Moje povinnost to sakra nikdy nebude.

Pokud vím, tak to ani nikde v žádném, vládou schváleném, zákoně předepsaný není. Možná jen v té velké tlusté knize, kterou fanatici zvou Bible, ale ta se zmiňuje skoro o všem. Já ale nejsem věřící a tak nic takového dodržovat nemusím. Upřímně se nechci ani přetvařovat. Přeci jen jsme všichni to, co jsme. Na co si hrát na něco jiného? Proč? Už tam máme málo času.

Nechce se mi a navíc na to nemám náladu a teď už ani sílu. A jen proto, aby mě společnost neodsoudila a nepřiřadila mi velkou nálepku s nápisem „Divnej“, rozhodně nic ze svých zvyklostí měnit nehodlám. To už jsem se rozhodl dávno.

A taky jsem už dávno tuhle cedulku s laskavějším názvem „Neobvyklý“ dávno od lidí kolem sebe obdržel. To mě tak poprvé zřejmě tenkrát nazvali spolužáci ze střední, ještě před mojí bývalou ženou, ze kterou jsem se mimochodem rozešel před třemi lety.

 

Celej svět byl podle mě divnej. Já jsem si připadal normálně. Jako, že jsem normální byl. Co je sakra normálního na tom mít rád každýho bez rozdílu? Já to rozhodně jen kvůli společnosti a nějakému hloupému moralizmu dělat nehodlám. Ať jdou všichni, kteří to nechápou, do prdele. Nemám už věk, abych se zabýval sladkýma za lidský práva bojujícíma debilama, co to stejně dělaj jen pro prachy.

Miluj bližního svého… řekl prej ten kluk nahoře.

To je ta největší kravina, co jsem kdy slyšel.

Proč bych sakra měl? Co jsem z toho kdy jako malej kluk měl?

Nic. Nikdy nic. Jen modřiny a monokly za druhý, kteří se za mě nikdy nepostavili. Už dávno jsem pochopil, že takový to tu prostě je. Takhle to na tom našem světě funguje. Ty snílci a naivní hovada mi můžou políbit prdel a myslet si co chtěj. Já žádným bližním nebo jak, pomáhat nehodlám. Teď už ne. To na mě zřejmě žena nesnášela, tuhle pravdu. Ona totiž byla ten naivní blbec.

 

Jen jedna věc tu byla. Jediná, kterou jsem měl vážně s celého srdce rád. A tou věcí, společníkem chcete-li, byla má jezevčí fenka Backy. Pořídil jsem si ji asi týden po mém rozchodu se ženou a byla tím jediným andělským požehnáním. Miloval jsem jí a to bez obalu. Celej můj svět se tak poslední dva roky točil skoro jen kolem ní a mé práce v redakci.

Což se samozřejmě, jak už tušíte, jednoho dne má změnit. To jsem já ale netušil.

 

****

 

„Dobrý den, jsem Robert Polak redaktor NewGate. Prý máte pro mě nějakou velkou zprávu,“ řekl jsem znuděně na nervózního chlápka v klobouku stojícího u vchodu do haly. Už jsem se nemohl dívat, jak tam přešlapuje a žmoulá nějakou obálku svým potem. Sjel mě hnědýma nevyspalýma očima a trochu se uklonil.

„A-ano. Pan McGames mi řekl, že se mám stavit u vás…“

„Následujte mě, prosím,“ řekl jsem jen nacvičeně a vedl ho rychlými kroky ke svému stolu. V hale bylo asi třicet redaktorů. To znamenalo třicet stolů. Měli jsme je oddělené jen umělou zástěnou ale i tak jsme neměli ponětí, co se děje hned vedle. Mě to ani nezajímalo. „Posaďte se.“

„J-jistě…“ řekl a udělal, co jsem mu řekl. Nemám rád tenhle typ lidí. Poslední dobou mi ale dělá problémy celkový vztah k lidem. No co, práce je práce.

„Takže?“

„A-no, j-jistě… já… zjistil jsem, že se v oblastní klinice pro mazlíčky pašují nezákonné drogy pro lidi…“

„Máte pro to nějaký důkaz, pane… Mercury?“

„T-tady…“

„Toto jistě slouží za pozornost. Prozkoumám to osobně a zavolám vám ohledně času, kdy článek vyjde a samozřejmě i kolik vám zaplatíme za informace,“ odsekl jsem docela rychle a snažil se nevypadat znuděně. I když jsem byl. Nepřišlo mi důležitý zvednout k němu oči a prohlídnout si jeho nervózní tiky, kterýma by mi dal najevo, že je totálně blbej.

