Měl bych začít popisem svých pře-sladkých citů, které se skrývaly dlouho jen v mém srdci, ale já upřímně nechci. Tak začíná jen ztroskotanec, neschopný se ovládat v reálu, natož v psaném slově vlastních myšlenek. K těm já rozhodně nepatřím ani jednou částí své svalové hmoty. Ale přesto pár hloupých vět dohromady dám. To, aby řeč nestála, než se dostanu k jádru svého problému, který začal to ráno v přecpaném autobuse plném nepříjemně ječících holek. Pamatuju si to i po těch dlouhých letech. To, jak jsem tě poprvé uviděl.

Ani nevím, proč si mě zrovna ty tolik zaujal?

Kolem mě seděla spousta hezčích a atraktivnějších osob, než si byl ty, ale něco… něco z tebe vyzařovalo. Neměl jsem tenkrát dostatečně vyvinutý slovník, abych to dokázal popsat a tak jsem jen poslouchal vír svých pocitů a rýsovacích se slov, co nedávali moc smysl. Řekl jsem si, bože, to je chaos. To je sakra divný… A hned jak si se přiblížil k mé maličkosti a usedl vedle mě, došlo mi to.

Líbil ses mi.

 

Nechtěl jsem k někomu jen tak přilnout a být mu věrný po nějaký delší časový úsek. Nikdy jsem nebyl perfektní, i když okolí tvrdilo opak, ale ideální vztah podle mě vypadal jinak, než jen několika roční sex s jednou osobou v jedné posteli a v jednom bytě. Jasný, s romantiky jsem párkrát chodil, ale nebylo to ono. Něco tomu prostě chybělo a navíc to mělo tu hloupou vadu zvanou věrnost. Měli mou plnou pozornost, tak co víc chtěli. Nevydržel jsem to nikdy moc dlouho, ty jejich věčné řeči. Podezřívání a následné zbytečné hádky o ničem s občasným letícím drahým nádobím. Možná jsem hledal někoho, kdo mě bude respektovat i se všemi mými chybami. Možná, že jsem hledal hlupáka, co mi omluví vše, protože mě bude milovat. Možná jsem chtěl získat anděla.

 

 

 

Tvá unavená hlava vždy klesla na mé levé rameno, a že jsem sebou poprvé dost překvapeně škubl. Usnul jsi a spokojeně se ke mně tiskl. Nevadilo mi to, vždycky mi trochu zrudly tváře. A to dokonce proti veškeré mé ledové vůli. Pohled na tebe, jak uvolněně oddechuješ, mě uspokojoval víc, než pohled na nahé výstavní tělo, které zrovna dosáhlo vrcholu. Co to proboha je z mojí hlavou? Mohl jsem tě odstrčit nebo probrat, ale já jsem nechtěl. Tvůj spánek mě probudil, probral něco, co ve mně dlouho spalo. Ani jsem neslyšel tvůj hlas a už si bořil všechny zdi. Porušil si všechna pravidla, co fungovala zřejmě jen na všechny ostatní. Nevím. Možná…, určitě na sebe chci vzít to riziko, chci tě poznat a pustit tě dál. Hlouběji do svého nitra. Bože, už mluvím sladce.

 

 

Jednou, co si opět složil hlavu na mém rameni,… asi po půl roce, probudil tě výmol na silnici a ty si otevřel nebeské oči. Překvapeně si zamrkal a roztomile se začervenal pár centimetrů od mého uvolněného obličeje. Tenkrát jsem se jen pousmál a sledoval tvojí nervózní reakci, kterou jsem si představoval snad každý den.

„Dělám tohle dlouho?“ zeptal si se po delší odmlce, kdy si plácal slova za slovem, ani nedávaly smysl, jen v nich byl slyšet tvůj chaos a panika. Potom, co jsem ti prozradil časový úsek, po který jsem sloužil jako tvůj osobní polštář, ses začal omlouvat a já jsem se smíšenými pocity zjistil další věc. Tvoje pohybující se rty byly už na pohled neuvěřitelně vlhké, jejich jemnost jsem chtěl vyzkoušet každou vteřinu našeho rozhovoru… i další dny, co jsi se semnou začal bavit sám od sebe.

