Samuel by si nikdy nepřiznal, že by se zamiloval do čajových lístků jenom proto, že mu je dalo nějaké neurčité, tmavovlasé individuum. Ale rozhodně se zamiloval do chuti onoho čaje a od té doby chodil do jistého malého obchodu na rohu ulice, kde se neprodávaly jenom čajové lístky, ale i koření. Kdykoliv zavítal dovnitř, zaútočila na něj vůně ze všech stran. Ale přesto chtěl cítit jednu jedinou vůni, která mu zatím byla odepřena - jeho vůni. Nemohl ale na něj pořádně ani promluvit, když byl věčně pod dozorem své starší nadřízené, které vypomáhal v nově otevřeném obchodě.

Když dnes vstoupil do onoho obchodu, zrovna proběhl kolem něj. Ucítil směsici vůni vanilky, karamelu, sladkého kakaa a možná nějakého čajového lístku dovezeného z Indie. Pořádně se té vůně nadechl. Byla tak oslnivá, svůdná. Očima sledoval cestu, kterou to tmavovlasé individuum, jehož jméno doposud neznal, mířilo a nespouštěl z něj oči.

„Pane Samueli!“ zvolala žena v brýlích, obešla pult a utřela si špinavé ruce od kakaa do zástěry. „Co vás sem zavádí tak brzy? Potřebujete čaj na uklidněnou?“

„Ano, meduňka mi posledně opravdu hodně pomohla. Máte tu směs znovu namíchanou?“ zeptal se mile.

„Tu specifickou ne, pane,“ usmála se mile a odcupitala zpátky za pult, pod kterým něco hledala, „ale přišla nám nová směs - krásně voní a máme už dva lidi, kteří byli s ní spokojení.“

„To jsem rád,“ řekl upřímně a následoval ji k pultu. „Potom možná ještě hořké kakao a nastrouhanou čokoládu.“

Žena si vše zapisovala a přikyvovala. „A jako bonus Vám s radostí dám malou skleničku domácího medu. Co vy na to?“

„Právě jsme uzavřeli obchod,“ rozesmál se Samuel. Očima přitom zabloudil za sebe na mladíka, který vyrovnával malé krabičky s bylinkami a vášnivě k nim čichal. Jeho tmavé řasy se jen drobně hýbaly, když měl oči zavřené. Povšiml si, že mu na triku zbylo trochu skořice smíchané s kakaem. Když odkryl světle modrozelená kukadla, jejich pohledy se setkaly. Samuel se vřele usmál, pokynul mu na pozdrav, než se otočil zpátky na ženu za pultem.

Po chvíli mu řekla částku. Dal jí, jako vždycky, něco navíc. Tentokrát se k ní však nahnul - už nemohl déle vydržet - a zeptal se jí na jméno toho mladíka, který jí zde pomáhá.

Ona se vřele usmála.

„Má jazyk a může vám to říct sám, pane Samueli,“ odpověděla mile. Když si všimla jeho nerozvážnosti, zamávala na mladíka, který zrovna nesl krabici s vanilkou. „Co bys panu Samuelovi doporučil, když ho trápí nespavost?“

Samuel nechápal. Tmavovlasé individuum se na něj podívalo, věnovalo mu úsměv a tichým, však hlubokým hlasem odpovědělo: „Meduňka je v tomto případě hodně chválena. Také kozlík lékařský se poměrně dost často používá, ale pokud použijete vyšší dávku, můžete mít problémy s chůzí nebo svalovou ochablost.“

Samuel se usmál a vysmekl mu poklonu. „Víte toho poměrně dost, mladý muži,“ pochválil ho.

„Jmenuji se Eddie,“ odvětil mladík, než se obrátil na vedoucí podniku. „Vše je na svém místě, mohu už jít, mami?“

V Samuelovi hrklo - mami?! To sem celou tu dobu chodí a netuší, že je to její syn? Ano, jisté společné rysy by tam byly, ale jak moc mohl být slepý? Div rovnou nezabořil hlavu hluboko do rozdrceného chilli ve výloze. Ale toto nutkání v sobě udržel.

