Je neuvěřitelný, co všechno si lidi dovolí. Několikrát jim řeknu, že nikoho zaučovat nebudu a oni mi hned druhý den pošlou nějakýho kluka, který nemá ani nejmenšá páru, co tady má vůbec dělat. Za svůj život jsem dostal spoustu nováčků, ale každý z nich něco uměl a tenhle? Ten nepozná ani revolver od AK7. Bůh mě ochraňuj, ať to s ním přežiju.

Možná bych si mohl i zařídit nějaký plán až přijede. Třeba jak mě neotravovat, jak být ticho nebo jak se ode mě držet co nejdál. Jo možná působím trochu nevrle, ale na nějaký mladý kluky opravdu nervy nemám. Ale kdo ví, třeba to tak strašný nebude. Aspoň doufám.

,,Zdravím, jsem tady správně? David Bowie St.?" uslyšel jsem z ničeho nic za zády. Klučina už asi dorazil.

,,A co bys řekl?" odsekl jsem. Cedule jak něco s nápisem David Bowie St. a on se mě ještě zeptá. To budou hodně dlouhý dny.

,,No..heh...řekl bych že jo, ale radši se zeptám. Logan Walker, těší mě." usmál se a podal mi ruku. No, aspoň to vychování má.

,,Jojo, taky mě těší." na rychlo jsem mu podal ruku a pozval ho dovnitř. Bydlení není nic moc, je blízko vojenské základny kde pracuju, jen proto tam bydlím. Tomu klukovi to ale bude muset stačit. A pokud bude ticho a nebude mě rušit, tak na něj nebudu muset ani řvát. Jen se bojím, že toho se nedočkám, ale uvidíme.

,,Ta základna za barákem bude počítám vojenská." prolomil ticho.

,,Ne, neblbni. Tam jezdíme na ponících." odpověděl jsem dost ironicky. Ale aspoň mu to došlo. Nad tou představou jsem se i já trochu pousmál.

,,Už zítra tam vyrazíme, ne? Strašně se těším. Sice jsem ke zbraním nebo válce neměl moc dobrý vztah, ale otec byl voják, celý život mě vychovával tak, aby jsem jednoho dne pokračoval přesně tak, jako on. Proto tady jsem. Dobrovolně bych sem nešel. Ale třeba to bude fajn. Navíc, když tu budeš se mnou, tak to hned půjde líp." pozorně jsem ho sledoval. Z jeho výrazu se opravdu dalo poznat, že nikdy zbraně moc rád neměl. Už teď vím, že to nepřežiju. Při poslední větě se lehce pousmál. Jestli si myslí, že budeme kdo ví jak velcí kamarádi, tak na to ať rovnou zapomene. Zítra mmu to dám pořádně sežrat a jestli tu se mnou vydží dýl jak týden, tak mu zatleskám.

Ani se neopovažoval zeptat se kde má být pokoj pro hosty a hned si to razil do mého pokoje. Fajn, ten klučina si fakt říká o nějaký problém. Naštěstí pochopil, ale až když mě viděl stát ve dveřích. Ale aspoň pochopil.Nevím jestli mě chce vyprovokovat schválně nebo ne, ale zatím se mu to skvěle daří. Ale na druhou stranu zase musím uznat, že nevypadá hrozně. Vlastně vůbec ne. Bude to znít divně, ale když jsem ho uviděl, docela dost mě vzrušil. naštěstí si ničeho nevšiml. Kromě toho, ten kluk bude přinejmenším o 10 let mladší než já. Pochybuju, že mu bude víc jak 30 a po tom, co se stalo minule, se už nechci s nikým ani vázat. Zvlásť ne s novým mladým klukem, co stejně za chvíli vypadne a já ho už stejně nikdy neuvidím. K čemu by to bylo? K ničemu. Nemělo by to ani nejmenší prospěch.

Tiše jsem seděl na kraji postele a nadd vším přemýšlel. Opravdu si nemohl vybrat nejméně vhodnou chvíli, kdy mi vtrhnout do pokoje.

,,Neděje se něco?" zeptal se po pár minutách ticha.

,,Mělo by snad?"

,,No, nevím. Smutné sezení na posteli mi nepřijde jako obvyklá činnost."

,,A kdo říká, že jsem smutný?"

,,Já to vidím. Naši se pořád jen hádali a vždy po hádce jsem přišel do pokoje, kde seděl táta. Smutnej. A seděl přímo jako ty. Po těch letech poznám, jak vypadá smutný člověk. Ale pokud mi nechceš říct co se děje, tak nemusíš."

,,Já ti nemám co říct."

,,Dobře. Tak zítra."

S těmi slovy odešel. Nic nechápe.... a ani nepochopí. A to bude jenom dobře. Pro nás oba...