Líbil jsem se ti, tvoje přátelské objetí to dokazovalo. A tvoje svatozář nad hlavou mě přesvědčovala o pravdivosti tvých citů i slov. Však věděl jsem, co dalšího z toho vyplývá. Ty nikdy nepocítíš to, co já. Ani by tě to nenapadlo, nebo alespoň ne tak, jak bych si přál. Po pár měsících nejen autobusového soužití, do mě něco bodlo, když jsem z tvých občasných posunků a letmých pohledů uvědomil, že si bezhlavě zamilovaný. Zamilovaný do dívky, na kterou sis myslel, že nemáš.

Proč jen jsem dál pokračoval v tomhle nesmyslném poblouznění?

Nevím, chtěl jsem jen…alespoň být s ním, dělat ho šťastným, i když jsem věděl, že nikdy nebude můj. A tak jsem mu pomohl způsobem, který jsem nenáviděl a který mě ničil…

…

„Tak za ní jdi.“ řekl jsem to odpoledně, kdy na ní zase jen zasněně zíral.

„Když já nevím, co bych měl říkat.“

„Prostě buď sám sebou.“ řekl jsem klidně a sledoval, jak se nadechuje a sbírá odvahu. Pak se zvedl, kývl na mě a těžkými nervózními kroky našlapoval za tou celkem hezkou zrzkou.

Byl jsem blbec, že jsem ho s ní dával dohromady. Ale nešlo to jinak.

Chtěl jsem jeho lásku a přítomnost. Kdybych mu řekl nebo jen naznačil něco z mého srdce, mohl bych o něj přijít, nebo hůř, slyšet odpor. Jasně, říkal mi, že mě má rád, několikrát denně, ale já chtěl ze své čisté sobeckosti slyšet něco jiného. Proč jsem sakra jen spolkl svou hrdost a touhu?

 

 

Stál jsem vedle něj dlouhou dobu, střídal jsem partnery, tak aby si toho nevšiml, ale hlavně abych vydržel tu touhu a neudělal nějakou hloupost. Měl to zapsané v v obličeji, svůj obdiv ke mně. Pro něj jsem byl nejlepší, nejlepší ve všem. Nejlepší přítel na světě. Jen to. Mělo mi to stačit, ale já si nemohl pomoct. I když mě to na jednu stranu uspokojovalo. Jen jednu mojí malou část. Tou druhou jsem ho miloval víc, než cokoliv jiného. Taková hloupost pro člověka jako já.

Nevšiml si toho. Nikdy si nevšiml mého pohledu. Nebo možná všiml a měl ho za samozřejmost, tak jsem se totiž díval jen na něj. Každý den jsem se modlil, aby jeho zalíbení v mojí osobě nevyhaslo. Aby chtěl stále stát vedle mě a mé arogantní vážnosti.

Jednoho dne přišla ona. Její vliv jsem sem tam rozpoznal…

Ta zrzka, se kterou chodil asi rok, kvůli mé dopomoci. Štvalo jí, že se mnou tráví víc času, než s ní samotnou, jako by byla něco víc, než nejlepší přítel. Řekl bych jí jen: Haló, a kdo si myslíš, že vás dal dohromady, ty sebestředná huso?! Ale jedno jsem jí musel nechat, chránila si, co bylo její, což jsem vlastně v jádru dělal taky. Tolik jsme se podobaly jeden druhému, až mě to štvalo. Nenáviděl jsem jí. Věděl jsem, proč. Ona dostávala jeho tělo a jeho polibky, to po čem jsem sám toužil. K mé smůle si toho ona bohužel po čase všimla a ve slabé chvíli nedokázala držet hubu.

