V následujících dnech si ustálili jakousi rutinu, která oběma vyhovovala. Přes den si šli každý po svém a večer spolu trávili dvě až tři hodiny povídáním přes Skype. Martin by vydržel tlachat pravděpodobně déle, ale Dan začal vždy kolem jedenácté hodiny zívat a mnout si oči. Od Martina se mu za to dostávalo trochu posměchu, ale nakonec byl vždy vlídně odeslán do postele s již známým gestem pohlazení, na které Martin nikdy nezapomněl.

Martin Danovi prozradil, že žije ve Valmezu s matkou a s jejím novým přítelem. Každý druhý víkend jezdí za otcem na statek, kde je po něm vyžadována výpomoc se vším možným. Otci budiž připsáno k dobru, že mu za tu otročinu dobře platí.

Martinovi rodiče o jeho orientaci věděli. Matka to prý vzala jako záminku k otěhotnění. Když už z ní tedy nebude v nejbližší době babička, tak proč si nepořídit ještě v plodném období něco roztomilého do bytu. Příchod bratříčka byl očekáván kolem Štědrého dne.

Otec se prý s realitou smiřoval poněkud hůř, ale mnohem víc než synkova záliba v mužích ho zdrtilo, že se Martin nerozhodl pro studium zemědělky. S představou pana inženýra na dojivost se loučil velmi nerad. Dokonce si prý maloval, že by Martin po dostudování mohl bydlet i s případným přítelem na statku. Fyzicky zdatný přítel, se zálibou v kravách, prasátkách a traktorech by byl vítán.

Dan se smál na celé kolo a Martina ujistil, že on se nevyzná ani v jednom zmíněném. Vyprávěl pak Martinovi o svých rodičích, kteří žili již mnoho let na ostrově Fuerteventura. Otec byl diplomat a v době Danova coming outu pracoval na Ruské ambasádě. Záhy mu bylo naznačeno, že by si měl doma udělat pořádek. Když se dotázal, co konkrétního si bývalí soudruzi představují, dostalo se mu doporučení, aby dal zvrhlého syna zavřít do ústavu, nebo se ho zřekl. Danův otec šel tedy za svým nadřízeným a zřekl se svého postu. Výsledkem bylo převelení do Španělska. Rodiče si tu přátelskou, žhavou a temperamentní zemi tak zamilovali, že i po otcově odchodu do penze se místo návratu do Čech přesídlili z Madridu na jeden z Kanárských ostrovů.

Čtrnáct dnů uteklo jako voda a 5.12. ráno stál Dan na Hlaváku, vyzbrojen obřím kapučínem s oříškovou příchutí a sýrovou bagetou. Vlak nebyl nijak narvaný. Pohodlně se usadil a chvilku přemítal, jestli si bude číst a nebo si pustí film. Na konec se rozhodl popíjet kávu a sledovat, co se děje kolem trati. Už je to pěkně dlouho, co jel naposledy vlakem.

Myšlenky mu samozřejmě utíkaly daleko dopředu před samotnou lokomotivou. Měl pocit, že to setkání je hodně narychlo. Možná si měli ještě nějaký ten týden povídat a poznávat se na dálku. Ale bylo mu jasné, že kdyby tyhle úvahy vytáhl před Martinem, dostal by takovou sodu, až by ho uši brněly.

Oba dva se zatím pečlivě vyhýbali tématu sexu. Dan si byl přesto vědom Martinových, doslova hladových očí,  které si ho každý večer přes kameru měřily. Bylo mu jasné, že devatenáctiletý kluk na to musí myslet každé tři minuty. Trochu ho trápila otázka zkušeností, které jeho potencionální partner má, či nemá. Preference byly oběma jasné. Dan byl vždycky pasivní a nehodlal na tom nic měnit, ani v případě, že by byl jeho partnerem zajda. Rád se nechával vést a opečovávat. Z Martina dominance doslova tryskala. Dan jen doufal, že má v sobě i tu potřebnou dávku starostlivosti a něhy, aby mu - až dojde poprvé na věc, neublížil.

