Král Karolli čeká už na koni s růží na klopě a pyšným pohledem v očích. Musím se pousmát při vzpomínce na toho osmnáctiletého krále s rudými tvářemi, který přede mnou ještě před chvílí stál a který se mi nechtěl studem ani podívat do očí.

„Noták. Přijdeme pozdě na snídani.“ Už začalo svítat, ani jsem si nevšiml.

Nasedl jsem na koně za svého krále. Chytil se ho za pas a kůň se dal do pohybu. Plynulými skoky jsme zrychlovali, až do cvalu a uháněli pryč od zámečku.

Ve křoví podél pěšiny se něco mihlo, a vyřítila se ven divoká srna. Skočila přímo před našeho koně. Ten se zvedl na zadní, shodil mě dolů a dal se zbaběle na útěk i s mým králem. Po pár metrech se kůň uklidnil. Můj Karolli seskočil dolů a hnal se rychle ke mně.

„Nejsi zraněný?“ Králův hlas se třásl jako malému dítěti.

„Jenom mě trochu bolí levá ruka. Jinak jsem v pořádku.“ Král držel slzy v koutcích svých blankytně modrých očí. Nevím, jestli se jen lekl srny nebo se o mně doopravdy bál. Posadil jsem se a zkusil rukou pohnout, šlo to stěží, ale zlomená nebyla.

Karolli si utřel slzy, rychle se postavil a řekl: „Bude nejlepší tě odvést k doktorovi. Ve městě žije docela zkušený lékař. Vezmu tě k němu.“

„To není nutné. Nic to není.“

Králův pohled se dočista změnil. Už vím, jak si vysloužil přezdívku Hrobař Karolli. Vypadal jako by mně chtěl zahrabat hodně, hodně hluboko pod zem.

„Docela to bolí. Bude lepší jít k tomu doktorovi.“ Objevil jsem nejspíš královu špatnou stránku. Horší než tu dětinskou.

Když jsme dorazili do města, bylo už vidno a slunce hřálo. Sesedli jsme z koně, přivázali jej k zábradlí starého domku a vešli dovnitř. Byl především z kamene a dřeva, ale vypadal opečovávaně a čistě. Uvnitř byl veliký krb a okolo něj lidé, co čekali na doktora. Posadil jsem se k nim.

„Půjdu se podívat po nějakém pekařství.“ Znenadání král přerušil ticho panující u plápolavého ohně.

„Možná byste mohl počkat na mně. Město je nebezpečné. Nerad bych, aby se Vá-…“ Král mi skočil do řeči- to se stávalo často.

„Nic se mi nestane. Nejsem přece malé dítě.“ Zabručel uraženě.

„Dávejte pozor a vyhýbejte se divným lidem, …“ Řekl jsem a potichu zahučel jméno mého krále do země a pustil jeho štíhlou ruku.

***

Bloudím městem a hledám pekárnu. Prošel jsem snad každou uličku, jen doufám, že Aleron neumře hlady.

„Á… tady to je.“ Konečně jsem ji našel. Koupil jsem pár koláčů a nezbyl mi ani groš. Koukám, že život musí být těžký, když si představím platy služebnictva… No, jsem rád, že jsem král.

Trochu jsem se zasnil a vešel do tmavé a špinavé uličky. Uslyšel jsem za sebou kroky a rychle se otočil. Stál za mnou vysoký muž se svalnatým tělem holou pleší a v otrhaných kalhotách. Vypadal jako pirát. Nejspíš byl i tak zlý a krutý.

Obrátil jsem se k útěku, ale už přede mnou stáli další dva z pirátovy tlupy. Byl jsem v pasti.

„Dej sem všechny prachy co máš!“ Zavrčel na mně hlubokým hlasem, ze kterého mi až naskočila husí kůže.

„Já… nemám žádné peníze.“

„Co? Tak si vezmem něco jiního.“ Jeho oči se proháněly po mém těle nahoru a dolů. Bylo to strašidelné. Chytil mně za paže, zvedl do výšky a přehodil přes rameno jako pytel brambor. Uslyšel jsem dusot kopyt.

„Alerone!“

„Buď zticha nebo ti tu hubu ucpu.“ Páni, to je slovník.

Muž, co seděl na koni, mě popadl a vytáhl z pirátova sevření. Pomohl mi na koně a uháněli jsme úzkou uličkou pryč.

„Já věděl, že jsi mě slyšel, Alerone.“

„Promiňte, ale nejsem ten, kdo si myslíte.“

Překvapeně jsem hleděl na neznámého muže v kapuci, který vypadal a zněl, dokonce se i pohyboval jako můj Aleron. Ale když to není Aleron, tak kdo?

„Kdo jsi?... Odpověz!“Přísně jsem se na něj podíval a on na mně. Není to Aleron. On by se na mně nikdy takhle opovržlivě nepodíval. I přes oblečení tajemného muže, jeho chování prozradilo původ.

„Kde tě mám vysadit?“

„U doktorova domku. Děkuji.“ Zbytek cesty jsme mlčky poslouchali dusot kopyt o kameny vydlážděné ulice.

Jak jsem si poručil, vysadil mně u doktorova domu. Před vchodem stál grošák a můj Aleron. Ještě jednou jsem poděkoval mému zachránci. Teď jsem viděl, že nejsou stejní.

„Nemáte zač, vaše veličenstvo.“ Chytil mou ruku a políbil. Bleskově hodil pohledem po Aleronovi a ten mu ten bodavý, arogantní pohled vrátil. Vypadalo to jako by mezi sebou mluvili beze slov jen očima.

Muž naskočil na koně a odklusal.

„Ty ho znáš?“ Vyštěkl na mně Aleron.

„Ne. Jen mně zachránil před nějakou divnou bandou pirátů.“

„Co? Neříkal jsem ti, ať jsi opatrný? Příště půjdu s vámi, můj králi.“ Najednou zkrotl. Nejspíš se o mě opravdu bál. Že by si tam v lese nedělal legraci?

„Jen tak pro zajímavost, kde máte ty koláče, co jste říkal, že koupíte?“ Podíval jsem se do svých rukou a uvědomil si, že mi opravdu něco chybí.

„Nejspíš mi je ukradli ti piráti.“ Zkoušel jsem si matně vybavit, kdy mi je stihli sebrat.

„To je málo pravděpodobné. Pokud by zrovna nebyli hladoví.“

„Máš pravdu, já je zapomněl v tom obchodě, ve kterém jsem si cestou prohlížel ta krásná….“

Jsem rád, že jsem zpátky u hraběte. Je to uklidňující sedět za ním na koni a poslouchat jen dusot kopyt, vítr a jeho dech.