 

 

„Copak to nevidíš, ty hlupáku?!“ výbuch sopky byl tu…  „On tě miluje!“ křikla jednou zrzka v žárlivém amoku, kterým končila jejich další hádka. Víceméně byly vždycky kvůli mně a ne vždy jsem byl přítomen. Ale z jeho pohledu jsem vždycky vycítil, že se rafly kvůli tématu best kamarád a kam až to může zajít. Nikdy mi to neřekl do očí, protože se mnou být chtěl a tak jsem to neřešil. Jen na jeho rozhodnutí mi záleželo. Ona mi byla ukradená a navíc mě bavilo jí štvát a ukazovat, že jsem číslo jedna. S čímž se nechtěla jen tak smířit. Husa.

Nechtěl jsem vědět, co po jejím výroku, při kterém na mě rázně ukázala prstem jako na vadnou součástku, udělá a tak jsem raději na sekundu zavřel oči. Zdálo se mi to jako věčnost…

 

 

Malou chvíli jen mrkal a zmateně koukal na svojí přítelkyni, ke které jsem mu tolik pomohl, než z něj vypadlo slovo: Co? Možná si asi neuvědomoval, že mě každý den jeho dech zasáhl jako paprsek slunečního svitu a že mi jeho přítomnost umožňovala dýchat. Začervenal se a semkl rty k sobě. Věděl, že je to pravda. Já totiž neprotestoval, ani slovem a ani mimikry. Vzdychl a já zahlédl jeho zklamání. Vlastně jsem mu nelhal, i když to tak nejspíš bral. Má nejtemnější myšlenka se vracela do mého srdce a podkopávala mou víru na delší a příjemnější budoucnost vedle mého anděla. Můj obličej mluvil za vše. Chci jen tebe.

Poznal si to, ale rozhodnutí, to konečné, bylo jen a jen na tobě. Děsilo mě to. Ten fakt, že všechno může skončit. Moje srdce a štěstí si měl teď v rukou ty, a jen ty jsi ho mohl úplně zničit nebo vymazat. Teď se tě vážně bojím.

 

 

„Proč si nic neřekl?“ zněla tvá první otázka. Bylo jasný, proč jsem mlčel a hned to na tebe nevybalil ve druhém nebo třetím rozhovoru o holčičích sukních a to že by je výrobci měli dělat ještě kratší. Možná ti i došlo, že jsem tě vlastně balil už od začátku. Jasně, byly to jen provokativní keci mladého chlapa na druhého, ale i přesto by si pozornější jedinec všiml mého zájmu. Ještě že blonďáci jsou přihlouplí. Tím jsem myslel tebe.

„A co jsem měl přesně říct?“

„Já nevím.“ přiznal jsi a stále na mě zklamaně hleděl. Nekřičel si ani nebyl naštvaný, možná ti došlo, že si člověk má právo něco nechat pro sebe. Uznal jsi mě už dávno, tak proč bys to teď měnil jen proto, že jsem homosexuál. Nechtěl jsem spadnout,… ale cítil jsem pád, hluboký do černé temnoty.

…

Ale ty ses najednou pousmál a podíval se na mě stejnýma očima, co předtím. Tohle nevypadalo jako volný studený a bolestný pád. „Blbče namyšlenej.“ řekl si jen a začal se šíleně smát. Nevadilo ti to. To jsem poznal, po těch letech vedle tebe, kdo by to nepoznal. Pousmál jsem se a sledoval pohled nakvašené zrzky, u které bylo jasné, že se nesmíří s konkurencí. Máš to marný, Huso! Pomyslel jsem si vítězoslavně a ušklíbl se jejím směrem. Na to můj blonďák jen vzdychl a zakroutil hlavou. Asi jsme ho oba pobavili. Jak mezi námi běhají blesky a vytváří se vzteková tornáda. Nedivil jsem se, že se snaží nerozesmát se nahlas. Oba jsme hold měli smůlu. On nás miloval oba dva a tak respekt musel fungovat, alespoň nějaký čas určitě. Cítil jsem ale, že to nepotrvá věčně. Zemětřesení se koneckonců blížilo k naší obytné oblasti. Extrémně vychýlená čára, na dlouhém papíru kreslená rychlou ručičkou seismografu, to dokazovala.