„J-jistě. Mockrát vám děkuji… Nashledanou.“

 

Nemělo cenu si ho nějak výrazně pamatovat, stejně byl zapsán v databázi a číslo si pak seženu od šéfa. Tahle zpráva nebyla zase tak zajímavá, ale ani nebyla bezvýznamná natolik, abych jí odhodil do koše. Rozhodl jsem se dát tomu šanci, jelikož to bylo za tento týden první zajímavější téma.

Zažádal jsem o to, abych mohl projít pár starších spisů a porovnat pár nesrovnalostí. Šéf mi vyšel vstříc s každou prací v terénu, jelikož jsem byl dobrej a spolehlivej. Zapsal jsem si tedy všechny body, co budu muset vyřídit, aby z toho byl článek alespoň druhé kategorie a juknul se na hodiny na stole.

U je čas. Vždycky se pousměju.

 

Obědová pauza spojená s něčím, co pro mě mělo tu největší prioritu ve vesmíru. Musel jsem vyvenčit svojí malou Backy. Bydlel jsem jen dva bloky od kanceláře, takže to nikdy nebyl problém. Času jsem měl dost a tak to vždycky zalomím na jedné staré lavičce v jediném větším parku ve středu města. Sednu si a pustím Backy z vodítka. Baví mě jíst kuřecí Buríto a přitom pozorovat její radostné pobíhání sem a tam. Vždycky na mě koukne, jestli sedím stále na stejném místě, štěkne a zase někam odběhne. Ráda se mi schovává v okolních záhoncích tulipánů a ve zvláštních keřích posetých docela pěknými růžovými květy. Líbili se mi a hlavně kvůli nim jsem si vybral tuhle lavičku, byla za nimi skoro celá zakrytá od zbytku parku.

Když jsem dojedl a hodil papír nebo alobal do koše, rozhlédl jsem se po své malé chlupaté společnici. Vždycky byla poblíž, ale tentokrát jsem jí hned neviděl. Nebyl jsem nervózní, ale přesto jsem se postavil a rozhlédl se ještě jednou a pořádně.  Tom jsem jí zahlédl.

Byla skoro na druhé straně, u hlavní mramorové fontány a dost hravě si tam hrála s nějakým jiným jezevčíkem. Hned mi bylo jasné, že je to pes a taky to, že by chtěl moji krasavici voject.

Tak to tedy ne, vořechu! Rychlými kroky jsem se přesunul k oběma psům a rychle zvedl svojí stále unikající Becky do náruče. Pes stál u mých nohou a nadrženě štěkal a vrtěl ocasem.

Hovno dostaneš!

V tom se z druhé strany od fontány přiřítil mladej nazrzlej kluk a rychle stahoval skákajícího nedočkavého vořecha ke svým nohám, aby ho připnul na vodítko! Hned jak zvedl hlavu, upoutala mě jediná věc. Jeho nadpřirozený zelený oči.

 

„Moc se omlouvám. Neudělal jí něco?“ promluvil ke mně a hned skenoval důkladně mou Backy.

„Ne, ale měl by sis ho líp hlídat.“

„Pardón, to nebylo naschvál. Tohle ještě nikdy neudělal.“

„Hm, ale s pérem rozhodně zacházet umí,“ prsknul jsem si pod vousy. Obrazně řečeno, včera jsem se docela důkladně oholil. Kluk ale zdá se měl všech pět pohromadě a navíc i skvělej sluch. Proto neváhal ani vteřinu a rovnou mi odpověděl. A jak rád.

„To snad každej chlap, ne.“

„Přirozeně,“ oznámil jsem rychleji, než jsem se nad tím zamyslel. Bože, teď jsem si naběhnul.

„Tak vidíte. Vaše krasavice se Rambovi prostě jen přirozeně zalíbila.“

„Dej si na něj prostě větší pozor.“

„A nemá to být náhodou naopak?“ řekl mi s tím nejroztomilejším lišáckým úsměvem, co jsem kdy na někom viděl. Možná se mi to jen zdálo ale ten kluk prostě a očividně rád provokoval starší.

„Nepokoušej osud, kluku. Zbrojní pas nemám, ale Winchesterovka se mi po tátovi doma ještě válí.“

„Winchesterovka? To ste znal i dinosaury, ne?“

„Divím se, že to pulec jako ty vůbec zná.“

„Jsem dospělej, abyste věděl,“ oznámil a poprvé za celých těch deset minut vypadal naštvaně.

