*** 5 let zpět ***

Jít na vysokou školu byla nutnost. Tehdy jsem neměl jinou možnost. Rodiče mě k tomu v podstatě donutili. Alespoň jsem měl Milana. Svého nejlepšího kamaráda.

„Ahoj! Radku, co první přednáška?“ bouchne mě do zad Milan.

Zaskočí mi rohlík.

Dalších pět minut se snažím popadnout dech.

„Dobrý, co ty?“ odvětím s nakřáplým hlasem.

„Naprosto o hovně, všechno jsme měli už na střední,“ uchechtne se.

Studuje jiný obor. Sochařství. Aspoň, že na stejné fakultě.

Fakulta umění. Určitě se tím člověk v dnešní době uživí…

Ovšem nás to baví.

„Ale, co jsem chtěl, byl tam ten týpek, cos na něj tuhle čučel v menze,“ usměje se šibalsky.

Týpek z menzy?

Ten modrooký brunet s pletí bělejší, než upír?

Nádherný muž.

Hotový anděl.

Kdybych tehdy věděl, do čeho se řítím, nazval bych ho spíše padlým andělem. Ti se přece přidali na stranu temnoty. Zradili dobro ve prospěch zla.

„Aha, a proč mi to říkáš?“ vyjevím se.

Na někoho jako je on bych neměl.

Zase tak si nefandím.

„Ptal jsem se holek, co seděly se mnou, jestli ho neznají. Prý často vysedává v knihovně a vůbec s nikým se nebaví. A taky se o něm říká, že je gay… to je dobrá zpráva ne? Prej ho nikdy nikdo s holkou neviděl! A co víc, on prej holky odmítá, jak na běžícím páse. Takže na tom drbu něco bude. Měl bys to aspoň zkusit,“ vychrlí ze sebe veškeré získané informace a zůstane na mě v očekávání hledět.

Mám ho za to poplácat po zádech?

Ale…

Má pravdu.

Za zkoušku nic nedám.

Takže jen pokrčím rameny a zářivě se na něj usměji.

Začal jsem navštěvovat knihovnu. Prvních pár dní jsem ho nepotkal ani jednou. Ovšem po týdnu, se na mě usmálo štěstí a já ho našel v rohu místnosti, skrytého za horou knih. Četl, a já měl chuť vytáhnout svůj skicák a ten boží výtvor si nakreslit. Ale odvahu k jeho oslovení jsem nenašel.

„Zase jdeš do knihovny?“ usměje se Milan, již uvyklý mé týdenní rutině.

„Jo,“ kývnu a zardím se.

„Seš pako, máš za ním přijít a normálně se s ním začít bavit. Kolik ti proboha je?“ rýpne si.

Počastuji ho ironickým úšklebkem.

Vím, že má pravdu.

Ale taky vím, že balit holky je jedna věc, ale sbalit nádherného kluka, navíc, který je milovníkem knih, takže určitě intelektuál, to je daleko těžší kalibr.

Ono všeobecně balit muže, u kterých ani nevíte, jestli jsou, či nejsou stejně orientovaní, je oříšek.

Ač kolují drby.

Jistou odpověď mi může dát jedině on sám.

Ale Samuel, jak se ten krasavec jmenuje, mě jen těžce ignoruje.

Možná bych jí býval nesebral nikdy, kdyby nezapracovala náhoda, která mě svedla s ním dohromady, až dva měsíce potom, co jsem ho za stožárem knih spatřil. Nebo to nebyla náhoda?

„Chceš tu knihu podat?“ ozve se za mnou hluboký mužský hlas.

Málem si cvrknu do kalhot.

Lekl jsem se.

„Ehm, jo,“ odvětím a mírně pootočím hlavu, abych zjistil, kdo mi nabízí pomocnou ruku.

A mé srdce právě spadlo až do tělocvičny v přízemí.

Samuel?

On má takový sexy hlas?

„Tak… můžu?“ mrkne na mě s lehkým úsměvem.

A jo.

Měl bych se uhnout.

Ustoupím.

Ale stále na něj civím, jako na zjevení boží.

„Tady,“ podá mi vzápětí mou vytouženou knihu.

Teda, ne přímo vytouženou. Číst jí asi nebudu.

Jen jsem jí u něj tuhle viděl. Tak mě zajímalo, o čem je.