„Ano, samozřejmě,“ usmála se na něj majitelka podniku a Samuel sledoval, jak Eddie mizí skrz dveře na vytouženou svobodu. Poté se spěšně rozloučil a opustil její skromný obchod na konci ulice. Sotva za ním zaklaply dveře, zvonek líbezně zacinkal a on sešel po schodech dolů, spatřil postavu, která se opírala o zeď, a dle onoho postoje usoudil, že na něj čeká.

„Chodíte sem už celkem dva měsíce a třináct dní a teprve nyní jste se zeptal na moje jméno - cítím se dotčen, pane Samueli,“ ušklíbl se na něj mladík. Samuel se pousmál. Opět ho omámila jeho směsice vůní - od vanilky až po onen čaj z Indie. Byla to tak líbezná vůně, že by se v ní s radostí ztratil znovu a znovu.

„Je nezdvořilé zeptat se jen tak cizí osoby na jméno po prvním setkání. A navíc tady máte zajímavé věci - bylo by škoda přijít o všechna tajemství najednou,“ spiklenecky na něj mrkl. Rozesmál ho.

„To je pravda,“ souhlasil Eddie. „Kam jdete? Možná máme společnou cestu?“

Ten úšklebek na jeho tváři se Samuelovi líbil. Nezbedný a jiskřičky v očích značily, že dokáže být i neposedný. Zakroutil nad sebou hlavou.

„Bydlím kousek odsud, proto jsem tady tak často,“ vysvětlil a vykročil kupředu. Mladík ho následoval jenom dva kroky za ním, potom ho dohnal a šli vedle sebe. „Pomáháš matce v obchodě?“

„Sama by to nezvládla - předtím, než jsem jí začal pomáhat pravidelně, vyhodila si záda, protože chudák nosila všechny ty bedny sama. A není to sranda. Sice ta vůně vás omámí, ale tělo vás potom zradí,“ vysvětlil Eddie a Samuel se utápěl v jeho sladké vůni. „Sice jsem od toho celý načichlý, ale co se dá dělat,“ dodal a pokrčil rameny.

„Ne, že by ti ta vůně nějak vadila,“ podotkl Samuel tiše.

Eddie se ušklíbl. „Takže jste takovýhle typ, co?“ zeptal se a Samuel se na něj zmateně podíval. „Ten, co oblbuje mladý holky a vykládá jim, jak je voňavý jejich parfém, přitom to někdy smrdí jako rok prošlé koření?“

Samuel se zasmál - tohle přirovnání by ho nenapadlo.

„No, ženy nejsou středem mého zájmu,“ přiznal Samuel upřímně. Eddie si ho zkoumavě prohlédl a dělal, že přemýšlí.

„Takže osamělý mládenec?“ zhodnotil jeho vzhled ihned.

Samuel smutně zakýval hlavou a zastavil se před svou brankou. Pohladil živý plot a uvolnil tak příjemnou vůni jehličí.

„Spíše muž, který neustále čeká a hledá na tu správnou osobu,“ zhodnotil jen. „Děkuji ti za doprovod.“

„Za málo,“ mávl nad tím Eddie rukou a pohlédl na jeho dům. „Není to trochu velký dům pro osamělého mládence?“ rýpl si ještě.

„Ani ne, mám kočku, která mi dělá společnost.“

„Aha, takže žárlivá kočka je problém pro vaše vztahy?“

Samuel se pousmál. „Nejspíš,“ zhodnotil.

I když neradi, řekli si sbohem a Samuel vešel do svého prázdného domu. Pozdravil svou mourovatou kočku, podrbal ji za ušima, odložil svůj nákup a vytáhl si ji do náruče, aby se s ní pomazlil, zatímco mu kočka spokojeně předla a lísala se k němu.

„Ano, zdržel jsem se, ale povídalo se mi s ním dobře,“ svěřil se jí, když na něj skoro až žárlivě mňoukla, sotva na něm ucítila tolika rozlišných vůní. „A navíc pořád voní po vanilce, kdo by mohl odolat?“ podrbal ji za ušima a po chvíli si ji usmířil. Pustil ji, aby se mu motala pod nohami, ocasem kroužila po jeho lýtkách a čumákem potom zkoumala, co za dobroty si její páníček tentokrát přinesl v té tašce, která se dá tak snadno roztrhnout.