Brno Dana přivítalo zubatým sluníčkem. Vystoupil z vlaku a začal se opatrně rozhlížet. Ostatní cestující pomalu mizeli za svými cíly a on začal být na perónu opuštěný a tím pádem dobře viditelný. Začal si připadat trochu trapně a přemýšlel, jestli náhodou nenaletěl. Možná, že si ho teď Martin odněkud natáčí na mobil a večer bude toho pražského blbečka, kterého se mu povedlo nalákat na Moravu, ukazovat všem kámošům. No co, počká tak čtvrt hodiny a pak se půjde kouknout, kdy mu to jede zpátky.

V tom z podchodu pár metrů od něj vyletěl kluk v tmavomodré bundě. Strhl si z hlavy šedivou čepici, předklonil se a prudce vydechoval. Po chvilce se narovnal a už pomalu došel k Danovi.

„Věřil bys, že jsem zaspal?“ zeptal se místo pozdravu.

„A víš, že věřil?“ usmál se na něj Dan. „Ale je to pořád lepší varianta, než kdybys nedorazil vůbec a večer se mi na kameru vysmál,“ hned se upřímně přiznal ke svým obavám.

„Buď máš blbý zkušenosti a nebo čteš hodně Černou kroniku,“ ušklíbl se na něj kluk a napřáhl pravačku. Dan jí uchopil a opětoval pevný stisk.

Stáli proti sobě. Mladší muž o trochu vyšší, ale hodně hubený, rozcuchaný a evidentně kašlající na jakékoliv vylepšení zevnějšku. Ten starší byl jeho pravý opak. Moderní účes, pečlivě oholený s dobrou pletí, značkovým parfémem. I oblečení hovořilo o kvalitě a pečlivém, uvážlivém výběru.

Dan pozoroval, jak si Martin otírá čepicí z čela pot. Ruka, kterou před chvilkou držel byla na omak drsnější. Všiml si olámaných a místy zřejmě i okousaných nehtů, na kterých byla poznat práce na statku. Místo deodorantu byl lehce cítit potem a kouřem. Naštěstí ne nijak uležele, jen bylo poznat, že ráno vylétl po propařené noci z postele, bez sprchy na sebe naházel co našel a letěl. Místo zubního kartáčku a pasty pravděpodobně posloužila Orbitka. Dan si uvědomoval, že i přes to a nebo možná právě proto, ho ten kluk stále víc přitahoval.

„Tak co, půjdeme? Nebo tu chceš raději rovnou počkat na vlak směr Praha?“ zeptal se Martin. Sice se tvářil suverénně, ale přeci jen si v koutku mysli začal připouštět, že by ho ten navoněný a nastrojený chlápek, který vypadal jako nějaký americký herec, mohl poslat někam. Když spolu mluvili po Skype, tak byl vždycky oblečený v teplákách a triku, nebo mikině. Pravda, v takových světlých, pěkných, ale tepláky to byly. Nějak předpokládal, že někdo, kdo jezdí se sanitkou nebude až tak dbát o hadry. Teď se mu zdálo, že jediný, kdo nedbá o hadry je on. Však mu to také ti debílkové ze školy dávali sežrat. Na ně mohl kašlat, byli tupí. Ale kdyby se měl nad ním ušklíbat i Dan, to by asi bolelo.

„Tak mě veď, já jsem v Brně byl snad jen na výstavišti a to vždycky autem,“ s úsměvem mu starší muž předal velení.

„Půjdeme pěšky ne? Je hezky,“ rozhodl Martin a vedl Dana do centra.

Víc jak hodinu se procházeli po Brně. Moc toho nenapovídali. Oba si uvědomovali rozdíly, které mezi nimi byly. Procházku ukončilo Martinovo škrundání v břiše.

„Ty jsi asi nestihl snídani viď?“ zeptal se s úsměvem Dan. „Já měl ve vlaku bagetu, ale už mám taky hlad. Tak co dáme na oběd?“

„Co takhle pizza?“ zeptal se Martin. Ani nečekal na odpověď a už v mobilu hledal nejbližší pizzerii. „Máme kliku, jedna pizzérka je hned kousek odtud,“ podíval se na Dana a přeci jen zapátral, jestli mu jeho návrh není proti srsti.

