsem rychle, věděl jsem ale, že už to nezachráním... pustil mou ruku.

„Vím kam byla umístěna pečeť, kvůli které nemůžeš zemřít,“ prozradil, ačkoliv dost ztěžka. ,,A ty ji bez mojí pomoci nenajdeš. A já ti to nikdy neřeknu,“ pokoušely se o mě mdloby dřív, než poslední větu dokončil. Chytil jsem ho za ramena.

,,A to mi říkáš do prdele až teď?! Vyklop to!“ zacloumal jsem jím. Předchozí lítost z mých slov nahradil vztek. Celej rok, co se kolem mě motá... možná i déle sleduje, jak ničím všechno, co je mi drahé, abych ukončil prokletí a buď žil normálně a nebo už definivně odešel. A on ze mě, po takové době, kdy dělám co chce, jen aby byl spokojený, udělá takovýho blbce! Zarazil jsem se ve chvíli, kdy se z očí toho jindy přidrzlého kluka, co si dokázal znepřátelit celé okolí jen svou drzou papulí, spustily želví slzy.

„Jako fakt Ragu? To po mně vážně chceš? A myslíš, že to udělám? Abys mě tu nechal?“ zavalil mě škytavýma vyčítavýma otázkama. Kousl jsem se do rtu.

,,Kar-“ šel jsem k němu ve snaze ho smířlivě obejmout. Vždycky to zabralo. Alespoň doteď.

„Nech mě! Už na mě nesahej,“ odtáhl se ode mě a díval se na mě pohledem, jako bych to už nebyl já, ale jen nějaká zrůdná úskočná bestie. A nejspíš asi jsem. Protože se tak i cítím. Málokdy jsem cítil nějakou emoci tak silně. Do srdce se mi zabodl ledový hrot, naprosto jsem v tenhle moment v tuhle metaforu věřil... Otočil se a rozeběhl se pryč. Nezastavil jsem ho. Byla to chyba, ale můj stav mě teď trápil ještě více. Další zapíchání v hrudi. Protřel jsem si bolavé místo a znovu se zadíval za Karlanem. Proč mě bolí něco, co je už dávno mrtvé? Moje srdce nebije víc jak rok... Nedýchám... Tak proč to bolí?

 

Bloumal jsem ulicemi. Bolest se vždy připomněla, když jsem si vzpomenul na jeho poslední pohled. Teď si tak nějak zpětně uvědomuju, že znamenal něco víc,... ale to ,,víc“ nedokážu vidět. Jestli někdy později na to přijdu, to nevím. Teď jsou ale moje myšlenky moc chaotické. Do někoho jsem silně vrazil ramenem. Bolest zvenčí mě vytrhla z tranzu. Zadíval jsem se na osobu a setkal se s jejím pohledem. Barevné vlasy, zářivé tyrkysovo purpurové oči. Démon? Ne... nebo jo...? Cítím z něj cosi neznámého. Něco, co v tomhle městě ještě nebylo... Omluvně se na mě pousmál, ale nepromluvil. Víc než vzhled a cizácká aura mě zarazil pohled v jeho očích. Nesmírná bolest a utrpení. Ztráta, velká a nenahraditelná. Nezvládnutelný smutek. Trpká beznaděj. Zoufalství... Otočil se a odcházel, kdežto já furt zaraženě stál. Tvářil by se Karlan taky takhle, kdybych vážně umřel? To nechci. Ale... sakra.

 

