Při včerejším výstupu, kde jsem se zhroutil při vyprávění mého dětství mě Takumi doprovodil domů. Celou noc jsem probrečel a teď jsem už neměl sílu plakat. Vstal jsem a podíval se na hodiny.

5:40. No super, nestíhám

Rychle jsem vběhl do koupelny.

Ach, Bože, vypadám jako bych celou noc chlastal.

Povzdechnu si, rychle udělám hygienu, obléknu se a vyběhnu z domu. Do práce napůl běžím a napůl jdu.

"Misaki…" zavolá na mě někdo. Otočím se. Rose se na mě dívá s povytaženým obočím.

"Ahoj Rose, říkala jsi něco?" zeptám se.

"Jo, to teda říkala, ale když tě to nezajímá." Nafoukne tvář a dělá uraženou. Dlouho jí to však nevydrží a vyprskne smíchy. Vypadá jako moje sestra když se směje. Pomyslím si.

"Tak copak jsi potřebovala."

"No, jestli nechceš jít společně."

"Jojo."

"Jo a mimochodem máš rozepnutý poklopec."

To jsi mi to sakra nemohla říct dřív!?

Tak proto se na mě ten poslíček tak smál. Rychle se zapnu a podívám se na Rose naštvaným pohledem. Ta se pouze řehtá. "Promiň… já… už… nemů… žu." Skoro nedýchá. Vezme mě podpaždím a spolu se vydáme na základnu.

O čtyři měsíce později

"Tak jste konečně dorazili." sykne hňup, když s Rose dorazíme do práce. Od toho dne chodíme společně. Rose protočí oči a sedne si na své místo. Já se posadím vedle Takumiho.

"Dobré ráno." řeknu a usměji se na něj.

"Dobré. Už je ti líp?" optá se mě Takumi. Naráží na včerejšek , kdy jsem uklouzl a narazil do zdi a omdlel jsem.

"Já-"

"Možná že vypadá jako chlap, ale uvnitř je jen malá ustrašená holka." řekne Otoki dřív než odpovím.

A ty zase vypadáš z dálky jako debil, ale z blízka to je pravda.

Pomyslím si, ale pak mi dojde, že jsem to řekl nahlas, protože Rose spadla smíchy na zem, Takumi se snaží nesmát, veliteli cukají koutky a Maki se řehtá s Rose na zemi. Otoki úplně zrudnul vzteky.

Ops. Tak to jsem posral.

"Klid. Vraťte se na místa." Zavelí a my se posadíme. "Máme nové informace o Katovi."

"Kat?" zeptá se Rose.

"Ano Kat. Neznáme jeho pravé jméno… Nic o něm nevíme. Prostě se jednou objevil."

Neobjevil. On se vylíhl. Páni ironie ze mě dneska přímo září.

"Podle našich zdrojů je zde v našem městě." zkamením. "A teď Misaki?" zeptá se velitel

"Ano?"

"Vím, že je to pro tebe těžké, ale jsi jediný, kdo ho pozná. Potřebuji tě v terénu. Takumi bude s tebou. Ale nejdřív nám řekni, co všechno dělal, když…" nedořekl to. Vím, na co narážel.

"Dobře, ale řeknu to jenom jednou." všichni pokývali hlavou. "Když nás zavřel do místnosti, byl jsem strachy bez sebe. Potom chodil a každou hodinu nás kontroloval. Poznal jsem to podle tikání hodin. Jednou denně nám píchnul drogy, které způsobovaly, že jsme dokázali vydržet větší zátěž. To je asi i ten důvod, proč jsem mu utekl."

"Byl jsi nadopovaný?" zeptá se mě překvapeně Maki.

Přikývnu. "Učil nás různým praktikám. Vlastně bych mu měl poděkovat." ušklíbnu se.

"Proč?" zeptá se nechápavě Rose.

"Díky němu umím plynule třemi jazyky a hrát na housle, varhany a piano. No nic dál. Měli jsme i "testy" a bylo tam hodnocení. Odměna a trest. Odměna byla třeba tabulka čokolády, nebo jiná sladkost ale trest byl nejhorší. Zbičování, nebo jiný fyzický trest či mučení. Potom si s námi užil a nakonec jsme se museli dívat, jak zabíjí jednoho z nás. Vždy, když si vzpomenu na ten křik a strach v jejich očích. Ze začátku byli i tací, kteří podváděli, Měli velmi krutou smrt. Nakonec nikdo nepodváděl a všichni byli vždy připraveni. Je to ironie. A ani lhaní nestrpěl. Vždy nám říkal, že je rodina nadevše a že mi jsme jeho rodina" ušklíbl jsem se. "Můžu se podívat na těla dětí?" zeptám se.