„Jo to určitě, tak dva měsíce.“

„Nesnášíte děti nebo jen prostě lidi?“

„Řekl si, že si dospělej, ne? Takže je tvoje otázka celkem zbytečná,“ otočil jsem se na podpatku, jako že odcházím a tuto nesmyslnou debatu končím. To jsem ale nečekal, že mě chytí jemně za rukáv.

„Když vám koupím kafe, vezmete to jako omluvu a příměří?“

„Čekal jsem spíš kopeček zmrzliny.“

„Jakou příchuť?“

„Tvaroh.“

„Fuj. To ještě existuje?“ ušklíbl se a pustil můj rukáv. Já jen nezáživně nadzvedl obočí.

„Chtěl si příměří.“

„Dobře, hned jsem zpět.“

 

Vážně mi do pěti minut přinesl černý kafe bez cukru, což trefil, a tvarohovou zmrzlinu. Sedl si spokojeně vedle mě na moji osobní utajovanou lavičku a toho vořecha si přivázal za nohu. Sám si pak slízával kopeček nějaký sladký příchutě pro děcka. Chvilku jsem ho pozoroval, než mi docvaklo, že tak detailně bych si ho asi prohlížet neměl. Přesto, jeho světle zrzavé vlasy a pronikavě zelené oči mě něčím zaujaly. Skoro jako bych si užíval pohled na jeho rty a obratný jazyk, který…

„Mimochodem, když už máme ten mír. Já jsem Justin. Justin Colins,“ ani to nedořekl a já jsem málem vyprsknul všechno kafe, který jsem před chvílí usrknul z plastového kelímku.

Mladší syn majitele nedaleké kliniky pro zvířata. Zvláštní náhoda. Pro mě ale výhra v loterii. Z tohohle celého nedorozumění bych nakonec mohl něco i získat. Něco užitečného a přínosného do článku.

„Robert Polak.“

„Hm, zvláštní jméno.“

„Ne tak, jako to tvoje.“

„Vážně? A čím jako?“ bylo zvláštní, že se zeptal. Ale co, tak je ještě malej, a ledacos neví zdá se.

„V téhle části města je docela známé, víš.“

„Aha. Ste snad polda?“ Nezdálo se, že by mu to vadilo, ale radost z toho taky neměl.

„Hůř.“

„Takže novinář.“

„Správný termín je redaktor.“

„Jsem tedy odhalen, a rovnou i odsouzen.“

„Nic takového jsem neřekl.“

„Ale vaše reakce mluví sama za sebe.“

„Puberťáci. Myslíte si, že víte…“

„Nejsem puberťák, jasný!“ Přerušil mě trochu přísněji a v jeho zelených očích byl znát žár.

„A mír je ten tam,“ utrousil jsem skepticky. Asi mu v tu chvíli došlo, co řekl a na dost dlouhou minutku oněměl. Se sklopenou hlavou pozoroval, co pod našima nohama dělá jeho vořech Rambo. Pak se neochotně podíval zpět na mě a kousnul se do rtu.

„Omlouvám se,… zněl jste teď jako můj otec.“

„Jsme zřejmě v podobném poučovacím věku,“ což bude zřejmě pravda, když se tak na něj koukám, tátu bych mu dělat mohl. Přeci jen jsem ve věku, kdy mývají chlapy už skoro dospělé děti.

„Nepřijdete mi starý.“

„A těch šedivých pramenů sis nevšiml?“

„V tomhle světle ani ne,“ řekl a něco na tom, jak to řekl, mě donutilo upřeně se delší dobu dívat do těch jeho zelených očí. Co to jen bylo za záblesk? Už mi asi tenhle den leze na hlavu, protože jsem si byl jistej, že se na mě dívá ze stejného důvodu jako já na něj. A pak jsem řekl volovinu.

„Tvůj první kompliment.“

 

****

 

V parku jsme se vídali celkem často. Nejdřív dvakrát do týdne pak třikrát. Za méně než dva měsíce jsem si najednou uvědomil, že jsem ho lehce pustil do svojí ocelové bubliny. Snadno se mu povedlo něco, co ještě nikomu. Dokonce ani moje bývalá žena se nedostala tak daleko a to měla jisté přednosti, co se postele týče. Oběd se stal najednou mou oblíbenou částí dne. Ale jen mírně.