 

 

Nakonec se, po nějakém docela dlouhém časovém úseku, vážně přihnala ta nejhorší katastrofa.

Zrzka odešla.

Můj blonďák to nesl dost špatně. Skoro jsem měl pocit, že z něj odešel život. Bohužel kvůli tomu jsem jí nenáviděl ještě víc. Pro mě smůla. Ať byla jakákoliv a ať jsem si o ní myslel, bůh ví co, ten, na kterém mi záleželo, jí miloval a teď byla pryč. Opustila ho. Nejhorší bylo, že kvůli mně.

Brečel mi v náručí celé dlouhé tři dny a jíst začal asi až ten čtvrtý a to jsem ho musel asi dvacetkrát přemlouvat s dost nespokojeným obličejem. Chápal jsem, jak mu je ale nemohl jsem dopustit, aby se kvůli jedný náně takhle moc ničil. Zatím to bylo čerstvé otevřené zranění. Bolelo. Hold jsem musel počkat, dát mu čas na zotavení a nějakou tu rehabilitaci, při které jsem mu věrně nastavil rameno vždy, kdy to potřeboval. Ani nevím, kde jsem vzal tu vůli. Další pravidlo, co jsi mě donutil porušit. Nikdy jsem nebyl někomu tak věrný. Ale vydržel jsem.

…

Pozorovat jeho několika týdenní bolest ničilo mě samotného. Chtěl jsem se probudit s téhle noční můry a zjistit, že vůbec nemiluju,… že vůbec nedokážu být posedlý jednou osobou, že jsem stále sobecký parchant a namyšlenost je moje věrná děvka. Ale nešlo to. Teď už ne.

Ba co víc, den ode dne jsem ho miloval víc a víc. Nešlo to zastavit. Jeho zájem o mojí blízkost se ztrojnásobil a mně se najednou strašně líbilo, jak je na mě závislý, jak mě potřebuje vedle sebe.  Jak mu moje přítomnost léčí díru způsobenou sebestřednou zrzkou.

 

 

Začal jsem mít temné myšlenky o tom, jak si jen můj. Jak nahý ležíš pode mnou a slastně vzdycháš moje jméno při každém mém průniku do tvých nedotčených útrob. Den za dnem se tvůj dotek stával víc a víc nesnesitelně horký, až jsem se tě nemohl dotýkat vůbec. Můj dech se vždycky tak nebezpečně zrychlil a moje tělo se vždycky tak rychle napnulo, až jsem měl strach sám ze sebe. Z toho, jak hroznou věc bych mohl udělat, když si třeba nerušeně spal pár metrů ode mě. Moje hlava občas ztratila vládu nad tělem a to se po malých krůčcích přesouvalo k tomu tvému klidně spícímu, netušíc, co se chystám podvědomě udělat. Nakonec se však vždycky ovládnu. Smutně se pousměju, políbím tě na čelo a jdu si dát studenou sprchu, při které si trochu nafackuju. Věděl jsem, že už je to zlé… Dlouho jsem to očekával. Tenhle stav znamenal jen jediné. Je čas jít…

 

 

Opustit tě znamenalo zlomit tě znovu. Znovu ti způsobit, co způsobila ti ona. Ta zrádná a žárlivá zrzka. Já ale odejít chtěl z jiného důvodu než ona. Z důvodu, který bys nepochopil. Vysvětlit jsem ti ho chtěl, mockrát jsem chtěl, jenže pokaždé si mi něčím dokázal, že bys ho nepřijal nebo hůř. Snažil by ses ho ignorovat. Nechtěl jsem, aby sis hrál na něco, co nejsi,… abys předstíral city, které v sobě stejnak nemáš. Neudělal bys to, protože potom už by si nebyl sám sebou. Nechtěl jsem být důvodem zrady tvého vlastního srdce. Nepřál jsem si, abys kvůli mně měnil nebo snad porušoval svoje kamenná pravidla, pro které jsem tě tolik miloval. Bolelo to, ale musel jsem od tebe pryč. Jen myšlenka na to mě ničila a sžírala mou do teď spokojenou duši. Ale muselo to tak být…