"Ano, tady." Rychle se podívám na stehna. Všude ten samý znak. Stejný jako mám já. Povzdechnu si. Chudáčci.

Vrátím fotky veliteli.

"Tak kde by měl být?" zeptám se.

"Jsem rád, že do toho jdeš… Takže by měl být dnes ve dvě v nákupním centru Hell. To bude asi vše. Ne počkat. Misaki… není tu něco, na co bychom si měli dávat pozor?" optá se velitel.

"No, nevím. Snad jenom to, že ten člověk je zrůda a je schopný vás zabít. Neváhejte střílet."

"Dobře. Takže Takumi, jdi s Misakim do centra. Rose. Ty a Maki budete záloha. Půjdete tam jako na rande. Otoki, ty budeš tady a budeš je informovat." Rozdá velitel rozkazy.

"Veliteli?" zeptá se Takumi.

"Ano?"

"Co máme dělat mi? Bude to divné, když tam půjdeme a budeme se rozhlížet."

"To máš pravdu. Nějaký nápad?"

Takumimu se blýsklo v očích. Pak se na mě otočí a měří si mě pohledem. "Jakým cizím jazykem mluvíš a jaké jsou tvoje míry?" zeptá se mě a ďábelsky se přitom usměje.

O dvě hodiny později

Je 14:15 a já trpím v ženských šatech s Takumim v kavárně.

Tohle ti nedaruji. Za to se budeš smažit v pekle.

"Misaki, dávej pozor. Musíme ho najít." zašeptá mi Takumi a mile se usměje.

"To kvůli tobě se nemůžu soustředit. Proč musím mít takové hadry? A dokonce i spodní prádlo?!" postěžuji si potichu.

Rose doufám, že budu mít šanci ti tohle jednou vrátit.

"I spodní prádlo? Ukaž!" řekne a rychle se nakloní, aby mi zvednul sukni.

"Nech toho, blbe!"

"Na to, že máš být křehká jemná dívka, jsi dost orachlý. A navíc jsi cizinka."

"Fajn, coglione (pitomče, blbče)." odpovím s nonšalancí.

"Co?" zeptá se.

"Chtěl jsi, abych tak mluvil, tak tak mluvím." uraženě se zvednu. "Andiamo (pojďme)." a rukou mu naznačím. Přikývne, zaplatí a jde.

"Vidíš ho?" zeptá se Takumi. Zakroutím hlavou. Chvíli spolu chodíme a smějeme se. Vrazí do mě chlap a já málem spadnu. Takumi mě však chytne. "V pohodě?"

Přikývnu. "Mi piaci (Mám tě rád. Na způsob, líbíš se mi)." zašeptám.

"Co?"

"Ne, nic."

"Aha, hele mám problém. Víš, mě už se dlouho chce na záchod." řekne Takumi a lehce zrudne.

"Jasně, nic se neděje. Tak jdeme."

"Jdeme?" zeptá se.

"Jo? Máš s tím problém?"

"Já ne, ale chlapi na záchodech by mohli." a už se směje.

"Cože, to ne… aha." Podívám se na šaty. "Počkám tady." řeknu.

"Ok."

Čekám venku, když mi zavolá Otoki. "Proč jste zastavili?"

"Protože Takumi potřeboval na WC."

"Aha, tak čau." a típne mi to.

Co to?!

"Ahoj prdelko." ozve se za mnou. V tu chvíli mi srdce vyskočí až do krku. "Nečekal bych, že se budeš převlíkat za holku. Ale musím uznat, že vypadáš báječně. No, ale to jsem trochu odbočil."

"Vypadni ode mě." zavrčím a snažím se poodstoupit. Rychle mě však chytne za ruce.

"Copak. To už jsi mě vyměnil? Za toho hezounka, co je na hajzlu?!" konstatuje.

Takumi, ty si tam ten hajzl snad vyrábíš?!

Pomyslím si. "Víš, že jsi jediný z 90 dětí kdo mi utekl. Jenže já to tak nenechám, ale bohužel musím už jít, protože se blíží tví kamarádi a to by bylo zlé." chytne mě za zadek a olízne mi ucho. Při jeho doteku se zachvěju.

"Nenávidím tě!" vyprsknu a zamračím se.

"Ale beruško, já vím." Pustí mě. "Zapamatuj si, já si tě najdu." Slyším v jeho hlase smích. "Sbohem prdelko." to už pouze zašeptá.

Chvíli tam stojím a pouze se třesu. "Promiň Misaki, byla tam fro… Co se děje?" zeptal se mě, ale já ho nevnímal. Pořád mi v hlavě zněla ta slova. Zapamatuj si, já si tě najdu.

"Takumi, co se stalo? Otoki říkal, že ho viděl tudy jít." řekne Rose.