„Bude to znít možná divně, ale zeptám se,“ oznámil to jedno poledne, kdy jsme opět seděli jeden vedle druhého a hlídali svoje dva jezevčíky, kteří se stali docela dobrými kamarády.

„Jen do toho.“

„Můžu vás zneužít?“

„C-cože?“ zakoktal jsem a málem se udusil Burítem, což mi dělal skoro pořád. Justin se usmál.

„Myslím tím na svou magisterskou práci. V souvislosti s vaší profesí mě něco napadlo.“

„Máš vážně divný slovní obraty,“ poznamenal jsem a utřel si ubrouskem svoje sako.

„To víte, jiná doba.“

„Už zase narážíš na můj věk.“

„Možná mě jen zajímá.“

„Dobře. Nemám nic proti tomu, dát ti pár tipů a rad. Můžu tě vzít i k nám.“

„Vážně? To by bylo super. Jen to zkonzultuji s profesorem,“ řekl a hned na to si odběhl zatelefonovat a zjistit všechno potřebné. Tak nějak mi bylo jasný, co přijde potom. Proto jsem ani neváhal a rovnou, jak se vrátil s těma svýma zelenýma štěněčíma očima, se zeptal.

„Chceš moje číslo, co?“

„No jo, nechtěl jsem vás zase vyděsit nějakým dvojsmyslem.“

„Dej mi to,“ řekl jsem a vzal si od něj mobil, kam jsem poslušně naťukal několik čísel a vrátil mu ho.

„Díky.“

„Chodím sem s Backy každý poledne, takže mě tu kdykoliv najdeš.“

„Já vím. Možná bych mohl usmlouvat i rande,“ řekl naschvál a zatvářil se dost smyslně, až jsem skoro zase měl nehodu s kafem a sakem. Sjel jsem ho nespokojeným ledovým pohledem a hned dostal připravenou obranou větičku. „Myslím, pro Ramba.“

„Pochopil jsem,“ zalhal jsem a zvedl se, připnul jsem Backy na vodítko a vyhodil plastový kelímek. Ještě zkouknout čas a… jo, už je čas se vrátit do reality. „Musím se vrátit, mám ještě práci.“

„Jak jinak. Tak se zatím mějte, Roberte. A krásná sexy Backy,“ rozloučil se jako vždy a rozešel se na opačnou stranu parku pryč ode mě.

 

****

 

Byl měsíc pryč a Justin se v parku neukázal.

Ani jednou od té doby. Ani jednou.

A já byl mimo. Doslova.

Chtěl jsem ho vidět.

Jen vidět. Na mluvení nejsem a nikdy jsem nebyl, ale možná, jen možná bych zrovna s ním dalších pár slov teď prohodil. Předtím to šlo v podstatě samo. Jako s nikým jiným. Jen jak se pohnuly jeho plné rty, měl jsem chuť pohnout těmi svými. A to co možná nejblíže, bez zábran či vysokých zdí. Hýbat a přitom se dotýkat těch jeho.

Vážně jsem si pomyslel něco tak divnýho?

Jo, pomyslel sis to, ty debile nadrženej!

Jeho přítomnost, v něčem mi připomínala nadpřirozeno. Byly to snad jeho zelený oči, kvůli kterým jsem došel k tak debilnímu závěru a nadrženosti. Asi jo. 

 

A pak se to stalo.

Backy začala štěkat na svého oblíbence a já zvedl pohled od kafe.

Vidím. Už ho konečně vidím. Už z dálky se na mě podmanivě usmíval. Proč to sakra ten hajzlík dělá?

Bylo by zvláštní ne-li divný, kdyby měl podobný úchylný myšlenky jako starej chlap. Tím myslím sebe. Hodně divný by to naše shledání bylo. Jako že už nějakou dobu bylo. Ale… příjemně divný.

Když došel s Rambem až k naší lavičce, už holt byla naše, jen pozdravil a omluvil se.

 

****

 

Za nedlouho, asi dvě hodiny, jsem ho uvítal ve své kuchyni. Kde jsme opět vedli nesmyslný, ale přesto příjemný rozhovor. Backy s Rambem si lehli vedle sebe na polštář, který byl místo pelíšku, a cpali čumáčky jeden k druhému. Pak byla dlouhá doba olizování, než usnuli. To už jsem já a Justin seděli na pohovce a probírali, co by měl a neměl zmínit ve své magisterské práci. Byly okamžiky, kdy mi přišlo, že sedí strašně blízko a že se mi z jeho sladké vůně rozskočí hlava. Nepoukážu raději na to, co za procesy probíhaly v mých kalhotách. Pak se stalo to nejdivnější. Zvedl hlavu s těmi hypnotickými zelenými oči a dost dlouhou dobu mi hleděl do těch mých.