Jsem jako policejní pes.

Pche.

„Děkuji,“ usměji se na něj.

A co teď? Taková šance přece nepřijde znovu.

Zuřivě přemýšlím, co bych řekl.

„Taky jsem jí četl. Je to dobrá kniha, máš rád horory?“ zeptá se.

„Ehm, jo,“ kývnu.

Já v podstatě nečtu. Ale budiž.

Nakonec mi ten den ukazoval hory knih. Neustále mi o něčem vyprávěl. Překvapilo mě, že se se mnou vůbec baví. Jaktěživ jsem ho neviděl na někoho promluvit. Říkal jsem si, proč zrovna já?

„Tak ti díky, za příjemné odpoledne s knihami,“ usměju se na něj, když opouštíme knihovnu.

Je šest. Už se zavírá.

„Asi jsem tě tím dost zahltil co?“ neujde mu.

Přijdu si, jako přejetý buldozerem.

Vyčerpalo mě to.

Ta jeho blízkost a neustálé hlídání se, abych neslintal.

„Jo,“ kývnu. Pravý důvod není zatím třeba uvádět.

Po tom odpoledni jsem nehodlal nic pokazit. Přišlo mi, že bych ho mohl ztratit stejně lehce, jako jsem ho našel. Hodlal jsem na to jít postupně, a ne na něj hned vybalit, že ho žeru. Od začátku mi to stěžoval. Nechápu, kde jsem vzal tu jistotu, že já jsem ten, co drží otěže v rukách… 

„Co takhle vířivka?“ vypálí na mě mezi dveřmi knihovny Samuel.

„Ech?“ vyjevím se.

Už druhý týden se tu scházíme a čteme.

Ano, já čtu taky.

Bohužel. Každá lež něco stojí.

Tolik knih, jako za těchto několik málo dní, jsem nepřečetl ani za celý život.

„Můžeme zajít ke mně domů, já si v ní hrozně rád čtu. Něco si půjčíme, vezmeme něco k pití a máme vystaráno ne? Ať furt nesedíme tady,“ obeznámí mě se svým plánem.

Na odpověď nečeká.

Půjčí dvě knihy a už mě táhne pryč.

Jsem v šoku.                                                                          

Vlastně to bylo od začátku podezřelé. Začal se semnou kamarádit rychle. Pořád jsem si naivně myslel, že jsem měl jen štěstí a v našem seznámení sehrála roli náhoda. Vůbec mě nenapadlo, že to nejspíš bylo v plánu. Jeho plánu.

Vyjeveně zírám na jeho byt.

Na studenta pěkný království.

Vířivka je dost velká na to, aby se v ní vykoupal menší slon.

„Kdo to připravil?“ zajímám se.

„Káťa, stará se mi tady o to. Volal jsem jí, aby nám to tu zařídila. Pěkný ne?“ informuje mě a začne se svlékat.

Chvíli ho jen pozoruji.

„To je služka?“ zeptám se.

„Takhle ošklivě bych jí nenazval,“ usměje se.

Kolem mé hlavy proletí jeho košile.

„Bydlíš tedy sám bez rodičů?“ pokračuji a snažím se pohledem hypnotizovat bublající hladinu.

„Ano, naši jsou daleko, žijí v jiném státě,“ odpoví.

Kalhoty přistanou u mých nohou.

„Nemám plavky,“ vypadne ze mě. Taková blbost! 

Věnuje mi šibalský pohled.

„A to vadí?“ zeptá se a zbaví se posledního kousku oblečení.

Boxerky na chvíli podrží před svou chloubou.

Sklouznu k němu pohledem.

V očích mu bleskne. Ale než se nad tím nenadálým pohledem stačím pozastavit, pustí boxerky, a zůstane tam stát, tak jak ho bůh stvořil. A že se činil pěkně.

Neubráním se tomu a přejedu ho mlsným pohledem.

Je vzrušený.

A na mě jdou mdloby.     

Vrhne na mě vyzývavý pohled a posadí se do bublající vody.

Až teď mi dochází…

„Ty nejdeš?“ usměje se.

Že já se vlastně jen kochal.

Jenomže, teď je řada na mě.

A tak se svléknu, jako kdyby mi šlo o život.

