,,Pomoc, ne já nechci. Prosím nechte mě jít." prosím a snažím se dostat z okovů, kterými mě můj věznitel drží u zdi.

,,Máš to ale smůlu hochu stejně jako ostatní.“ Zasměje se tím svým hrdelním smíchem. Zvedne se a dojde k dalšímu dítěti, které je tu uvězněno jako já.

Takhle obejde všech 32 dětí až se nakonec vrátí zpátky ke mně.

,,Už jsem si vybral dnes jdeš na řadu ty."

Odemkne mi okovy a hodí si mě přes rameno. Odcházíme z té místnosti ve, které mě až do teď držel. Vcházíme do úplně jiné. Položí měna stůl a připoutává mě k němu.

,,Co...co chcete dělat?" zeptám se a on mě pouze ignoruje. Začnu se rozhlížet jak to tu vypadá.

Proboha na co tu je ta vana a všechny ty nástroje?

,,Tak můj maličký teď to trochu štípne tak se nehýbej jinak tě potrestám" Řekne mi a natočí si jednu z mých noh k sobě a na vnitřní stranu stehna mi vypálí nějaký symbol.

,,AAAAAAAAAAA" brečím bolestí a snažím se ho odkopnout i když mi je to k ničemu platné.

"Ale, ale varoval jsem tě, že to trochu bude bolet ne?" Prohlásí sladce. Po chvilce sundá onen nástroj a zapálí si cigaretu.

,,No a teď jelikož jsi mě neposlech a snažil se mě odkopnout, čeká tě trest." V tu chvíli mi do chodidla típne tu cigaretu, kterou ještě před chvílí kouřil.

,,NEEEEEE"

Píp...píp...píp. Zvoní mi budík. Posadím se.

To byl hnusný sen...ne spíš hnusná vzpomínka.

Líně se zvedám a jdu do koupelny. Po uvolňující sprše si dojdu obléct uniformu.

ÁÁÁ.. mně se tam fakt nechce, zase koukat na ty přetvařující se obličeje.

Pomyslím si a doobleču se. Další nudný den v mé nudné práci jakožto zvláštního policejního důstojníka. Takhle když se nad tím zamyslím zní to nonšalantně, ale přitom to není vůbec nic. Jenom sedím v kanceláři a podepisuji papíry. Zábava.

,,Oh, ahoj ,Misaki,"pozdraví mě můj kolega ,, tak co jak se máš?"

,,Ahoj ,Haku. Mám se dobře a ty?" Odpovím a dojdu ke svému stolu.

,,Jo, jo fajn. Hele už si o tom slyšel?" Říká a je při tom nadšený.

,,O čem?" Zeptám se. Né, že by mě to moc zajímalo.

,, Prý si konečně vyberou někoho z nás, aby pomohl KVS."

,,Počkej....jak si myslel tím konečně?" zeptám se a zamračím se.

,,No, protože jsem perfektní. Byla jen otázka času než si mě všimnou." Prohlásí a napne hruď. Vyprsknu smíchy a dál se nekontrolovatelně směju.

,, Hej. Co je tu tak k smíchu?" Zeptá se mě s vážnou tváří, ale nakonec se začne  smát taky.

,,Promiň, promiň." Omlouvám se a zároveň si utírám slzu.

,,Bože.. chlape ty seš takovej.."

,,Promiňte," Ozve se hlas od dveří. ,,je zde ,Misaki Kurai? Jsem Otoki z KVS."

,,Ano. Co potřebujete?" Zeptám se.

,,No totiž já bych potřeboval mluvit rovnou s ním."

Ono mu nedošlo, že je to jeden z nás? Jsme tu jen já a Haku...

,,No tak mluvte nemám na Vás celý den." Odvětím mu trochu nevrle.

,,Vy jste ,Misaki Kurai?" vykulí oči ,,Proč jste to neřekl dřív?" Řekne trochu uraženě.

Protože mě nenapadlo, že jsi takový idiot.

,,Tak co potřebujete?" Znovu se zeptám a tentokrát to řeknu už podrážděně.

,,Ach, co? Jo mám Vám vyřídit, že se dnes máte hlásit u KVS jako jejich výpomoc." Kuňkne jako kdyby měl strach mi to říct.

A to je tak důležité aby mi nemohli zavolat a říct mi to?

,,V kolik?"

,,V půl deváté"

,,Dobře mám to v půl...počkej to je za deset minut." V tu ránu jsem na nohou a oblékám si kabát.

,,No já jsem se ztratil, no ..a pak jsem se zapovídal. Opravdu mě to mrzí" skloní kajícně hlavu.

On se ztratil? Vždyť jsme prakticky za rohem. Tak tohle už mozek nepobírá. Je ten člověk vypatlanej?

,,To jako vážně vy jste se ztratil?" zeptám se nevěřícně. Haku se začne smát až spadne ze židle.

,,No to teď neřeš jinak přijdeme pozdě." Ukončím tenhle trapný rozhovor.

**O 5 minut později**

,,Dobrý den, přivedl jsem Misakiho jak jste žádal. Pane"

,,Takže ty jsi ,Misaki? Jak to říct představoval jsem si tě staršího. No s tím se nedá nic dělat. Jmenuji se Kuraki Hošito, ale říkej mi pane."

Páni tenhle chlap je vysoký jak hora.

,,Dobrý den, velmi rád Vás poznávám." Snažím se znít nenuceně.