V dusivém tichu viny, se kterým jsem vešel do bytu, jsem zavřel, zamkl a zajistil dveře tak tiše, jako bych se chtěl trýznit tichem ještě víc. Protože mě v téhle malé chodbičce nepřivítá žádná černovlasá hlava... Už nikdy. Pích. Drtivě jsem sevřel tričko. Jsem schopný prostřelit si hlavu, zapálit se, odněkud skočit, utopit se... Tahle bolest je ale něco dočista jiného. Nevím, jak se jí zbavit... Asi bude trvat dlouho, než svou provinilost nasměruju zpět na svůj cíl. Společně s ní přichází strach. Ale strach z čeho? Neobtěžoval jsem se s rozsvícením a k ložnici se dotápal raději po tmě, než abych se ještě dnes musel dívat na věci, které mi ho neustále připomínají. I když jsem si do dneška myslel, že jsem kliďas, co má svých pár po čase znovu oživených emocí pod kontrolou, právě teď jsem měl nervy na dranc. Takhle Ragu, ty jeden idiote, chutná ztráta někoho, koho si začal považovat za samozřejmost... Shodil jsem ze sebe oblečení, které mi on donesl. Věděl, co kde dělám. Věděl, co udělám. A stejně mi došel pro věci a nevynadal mi. I když ví, kde a co je pečeť, musí vědět, že tyhle pokusy bolí. A on se musí dívat jak se týrám. Co kdyby nevěděl, co to je? Skutečně se mohl bát. Vyčetl by mi to pak? Moc otázek, žádné odpovědi. Karlan je pryč a já jsem blb, co má před sebou jistě ještě mnoho let na přemýšlení. Přesunul jsem se na postel a chtěl do ni padnout. Opřel jsem se ale o něčí ruku. Stihl jsem to vybalancovat dřív, než jsem na ni i jejího majitele padnul. Zaklel jsem, hned se natáhl po světle a rozsvítil.

,,Proboha, zbláznil ses?! Mohl jsem ti něco zlomit!“ zněl jsem naštvaně, ve skutečnosti mě při pohledu do jeho tváře, polila radost téměř nesnesitelná a samotného mě zarazila na několik dalších vteřin.

„Ty děláš, jako bys měl vážit tunu bo co,“ zamžoural na mě proti světlu a zívl. ,,Ale pokud ses o mě bál, to je jiná. Kdes byl tak dlouho?“ naklepal si polštář a chtěl se znovu pohodlně uložit, ale nenechal jsem ho. Chytil jsem ho za ramena a totálně pohřbil svou druhou větu, protože jsem s ním začal nemilosrdně cloumat způsobem, že by se jeden divil, že mu ještě nevylítl mozek důlkama.

„Zatraceně, to je snad jasný, že jsem se bál!“ další záchvěv pocitu, který už jsem myslel, že jsem nadobro ztratil. Přestal jsem s ním třást a prudce ho objal. ,,Ty troubo,“ hlas mi selhal.

„Já?“ pronesl dotčeně. Cítil jsem jak se nadechl, aby nejspíš pronesl nějakou vyčítavou poznámku. Místo slov se ale zarazil a chvíli bylo ticho. Absolutně jsem netušil, co se zase děje, dřív než jsem se ale stihl zeptat, zeptal se sám na tak divnou otázku, že jsem na něj moment jen přiblble čuměl.

„Ragu, ty brečíš?“ vydechl podivným tónem.

„Co?“ zeptal jsem se pitomě a teprve pak si začal uvědomovat studenou linku na mé tváři. A pak další. Oči jsem měl náhle plné chladivých slz. Nenapadlo mě nic lepšího, než se přes jednu tvář hlasitě plácnout dlaní a na mokrou dlaň se pak podívat, jako bych tomu snad ještě úplně nevěřil. Moje gesto ho rozesmálo. Též mě konečně objal.

„Bože, co sis myslel? Vždyť už mě znáš. Víš, že bych tě tu nenechal,“ ucítil jsem jeho dech na krku.

„Ale vypadalo to tak, že...“ další slova mi zůstala v krku a ani poté z něj nevyšla. Líbal mě na rty. Bylo to jiné než dřív. Nebo spíš jsem to jen vnímal jinak. Dlaní jsem přejel po jeho břiše. Nejen, že tu na mě čekal dlouho do noci. Ještě se přitom čekání svlíkl. Pro sebe jsem se usmál a vnímal na prstech horkost jeho kůže. Připadal jsem si, jako bych ho doteď sledoval jen přes jakousi tlustou neviditelnou stěnu a teď konečně praskla a rozstříštila se a já si uvědomil vše. Dotýkal se mě a já jeho. Nikdy dříve jsem si nepřipadal tak sentimentálně... tak podivně rozpoloženě. Ale líbilo se mi to. Zasypával jsem jeho rty, krk a tělo polibky. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem při pohledu do jeho očí cítil, že je to správné, a že to tak má být a připadal si jako ten největší hlupák, že jsem nejdřív potřeboval pocítit strach ze ztráty, aby se moje, po těch časech všech těch sebevražedných pokusů utlumené pocity, znovu probraly. Toužebně jsem ho znovu obejmul, když naše těla splynula v jedno a ze rtů mi samovolně vyšlo jeho jméno s něžností, která mě samotného překvapila.

