Byla noc. Všude bylo ticho. Celé Tokyo už spalo, ale na kraji města v jedné špinavé uličce, se něco dělo. Tři muži se tam tyčili nad čtvrtým, ještě se nedalo říct mužem, byl to spíš chlapec. Chlapec

ležel na zemi a necítil nic jiného než bolest, už ani nevnímal, co všechno ho bolí. Kolemjdoucí by si ničeho nevšimli, protože těch několik osob se dokonale schovalo za dva velké kontejnery na odpadky

patřící k nedaleké restauraci.

Po chvíli, kdy ho muži kopali do břicha, uslyšel chlapec jednoho z nich říkat: „Chlapi, koukněte vždyť je v bezvědomí! Pojďte, radši zmizíme."

A pak už jen slyšel zvuk podrážek dopadající na beton a ztratil pojem o světě.



 Probudilo ho až něco vlhkého na obličeji, ale neodvažoval otevřít oči. Měl strach, že ta palčivá bolest, kterou cítil po celém těle, bude ještě větší.

„Musím otevřít oči! Musím vidět jejich tváře, abych se jim mohl pomstít! " křičel jeho hlas v hlavě.

Chlapec pomalu otevíral oči, ale pokus o spatření tváří těch hajzlů, kteří mu takhle ublížili, byl jak spínač bolesti. Najednou ucítil neskutečnou bolest v břiše, jakoby se mu do něj zabodával nůž. Ale bolest mu nezabránila otevřít oči, už tu bolest ani nevnímal! Chtěl vidět jejich tváře, ale místo tří rádoby lidí, se nad ním sklánělo něco bílého. Chtěl zvednout ruku a dotknout se toho, ale nedokázal přimět ani jeden úpon svalu, aby ho poslouchal.



Znovu upadl do bezvědomí a když se konečně zase probral, ležel na boku s mírně pokrčenými koleny a ruce měl omotané kolem něčeho chlupatého ,co ho hřálo na hrudi. Na chvíli si pomyslel, že je doma v posteli, ale v momentě, kdy se pokusil více se nadechnout, ucítil ohromné bolesti. Když otevřel oči, uviděl krásného bílého psa. Pes byl vzhůru a vypadal, že je v pozoru, aby zachytil každý pohyb, každý zvuk. A pak pes k chlapci otočil hlavu a ti dva si hleděli přímo do očí. Pes naklonil hlavu a prohlížel si zbitého chlapce. Černé kratší vlasy jako popel, blankytně modré oči výrazné rysy v obličeji, plné červené rty, které se na psa příjemně usmívaly. Pes se ke chlapci naklonil a oblízl mu zaschnout krev z obličeje.



*O 5 let později.*

 V malém bytě, uprostřed Tokya, seděl 23 letý mladý muž za počítačem a horečně ťukal do klávesnice, aby co nejrychleji vyřídil papírovaní ke svojí poslední splněné zakázce. Tento mladý muž se jmenoval Carlos a pracoval celkem v neobvyklém oboru, živil se jako nájemný vrah. No

živil se, tahle práce mu slušně vynášela.



Carlos vzhlédl od obrazovky až v momentě, kdy se mu něco otřelo o stehno.

Byl to jeho dlouholetý přítel. Velký bílý pes, který s ním žije už od jedné noci, kdy ho, dá se říct zachránil a potom mu Carlos dal jméno Moro. Bylo to divné, ale jako by byl Carlos a Moro jedna duše. Bylo mezi nimi zvláštní pouto.

„Ahoj chlapče, to už je tolik hodin? Měli by jsme jít spát zítra je taky den. A navíc mám zítra volno tak něco podnikneme."

Carlos vypnul počítač, podrbal Mora za uchem a šel si lehnout. Ale nemohl usnout. V hlavě mu ležela nová zakázka, na kterou neměl patřičné vybavení a toho znervózňovalo. Potřeboval nový výkonnější foťák, který mu nebude překážet. Pořád se jen převaloval a né a né usnout. Pak jen ucítil, jak se deka mírně nadzvedla. Položil se na lokty a hlavou mu projelo "sakra, já jsem ale chlapák" a zadíval se na zdvihnutou deku mezi nohama. Najednou ale ucítil něco teplého mezi nohama. Ale on to nebyl! Vyděsil se a rychle odkryl deku z těla. A musel se sám sobě smát.  Mezi nohama mu neležel nikdo jiný

než Moro.

„A já už si myslel, že mám chloubu jako Zeus a to byla celou dobu tvoje hlava," a začal se  hlasitě smát.  Moro jen nechápavě naklonil hlavu a přitulil se ke Carlosovi . Netrvalo dlouho a Carlos usnul.

A probudil se až ráno.



Carlos vůbec nebyl ten samý člověk jako před pěti lety, změnil se. V obličeji dospěl, měl ostré lícní kosti, plné, téměř rudé rty, krásné velké modrošedé oči a uhlově černé vlasy, které nosil střižené do úrovně  uší a vždy mu trčeli do všech stran. Hodně zmužněl  a zmohutněl, samozřejmě začal také posilovat. Měl široká ramena, úzký pas, vypracované ruce i břicho a krásné až skoro ženské dlouhé nohy. Vysoký byl asi 185 cm. Každá žena se po něm otočila kamkoliv přišel, ale on ani o jednu nestál. Přitahovali ho muži a on si myslel, že právě to byl ten důvod, proč ho oné noci napadli.