Spokojeně předla a snažila se dostat do malého balíčku, kde ucítila meduňku, ale to už jí to sebral zpod drápků.

„To je moje, miláčku,“ zašvitořil mile. Kočka na něj mňoukla a s ocasem vzhůru si to odkráčela do kuchyně. Samuel ji následoval. Do několika různých skleniček potom přesypával opatrně bylinky, aby mu ani ždibec nevypadl na zem. Ponořoval se do té omamné vůně bylinek.

Uvařil si rybu k večeři, ale tu nakonec spořádala kočka, protože se pořád lísala a mňoukala, mile na něj dělala kukadla, až jí nakonec rybu dal. Div mu neukousla ruku, jak se do ní pustila a vrněla, když jí drbal za ušima.

„Co myslíš, miláčku? Měl bych tomu klukovi dát šanci?“ zeptal se a podrbal ji pod bradou. Kočka zamňoukala. „Souhlasím,“ ušklíbl se Samuel a zavřel oči před jejím ocasem, který se mrskl proti jeho obličeji. Nakonec mu jen sjel po nose a přes rty dolů a zase se pohyboval dál od jeho tváře. Samuel si povzdychl. „Je na čase jít spát,“ podrbal ji na hlavě, vypnul televizi a šel uklidit nádobí. Přitom si dal vařit vodu a připravil si směs s meduňkou. Přivoněl si k její oslnivé vůni. A opět si vzpomněl na Eddieho.

Nedlouhou poté, kdy si zalil čaj, rozhodl se pro rychlou sprchu. Nemohl Eddieho pustit z hlavy. Broukal si nějakou melodii písničky staré minimálně dvacet let. Před ulehnutím do postele vypil čaj, zhasl lampičku a potom na něj zasvítily jasné oči. Lekl se své kočky, která se k němu přikradla do postele a on si jí ani nevšiml.

„Takhle mě nelekej, miláčku,“ ušklíbl se na ni a slyšel její žárlivé, vyčítavé zamňoukání. Políbil ji na hlavu a ona zaprskala. Hned na to se jala okamžitě čistit. Takhle pošlapat její důstojnost! Jeho pach jí nevadil, ale nemusel ji celou poslintat. Samuel se jen zasmál, přikryl se peřinou a po chvíli se odebral do lahodného spánku s vůní meduňky. Byť jenom na pár hodin.

Jako každý jiný den Samuelovo ráno začalo s přípravou snídaně, nakrmení kočky, polidštění se a potom zdlouhavého přemýšlení, který z čajů si má vzít do práce, jak je namíchat, aby omylem nepřimíchal čaj určený k uvolnění k čaji, který ho má naprosto uspat. Taky se zamýšlel už dopředu, co vůbec uvaří na svůj pozdní oběd. Zvažoval opětovnou návštěvu obchůdku na rohu. Ale na co by se vymluvil dneska, že mu došlo? Vzhlédl ke své poličce s kořením. Všechno bylo poměrně plné a vyhazovat ono lahodné koření s překrásnou vůní nechtěl. Povzdychl si.

Po chvíli se mu k nohám začala lísat jeho kočka. Vyzvedl si ji do náruče. „Copak chybí v našem koření, miláčku?“ zeptal se jí mile. Kočka se hbitě podívala za sebe a hleděla na skleničky před sebou. Seskočila na parapet k oknu, olízla si několikrát packu, přejela si jí po hlavě a natiskla se na vyhřátou okenní tabulku.

To Samuelovi moc nepomohlo, ale neměl jí to za zlé.

Možná by dneska nemusel do obchodu, snad by jen počkal venku, aby ho mohl spatřit. Potom ho napadlo, že se začíná chovat jako stalker. Zakroutil nad sebou hlavou. Ve svých jednatřiceti se zamilovat od nějakého studenta na vysoké škole? Bylo to legrační, ale přesto tak reálné - v dnešní době vznikají i mnohem větší věkové rozdíly. Jen kdyby měl jistotu, že jeho cit není jednostranný.