Co je vlastně anděl? Je to jen bytost s jedním zlatý kolečkem poletujícím nad hlavou? Nebo to znamená i něco víc? Něco s nadpozemskou silou, co vytváří v druhých štěstí a hřejivý pocit zvaný láska? Anebo to není ani jeden z mnoha tisíců výkladů, kterým si lidé nejčastěji tohle slovo vysvětlují a odůvodňují si tak svůj náhlý pocit sebeuspokojení. Nevím. Já fakt nevím. A upřímně tu odpověď ani znát nechci. Ve skutečnosti ani nechci vědět, co je anděl. Raději nechci,… odmítám vědět, co jsi vlastně zač, co vlastně opouštím,… co zrazuju. Protože už nemůžu.

 

 

Kulatá jasně zářící obruč, co vždy byla jasným znakem čistoty a jemnosti, zářila stále víc a víc nad tvojí žlutě se lesknoucí hlavou. Jistě nebyl si neposkvrněné mládě bez znalosti fyzické lásky, ale i tak,… přesto ses mi stále zdál být neposkvrněný, alespoň v mém úhlu pohledu, který byl skoro celý život zaměřen spíš na zadní partie mužského těla. Když jsem tuhle větu řekl tvé maličkosti, málem si spadl ze židle, jak si se začal smát. Pobavilo mě to, ale zároveň si mi připomněl hořkou pravdu a to, co ti jednoho dne způsobím svým útěkem. Nedokázal jsem to nazvat jinak. Bude to prostě sprostý útěk. Tak to nazveš ty sám, tak proč bych si měl vymýšlet jiné slovo. Tohle stejnak přesně odpovídá.

…

Hladověl jsem pod touhou vzít si tvoje tělo, které jsem už tolikrát spatřil za skleněnou zarážkou od sprchového koutu. Pálilo mě hrdlo a svědil mě jazyk od představ, jak se sprchuju s tebou. Jak dvě těla splývají v jedno a…, jak se vzdechy nesou celou koupelnou ve tvém bytě. Nemohl jsem vždycky utéct a tak jsem se zakousl do nějaké velké šunkové bagety a snažil se vnímat nějaký ten vědomostní pořad v televizi. Šlo to ztuha, ale už jsem nějakou tu praxi v ovládání své touhy měl. Moje ovládání ale časem sláblo, cítil jsem to,… jak se zeď ve mně, vystavěná pro tvojí ochranu, pomalu boří. Nechtěl jsem vědět, co udělám, až zmizí úplně, proto jsem stále dnem za dnem přemýšlel, jak ulehčit ti celou tuhle situaci. Jak ti mám zjednodušit náš přátelský rozchod nějakou hádkou, ze které bys mě nakonec poslal do háje sám. Bohužel, napadla mě jen jedna možnost…

 

 

Sobecký bastard se vrátil, skoro jsem si myslel, že jsem ho někde vytratil. Naštěstí byl stále ve mně, ba co víc, byl připravený do budoucí těžké akce. Možná bych jí měl přejmenovat na nejtěžší ve své životě, ale člověk jako já nikdy nemůže předem dopředu vědět, zda se mu v budoucnosti nestane něco stejného nebo horšího, což jsem si ani raději nechtěl představovat.

…

Nebylo už úniku. Musel jsem provést sebevraždu vlastního srdce, abych zachránil to jeho.

„Je ti něco?“ řekl mi našeho posledního večera,… jak jsem ho pracovně nazval jen já,… který jsme strávili v baru pro lidi jako já. Pro takzvané vyvrhele společnosti, kteří byli všemi ihned odsuzováni. Nejdřív nechtěli mého blonďáka přijmout mezi sebe, ale po nějaké době zjistili, že je jiný a že s námi dokonce tráví čas rád, než se svými vlastními lidmi. Vůbec se mě neptejte, co je tím v naší mluvě myšleno, většinou to hned všem dojde no ne.

„Vypadám, že mi něco je?“

„Kdo si myslíš, že jsem?“ řekl a udělal takovou tu hraně naštvanou grimasu. Pousmál jsem se.

