„Šach mat.“ Další jeho slova, co se mi zabodávají hluboko do kůže, jako trny té nejkrásnější růže. Můj král, Karolli, opět vyhrál. Často hrávám se svým mladým panovníkem šachy v Růžové zahradě. Mohl jsem vyhrát, ale nejsem si jist, zadali by to můj král unesl. Občas se chová jako dítě, možná je to, co na něm tolik miluji.

 „Co tak hledíš do prázdna. Máš chtít odvetu.“

 „Ano, můj králi.“ Další  kolo šachů a já opět prohrál, mé ego hraběte schytává jednu ránu za druhou, ale za jeho úsměv to stojí. Sice je trochu škodolibý a namyšlený, každý druhý šlechtic by už nevydržel ty jeho věčné kousavé poznámky, ale musím říct, že mě to baví. Stejně jednou vyhrát musím i já hrabě.

 „Šach mat, můj králi.“

 „Co? Jak se to mohlo stát? Mé královské ego se může jít zahrabat. Ne, stala se chyba. Tys určitě podváděl! Jen se přiznej. Jsi podvodník, hrabě Aleron Blade!“ Tak tohle jsem od královy porážky čekal, ale osočení z podvádění to je moc i na mě.

 „Jednou jsem Vás porazil, můj králi, a už ze mne děláte podvodníka?“ Královy tváře se zbarvily do jasně růžové, jako bych vypustil z úst tu nejtrapnější  věc  na  světě. Hlavou mi probleskla rychlá myšlenka: jaká by byla jeho reakce, kdybych mu řekl o citech, co k němu chovám. Možná to nebudu radši zkoušet, ještě by mu vybuchla hlava.

 Král vstal ze židle tak rychle, že ji převrhl do květinového záhonu a rozběhl se do zahrady. Uvědomil jsem si, že na rozmazleného krále to bylo asi až moc upřímné. Nejspíš ho nechám chvíli zchladit si hlavu a on potom příjde sám.

 Král chyběl u večeře, služebnictvo mlčelo a královská rodina dělala jako by nic.

 „Kněžno Johanno, vy se nebojíte o svého synovce krále?“ Kněžna zvedla otrávený pohled od deskové hry a povrchně si mě prohlédla.

 „A ty jsi kdo?“ Opovržlivý tón hlasu se linul místností, jako puch zkaženého sýra.

 „Nemá cenu ho hledat. Určitě se někde fláká.“Ten tón mají asi v rodině, král když se naštve a přestane se kontrolovat, začne mluvit stejně jako syn kněžny Ludwig a kněžna samotná.

 „Jestli dovolíte, půjdu se po králi flákači podívat.“Nejspíš si uvědomili, jak mluvili o králi v jeho nepřítomnosti a trochu se zastyděli, ale to bylo tak všechno a klidně bych se vsadil o zlaťák, že jenom co odejdu, budou mluvit stejně arogantně jako předtím.

 Vešel jsem bočními dveřmi do zahrady, kde na mě už čekal nádherný královský grošák. Nasedl jsem, opřel se do třmenů a popohnal koně kupředu. Cválali jsme Růžovou zahradou a na konci u malého záhonku bílých růží se jen tak ledabyle válely růže rudé. Kolem byla tráva udusaná koňskými kopyty. Je to jisté můj Karolli byl unesen.

 Rychle jsem pobídl koně do cvalu a uháněl lesem po stopách únosce. Vjel do lesa, kde jsem to znal. Tam před dvěma lety, jsem poprvé potkal svého krále a také se do něj okamžitě zamiloval. To místo a okamžik si budu pamatovat na věky.

Malebný polorozpadlý zámeček v čarovném poli bílých růží a mezi nimi on… ladná, štíhlá přesto mužná postava mladého krále v ranním slunci s rozvlátými blond vlasy ve větru a obklopen vůní květů, která skvěle vystihuje jeho něžnou, osamělou a svůdnou povahu s trny arogance.

 „Pomoc!“ Král. Jeho hlas se ozýval ze zámečku, jako ozvěna, která mě k němu vedla.

 „Drž hubu, nebo ti dám roubík.“

  Jak se někdo opovažuje… Rychle jsem sesedl z koně, vytasil dlouhý meč a vpadl do zámečku mezi bílé růže. Můj král klečel před mužem v dlouhém kabátci s vysokým kloboukem na hlavě. I bez pohledu do jeho obličeje jsem poznal králova únosce.

 Rozpřáhl jsem se a zaútočil. Přimáčkl jsem muže ke kamenné zdi a meč nachystal k jeho hrdlu, že i sebemenší pohyb by ho zabyl.

 „Né, Aleron, on za to nestojí. Prosím nech ho jít. Udělám cokoli.“ Hloupý, hloupoučký král. Tohle se mu může jednou vymstít.

 Poslechl jsem a uvolnil meč od krku králova únosce a zastrčil ho zpět do pochvy s velkým povzdechem. Muž vzal do zaječích jen, co uviděl, že meč schovávám. Takový zbabělec. Sundal jsem králi pásku přes oči a zeptal se:  „Králi, jak jste poznal, že jsem to já a ne únoscův komplic?“

 „Tak těžké a obratné kroky šermířského mistra máš jedině ty, hrabě Aleron Blade. Děkuji, že jsi mi pomohl a omlouvám se za to nařknutí… Už to nikdy neudělám.“ Král vypadal jako by toho snad litoval, byl tak milý. Padl jsem mu na kolena k nohám a vytáhl z klopy na jezdeckém kabátě rudou růži. Král se ke mně sehnul, aby si mohl vzít růži zpět. Chytil jsem ho jednou rukou kolem krku a zašeptal mu něco do ucha. Můžu s jistotou říct, že ta růže, kterou držel v ruce, byla bledá oproti jeho tváři. Hned se zvedl, zavelel k odchodu a bylo po romantickém vyznání lásky.