Pohlédl očima spěšně na čas. Rychle popadl nějaký předem připravený čaj, přihodil si ho k malé konvičce, kterou si každý den poctivě bral s sebou, podrbal svou kočku za ušima a rozloučil se s ní. Vrhla k němu pohled.

„Neboj se, dneska přijdu o něco spíš, slibuji,“ uklonil se jí zdvořile, na což ona spokojeně zavrněla.

Naplnil jí misku granulemi a šel ke dveřím. Když si zavazoval tkaničku, viděl ji, jak mu pomalu kráčí mezi nohami a rukami, lísá se k němu a hlasitě přede. Usmál se, naposledy ji vyzvedl do náruče, pomazlil se s ní, až předla blahem, a potom ji položil na zem.

„Buď hodná a zase mi nepoškrábej polštář, žárlivko malá,“ usmál se na ni mile, než vzal své věci a vydal se na autobusovou zastávku. Měl ji od domu dobrých deset minut pomalé chůze, ale nevadilo mu to. Raději se projde. Měl řidičák, ale cestou autobusem smí přemýšlet nebo dokonce usnout a nemusí se obávat, že by něco způsobil.

Cestou na zastávku si ještě dvakrát zkontroloval obsah své kabely, zda má všechno potřebné, aby svou práci byl schopný přežít. Všiml si stínu před sebou a prudce se zastavil, aby do osoby nevrazil, obešel ji několika kroky směrem doprava, aniž by vzhlédl, s očima pořád zabořenýma do kabely. Až potom vzhlédl a byl připravený na cestu. Vše potřebné měl v kabele.

Bez jeho vědomí ho po celou dobu sledoval jeden mladík, už od chvíle, kdy kolem něj tak prapodivně prošel. Eddie z něj nemohl spustit oči. Držel se v jeho blízkosti, šel za ním, když platil, protáhl se kolem něj, když si dával kabelu nahoru, aby ho neviděl, usadil se za ním a zakryl si obličej novinami. Připadalo mu, že toho okouzlujícího muže pronásleduje každý den. Ale copak si mohl pomoci? Pan Samuel měl zvláštní vůni.

Někdy se mu zdálo, že voní po meduňce, jindy zase po šalvěji, někdy měl dokonce i sladkou medovou vůní se špetkou skořice. Každý den měl snad jinou, jedinečnou vůni. Dnes z neznámého důvodu voněl po čokoládě a pomerančové kůře. Byla to lahodná, vábící vůně, kterou Eddie miloval. Odložil noviny a nechal se okouzlit jeho vůní. Ale stejně tak Samuel ucítil jeho směsicí vůní, tentokrát přebíjela hlavně skořice a perníkové koření. Otočil se a jejich zmatené pohledy se setkaly.

„Dobrý den,“ usmál se Eddie jako první.

„Ach, dobrý den,“ Samuel mu úsměv opětoval. „Omlouvám se, ani jsem si vás nevšiml,“ podrbal se na hlavě nervózně. „Co vy tady? Jedete do školy nebo… někam?“

„Jedu do školy,“ odvětil Eddie mile a odložil noviny stranou, vstal a čekal, až mu Samuel uvolní místo. Bylo nezdvořilé, aby měl věčně vytočenou hlavu jenom proto, aby si mohli povídat. Samuel mu místo uvolnil. „Jedete do práce?“

Samuel přikývl. „Je od Vás milé, že pomáháte matce s obchodem,“ zabrouzdal zpátky do jejich včerejšího rozhovoru.

„Je to samozřejmost, kterou většina dnešních mladých lidí ignoruje,“ pokrčil Eddie rameny a Samuel si povšiml jeho vypracovaných rukou. Od nošení všech těch rozlišných koření a bylinek. Proto na něm tolik krásných vůní utkvělo. Neuvědomil si, kdy zavřel oči a zhluboka se nadechl. Až poté slyšel Eddieho tichý smích.

„Ach, omlouvám se,“ řekl mírně v rozpacích.

