Před několika lety jsem se zamiloval do nádherného kluka.

„Radku, tak se znovu shledáváme,“ usměje se na mě.

Samuel. Je pořád krásný.

Ale i tak.

Nemůžu mu odpustit. Nikdy nezapomenu. Je mou noční můrou.

„Nechtěl jsem tě už nikdy vidět,“ odfrknu si.

Třas.

Mé tělo se třese.

Jenomže se ukázalo, že vůbec není tak milý, jak jsem si myslel. Vlastně vůbec nebyl tím, za koho jsem ho považoval.

„Ale copak, nebyl si to náhodou ty, kdo ublížil mě?“ řekne a dojde až těsně ke mně.

Já?

Jak kurva může něco takového říct?

„Vezměte si ho!“ zavelí a prst namíří na Tadeáše.

Zastaví se mi srdce.

„No co stojíte?! Říkám vemte si ho!“ pokřikuje.

Podívám se na ně.

Jsou to ti stejní kluci.

Takový ošklivý zrzek a stejně nechutný plešatý vazoun.

Sevře se mi žaludek.

Jednoho dne. Jsem přišel k němu domů, jako obvykle. Jenomže tam neseděl on. Ale jen někdo, kdo jako on vypadal. Jeho milý výraz nahradil zlý pohled. V ruce měl cigaretu a na sobě černé oblečení, které nikdy nenosil. Myslel jsem si, že má rád barvy, že mě miluje.

„Teď se dobře dívej,“ ušklíbne se na mě.

Co mám dělat?

Bojím se.

Začnou ho svlékat. Mého Tadeáše.

To nemůžu dovolit.

Doposud byl mým sluncem. Nesmí mu ublížit.

„Ne!“ zařvu z plných plic, „nechte ho být!“ ignoruji Samuelův vyjevený výraz a stoupnu si před něj.

„Vezměte si mě… koneckonců, já už mám zkušenosti. On je mládě, nic neví.“

Je to pravda.

Raději já, než on.

Hodil mě na postel a řekl dvěma klukům, aby mě ojeli. Myslel jsem si, že je to hloupý vtip. Nechtěl jsem tomu věřit. Ale ten den…

Jen těkají pohledem ze mě na Samuela.

Bojí se ho?

Koneckonců, jinak by ho neposlouchali.

„Co čumíte? Ste snad čoklové, že plníte každý jeho příkaz?!“ rozohním se.

Tadeáš na mě jen v úžasu hledí. Slzy v očích. Ví to? Ví, jak je mé tělo už dlouhé roky špinavé?

Drží ho.

Má pomlácený obličej a roztrhané triko.

Ale určitě mu nic horšího neudělali. Nesmím dovolit, aby se mu stalo, to samé, co mě.

„Má pravdu,“ kývne plešoun a pustí ho.

Oba se na mě podívají.

Ale stále se nehýbou.

Čekají.

Co řekne on.

Zemřelo kus mě. Každou noc se mi o tom zdálo. I dnes, občas. Ale od té doby, co jsem potkal Tadeáše, mé noční můry skoro přestaly. Můj život začal znovu získávat barvu. Vůni naděje.

„Dost!“ zahřmí Samuel, až s sebou trhnu.

„Měním názor,“ odfrkne si a otočí mě čelem k sobě, „já si tě vezmu…“ namíří prst za mě, „a on se bude dívat,“ dodá.

Je zlý.

Nechápu, co jsem na něm viděl.

„To nemyslíš vážně…“ vyjevím se.

Myslí.

Čapne mě za ruku a mrskne mnou na postel.

„Držte ho. A ty se dívej, jako jeho štěně… sleduj všechno, jestli jedinkrát uděláš něco, co se mi nebude líbit, tak odtud neodejdete ani jeden!“ pronese směrem k nim, hlasem, který způsobí, že mé tělo ochromí hrůza.

Věnuji Tadeášovi letmý pohled.

Uvidí mě.

Jak si mě bere on.

A co se stane pak?

Jenomže on se vrátil. Potkal jsem ho. V metru. Prostě jsem nastoupil a Satan stál přímo přede mnou. Nebyl jsem schopen slova. Bylo mi zle. Bylo mi na omdlení.

Strhne mi kalhoty.

„Pamatuješ si mě viď?“ šepte mi do ucha.

Zabořím hlavu do matrace.

Když se budu bránit, přitížím tím sobě i Tadeášovi.

Jak bych mohl zapomenout?

„Hajzle!“ prsknu, když mi narve prst do zadku.

Bolí to.

Rukou mi začne drtit bradavku.

„Vidíš,“ ušklíbne se, když prsty přemístí z bradavky do mého rozkroku, „nechceš to přiznat, ale pamatuješ si mě,“ šeptá.

Třesu se.

Měl bych cítit nechuť.

Ale já jsem jen vzteklý. Zrazený a zmatený.