,,Otoki seznam ho s ostatními." Přikáže mu. ,,Ano pane"

Rozloučím se s Kurakim a vydám se za Otokim. Dojdeme ke dveřím, které Otoki otevře. Vejdeme do místnosti kde sedí skupina lidí.

,,Takže všichni pozor. Tohle je naše výpomoc Misaki Kurai." Představí mě.

,,Čus já jsem Maki hlava týmu." Řekne mi kluk s modrými vlasy.

,,Ty seš tak hlava dubová," odpoví mu dívka s dlouhými vlasy ,,já jsem Rose těší mě." Je celkem pěkná.

Škoda, že jsem gay.

Pomyslím si.

,,Ahoj já jsem Takumi," představí se mi ,,rád tě poznávám."

,,Potěšení je na mé straně." Odpovím.

,,No a mě už znáš." Řekne Otoki.

Kéž by ne.

,,Ale jsem překvapený. Myslel jsem, že nám sem pošlou nějakého chlapa a né...no dítě." Zamyslí se Maki.

,,Prosim? Možná na to nevypadám ale je mi 26" Odseknu.

,,Vážně? Takže jsi starší než…všichni až na mě?" Překvapeně se na mě podívá.

,,Asi to tak bude."

Jak to mám k čertu vědět? Vždyť Vás vidím poprvé v životě.

,,Už jste se seznámili?" Ozve se hlas od dveří.

,,Ano, pane." Řeknou všichni naráz.

,,Dobře posaďte se. Ukážu Vám náš nový případ."

Sednu si vedle Takumiho. Když se na něj teď pořádně dívám je hezký ne je sexy.

Sakra nad čím to teď přemýšlím?

,,Dobře. Jde o případ sériového vraha. Své oběti unese, potomje mučí velmi  drastickými metodami a nakonec když už jsou k nepoužití je zabije." Podá nám všem různé fotografie dětí.

Počkat všude jsou jenom děti

,,Ehmm, pane?"

,,Ano, nováčku?"

,,Proč jsou tu fotografie jen dětí a řekl bych, že jsou všichni i

stejně staří" Optám se.

,,Výborný postřeh ,nováčku. Ano jak zde vidíte jeho obětmi jsou pouze děti a jak tu ,Misaki správně odhadl jsou i stejně staří. Nevíme proč se zaměřil pouze na děti." Konstatuje Kuraki.

,,Takže tu máme nějakého maniaka, který zabíjí děti." Řekne Rose.

,, A co podezřelí?" Zeptá se ten hňup.

,,Ano jednoho máme," otočí se a promítne nám na tabuli fotografii ,,a tím je tento muž."

Zvednu hlavu abych se lépe podíval. Spatřím tvář muže, kterého vídám ve svých nejhorších snech a toho, který mě před 20 lety poznamenal do konce života.

To si ze mě děláte srandu.

,,Počkejte to je vtip, že ano?" Řeknu rozechvělým hlasem.

,,Co se ti nezdá? Jestli ti jde o důkazy.."

,,Ne já jenom...tenhle člověk má být už 20 let mrtví." Podívám se na ostatní a začnu se klepat jak čivava.

,,Jak to víš vždyť nemá úmrtní list." Podívá se na mě nechápavě Kuraki.

,,Já totiž…vlastně," začnu koktat a zbytek věty už jenom zašeptám ,,to já ho zabil."

,,Cože? Počkej vždyť ti bylo jen......... šest. A vlastně to nedává smysl. Proč bys to dělal ?" Zeptá se mě Maki.

Najednou mi něco dojde. Rychle se podívám na ty fotografie. No jasně je to on. Všichni mají stejné rány jako já.

,,Hej tak co? Budeš mluvit?" Vyjede po mně Maki.

Podívám se na něj a přemýšlím.

Nakonec je to jedno stejně by na to přišli. Podle výpovědi, kterou jsem před dvaceti lety dal.

A tak začnu vyprávět.

,,Bylo mi zrovna šest. Hrál jsem si venku a přišel ke mně on. Začal mi vyprávět příběh o statečném rytířovi. Pak nabídl jestli nechci zajít k němu na kakao. Souhlasil jsem." Vím jak to bylo ode mne nerozumné. ,, Došli jsme k němu, udělal mi kakao a od toho si nic nepamatuji. Probral jsem se v místnosti a byl připoután ke zdi okovy. Vedle mě bylo dalších 56 dětí. Každý den jedno zmizelo až nás zbylo 32.Pak si přišel i pro mě." V tu chvíli mám už na krajíčku. ,, Odnesl mě do velké místnosti s vanou a různými nástroji. Ten den mi na stehno vypálil jakýsi ornament a popálil mi nohy cigaretami," to už nevydržím a začnou mi téct slzy ,,pak mě několikrát pořezal

nožem, zbičoval a znásilnil. Když mě poté chvíli nechal odpoutaného vzal jsem mu nůž ze stolu a bodnul mu ho do břicha a pak do hrudi. Utekl j,sem z oné místnosti a nějak se dostal ven."

Když skončím tak brečím nad tou bolestí co jsem zažil.

Všichni na mě jen ohromeně koukají.

,,No tak nějak nevím co říct." Konstatuje Rose.

Nepřestávám se třást a brečet.

,,To bude v pořádku," řekne Takumi a obejme mě kolem ramen ,,už ti nic nehrozí."

Kéž bys měl pravdu.