Strhám ze sebe oblečení a rychle k němu přiskočím. Vlna vody se vyvalí z vířivky, a on se celou dobu, jen pobaveně směje.

Obvykle nejsem stydlivý. Ale před ním bývám v rozpacích.

Ty situace, kdy by se napětí mezi námi dalo krájet… nastávaly často.  Ale vždycky zůstalo jen u provokace. Nikdy to nezašlo nikam dál. Nechápal jsem sebe, jak se můžu udržet, a ani jeho... proč to dělal? Bavil se tím?

„Milane, seš opilej,“ rozčiluju se, když se na mě pověsí.

Nemá chlastat, když pak dopadá takhle.

„Radku, ty můj teploušku…“ spustí a začne mě kousat do ucha.

Vždycky, když se ožere, tak se chová jako úchyl.

Je mu najednou jedno, jestli to je holka nebo kluk. 

„Nech toho…“ obořím se na něj a opatrně vyprostím své ucho z jeho úst.

„Jak to, že tu nebyl Samuel… myslel jsem, že už spolu konečně vesele trtkáte?“ zeptá se a tlemí se přitom jako idiot.

Aspoň, že přestal s tím ošmatláváním.

„Ne, zatím jsme stále jen přátelé,“ vysvětlím.

Už měsíc a kousek.

Žádná změna.

Jen samá provokace a škádlení.

Taky to má něco do sebe.

Nemám kam chvátat.

Milan se už na víc otázek nevzmůže.

Táhnu jeho brblající tělo domů.

Místy se zastavím, abych setřásl jeho ruce, který mi mě neustále ohrabává a říká mi různými dívčími jmény.

Jestli tohle dělá i holkám, když se s nimi opije…

Divím se, že ještě nepřišel se zlomeným nosem.

A v ten den nastal zlom. Měl jsem si ho více vrýt do své paměti. Měl jsem si zapamatovat jeho zlý výraz. Možná bych si pak uvědomil, že není tím, kým se zdá. Že ho musím poznat víc. Že nesmím být tak důvěřivý. Jenže, koho by to napadlo?

Uff…

Dotáhnout Milana až ke dveřím jeho bytu.

V osmém patře.

Cítím se, jako kdybych celý den makal v posilovně.

Jako na potvoru dnes nefunguje výtah. Vážně pecka.

„Milčo, kde máš klíče?“ zeptám se a lehce ho proplesknu, neboť usíná ve stoje.

„Mám tě rád Reny,“ odvětí a než se naději přitiskne mě na dveře.

Ach jo. Reny je jedna dívka s poprsím větším než samotná Pamela.

Nechápu, jak si mě s ní může plést.

Na to, že skoro nemohl chodit… je docela akční.

„Mil…“ nedopovím, vrazí mi jazyk do pusy.

Fuj, chutná po pivu.

Tohle mu nedaruji!

Akorát zvedám koleno, abych ho nakopnul přesně mezi nohy, když ze mě jeho váha zmizí.

Jen užasle pozoruji, jak je zvednut do vzduchu a vzápětí odletí ke dveřím protějšího bytu.

Samuel.

Do háje, co tu dělá?

Ještě v takovéhle situaci.

Samuel je překládáno jako: „jméno boží“. Jedná se o posvátné jméno. Jenže v jeho případě bylo špatně zvoleno. On není bůh. On je ďábel. Jenomže to jsem tehdy nevěděl. Ale mělo mi to dojít. Mělo mě to napadnout.

„Takhle si hraješ s kamarády?“ ušklíbne se.

Kdo to je?

Jeho oči se zalesknou v přítmí.

Automatické světlo dávno zhaslo.

Mé tělo ochromí nenadálý strach.

Stojím, přitisknut zády na dveře, vědom si toho, že mi najednou nepřipadá tak krásný.

Je děsivý.

Chodbou se začne rozléhat Milanovo hlasité chrápání.

Samuelovou tváří se rozline zlý úsměv.

Musím něco říct.

„Ne, Milan je opilý, nazval mě Reny, jen si mě spletl,“ vysvětlím po chvíli a snažím se hluboce dýchat.

Mám sevřené útroby.

Proč se ho tak bojím?

Cvak.

Světlo rozzáří chodbu.

Přivřu oči.

A když je otevřu, stojí přímo přede mnou s nosem těsně u mého.

Na tváři má opět milý úsměv.