„Někdo, kdo vedle mě strávil až moc času.“

„Proč myslíš?“ usmál se taky a vypil svou sklenici do dna. Hledal jsem ty správná slova zatím, co on koutkem oka sledoval, jak to všichni kluci na parketu roztáčí na nějakou starou vypalovačku.

„Na všechno ti stačí jen jeden pohled.“ odpověděl jsem nakonec a svedl jeho oči zpět na sebe.

„A to tě vytáčí, co.“ ušklíbl se a objednal si u barmanky s knírkem další skleničku s alkoholem.

„Ani nevíš jak.“

„Úvod máme za sebou.“ plácnul a lusknul mi před klidným obličejem. „Tak a teď to vyklop.“ta chvíle, kdy jsem mu hleděl do upřímných zvědavých modrých očí, se roztáhla do celých stodvacetin sekund. Strašně dlouhá doba na vytváření vhodné odpovědi, která mě stejnak nenapadala. Ani jedna z možností v sobě nenesla kousek jemnosti či slitování, což jsem si tak moc přál vykonat. Bohužel, ono se to nedalo udělat jemně. Bolest v sobě nenosí jemnosti ani neodpouští lidem, ať jsou, jací jsou, vždy se chová spravedlivě. Všichni jsou si rovni. Všichni trpíme stejně a na stejné věci. Nadechl jsem se a těžce vydechl svou bolest. Napil jsem se ze své skleničky a podíval se zpět na důvod té kyseliny, která mi rozežírá už tolik let mé srdce a bez jediného slitovaní…

„Musím odejít.“

 

 

To, co se v tu chvíli rýsovalo v jeho obličeji, mě zevnitř rozkládalo na miliony malých kousků. Bolest, zrada, zklamání, překvapení a nakonec strach. Já ale nemohl jinak. Čistou pravdu, alespoň tu si zasloužil znát. Tu prostě musel vědět, když nic jiného.

„Proč?“ zněla tiše jediná jeho otázka, při které jsem měl pocit, že držím v ruce šavli, kterou mu při další a další odpovědi zarážím hluboko do hrudi. Dopil jsem obsah sklenice a postavil jí na pult.

„To bys nepochopil.“ vzdychl jsem jen a vztekal se na celý tohle hloupý rozbouření hormonů. Chtěl jsem odejít a tak jsem vytáhl peněženku, postavil se a nechal jednu větší papírovku pod skleničkou. Vždycky to tak dělám, barmanka je milá a vždy se chová jako naše máma. Máma nás vyděděnců. Blonďák jen mlčky seděl se sklopenou hlavou a tím, že mu delší ofina padala do očí, jsem neviděl nic z jeho stávajících pocitů. Otočil jsem se těžce na podpatku a rozešel se pryč přes velký parket.

…

Asi za nejdelší desetinu sekundy mě čísi ruka chňapla nad loktem a donutila mě svou silou vrátit se o dva kroky zpět k místu, kde už jsem neměl právo být! Otočil jsem se a ani se nedivil. Bylo jasné, že to nenechá jen tak bez odezvy. Teď přijde to horší. Možná i kvůli tomu, že hudba ztichla a všichni na nás zírali a čekali, co se bude dít. Já jako jediný už jistou představu měl.

„Tak to vysvětli! Hned!“ křikl naštvaně můj andílek, ale já zůstával ledovcem. Naštval mě tím, jak ignoroval ten fakt, co mu musel dojít už dávno. Přece mi nejsi lhostejný, tak to pochop!

„Nemůžu! Už přes pět let to nezvládám!“

„Nezvládáš co, sakra?!“ mluvil dál naštvaně a stále mě křečovitě držel za ruku. „Proč chceš…?!“

„Nechci!“ přerušil jsem ho naštvaně a agresivnějším pohybem se mu vytrhl a postavil se čelem k jeho rozhořčené maličkosti, která mi teď přišla neuvěřitelně sexy.