„Nic se neděje, většina lidí to dělá,“ odvětil Eddie popravdě. „Obzvlášť holky. Přijdete dneska odpoledne zase?“

„Chtěl bych, ale vypadá, že mám všeho zásoby,“ usmál se Samuel smutně.

Eddie odhalil své bílé zuby v dokonalém, širokém úsměvu. „Víte, že se můžete stavit jen tak, abyste nás navštívil, že ano? Rádi vás s matkou zase uvidíme,“ řekl Eddie upřímně.

„Nechci vás otravovat,“ řekl Samuel upřímně.

„Ale vůbec! Přijďte, prosím.“

„Je to pozvání?“

„Pozvání od srdce,“ přikývl Eddie s úsměvem. Potom se oba zarazili a do tváří se jim vehnala krev. Eddie odvrátil pohled a pohrával si s delším pramínkem vlasů, který mu spadal po uchu. Tohle vyznělo rozhodně divně.

„V tom případě…“ začal Samuel tiše, ale potom se usmál, „ho nemohu odmítnout, ne?“

Eddieho oči se rozzářily. Jen přikývl na souhlas.

---

Samuelovi se zdálo, že v práci dnes strávil dvakrát tak delší dobu. Práce neubývalo ba naopak - přibývalo a jeho už nebavilo podepisovat a vyplňovat smlouvy. Být zástupce ředitele, který je skoro pořád na dovolené, rozhodně nebylo moudré rozhodnutí. Ale na druhou stranu - plat nebyl špatný a dovolená byla taky lákavá. Na třetí stranu se však stal holkou pro všechno - a to doslova. Zatímco jeho nadřízený byl pořád někde mimo, musel dřít až do morku kostí, někdy v práci pomalu trávil i celé týdny. Tomu tak bylo předtím. Nyní si vymezil, že musí vždycky odejít na čas, aby se stihl zastavit v onom malém obchůdku na kraji své ulice. Narazil na něj náhodou, doporučila mu ho jeho sousedka. Nebýt toho, že ho nejednou přistihla, jak svítí i v brzkých ranních hodinách a čte si, ani by ji nenapadlo, že trpí nespavostí. Doposud jí nebyl schopný dostatečně poděkovat.

V kabele zahrabal mezi balíčky a vytáhl nějakou směs čaje na uklidnění. Aniž by si to uvědomil, po dobu pití čaje skenoval pohledem hodiny na zdi. Vychutnával si každou buňkou svého těla onu omamnou chuť a vůni čaje. Přivřel slastně oči.

Kdyby mu tento čaj někdy Eddie uvařil…

Čas se vrátit zpátky do práce, napomenul se v duchu.

Nepřemýšlel už nad časem. Když konečně dokončil i poslední věc, povzdychl si. Bylo něco málo po osmé hodině. Jeho nejoblíbenější obchod zavírá v sedm hodin. Zapomněl, že ho Eddie pozval. Prohrábl si vlasy a pevně je stiskl mezi prsty. Opřel si hlavu o dlaně, zatímco se lokty opíral o stůl. Možná by mohl zavolat jeho matce a omluvit se jí, jestli jí tímto způsobil nějaké potíže.

Na obchodě musí mít jistě i telefonní číslo - vzpomeň si, nabádal se, znáš celou jejich otevírací dobu a nevybavíš si devět hloupých čísel. Aniž by si to uvědomil, už čísla zpaměti vyťukával do mobilu a vytáčel. Ani o tom pořádně nezauvažoval!

Chtěl položit, ale z mobilu se ozvalo mužské: „Prosím?“

Srdce mu poskočilo, když poznal Eddieho hlas.

„Haló?“ ozvalo se po chvíli znovu.

„Dobrý večer, Eddie - omlouvám se, že volám tak pozdě,“ omluvil se provinile Samuel.