„Na pizze v restauraci jsem už dlouho nebyl,“ usmál se Dan. „Občas si jí nechám přivézt domů.“

Martin v jeho hlase postřehl smutek. Chvilku uvažoval, co je špatného na tom, nechat si vozit pizzu domů. Jemu to naopak přišlo jako bezvadné řešení. Člověk nemusel vstát od compu. Ale pak mu to došlo. Dan byl stejně osamělý, jako on. Jenže se tím zřejmě víc trápil.

V pizzerii bylo poloprázdno. Našli si stolek co nejdál od lidí. Dan si objednal sýrovou a Martin šunkovou pizzu. Dan si dal k pití červené Montepulciano a povzdechl si, když Martin požádal servírku o colu.

„Martine, fakt ti už bylo osmnáct?“ zeptal se potichu.

Mladík beze slov vytáhl ze zadní kapsy džínsů občanku. Položil ji na stůl a posunul před Dana. Ten se snažil malou chvilku odolat a projevit důvěru, ale nakonec přeci jen sklopil oči a přečetl si datum narození. S úlevou si spočítal, že Martinovi bylo v květnu devatenáct let. Pokud tedy bude mít jejich internetové randění nějaké fyzické pokračování, nebude se muset až tak bát zuřících rodičů, obviňujících ho z prznění nezletilců.

Martin schoval občanku, opřel se pohodlně na židli, ruce zkřížil na prsou a natáhl nohy, kterými hned v zápětí uvěznil ty Danovy. Se zvednutým levým koutkem úst sledoval, jak Dan strnul a vykulil na něj oči.

„Vzal bych tě za ruku, ale mám pocit, že by ti to ještě nemuselo být příjemné,“ vysvětlil mu.

„Už jsi někdy s někým chodil?“ položil Dan zásadní otázku.

„Ne, nechodil,“ zavrtěl Martin hlavou a pustil se do čerstvě upečeného chleba s česnekovým máslem, který dostali, aby jim čekání na jídlo lépe utíkalo. Po chvíli koukl na Dana a docela hlasitě se začal smát, když viděl, jeho výraz. „Neboj, nechodil, ale souložil jsem. Loni v létě na výměnném pobytu v Německu. Zcela bez zkušeností nejsem, kondomy jsme vzorně používali, takže si ten vyděšený výraz můžeš odpustit. A co ty?“ vrátil míč na Danovo hřiště.

„Tak to víš, vzhledem k věku už jsem také pár zkušeností utrpěl,“ usmál se Dan. „S tím posledním jsem tři roky žil. Ale on se rozhodl, že to chce zkusit v zahraničí. No a já měl pocit, že odjet nemůžu. Že nechci.“ Dan si pohrával s ubrouskem, jak se pokoušel vyvolat dva roky staré vzpomínky. „Víš, on mě vlastně ani moc nepřemlouval. Chvilku to bylo v prázdném bytě divné, ale člověk si brzy zvykne.“

Dan přeskládal ubrousek a podíval se na Martina. Ten během jeho zpovědi stačil zlikvidovat skoro celý košíček s chlebem. V levém koutku úst mu zůstalo trochu másla s moukou, kterou byl chléb poprášený. Dan se naklonil, natáhl ruku a palcem mu šmouhu setřel. Přejel přitom po vystouplém znaménku, které bylo hned v sousedství. Pak se rychle opřel zpátky do židle a ruce položil do klína. Srdce mu bušilo a v duchu si nadával za dětinskost.

Martin se nadechl a vypadal, že vstane. V tu chvíli se objevila obsluha s pizzou, před každého položila jeho objednávku a s úsměvem popřála dobrou chuť. Oba muži se po sobě chvilku dívali.

U Dana nakonec vyhrálo dobré vychování a praxe v sebeovládání. Popřál Martinovi dobrou chuť a začal nakrojenou pizzu již klidným rukama odtrhávat od sebe. Cítil na sobě pohled očí, který se z pod přivřených víček doslova zabodával do jeho hlavy. Lehce se ušklíbl: „Jestli jsi už po té haldě chleba přejedený, tak to necháme zabalit.“

Martin si odfrkl a začal v klidu přežvykovat první sousto. Evidentně ho hmota nemohla porazit. Občas na Dana kouknul a ten si začal připadat, jako zákusek, který čeká v pořadí.