Přišla chvíle divného dlouhého koukání, kdy čekáte na něco sladkýho, a ono to nepřijde.

V mém případě to přišlo.

Justin se přitáhl ke mně a přitiskl své nadržené rty k těm mým.

Byl jsem tak mimo, že jsem zprvu nevěděl, co jako mám udělat. Za sekundu to mojí hlavě došlo a já ho od sebe hrubě odtáhnul. Nechtějte vědět, co za úchylný a sexuální představy mi v ten moment proběhlo před očima. Především se to týkalo jen zasouvání do děr, což nebylo úplně dobrý. Už je to holt dlouho, co jsem někoho měl. Skvělý odůvodnění.

 

„Ty jsi gay?“ řekl jsem další debilitu a dokonce nahlas. Není divu, že se mi vysmál. Bylo to sice takové to pubertální cože, ale mě to celkem naštvalo, a to jen asi proto, že jsem se s ním chtěl vyspat.

„Ne. Jen jsem se nikdy nebránil tomu, co moje srdce nebo tělo chce,“ odpověděl mi a zněl teď víc dospěle, než já sám. To snad není možný sakra. Sotva se chlap přiblíží k čtyřicítce, už nemá nárok na použití rozumu v sexuálních stavech nebo co? Do prdele se vším!

„To je v podstatě stejný jako odpověď, ano jsem.“

„Když to bereš takhle,“ zase se tak mlsně olíznul, že jsem se naštval o stupeň víc. On si hraje, hajzl!

„A jak bych to měl brát?“

„Vadí ti to hodně?“

„To jsem přece neřekl.“

„Takže nevadí…“

 

Nahnul se ke mně a čekal na moje vlastní rozhodnutí.

Byl jsem rozhodnutej, jen jsem tomu moc nechtěl uvěřit. Jasně bylo zbytečný předstírat, že nemám zájem, nebo se vymlouvat na nějakou jinou morální kravinu. Ale přesto mi to nedalo. Na malou sekundu jsem zaváhal a pak…

Se zbořila ta poslední zděná přepážka v mé mysli!

Naklonil jsem se docela rychle k jeho jemně rudé tváři a poprvé ho sám od sebe políbil.

Nejdříve jen jemně, nevěděl jsem, co můžu a nemůžu. Přeci jen to byl jenom kluk, neznám jeho zkušenosti. Po pár dotecích se mi ale nezdál úplně nevinnej. Ten hajzlík moc dobře věděl, co má dělat. A musel jsem přiznat, že mu to i jde.

Tak jsem zařadil trojku a přitlačil na pilu. Začal jsem si brát i jeho jazyk s kyslíkem. Nebránil se, spíš mě následoval a dost ochotně mě nechal chvíli vést.

Pak se z ničeho nic jeho stav mysli obrátil o sto osmdesát a začal se prát o vedoucí pozici, kterou i na malý okamžik získal. Pěkně nadržený děcko. Líbilo se mi ale, jak se mě snaží ovládnout. Přeci jen je sex o kompromisech nebo jsem o tom alespoň slyšel od manželky. Do určitého momentu je kompromis platný ale pak už se na to sere. Teď nastal čas otočit skóre.

Bral jsem teď já.

Položil jsem ho a stále mu nedovolil se pořádně nadechnout. Začal jsem mu sundávat přebytečné věci, které mi bránili v dalším počinu a to vzít si ho. Chtěl tohle, i já to tak chtěl a tak by měl být smířený se vším i to jakým způsobem si ho vezmu. Ne, že bych byl nějak tvrdej nebo sobecky hnusnej, ale mám svý potřeby a úchylky. A právě teď jsem k tomu všemu dost nadrženej. Za což může jenom on, tak ať přebere zodpovědnost a slíže všechno včetně polevy. Ta chce taky už pár dní ven z nejmenované části lidově zvané péro.