  Zrovna se loučil se svým tehdejším prvním přítelem a ti tři muži je viděli a už z dálky na ně pokřikovali a smáli se. Jake - tak se Carlosův přítel jmenoval - nic neslyšel odešel domů a nevědomky nechal Carlose samotného, aby mu ti muži ublížili. A to ho navždy změnilo.



Šíleně moc toužil po pomstě, po spravedlnosti,  jak tomu sám pro sebe říkal. Úplně se uzavřel do svého vlastního světa a nikoho do něj nepouštěl. Na lásku už přestal věřit , potom co se s ním Jake rozešel, protože se údajně změnil. Od té doby měl všechny chlapce jen na sex. Bez pocitů, bez emocí prostě si jen užít. Nezajímalo ho, co na to říkají oni, dokonce mu dělalo dobře, když se do něj někdo zbláznil a on se mu mohl jen vysmát. Popravdě vždycky všechny varoval, že jde jen o sex, že si chce jen užít, ale kdo by se do něj nezamiloval? Vždy vypadal jako potomek nějakého boha touhy.



To ráno se probudil sám od sebe celkem časně, nebylo moc po osmé hodině. Otevřel oči, otočil se na druhý bok a uviděl obrovského Mora jak spí na druhé části velké manželské postele. Natáhl ruku, pohladil ho po hlavě a vylezl z postele. Ještě na místě ze sebe shodil všechno oblečení a nahý šel do koupelny, dal si sprchu, vyčistil si zuby a s mokou hlavou se vrátil do ložnice. Přešel ke skříni, ze spodního šuplíku vytáhl čisté boxerky, nějaké neutrální ponožky, potom černé úplé  jeany a šedivou košili s dlouhými rukávy. Všechno to na sebe hodil a vydal se do kuchyně na snídani. Chtěl si připravit toasty a v momentě kdy otevřel lednici mu Moro stál za zadkem.

„To jsem mohl čekat, že?" usmál se na Mora. Nejdřív teda nachystal Morovi a pak sobě. A po

snídani se společně vydali do města.



Pomalu procházeli parkem, když si Carlos  vzpomněl,  že si musí koupit ten foťák. Svraštil čelo a přemýšlel, kde ho má  koupit. Když si vzpomněl, že  nedaleko jedné kavárny otevřeli nové elektro. Přichytil  si Mora  blíž k sobě  a šli  směr elektro. Před obchodem Mora uvázal kolem stromu a ještě než odešel mu pošeptal:  „Hned  jsem zpátky, "mrkl na něj  a vešel do obchodu. Moc se po něm nerozhlížel a rovnou přešel do oddělení  kamer, foťáků a notebooků. Prohlížel  si vitrínu  s foťáky a pokukoval po cenovkách. I když pro něj cena nebyla na prvním místě i tak si nechtěl koupit zbytečně předražený foťák, který bude stejný jako ostatní  jen v jiném provedení. Najednou ho zaujal malý, černý foťák. Otevřel pořádně vitrínu a vzal ho do ruky. Překvapilo ho, že je tak lehký, jako by v ruce nic nedržel.  Pořádně si ho ještě prohlédl, aby se ujistil, že splňuje všechny jeho kritéria - barvu, velikost, výdrž, kvalitu fotek a nakonec i cenu. Carlos se pousmál a věděl, že našel  ten, který hledal. Vydal se směrem k pokladně až teď si všiml, že v obchodě  je jen pár lidí. Došel  k pokladně  a položil foťák na pult.

„Dobrý den, chci tenhle..," zvedl pohled k prodavači  a z ničeho nic na chvíli ztratil hlas.



Před ním stálo to nejhezčí stvoření, co zatím kdy viděl. Byl to chlapec s blond vlasy a štíhlou postavou. I když nebyl nijak extra vysoký, mohl mít tak 175 cm, vyzařovala z něj taková zvláštní energie, které si Carlos hned všiml. Měl světlou pleť, vlasy střižené asi na 10 cm, úplně základní chlapecký účes, jeho oči byly velké a měli čokoládovou barvu. Rty měl světle růžově a spodní ret měl oproti tomu hornímu o něco plnější a mile se usmíval. Na sobě měl černou uniformu s logem obchodu.



Carlos okamžitě začal přemýšlet, co všechno by s ním mohl dělat, kdyby mu ten kus hadru ztrhal z těla. Už si začal představovat jak ten blond chlapec před ním klečí a kouká na něj přes svoje dlouhé řasy, když v tom ho vyrušilo odkašlání.

„Dobrý den, přál jste si pane?" promluvil blonďák svým sladkým hlasem.

„Oh a-ano, tenhle foťák prosím a ještě paměťovou kartu," řekl Carlos a pozoroval na sobě, že mu nějak zhrubl hlas, normálně má hluboký chraplák, ale tohle bylo něco co se mu ještě nestalo.

Bloňďáček začal kmitat a všechno zabalil do tašky.

 

„Budete platit hotově nebo kartou?"

 Carlos jen zamrkal a odpověděl: „Kartou."

Takže zaplatil, chlapec mu podal účtenku a s "Děkujeme za nákup, hezký den" se s ním  rozloučil. Carlos popadl tašku a zamířil k východu.