„Pan Samuel?“ zeptal se Eddie zmateně. Slyšel, jak se za ním zavřely dveře se zaskřípáním. „Dneska jste nepřišel, stalo se něco?“

„Měl jsem…“ pohlédl na papíry před sebou, „plno práce.“

„Aha, to mě mrzí,“ řekl Eddie soucitně. „Jedete už domů?“

„Ještě si tu chvíli pobudu. Mrzí mě, že jsem pokazil tvé pozvání.“

Slyšel jeho zvonivý smích. „Není třeba se omlouvat, pane Samueli. Byla to hloupost.“

„Ne, přijdu zítra, slibuji.“

„Nemusíte, pokud nechcete.“

„Ale já chci,“ trval na svém Samuel a na tváři se mu vytvářel milý úsměv.

Eddie chvíli mlčel a přemýšlel. „V kolik Vám jede autobus?“

„Nejpozdější v půl jedenácté, v jedenáct bych mohl být na zastávce, proč? A přestaň mi říkat pane.“

„Jen tak,“ ozval se Eddie. „Samueli,“ dodal nejistě.

„No… raději se vrátím zpátky do práce, takže se zítra uvidíme?“ ujistil se Samuel.

„J-Jo,“ Eddieho hlas se trochu zadrhl. „Ale tentokrát přijdete.“

„Určitě.“

„Slibujete?“

Samuel se usmál. „Slibuji.“

„Omlouvám se, pokud jsem zdržoval.“

„Omlouvat bych se měl já, že volám tak pozdě.“

„Dobře, nashledanou,“ rozloučil se Eddie a zavěsil.

Samuel se usmál pro sebe. Mrzelo ho, že ho dneska nejspíš neuvidí, ale alespoň slyšel jeho hlas. S touto myšlenkou mu kupodivu práce utíkala o to rychleji. Vybavila se mu jeho ranní vůně. Skořice a perníkové koření. Dostal chuť na sladké a netušil proč. Usmál se sám pro sebe.

Když konečně nastala jeho hodina odchodu, vše pečlivě uklidil a vydal se na autobusovou zastávku.

Nepostřehl, kdy začalo pršet. Skrýval se pod kabelou, aby nezmokl. Na zastávce byl sám. Jen on jezdíval takhle pozdě. Řidič pozdní linky na něj byl zvyklý a popřál mi hezký večer. Po dobu jízdy si s ním povídal o ledabylých věcech. Samuel si bohužel musel přiznat, že nepříjemně voní po potu a šesti dnech neumytých vlasech. A dnes si před začátkem směny nejspíš zapomněl umýt i zuby. Přesto se s ním dalo hovořit jako s každým normálním člověkem.

Vyptával se ho na zajímavosti z jeho dne - kolik lidí si opět zapomnělo přepočítat drobné a dávali mu tak méně, než měli, kolik malých dětí neumí pořádně pozdravit nebo poděkovat, kolik starých dam mu vysmeklo nejednu poklonu a spoustu, spoustu dalšího.

Řidič se zase na oplátku spolu s ním smál a nadával na jeho mizerného šéfa, který, místo toho, aby byl v práci, věčně jezdil na dovolené se svou mladou přítelkyní. Oba nad tím mohli jen smutně pokývat hlavami.

Řidič otočil volantem, aby mohl zahnout, a ušklíbl se pro sebe.

„Nenašel sis nějakou známost konečně?“ zeptal se mile.

„Víš moc dobře, že na vztahy nemám čas,“ podotkl Samuel smutně.

„Tak to by mě zajímalo, proč tamten mladík tak sám čeká a mrzne,“ pohodil řidič hlavou k nějaké osobě, která stála na zastávce a čekala, nejspíš na autobus.

„Nejspíš čeká na tebe, až ho přivítáš,“ mrkl na něj Samuel spiklenecky.

„Ale běž, nebo ti pomohu!“ ušklíbl se řidič škodolibě a zastavil, aby mohl Samuel vystoupit. Sotva však Samuel vystoupil a vzhlédl k tmavovlasému muži, který čekal na zastávce, úsměv mu zmrzl na rtech.

„Co tady děláš, Eddie?“ zhrozil se.

Zpod tmavých vlasů přilepených na mokré tváři na něj hleděly modrozelené oči mladého muže, který zde čekal už dobrých deset minut.

„Čekám na tebe,“ zašeptal Eddie jen.