 

Došli jsme až k požadované nahotě, kdy se jeden mohl dotknout čehokoliv na tom druhém. To bylo až nadpřirozeně příjemné. Jeho kůže se stále chovala jako nedotčená panna a tak jsem neochotně nějak ze zběsilosti přešel k jemnosti. Stále vzdychal a žadonil o víc. Já se ale rozhodl pro trochu toho zdravého mučení. Lízal jsem skoro všechno od bradavek k jeho rozevírajícím se stehnům. Trochu jsem připomínal Ramba, který to samé asi před půl hodinou dělal Backy. Raději jsem tu myšlenku zahnal, přece jen mám v plánu zajít mnohem dál. Mnohem, mnohem dál.

Sem tam jsem ho začal jemně nakusovat, říkal si o to dost sexy vzdycháním, tak co. Pak se to děcko začalo svým stehnem víc a víc otírat o můj naběhlý penis. Provokování je jeho druhé jméno, ale to už jsem zjistil první den v parku. Nečekal jsem, že bude mít dostatek odvahy k tomu praktikovat to i při sexu. Očividně jsem ho v tomhle špatně odhadl. Jako ve vícero věcech. Justin se po věčnosti začal starat o mě, což znamená, že mě donutil se přetočit pod něj. Bral si celou mou hruď těmi jemnými polibky, až bez jediného ostychu došel ke svému prvotnímu cíly. Můj penis už byl stejně dost naběhlý, takže jestli mi nedá hned teď svou prdel, měl by mě uchlácholit něčím podobným. V jeho zeleném pohledu bylo cosi, co mě přesvědčilo o tom, že moc dobře ví, co je teď jeho úkolem. Ne-li prioritou, i když jsem si byl stopro jistý, že na jeho zadek stejně dojde.

 

Sál ho celkem s klidem profesionála. Až jsem měl nutkání zakrývat si pusu pokaždé, co ho při sem-tam práci občas jemně skousnul. Byl neskutečně sexy a jeho jazyk cítil na špičce bylo pro mě dlouho očekávané nebe. A tak jsem se poprvé udělal do jeho pusy, a že to nebylo nic malého. Málem se při tom udusil. Z nějakého důvodu, mě to ale vzrušilo dvakrát tolik. Asi jsem vážně jen velkej úchyl.

Vzal jsem jeho tvář do rukou a donutil ho k dlouhému bitevnímu polibku, kdy měl šanci zase se prát, jako že se pral a zase tak moc dobře. Jak ti naši psi jsme se jednoduše docela dlouho okusovali a otírali se co největší plochou našich těl. I nastalo pověstné očuchávání, kdy se vlastně psi intimněji seznamují a u lidí to má taky stejný důvod. Alespoň myslím. Mě to dokonce nadmíru uspokojovalo a intimitu svého protějšku jsem získal už v prvním polibku.

Začal jsem mu strkat jazyk do zakázaných míst, kam normálně chlap nechodí. Už nevím, z jakého důvodu je to pro nás tabu. Je to tak úžasný až nadpřirozeně sexy. Ty vzdechy, které při tom vydával, mě dostávaly ještě do většího varu. Tohle pro něj možná nebude příjemná zkušenost.

Nadpřirozený. Kolikrát to slovo v souvislosti s tímhle klukem ještě použiju? Pohled na něj pode mnou mě přesvědčil o tom, že ještě hodně krát.

Jazyk jsem vyměnil za rovnou dva prsty opatřené starým prošlým lubrikantem, jelikož už jsem ztrácel svou hlavní hlavu. To v praxi znamenalo, že už to dlouho nevydržím a vezmu si něco nějak a to dost tvrdě. Děcko ne-děcko, teď už byl dospělej.

Justin stále hlasitěji vzdychal a vším, co udělal nebo naznačil svým tělem, mě přesvědčoval o tom, že můžu. Už jen tím, že se předklonil a na čtyři si přede mě klekl, si zpečetil konečný osud.

Vyndal jsem prsty a vrazil toho znovu vztyčeného obra do něj. Pustil mě sice jen do půlky ale i tak jsem se málem udělal. Kdo by řekl, že je vevnitř tak hebký a… mokrý? To jsem nečekal, měl jsem za to, že je to schopnost jen ženskejch, ale očividně to umíme všichni, když jsme v tom. Vtlačit do něj zbytek penisu nakonec šlo to snadněji, než jsem čekal. Stačilo se jen malinko vrátit a pak znovu a tvrdě zatlačit a spolkl mě celého. To už jsem se ztratit úplně a začal sobecky přirážet až nakonec k něčemu uvnitř jeho těla. Nevím jistě, co to tam bylo, ale určitě jsem se do něj tak moc vystříkal hlavně kvůli tomu pocitu. Takhle už mi dlouho nebylo.