Dojedli a dopili. Po projeveném přání zaplatit, byl účet předložen automaticky Danovi. Ten se zatvářil nadmíru spokojeně. Po zaplacení se Dan začal rozhlížet po WC. Byl odkázán na chodbu a po schodech kamsi dolů. Martin Dana následoval až před dveře označené panáčkem. Zjistili, že toaleta je jen pro jednoho. Má sice malé umyvadélko, ale chybí pány oblíbený pisoár. Martin dal Danovi předost. Opřel se o zeď a vyčkával.

Dan vykonal potřebu a pečlivě si umyl ruce. Byl mile překvapený, že teče teplá voda. Odemkl dveře a chtěl vyjít ven.  Martinovým náhlým útokem byl doslova vhozený zpět na toaletu. Slyšel, jak klapl zámek a bouchl poklop záchodu. Byl zaskočený Martinovou silou. V tom hubeném těle takovou páru nečekal. Ten ho zády přirazil ke stěně, levou rukou ho držel za svetr pod krkem, pravou si opřel nad jeho hlavu a koleno mu doslova vecpal do rozkroku. Stačil jen otevřít pusu. Sám nevěděl, jestli kvůli nádechu, křiku a nebo aby se zeptal, proč s ním sakra takhle mlátí. Nestihl nic z toho.

Martin ho políbil. Vášnivě a hladově. Horký a kluzký jazyk mu bez dovolení obsadil ústa a předal mu chuť coca coly. Po chvíli ruka, která ho svírala pod krkem povolila stisk nahoře, aby ho pěkně prohmatala dole.  Průzkum přes džíny ji zřejmě neuspokojil a Dan cítil, jak mu rozepíná zip. Od malička byl lechtivý a nesnášel jemné motýlí doteky. Martin ho však nešetřil. Vklouzl mu do kalhot a přes boxerky trochu silněji stiskl koule a v zápětí i penis, který už se nadšeně hlásil o slovo.

Dan již vstřebal překvapení z přepadení a odvážil se dát Martinovi najevo, že se mu záchodový románek docela líbí. Jednou rukou si ho tedy přitáhl za zátylek k intenzivnějšímu polibku a druhou mu začal hladit zadek. Zároveň se pohupováním boků začal víc otírat o laskající prsty.

Martin přerušil polibek, ale jen proto, aby kousl Dana do místečka, kde končí krk a začíná šíje. Zároveň si rozepnul svoje džíny, sundal Danovu ruku ze svého zadku a navedl ji do otevřeného poklopce.

Ten se s radostí pustil do průzkumu nabídky. Přes hebkou látku spodního prádla potěžkal varlata a hlavně se pokusil zmapovat délku a šířku Martinova penisu, který se snažil spodky doslova prorvat. To co držel bylo víc než uspokojivé. Trochu iracionálně mu blesklo hlavou, že si tam kluk snad ukládá ty haldy jídla, které do sebe nacpe. Při představě takové možnosti se nahlas zasmál.

„Copak tě tak pobavilo?“ zavrčel mu do ucha Martin. „Tak já ti to udělám ještě veselejší, jestli chceš,“ pronesl a v zápětí Dana prudce otočil a donutil ho k předklonu.

Danovy ruce se opřely o dekl toalety. V duchu ocenil práci paní uklízečky. Naštěstí tu bylo velmi čisto. Cítil, jak mu Martin stahuje kalhoty a boxerky. V tu chvíli se mu ale situace začala zdát poněkud nekomfortní. Předci jen byl zvyklý dodržovat před milováním určité hygienické návyky. A hlavně, on si sebou do Brna lubrikant nevezl a pochyboval, že by ho měl Martin. Pomalu se tedy začal narovnávat a nadechoval se k vyjádření nesouhlasu.

V tu chvíli se pohnula klika u vchodových dveří. Protože bylo zamčeno, ozvalo se nesmělé zaklepání.

„Obsazeno!“ houknul Martin: „Dejte mi tak deset minut prosím, jo?“

Hlas zpoza dveří odvětil, že se tedy vrátí za chvilku.

