Pozoroval jsem dveře. Nevěděl jsem kolikátého je a už vůbec ne rok. Jak dlouho už tu jsem? Jak dlouho už mě tu vězní? Jak dlouho už jsem takhle ponižován? Prodáván? Sledoval jsem dveře a čekal. Čekal až se zase otevřou a já spatřím ten kousek chodby. Kousek cesty ven.

Již dlouho pro mě nic, kromě tohohle pokoje bez oken, neexistovalo. Ta jedna postel, ta samá podlaha, ten samý strop, ty samé stěny, ta stejná plíseň, ty stejné praskliny. Každý den kousek chleba a voda.

Zavřeli mě, když mi bylo asi dvanáct a teď už mi rostou chlupy všude. Tváře mi od strniště nedávno dohladka oholily stejně jako místa kolem penisu. Nikdy nechce platit za ochlupenou roztřesenou chlupatou nicku.

Dnešek nebyla žádná vyjímka. Dveře se otevřely a dovnitř vešli dva muži. Jeden byl můj pasák, jak si sám říkal, druhý byl stálým zákazníkem. Byl připrclý a odporný. Jeho tučné veliké tělo se při chůzi třáslo a jeho tučné prsty si prohrabovaly cestičku neexistujícími vlasy. Po vstupu do místnosti se do mě zabodla jeho šedá prasečí očka temně zastíněna jeho hustým nakrčeným obočím. Zavřel jsem oči a lehl si na postel. Vím, co tenhle hnusák rád dělá. Vždy jen zavřu oči a snažím se modlit, aby ta bolest ustala. Nikdy to nevydržím dlouho a omdlím. Jemu je to jedno. Hlavně, že si užije.

Můj pasák sevřel v rukách bankovky přijaté od tučné pracky. Pozoroval jsem houpající se vaky sádla stále se blížící ke mně a zapřel se do řetězů, které mě poutaly k posteli. Rozedřel jsem si strupy a po mých pažích se rozběhly paprsky krvavých cestiček.Nohy mi byly roztaženy a ze světa se staly jen útržky pravdy a modliteb.

Oči pevně svírající. Ústa pevně penis uchopující. Svíčka planoucí. Plug tvrdě zarážející. Zuby ret drásající. Vosk syčivě kapající. Hlas stěny rezonující. Bič kůži řezající. Krev po kůži stékající. Mastné prsty do zadku pronikající. Krev tělo zahřívající. Velký pulzující penis do úst pronikající. Sípot dávivý. Penis ústa uvolňující. Kašel dávivý. Tělo i konečník vyplňující. Prsty pevně matraci drtící. Tuky pleskavě o stehna narážející. Vosk žalud spalující. Tvrdé tempo tělo trhající. Dusivý řev hlasivky zmáhající. Nechutná tekutina mně pokrývající. Můj penis škubající. Nechutná pracka ho chytající. Plug překážející. Prsty obepínající.

Otevřel jsem oči a vyvalil je na strop. Mysl se mi rozjasnila. Blížil se můj vlastní orgasmus. Plug mi ale nedovolil vyvrcholit. Do očí se mi nahrnuly slzy. Zatahal jsem za pouta a snažil se od toho prasáka oddálit. A trochu uvolnit křečím. On mě ale popadl pod kolen a natáhl si mě zpět na ten svůj nechutně nadrženej klacek. Hlasu už mi nezbývalo a křeče mi stále škubaly penisem a neustále se stupňovaly. Tlusťoch mě začal k sobě v rychlém tempu přirážet a drtil mě zevnitř. Křeče v jednu chvíli ustaly a já zasípal.

Stále se pohyboval ale já už zase nevnímal. Jediné, na co jsem se dokázal soustředit, byl jen můj suchý orgasmus. V penisu mi cukalo a já se podvědomě schoulil do klubíčka. „Andělíčku, můj strážníčku…“ započal jsem v duchu modlitbu, kterou mě v mládí naučila má nebohá matička. Kde je jí asi konec? Bojí se o mě? Nezapomněla na mě? Stále mě ještě hledá? Po tvářích mi kanuly slzy a mé tělo bylo na milost vydáno tomu tlusťochovi. Má ještě vůbec cenu prosit Boha o záchranu? Jediné, co mi tihle lidé ještě nevzali je víra a naděje…

Probudil jsem se za obrovského rámusu. Stěnami rezonoval dupot a křik. Ozývaly se hlasité rány a řev. Ty rány mi něco připomínaly. Něco, co bych si vybavil ze své pohřbené minulosti. Poslouchal jsem a snažil se pročistit mysl. Neusnadňovala mi to ale bolest, která se šířila celým mým tělem, a ani hluk, který mě ohlušoval. Hluk se blížil čím dál víc k mým dveřím.