 

****

 

Dělali jsme to každej den. Připadal jsem si jak na druhejch líbánkách ale v něčem tohle bylo lepší. Neposlouchal jsem kydy nebo výmluvy, proč to dneska nejde, prostě to šlo vždycky. Celej týden úchylností a sexu. Na to se nedalo říct ne. Nedalo se stavět nic před to. Nechtěl jsem ani stavět nic mezi čas, ve který jsem mohl klidně ležet vedle něj.

„Hej, Roberte, řekni mi něco?“ zaprosil a dál svoje tělo tisknul na mou hruď. Utahal mě, hajzlík.

„Jako co?“

„Třeba něco o práci.“

„Co bys chtěl slyšet?“

„Nejsi pozadu s termínem?“

„Trochu.“

„Stojí to za to, co?“

„Jo stojí,“ řekl jsem dost zamyšleně a dával si poslední indicie dohromady.

Bylo jasné, že mi něco uniká. Jako vždycky, někomu něco uniká.

„A nechtěl bys s tím přestat?“ optal se tak zvláštně až mě to donutilo pohlédnout do jeho očí.

„To není tak lehký… a navíc mě docela zajímá.“

„Tak jinak. Přestaň psát ten článek, Roberte,“ to už znělo jako příkaz. Tomu říkám blbá odvaha.

„Ale? A z jakýho důvodu, mladej?“

„Já jsem ten důvod, Roberte,“ řekl a přitom se posadil na vlastní paty. Vypadal vážně. Neměl jsem náladu na vážnost a na jeho vážnost kluka, co skoro nic nezažil už tuplem ne.

„Trochu sebestředný prohlášení, ale celkem sladký.“

„Zopáknu ti to, jelikož starý lidi maj pomalejší impulzy,“ řekl tvrději a sednul si obkročmo na můj rozkrok. Já ho jen unaveně sledoval. Nevýhoda v tom začít si s děckem. „Já jsem důvod k tomu, abys přestal psát ten článek. Vyber si jiný téma a já přestanu být důvodem.“

„Na filozofický obraty jsi moc mladej a já moc unavenej, takže…“

„Roberte, já to myslím kurva vážně!“ křikl a opřel se celou vahou dlaněmi o mou hruď.

„Máš štěstí, že jsem totálně grogy, jinak bych ti dal po hubě. A teď slez!“

„Jak je libo,“ kousnul se poraženě do rtu a pomalu za mě vážně slezl. Já se bez zájmu unaveně zvedl a na Adama se prošel ke skříni pro ručník.

Tyhle mladý ucha, z komára dělaj furt velblouda.

„Jdu do sprchy, kdyby ses náhodou umoudřil, můžeš…“

„Vyfotili to…“ zašeptal si něco do peřin. Začal mi lézt na nervy. To to do prdele nemůže říct rovnou.

„Co? Nerozumím, když si něco mumláš pro…?“

„Vyfotili tohle celý, prostě nás jak spolu šukáme, už do prdele rozumíš!“ křikl celý zpocený, jak se pral sám se svým svědomím a chtíčem. Byl naštvaný a zároveň zklamaný sám sebou. Mnou projelo cosi mrazivého ale za to klidného. Konečně kolečka zapadla na správné místo…

I tak to zabolelo.

„Takže… tys byl… volavka.“

„Jo,“ přiznal bez mučení. Pak ale použil zase svou ironii. „Ale to i pro tebe, ne?“

Pravda. Tahal jsem z něj rozumy o té Veterině a jeho takzvaném papínkovi. Ale to už tak nějak od novináře čekáš, defekt z povolání. Ale v podstatě jsem to dělat nemusel. Nemusel jsem zjišťovat nic od něj, ale já to přesto využil, když už jsem ho dostal až sem. Vlastně jsme si kvit.

 

„Teď čekáš co?“

„Že mě zmlátíš a vykopneš,“ řekl zcela smířeně. A bylo vidět, že to myslí vážně. Vzdychnul jsem.

„Moc jednoduchý…“

„Ty… mě teď tvrdě vojedeš, co?“

„Když říkám, že je to moc jednoduchý, nemyslím tím tvůj trest, blbče.“

„A co jako?“ Přešel jsem k jeho věcem, vyhrabal z jeho tašky telefon a hodil ho po něm.

„Na, zavolej mu.“

„Komu?“

„Tvému pasákovi,“ nešklebil jsem se, ale ironicky to vyznít mělo.