On tehdy... v tu dobu, byl tak dokonalý. Jeho city mi přišly pravé. Vůbec jsem nechápal, proč najednou tak otočil. Kde vzal ten tvrdý pohled bez emocí? Proč mi to udělal?  Potom jsem utekl. Opustil jsem své rodné město. Zrušil své telefonní číslo. Změnil si příjmení. Jen ze strachu z něj. Z toho, že mi to udělá znova.

S jedním prstem si dlouho nevystačí. Hned tam strčí další dva.

„To bolí…“ vydechnu se zaťatými zuby.

Něco houkne směrem k nim.

Nerozumím jeho slovům.

Ale za chvíli dopadne na matraci krém na ruce.

Vymáčkne ho mezi mé půlky.

„Tak se rozbreč… jako vždy… breč a já budu milý,“ odpoví a bez milosti do mě vrazí svůj penis.

Vytřeštím oči a volnou rukou nahmatám roh matrace, abych ho mohl rozdrtit ve svém sevření.

Přiráží.

Cítím, jak se mi slzy derou z očí ven.

Ne. Nesmím brečet. Nemůžu mu dovolit takový potěšující pohled.

Najednou zastaví.

„Tys s ním nespal!“ pronese vítězoslavně „nespal, že ne?“ optá se a zvrátí mi hlavu dozadu.

„Ne, on není ty. Je jiný,“ odfrknu si.

Věnuje mi široký úsměv.

Cože? Nerozumím mu.

Je to psychopat.

„Zmizte!“ zavrčí „Všichni! A postarejte se, aby držel zobák! My už si to tady spolu dořešíme sami,“ věnuje mi další šílený úsměv, držíc mi stále hlavu v záklonu.

Svou rukou zajede pod mé břicho a přetočí mě čelem k sobě.

Hledíme si do očí.

Vybavím si jeden z těch dnů, kdy mi s ním bylo krásně.

Doslova mi bleskne před očima jeho vřelý úsměv.

Jeho pevné objetí.

Něžné polibky.

Proč? Ne, to co mi udělal… navždy zůstane vryto hluboko ve mně.

„Chcípni,“ ušklíbnu se na něj a flusnu mu do obličeje.

Nechal ho jít. Už mu nic neudělá. Má co chtěl.

A jsem to já.

Nevím, jaký pošahaný důvod k tomu má. Ale momentálně jsem já tím, koho chce.

Setře si mé sliny, a s pohrdlivým úsměvem, mi je otře o triko.

„Polib mě!“ zavelí a chytne mě za bradu.

Bráním se. Chvíli se přetahujeme, ale je silnější.

Povalí mě a přitiskne mi loket ke krku.

Dusím se.

Po chvíli tlak na mém ohryzku poleví a on mě chytne za bradu.

Narve mi jazyk do pusy.

Kousnu ho.

Neuhne. Zkusím to ještě jednou, ale zabrání mi v tom vlastními zuby, které bolestivě cinknou o mé.

Má ústa se plní jeho krví.

Pachuť kovu.

Začne přirážet.

Cítím, jak mi něco horkého stéká mezi stehny.

Nejspíš krev.

A já, i když jsem celou svou bytostí nechtěl, poddal jsem se. Nechal jsem ho, ať si dělá co chce, ba co hůř, má chuť se bránit mě opustila.

„Bolí to?“ promluví tiše a zpomalí své přírazy.

Další vzpomínka.

Zase ji mám před očima.

Tahle otázka… vždycky se na ní ptal. Vždycky se staral, jestli to nebolí.

„Jo…“ vydechnu a otevřu oči.

Asi skok v čase. Opět vidím toho Samuela, hodného a láskyplného.

„Bolí to moc,“ řeknu.

Proud slz smáčí mé tváře.

Možná špatně vidím.

Určitě se pletu.

Před mýma očima je jen přelud.

On není takovýhle.

On je zlo.

„Měl si to takhle říct hned,“ usměje se a prudce mě obejme.

Nebráním se.

Je to iluze.

V ten prchavý moment, jsem opět pocítil, to co kdysi. Nechal jsem se jím zmást, aspoň na chvíli. Znovu oblbnout. Možná to bylo tak lepší. Alespoň jsem necítil tu strašnou bolest. 

„Jdeme,“ zavelí hned, jak ze mě sleze.     

Posadím se a ruku položím na svá bolavá záda.       

„Kam? To ti to nestačilo? Ponížil si mě! Tadeáš už určitě nebude můj! Přišel jsi, abys mi všechno zničil! Už hotovo ne? Co víc chceš?“ zadívám se na něj.

Jen mě nevraživě pozoruje.

V mžiku se oblékne.

„Tys to vůbec nepochopil Radku,“ ušklíbne se a sehne se ke mně „já si přišel pro tebe. Ty seš ten, koho chci,“ dodá.

Smrt. Přišla si pro mě brzy.