Ty se po několika dlouhých minutách, možná hodinách, rozrazily. Dovnitř vdupalo několik lidí ve vysokých těžkých botách. Nepodíval jsem se, kdo to je. Nejspíš další zákazníci. Že by přivedli koně? Aby mě ošukal a oni se mohli dívat? Ne, to vědět nepotřebuju.

Ruka v drsné rukavici mě popadla za tvář a trhla s mou hlavou směrem k tváři zakryté přilbou. Díval jsem se do hledí, za kterým jsem ale vůbec nic nerozeznal.Neznámý něcozařval – slova jsem kvůli tepání v hlavě nerozeznal – na ostatní lidi v místnosti. Ty vyběhli ven a dupaly dál. Ten nade mnou se sklánějící se na mě znovu otočil. Sundal si helmici a upřel na mě své uklidňující modré oči a já se do nich potopil. Byla to ta nejnekonečnější modř, kterou jsem kdy viděl. Mohl bych jí přirovnat k nebi, které si mlhavě ve vzpomínkách vybavuji.

Jeho ústa se divoce hýbala. Snažil jsem se zaměřit na význam slov, ale proklouzávala mi. Mysl se mi pomalu začala opět rozjasňovat a já vyrozuměl jen pár slo:jméno, kdo, věk, dlouho… Význam těch slov byl jasný. Chce vědět, co jsem zač, ale nedokázal jsem nic, jen zasípat. Mužovi se na tváři objevil smutný ustaraný výraz. Vylovil něco a natáhl se nade mne. Chtěl jsem se podívat, co dělá, ale musel bych si vykroutit hlavu.

A pak se to stalo. Řetězy zachrastily a okovy propustily mé ruce ze studeného sevření. Paže mi uvadly a zůstaly jen tak ležet. Nově nabytá svoboda jimi ani nehla. Do celých paží se mi od špiček promrzlých prstů přes hluboké pulzující hnisající rány na zápěstích až po ztuhlánapjatá ramena rozlila otupující bolest. Měl jsem je tak dlouho uvězněné v jedné poloze, že jsem zapomněl, jak s nimi hýbat.

Mužovi drsné rukavice mi po nich přejeli a jemně je uchopily. Přitiskl mi je k tělu. Někdo mu něco podal a mě ukonejšila hebkost a měkkost teplé deky. Pořádně mě do ní a zabalil a pak podebral pod rameny a koleny. Nechal jsem se zvednout a hlavu přitiskl na studenou zelenou vestu. Mohl jsem si jen představovat, jak pod tou vrstvou oblečení a masa a kostí bije jeho srdce.

Vyšel se mnou opatrně po schodech dolů. Poprvé jsem mohl vidět vnitřek celého mého dlouholetého vězení. Ale mě to nezajímalo. Zajímal mě už jen hřejivý dotek toho muže, jehož paže mě pevně svíraly a jehož oči mě celého pohltily.

Vyšli jsem ven. Jasné světlo mě udeřilo do očí a oslepilo. Vánek mi začal chladit kůži a zarývat se mi do ran po celém těle ignorujíc pokrývku, která mě měla chránit. Na tváři mě zastudilo. Otevřel jsem pomalu oči již přivykající jasnému světlu. A všude bílo.

Rozhlédl jsem se kolem a pozoroval tu bílou přikrývku celého světa. Na mou tvář dopadalo víc těhlech bílých studených jemných chmýří, která se s dotekem mé kůže měnila na ledové slzy.  Pozoroval jsem tu bílou nádheru a v mysli mi vyvstalo jediné sovo: SNÍH.

Do mých očí se zabodla nekonečná modř. Konečně jsem ji mohl porovnat s oblohou nad ním. A ne. Nebyli si podobný. Ty oči byli tisíckrát krásnější. Hlava se mi točila a já se opět propadal do nevědění.

Jako sněhové slzy na mé tváři srdce roztávající aústa konejšivě pronášející: „Veselé Vánoce…“