„On není můj…!“ chtěl to objasnit, než si uvědomil, že jsem ho tou narážkou doběhl. Zakryl si pusu a v jeho očích bylo vidět zaklení nad vlastní blbostí. Roztomilý. Přesto jsem měl stále ledový pohled.

„Tak volej, nebo tě vážně vojedu do němoty.“

Justin vážně vytočil číslo bez jediného zaváhání a pak se představil. Naznačil jsem mu, aby mi ho dal na ucho. Poslechl a dost neochotně se nechal chytnout za vlasy. Chtěl jsem holt něco držet, abych měl kam ventilovat vztek. Bohudík byl někdo vinný po ruce.

„Zdravím, pane Mercury. Vás je pro zvířátka škoda,“ řekl jsem do telefonu a díval se do překvapených zelených očí. Snad nevypadám zas tak naivně nebo jo.

 

Další hodinu jsem mu vysvětloval, pro a proti jeho tajného zátahu na mou redakci a mého šéfa, kterého by tímhle jistě dost pošpinil. Tedy kdybych si to nepojistil, jako vždy. Celkem to měl promyšlené, ale zapomněl na to, že i já budu vlastně chytat jeho a jeho společnost. Ten starej větrem ošlehanej chlap to pochopil vcelku rychle a nad jeho hereckým výkonem bych smekl, kdybych měl co. Shodli jsme se na důležitých bodech, jako například, že on o ničem neví dokavaď o ničem já nenapíšu. A že vcelku bylo hodně co psát, a drogy nešlo ani náhodou.

Podíval jsem se po nespokojeném a trochu zlomeném Justinovi a až teď mi to celé docvaklo. Hlavní i vedlejší smysl tohohle všeho svinstva bylo zakrýt pravé svinstvo. Když se nad tím zamyslím, zrzci se v tomhle státě nevyskytují a je jedna k miliardě, že nějakého potkáte. Leda že by…

 

„Už mě sakra pusť, Roberte,“ ozval se Justin, ale já měl ještě něco na srdci. Poprvé, co jsem přiznal, že mám srdce sakra. K čemu všemu mě ten kluk ještě donutí.

„Co ti slíbili?“

„Proč bych ti to měl kurva říkat?“

„Pořád platí to vojetí. Nebo si myslíš, že u nich dopadneš líp?“

„Ne…“ zašeptal pravdivě a já pustil jeho zrzavé vlasy. Nevzdálil jsem se od jeho těla ani slov.

„Chráníš někoho?“

„Jen sám sebe.“

„Fajn,“ řekl jsem jen a zvedl se. Udělal jsem pár kroků k zásuvce na ponožky a vyndal něco, co už tam schovávám pár měsíců. Nebylo to původně určené k tomuhle ale co. „Tohle si vem a zmiz.“

„Roberte, to…“ začal tiše a nevěřícně žmoulal bílej papít s modrým pruhem. Já byl nekompromisní.

„Bože tak už vypadni.“

„Jen… můžu ti tu nechat Ramba?“ Zeptal se ještě za pět minut, když už byl oblečený a sbalený.

„Jo můžeš,“ odpověděl jsem stejně lehce a nevraživě. Naposledy se na mě podíval a já na něj.

„Děkuju.“

****

 

Za dva týdny mi přišel pohled s nějakou palmou na pláži u moře, pod níž bylo rozložené prázdné lehátko. Na druhé straně bylo moje jméno s titulem Milý a adresa plus krátký popisek momentálních pocitů dané osoby. Asi třikrát mi v těch pár slovech Justin děkoval.

Za hlídání Ramba, který byl tak ochotný a udělal Backy štěňata, za což jsem ho málem zabil.

Za tu drahou letenku a tím i nový život bez starých trýznitelů bílého masa.

A za ty noci, kdy jsem byl jen jeho.

To poslední mě asi nejméně zajímalo. Přeci jen, já bych měl poděkovat jemu, za to že mi plus mínus dvacetiletej kluk zatočil s nudným životem a nudnými názory.

Ale na to nejsem ještě dost senilní.

Vždycky se tak spokojeně usměju, když čtu jeho pohledy se třemi štěňaty u nohou, který stále ještě posílá. A jak doufám, nepřestane posílat. Asi to bere jako satisfakci. Plus pro mě.

Plus pro psí mamku, kterou ze mě udělal. Za což jsem vlastně šťastný.

Hned je svět zelenější. A já teď mám povinnost milovat.

Kam jsem jenom založil tu Velkou knihu knih?