"Já nevím. Musel jsem si odskočit. Když jsem se vrátil, Misaki byl už… Misaki, on tu byl?" Nepřítomně kývnu.

"Co říkal?" zeptá se Maki.

"Já… já… on…" Chce se mi plakat.

"Půjdeme se tu porozhlédnout a pak za kapitánem." řekne Rose, pohladí mě po tváři, vezme Makiho za ruku a odvede ho.

"Tak co? Nechceš si jít někam sednout?" zeptá se mě. Přikývnu. Jdeme na ruské kolo, kdyby tu náhodou ještě byl a chtěl by nás poslouchat. "Řekneš mi, co ti ten hajzl řekl?" Nadechnu se a převyprávím mu to. "To je hajzl." Takumi je hodně naštvaný. "Neboj se. Já mu tě nenechám." Zarazím se a Takumi taky. Celý zčervená. "Já… nechtěl jsem… totiž."

"Mě to nevadí." řeknu a taky zrudnu. Najednou se kabinka zhoupne. Vypísknu. "Takumi, ty blbečku, málem jsem se počůral a pochybuji, že bys to vytíral!" zanadávám.

"Promiň, promiň." kecne si vedle mě a opře si o mě hlavu. "Chtěl jsem říct, že tě ochráním. Slibuji."

"Dobře. Spoléhám na tebe." odpovím. Takumi mě najednou chytne za ruku. Chvíli si hraje s mými prsty a pak naše ruce proplete. Podívám se na naše ruce a usměji se.

"Takumi, ty seš gay?" zeptám se.

Takumi se rychle zvedne z mého ramene, vyčítavým pohledem se na mě podívá, avšak naše ruce nerozpojí. "Příště, až budeme mít takovou chvilku, připomeň mi, ať ti nandám roubík, abys to nemohl pokazit." řekne a vidím, jak mu cukají koutky.

"Na to, abys mě mohl umlčet, budeš potřebovat víc než jen roubík." odpovím. Čekám, co z něj vyleze. Najednou se předklonil a otře se o mé rty těmi svými. Pak svůj polibek prohloubí. Bylo to úžasné. V břiše jsem měl třetí světovou. Odtáhl se na můj vkus až moc rychle.

"Co tohle?" zeptá se.

"Lepší, ale nestačilo to." řeknu a přitáhnu si ho zpátky. Do polibku jsem dal vše. Své pocity za poslední čtyři měsíce. Musel jsem se odtáhnout a nadechnout se.

"Mám tě rád Misaki a chci být s tebou." řekne Takumi.

"Já tě taky mám rád." Odpovím.

Opět se na mě usměje. Po našem prvním polibku mě doprovodil domů, dal mi rychlou pusu a s přáním na dobrou noc odešel. S úsměvem jako debil jsem si otevřel dveře. Došel jsem do koupelny a napustil si vanu. Serval jsem ze sebe to strašné oblečení. Smyl si make-up a naložil jsem se do vany. Relaxoval jsem asi tak deset minut.

Ach bože, jak já miluji teplou vanu. Vlezl bych si snad i do toho kohoutku.

Najednou mě z relaxování vyrušila rána. Přehodil jsem si kolem boků ručník, vzal si pistoli a šel se podívat, co to bylo. Opatrně jsem vešel do kuchyně. Nikde nic. Potom jsem šel do ložnice. Tam taky nic.

Jsem už snad paranoidní?

Chci se vrátit zpět do koupelny, když si všimnu, že u dveří do koupelny někdo stojí. Opatrně se k osobě přiblížím. "Ruce nad hlavu, tak abych je viděl. Pomalu se ke mně otočte." řeknu. Dotyčný tak udělá. "Otoki? Ty debile, víš, jak jsi mě vyděsil? Myslel jsem si, že jsi lupič." řeknu a úlevně se zasměju. Dám ruce dolů. "Co tu děláš?" zeptám se.

"Neboj, nejsem lupič." řekne a v očích se mu zaleskne. Trochu mě to znepokojí.

"Otoki, jdi pryč."

"Půjdu, ale jen s tebou." V tu chvíli mě chytne za ruce a vykroutí mi zbraň z ruky. Nakopnu ho mezi nohy a on padne na zem. "Ty zkurvená děvko!" nadává. Rychle běžím k telefonu. Zavřu se v pokoji. (Jestli se ptáte, proč jsem nezdrhl ven, tak je to proto, že klíč k zámku od zamčených dveří je v koupelně v sukni.)Vytáčím Takumiho číslo. První pípnutí. Otoki začne mlátit do dveří. "Otevři ty zasraný dveře." začnu se klepat. Druhý pípnutí.

"Copak Misaki, už to beze mě nevydržíš?" ozve se z telefonu.

Kéž bys měl pravdu.