Martin pomohl Danovi s napřímením. Otočil si ho čelem k sobě a začal mu pomalu zase natahovat prádlo a kalhoty. Pak si ho přitáhl do náruče a políbil ho na rty a na chvilku si položil hlavu na jeho rameno. „Promiň, nechal jsem se unést. Bylo by sprosté vzít si tě na hajzlíku. Nesmíš se bát říct mi, že si mám dát pohov.“

„Jo, už jsem pomalu lovil z podlahy zdravý rozum,“ usmál se na něj Dan a upravoval si oblečení. „Ale musím se přiznat, že lituju toho, že nemám v Brně nějakou garsonku,“ vydechl a roztouženě pozoroval, jak se Martin snaží urovnat si v poklopci co nejpohodlněji svoje vybavení.

„No, cesta do Valmezu bude napínavá,“ zašklebil se na něj pocuchaný kluk. Dan mu hrábl do vlasů a snažil se trochu ty trčící hřebíky porovnat. V duchu si slíbil, že se s tím pokusí něco udělat, pokud mu dá Martin šanci. Zuby, pleť a vlasy. Možná trochu zapracovat na stylu oblékání, ale všechno postupně.

Toaletu opustili naštěstí bez publika. Rozhodli se pěšky vrátit zpátky na Hlavní nádraží. Danovi jel vlak o půl hodiny dřív než Martinovi a ten s ním chtěl počkat zase na perónu. Po cestě mluvili o všem možném, hlavně tedy Martin. Pokoušel se Danovi objasnit, proč je fajn hrát hry a ten mu se smíchem vysvětloval, že si prozatím vystačí s městskou knihovnou.

„Na Vánoce už máš asi plány, že?“ zeptal se najednou Martin.

„No,“ zaváhal Dan s odpovědí. „Ty snad budeš doma ne? S mámou?“ ujišťoval se, ale prozatím zamlčel již zakoupenou letenku na Kanáry.

„Máma bude asi v porodnici. A novopečený taťka bude lítat tam a zpátky, bude nervózní a protivnej. A svátky u otce? Umíš si představit tu nádheru? I na Štědrý den se v stává po čtvrté ráno a jde se ke kravám. A před večeří je musíš zase stihnout nakrmit a vykydat.“ Martin se s nadějí v očích kouknul na Dana: „Prosím, prosím, řekni že můžu přijet za tebou. Tedy doufám, že celé Vánoce nesloužíš?“ vyhrkl najednou vyděšeně.

„Cože?“ vykulil Dan překvapeně oči.

„No, jestli nebudeš na Štědrý den vozit lidi se žlučníkovým záchvatem,“ objasňoval mu Martin.

„Ne, ne, až po Silvestru ty s vyraženými zuby,“ ušklíbl se Dan. „A ty bys chtěl vážně přijet?“ ujišťoval se rychle.

„Tak to si piš. Hlavně musíme něco dokončit, ne?“ zašeptal mu Martin do ucha.

Danovi z toho naskočila husí kůže a rychle vrazil ruce do kapes, aby umravnil vzbouření v kalhotách. Jak jen dojede do Prahy, to mu bylo záhadou. Tušil, že Martin, hned po rozjezdu vlaku vlítne na nejbližší záchod a sám si rukou dodělá to, co tak pěkně na jiných weckách začali.

„Rodiče mysleli, že za nimi přiletím na Fuerteventuru, ale pochopí, pokud jim řeknu, že mám jiné plány,“ začal Dan přemýšlet nahlas. „Zítra jim zavolám a omluvím se. Ale na sto procent ti to potvrdím až večer ano?“ ujišťoval se, jestli je Martin s jeho odpovědí srozuměný.

Ten jeho rozjímání zrovna moc nesledoval. Zaujatě pozoroval partičku tří kluků, kteří se k nim pomalu blížili po perónu. Ve chvíli, kdy si jich borečci všimli, se odehrálo menší pošťuchování a pokyvování směrem k nim. Obličeje ozdobily úšklebky a i jejich styl chůze se změnil.

Když došli pár kroků od nich, ten, který vypadal na vůdce smečky houkl na Martina: „Ale, ale, naše buznička od krav. Snad nemáš konečně rande, zoufalče?“

Martin měl ruce vražené v kapse bundy. Bylo vidět, jak zatíná čelisti a oči měl přivřené do štěrbin. Jeho pohled vypadal skoro jako vlčí. Ale nijak výrazněji na poznámky nereagoval. To ovšem frajírkům nestačilo. Začali si prohlížet Dana.