„Tak co se sakra děje?!“ pokračoval a stál vztekle na místě, chvílemi to vypadalo, že se na mě vrhne a jednu mi vrazí! Možná proto, jsem konečně dokázal rozvázat jazyk a něco alespoň naznačit.

„Já už nemůžu žít vedle tebe!“

„Já to pořád nechá…“ začal znovu naštvaně,… ale najednou se zarazil a spolkl překvapený sám sebou a svou myšlenkou svůj vztek. Kousl se do rtu a trochu přivřel oči, než ze sebe vysoukal:  „To…?“

„Jo.“ přikývl jsem jen bez námitek a zase si udržoval kamenný výraz.

„Co když nechci?“

„Ublížil bych ti,… dřív nebo později.“

„Nevěřím ti to.“ protestoval. Pousmál jsem se nad jeho naivitou, ale zároveň mě těšilo, že mi věří.

„Ani o tom nevíš,… co všechno jsem mohl.“

„Já ti to nevěřím.“ řekl a založil si ruce na prsou. „Snažíš se jen o to ze sebe udělat hajzla.“

„Nesnažím se, já jím jsem.“ řekl jsem popravdě a dal ruku dost arogantně v bok. „Vždycky jsem byl.“

„Lhaní ti fakt jde.“

„Přestaň!“ řekl jsem víc ledově, než jsem chtěl. Překvapil jsem ho tím. „Prostě příjmy fakt, že jsem se párkrát neovládl a málem udělal chybu.“ dodal jsem a sledoval jeho polknutí a pak zamračení.

„Co přesně znamená, že ses neovládl?“

„Neznásilnil jsem tě, jestli se ptáš na tohle.“ ušklíbl jsem se, přišlo mi to jako vtipná poznámka. Chtěl jsem být chvíli na koni, ale on mě znova doběhl, teď byl v klidovém režimu i on.

„Neutíkej a odpověz mi.“ nevěděl jsem, co na to mám říct. Chtěl pravdu, já jí věděl. Slyšel jsem jí znít ve svých vlastních uších, ale můj jazyk je nedokázal vyslovit. Díval se na mě a čekal na odpověď.

 

 

Kdo jsme my. Jen dva lidé, co se setkali náhodou. Z nichž jeden náhodou se zamiloval do toho druhého, a ten zase miloval druhého. Jen trochu jiným způsobem, než by si ten první přál. Možná jsem jen nevděčný za tu příležitost, kterou mi život dal. Spousta lidí svou životní lásku nikdy nepotkají a já se tu rozhodl před ní utéct. Opustit jí, jen proto, že jí nemůžu nikdy mít.

„Já musím utéct, hňupe.“ řekl jsem a díval se vážně do jeho očí. „Protože tě miluju.“

Najednou to spatřil.

Veškerý obsah mých předchozích slov, jejich význam. Přivřel smutně oči a kousl se znovu do rtu, tentokrát o něco víc. Pochopil, že mě nezastaví, žádným slovem, žádnou ránou do obličeje,… a taky to, že to celé dělám kvůli němu. Pro jeho bezpečí přede mnou. Aby se nikdy nezměnily jeho dobré vzpomínky na nejlepšího přítele, co chtěl být něčím jiným. Něčím, co od začátku bylo jasné, že existovat nikdy nebude. Smutně jsem se pousmál, udělal krok k němu a pomalu jsem mu položil dlaň na hlavu. Jemně jsem projížděl prsty jeho prameny vlasů a čekal, kdy se ožene rukou. Ale on to neudělal a jen dál čekal. „Promiň.“ řekl jsem, naklonil se blíž k němu a políbil jsem ho jemně na čelo. Nic na to neřekl ba ani mě nepraštil, což jsem tak nějak čekal. Ale on nic. Prostě jen tak poraženě stál a sledoval,… jak od něj odcházím. Jak beru tašku schovanou celou dobu pod velkým posledním stolem. Jak otvírám menší dubové dveře a bohužel taky tom, jak za nimi dočista celý mizím.

To, jak velké kapky slané vody dopadají na suchou venkovní zem, už naštěstí neviděl. A ani já ne.