To asi ta tma. Nejspíš se vůbec netvářil tak zle, jak jsem si myslel.

„V tom případě… nechceš být se mnou?“ zeptá se a skloní se, aby mě políbil s očima upřenýma do mých.

Je to silné. Je to intenzivní.

Ten polibek odnese veškeré mé obavy.

Vždyť po něm toužím už tak dlouho.

Nemůžu říct ne.

Odtáhne se právě ve chvíli, kdy jsem začal mít pocit, že se v tom modrém moři utopím.

Věnuje mi asi minutový pohled z očí od očí.

Jen souhlasně kývnu.

A tak to celé začalo. Naše rande obvykle končily u něj doma, kde jsme se milovali. Začal jsem si připadat, jako někdo, kdo právě objevil poklad. Celý půlrok jsem byl jako na drogách. Stal jsem se na jeho těle, smíchu, vůni naprosto závislý. Nezajímalo mě, proč v některé dny nemohu přijít, protože „něco“ má. Nežárlil jsem. Byla to moje první láska. Věřil jsem mu.

„Kam jdeš?“ zeptám se, když se rychle zvedne z postele a začne oblékat.

„To nepotřebuješ vědět,“ usměje se mile, jako vždycky.

Fajn. Když mi to nechce říkat, tahat to z něj nebudu.

Poví mi to sám, až uzná za vhodné.

„Vůbec se mi nechce odcházet,“ svěsím ramena a začnu také sbírat své stále ještě rozžhavené tělo z postele.

Ještě musím k Milanovi.

Skočí na mě a zalehne mě celou svou vahou.

„Nemusíš odcházet, počkej tu na mě…“ zavrní a věnuje mi jeden ze svých typicky něžných polibků.

Tohle mi nedělej!

„Ne, půjdu. Musím ještě odnést Milanovi ty PC hry,“ nedám se.

Nenechá mě jít, ještě dalších dvacet minut.

Celého mě zkušeně olizuje a hladí.

Jen mi nedovolí, abych na něj sáhnul.

Občas tohle dělá.

Někdy si přijdu, jako partner hravého kotěte.

„Fajn, ale přijdeš večer, mám pro tebe překvapení,“ mrkne na mě a jazykem několikrát přejede po mých rtech.

Mám toho tak akorát.

Jsem znovu v pohotovosti…

Večer je pro něj devátá hodina.

To je za dlouho!

„Dobře, budu se těšit,“ usměji se při odchodu.

Ještě poslední žhavý polibek a jsem propuštěn.

Tehdy mě ten pohled, který měl, když jsem se otočil a on stále stál na místě, a jen za mnou hleděl, vyvedl z míry. Nikdy jsem ho takového neviděl. Mým tělem projel zvláštní pocit děsu, jako když vidíte někoho, koho dobře znáte, ale něco vám říká, že to není on. Jakoby ho posedl démon. Možná, že kdybych ten den kývl na Milanovu nabídku zůstat přes noc a jen pařit hry, nic z toho by se nestalo. Možná, že bych se té zkušenosti vyhnul.

Jsem neschopen slova.

„Samuely?“ vyjevím se.

Z téhle místnosti jsem před pár hodinami odešel.

Teď se na posteli válí dva nazí kluci.

A Samuel sedí naproti v křesle.

V kožených hadrech s cvoky.

On, milovník pastelových barev.

Má v ruce cigaretu.

On, prý nekuřák.

V jeho očích je něco, co nutí mé tělo se třást strachy.

On, který má vždy tak láskyplný pohled.

„Co stojíš? Pojď sem,“ pobídne mě a rukou ukáže na postel.

„To nemyslíš…“ vydechnu.

„Ale copak, nemáš rád kluky? Nelíbí se ti?“ zeptá se a nasadí úsměv šílence.

Nerozumím tomu.

Srdce mi buší, ale ne touhou.

Cítím, jak mi krůpěje studeného potu stékají v pramínkách po zádech.

„No, tak jdeš?“ ušklíbne se.

Jsem strnulý.

Jako ve snu vidím, jak ke mně dojde.

Strhá ze mě oblečení.

A já pořád doufám, že je to jen sen.

Špatný sen.

Zlo je hlasité, je vynalézavé a má své intriky. Zvládne se maskovat. Třeba za rouškou lásky.