,,Jsi dneska takový jiný,“ vydechl. Zarazil jsem se, a stejně tak můj pohyb ,,ale určitě se mi to líbí,“ rychle mě ujistil, objal mě nohama a přitáhl na sebe. ,,Asi bych měl dělat takové scény častěji,“ řekl, ale když viděl můj výraz, hned to začal žehlit hlazením mě po zádech.

„Asi bys měl raději mlčet,“ poradil jsem mu. Moje znovu nalezené staré já ještě nebylo připravené na takovéhle vtípky.

„Jo, jinak přestaneš úplně. Sakra, Ragu,“ zašil sebou a povzdychl si. ,,jestli nezačneš něco dělat, totálně tě znásilním,“ řekl. Vyvolalo mi to na tváři úsměv, skutečný a pravý úsměv.

„Jo? Ty mě?“ podebral jsem ho a prudce do něj přirazil. Nečekal to a hlasitý sten, co unikl z jeho hrdla, zalahodil mým uším.

„To bylo záke-“ nenechal jsem ho to doříct. Svými rty jsem uvěznil ty jeho, jazykem v té chvilce nepozornosti vklouzl dovnitř jeho úst. Kňouravý zvuk přitom napůl sten mě usvědčil v tom, že jakkoliv děsivě se tohle vlče normálně na všechny kolem sebe tváří a vyvolává si alfa dojem jaký chce, tady přede mnou to nic neznamená. Znovu jsem pohnul tělem, až úplně na doraz, v dlani sevřel jeho úd a jeho rty držel stále v polibkovém zajetí. Periferním pohledem jsem viděl jak se pod mými přírazy pohybují jeho nohy. Při pohledu dolů jsem mohl sledovat, jak se jeho tělo vlní a stahuje ve slastných křečích. Jak se naše těla vždy na krátký moment oddálí a zase se stanou jedním. Uvědomil jsem si,... že miluju ten pocit... Když mi přiložil dlaň na hruď a mírně zatlačil, celkem místně mi tím připomněl, že jeden z nás dvou potřebuje dýchat. Zuřivě oddechoval, ale ukázalo se, že má pauza i jiný důvod. Snažil se mi něco říct, ačkoliv já mu to v té chvíli netoužil nijak ulehčit tím, že bych přestal již divoce pumpovat do jeho těla. Chytil mou ruku a přiložil na místo, kde nyní zběsile bilo jeho vlkodlačí srdce.

„Tvůj a.... můj život... je tady...“ držel tam svou dlaň, zatímco se mi snažil něco předat. Nerozumněl jsem tomu, přesto jsem přikývl.

„Slib mi... ne... přísa... hej, že už se nikdy... ne... nezeptáš, kde je... pečeť,“ vydoloval ze sebe v trhaných výdechách a zmlknul. Zamračil jsem se.

,,Nechci o tom teď mluvit,“ můj hlas zněl normálně, protože mně dech nechyběl.

„Ragu!“ křikl a kdesi v tom jednom slove zazněl i lehký vrčivý podtón.

„Dobře,“ přikývl jsem, a když na mě dál tak naléhavě koukal, ačkoliv stále neochotně, slova přísahy jsem ze sebe přeci jen dostal. Jeho tvář se rozjasnila a na rtech objevil ulehčený výraz. I v momentálním rozpoložení, kdy všechny nepodstatné myšlenky vzaly za své a racionalita se na pár chvil vzdala vedení, mi svitlo v tom poznání. Lehce jsem sebou škubnul, ale v té chvíli jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl. Neptal se na nic. Těžko popsat, jak jsem se v tu chvíli cítil, i tak jsem to dokázal odtlačit na vedlejší kolej. Rukou jsem hrábl do jeho vlasů a silně zatahal. Jeho tělo sebou škublo a dalo mi to, co jsem teď nejvíc chtěl a hodlal mu to okamžitě vrátit. Chytil jsem ho za ruce a vytáhl na sebe do sedu. V momentě, kdy jsem se dostal ještě hlouběji a jeho ruce mě pevně objaly, jsem ho vyplnil svým vyvrcholením. Tlumeně jsem přitom vzdychl u jeho ucha.

„Co takhle k snídani krvavej stejk?“ nadhodil jsem, když to trochu rozdýchal.

„Syrovej. A chci ho do postele.“

„To zní romanticky.“

„Já vím.“