„To tedy čumim, sáhls po prošlém zboží. Vypadá sice udržovaně, ale díru už bude mít pěkně vytahanou,“ zaútočil znovu týpek.

To už bylo na Martina evidentně moc. Vyletěl, chytil frajera pod krkem a praštil s ním o zeď. Ihned se na něj vrhl zbytek party. Martinova zuřivost byla děsivá. Dan s úžasem sledoval, že přesila jeho přítele nijak nerozhodila. Jeden mladík po ráně loktem do nosu odpadl hned. Druhý se pokoušel Martina odtrhnout od kamaráda, který byl zasypáván ranami.

Najednou se ozval křik a dusot. K jejich skupince běželi dva zaměstnanci nádraží. V tu chvíli se provokatéři sebrali a rychle zmizeli. Vzduchem proletělo pár nadávek a slibů pozdější persekuce. Než udýchaní pánové doběhli, na místě stáli jen Dan a upravující se Martin.

„Co to tady vyvádíš?“ obořil se na něj hned jeden se zadýchaných nádražáků. „Mám volat měšťáky?“ dotazoval se s funěním.

„Co by?“ bránil se Martin. „Chtěli po mě cigára a když jsem jim řekl, že nemám, tak po mě hned šli.“ Ostentativně si čistil rukáv bundy a prohlížel, jestli neutrpěl větší škody na oblečení.

„A vy jste v pořádku pane?“ zkusil to druhý chlápek v modrém na Dana. Ten ještě nestačil zavřít pusu.

„Jo, jo, já tady čekám na vlak a najednou koukám, jak mi tady bijí... synovce,“ vykoktal ze sebe Dan. Připadal si jako idiot. Prát se neumí, lhát neumí, z pohledu Martina musí vypadat jako neschopný ťulpas.

„No, tak hlavně když jste v pořádku. My tedy jdeme, když se nic nestalo,“ se značnou úlevou modří pánové vycouvali zpět do tepla kanceláře. Šťastní, že jim nic nenaruší popíjení kávy a ochutnávku perníčků, které jim starostlivé manželky přibalily ke svačinám.

„Tak synovec, jo?“ protáhl s úšklebkem Martin.

„Mě vůbec nic nenapadlo,“ omluvně pokrčil Dan rameny. „Vypadá to, že tebe ale rvačky nijak nezaskočí,“ zkoumavě si prohlížel hubeného mladíka, ve kterém se skrývala obrovská síla.

„No to víš, buzík od krav má lepší fyzičku, než rozmazlení debílkové. Neumějí držet ránu, srábci. Ale jsou dostatečně blbí, aby provokovali,“ vysvětloval Martin svoji jasnou převahu na bojišti.

„Předpokládám, že se znáte ze školy,“ konstatoval Dan.

„No jo, bohužel to vypadá, že se hlásí i na tu samou výšku,“ trochu znechuceně pokrčil nos Martin.

„Tak, při nejhorším můžeš zkusit třeba ČVUT v Praze,“ nadhodil Dan. „Budou tam určitě taky idioti, ale nebudeš to o nich minimálně půl roku vědět.“

„Hm, možná o tom budu uvažovat,“ usmál se rozježený kluk a koukl někam na druhý konec nádraží.

V té chvíli se ozvalo hlášení o příjezdu rychlíku na Prahu. Oba muži se na sebe zadívali. V duchu si přáli, aby mohli spolu nastoupit do jednoho vlaku, do vyhřátého prázdného kupé, kde by je nikdo nevyrušoval.

Martin si Dana přitáhl do objetí. „Připoj se ještě večer. Já asi dojedu později než ty, ale krátký pokec na dobrou noc snad ještě stihneme. A hlavně mi dej vědět, jak s těmi Vánocemi. Dárek mi žádný pořizovat nemusíš, stačí velká tuba gelu. Gumy dovezu,“ provokativně se zašklebil a pak už jen koukal, jak Dan nastupuje do vlaku.